Blaise Pascal (1623 - 1662) a jeho dílo

V obecném povědomí v českém prostředí je osobnost Blaise Pascala jen málo známá. Řekneme-li  "Pascal", je možné, že se nám v odpověď ozve "tlak vzduchu" nebo "programovací jazyk", a když už přijde na mysl člověk Blaise Pascal, pak jde většinou o nějakého suchopárného vědce. Přitom suchopárný byl Pascal ze všeho nejméně. Geniálním vědcem byl zajisté. A možná jím byl proto, že byl také člověkem vášnivě hledajícím. Za svého krátkého života dospěl vlastními silami až na samu mez lidského rozumu, jakoby mimochodem si při svých dětských hrách sám odvodil Euklidovy geometrické poučky, v mládí vynalezl první mechanický počítací stroj, v rané dospělosti sepsal řadu experimenty podložených vědeckých děl o matematice a fyzice a nakonec se několik let před svou smrtí zcela oddal víře a duchovnímu hledání v rámci křesťansví, protože zahlédl, jak žalostně málo z celku veškerého bytí svým geniálním rozumem poznal. Tímto článkem chceme připomenout, osobnost Blaise Pascala jako pravého vědce, člověka hledajícího.

Hlavním zdrojem informací o Pascalově životě nám je životopis, který sestavila jeho sestra Gilberta, provdaná Périérová, krátce po bratrově smrti, zřejmě již v roce 1663. Tento životopis, nazvaný La vie de M. Pascal (Život pana Pascala), měl být součástí a zárověň předmluvou prvního vydání Pascalových Myšlenek. Z nejrůznějších důvodů společenských i politických byl však poprvé vydán až spolu se 7. vydáním Myšlenek v roce 1686. Text životopisu byl během této doby několikrát upraven a jak dokazují poslední studie (Louis Lafuma), verze z roku 1686 jistě neodpovídá původní verzi z roku 1663. Pro vytvoření představy o Pascalově životě to však nijak nevadí. Musíme však mít na paměti, že jde o svědectví zaujaté, blízké osoby, která Pascala velmi obdivovala, a proto bude možná na některých místech přehnané. Týká se to zvláště líčení Pascalovy geniality a jeho cností a také jen letmého zmínění Pascalova společenského období života. Některá vydání Pascalova díla se raději drží nezaujatého konstatování faktů a otiskují chronologii jeho života v datech. Následující portrét, který je průnikem obou přístupů, může být jen dalším z řady možných úhlů pohledu na tuto osobnost. 

Dětsví Blaise Pascala a jeho mládí

Blaise Pascal se narodil ve francouzském městě Clermont-Ferrand 19. června roku 1623 do bohaté a vzdělané rodiny jako prostřední ze tří dětí. Jeho otec Etienne Pascal (toho času pracoval jako místopředseda berního soudu v Clermontu) byl vášnivým matematikem a udržoval styky se vzdělanci své doby. Se svou ženou Antoinette měli ještě dvě děti, starší dceru Gilbertu a mladší Jacqueline. V roce 1626, kdy jsou Pascalovi tři roky, maminka umírá. Výchovy dětí se ujal Etienne Pascal a zvláštní péči věnoval právě malému Blaisovi. Možná i z tohoto důvodu v roce 1632 rezignoval na své funkce a přestěhoval se i s rodinou do Paříže, kde ve výchově syna sám pokračoval. Blaise nikdy nechodil do školy a jediným učitelem mu byl jeho otec. Ten však nechtěl vzdělání syna uspěchat, a tak mu vědění dávkoval tak, aby syna nepřetěžoval. Trávil s ním mnoho času a hovořil s ním o nejrůznějších tématech přírody i společnosti. Na zvídavých otázkách mladého Blaise se začínalo projevovat jeho nadání. Místo aby si hrával s dětmi venku, rád tichounce seděl v koutku otcovy pracovny a naslouchal učeným debatám, které tatínek vedl s četnými přáteli o vědách, a zvláště o matematice. Otec však nechtěl syna zasvětit do tajů matematiky hned, nejprve ho vedl ke studiu klasických jazyků. A tak Blaise sám v době přestávek uvažoval o tom, co okolo sebe zaslechl nebo zahlédl. Hrával si třeba tak, že si maloval základní geometrické útvary, které ovšem nazýval podle svého. Například kruhu říkal kolo nebo přímce hůlka. Když ho jednoho dne otec překvapil při takové hře, od které ho zrazoval s tím, že na to má ještě dost času, zjistil, že malý Blaise formuloval (ovšemže vlastními slovy) třicátou druhou poučku první knihy Euklidovy, totiž že součet úhlů trojúhelníku se rovná dvěma úhlům pravým. Teprve nyní si Etienne uvědomil, jak geniální je jeho dvanáctiletý syn, déle ho od studia geometrie neodrazoval a dal mu k dispozici své knihy. Díky tomu se mladý Blaise brzy účastnil učených diskuzí jako rovnocenný diskutér. V šestnácti letech sepsal tehdejšími znalci velmi oceňované pojednání o kuželosečkách Traité des coniques, a to měl již za sebou malý spisek týkající se šíření zvuku Traité des sons. Podle Gilberty to bylo při společném stolování, kdy jedenáctiletý Blaise zjistil, že talíř nebo sklenka, do které se ťukne příborem, vydává určitý zvuk a ten se šíří jinak, držíme-li sklenku v ruce. Zvídavý Blaise prý nepřestal s experimentováním, dokud nezjistil, jak se věci mají a co je jejich příčinou. Kolem osmnáctého roku života se zdravotní stav Blaise Pascala začal zhoršovat. Trpěl prý nejrůznějšími bolestmi, vnitřní horkostí, a zvláště pak úpornými migrénami a bolestmi žaludku. Četnost a intenzita bolestí se s narůstajícím věkem zvyšovaly. Jak sám přiznal své sestře, od osmnáctého roku prý neprožil den bez bolestí.

V roce 1638 protestují v Paříži rentiéři (věřitelé pařížské radnice) proti změnám ve výplatě úroků a kardinál Richelieu zatýká původce protestů. Etienne Pascal s dalšími právníky protestující podpořil, a tak se musel uchýlit zpět do Clermontu, kde se ukryl, aby unikl Bastile. Ke změně situace došlo až za rok. Při jedné oslavě, kdy bylo k pobavení kardinála připraveno vystoupení dětského souboru, společnost upoutala jedna vystupující dívka. Byla to nejmladší z Pascalů, čtrnáctiletá Jacqueline. Díky sestřiným instrukcím si od kardinála vyžádala milost pro svého otce. A tak se Etienne již nemusel skrývat v Clermontu, do Paříže se však vrátit nesměl. Bylo mu přiděleno náročné místo výběrčího daní v odbojné Normandii. Rodina se přestěhovala do Rouenu. Tam Blaise Pascal vynalezl a v roce 1645 sestrojil prototyp počítacího stroje, aby otci ušetřil úmornou práci. Vynález nazval Pascaline a nechal si ho patentovat. Šlo o první počítací stroj vůbec a několik exemplářů se dochovalo až do naší doby.

Rok 1646 měl být pro rodinu Pascalových významný. Na začátku roku otec rodiny uklouzl na zledovatělé cestě a poranil si nohu v kyčli. Ošetřovali ho dva lékaři, shodou okolností jansenisté^[1], kteří během léčby s pacientem probírali rozličné teologické otázky, mimo jiné i problémy týkající se milosti, jak ji představil roku 1640 veřejnosti Jansen ve své knize Augustinus. Mladý Blaise se také účastnil těchto rozhovorů a objevil tak oblast, která doposud nezasáhla jeho zvídavost. Do tohoto momentu bývá kladena tzv. první Pascalova konverze. Pascal se začal vášnivě, jak bylo jeho zvykem, zabývat nově objevenou teologickou a náboženskou problematikou. Jeho zájem ovlivnil celou rodinu a zřejmě byl příčinou i pozdějšího rozhodnutí Jacqueliny vstoupit do kláštera. Jeho náboženský zápal šel tak daleko, že se svými přáteli žádal, nejprve u místních náboženských autorit a pak i u rouenského biskupa, zákaz činnosti jednoho kazatele, bývalého kapucína, bratra Saint-Ange, protože hlásal teologické názory, které se lišily od Janseniovy predestinační koncepce. Po určitém váhání mu bylo vyhověno a kazatel se musel stáhnout do ústraní. Pascalův zájem o vědu mezitím vůbec nepolevil. Věnoval se experimentům s vakuem.

Ke konci roku 1646 ověřil Torricelliho pokusy s atmosférickým tlakem v Rouenu a výsledky sepsal jako Expériences nouvelles touchant le vide (Nové pokusy týkající se prázdna). Následně písemně polemizoval s jezuitou otcem Noëlem a argumentoval proti scholastické tezi o neexistenci vakua (známé horror vacui - příroda se hrozí prázdna). Také se v Paříži setkal s Descartem a probral s ním své zkušenosti s vakuem. V roce 1648 nechal provést rozsáhlý pokus s atmosférickým tlakem na kráteru Puy de Dôme. Změřil výšku sloupce rtuti v barometru na úpatí hory, v polovině její výšky a na vrcholku. Zjištěním, že velikost sloupce rtuti se mění s rostoucí výškou, dokázal existenci atmosférického tlaku a jeho rozdílné hodnoty podle nadmořské výšky. Autorství pokusu si později nárokoval Descartes, proti čemuž se Pascal ostře ohradil, ale oba vědci se dále navštěvovali a než v roce 1650 Descartes zemřel, dával Pascalovi lékařské rady. O rok později Pascal sepsal nedochované dílo o vakuu Traité du Vide. 24. září 1651 zemřel ve věku 63 let Etienne Pascal a Blaise se stal dědicem značného majetku. Začalo jeho společenské období.

Společenské období

Brzy po otcově smrti se Jacqueline Pascalová rozhodne realizovat odkládaný odchod k zasvěcenému životu, v lednu roku 1652 vstupuje do pařížského kláštera Port-Royal a přijímá řádové jméno sestra Eufémie. Protože má nárok na část dědictví po zesnulém otci, žádá ho pro potřeby kláštera. Blaisovi se požadavky Jacqueliny vůbec nelíbily. Vznikl kvůli tomu mezi nimi spor, který byl však časem vyřešen vysokým finančním darem na účet kláštera. Část obnosu měla být čerpatelná až po Blaisově smrti a měla sloužit jako základ pro výplatu životní renty jemu, nebo v případě úmrtí jeho možné budoucí manželce. 

O společenském, mondénním období Pascalova života máme jen málo informací. Blaise střídal pobyty v Clermontu a v Paříži. Na obou místech navštěvoval zavedené společenské salóny, jako salón paní d’Auguillon nebo salón paní de Sablé, a stýkal se se smetánkou své doby. Věnoval se laškovným i vážným rozhovorům a pronikal do tajů hazardních her. Dochovalo se i svědectví, že byl velmi pozorný k mladým clermontským slečnám. Zdá se tedy, že se jeho zdravotní stav zlepšil a že brzy překonal ostych z nového, dosud

nepoznaného prostředí i nedostatek společenských zkušeností. Přátelí se s Mitonem, kterého zmíní několikrát ve svých Myšlenkách, s kultivovaným rytířem de Méré, který mu bude vzorem pro typ "opravdového muže" a také s mladým vévodou de Roannez a celou jeho rodinou. Nemůžeme s určitostí tvrdit, zdali se v následujících několika letech plně oddal nevázanému mondénnímu životu, ale vzhledem k vášnivému elánu s jakým se vrhal do všeho nového, co se ukázalo jeho zvídavosti, to můžeme úspěšně předpokládat.

Nezapomínal přitom na svou vědeckou práci. Dále zdokonalil svůj počítací stroj, na základě pokusů s tlakem kapalin vytvořil prototyp hydraulického lisu a započal práci na systému městské hromadné dopravy. Když v roce 1654 opouští tento, podle Jacqueliny hanebný, životní styl, oceňuje to jeho sestra, nyní řádová sestra Eufémie, s radostnou úlevou. 

Obrat ke křesťanství

Přestože vnitřní obrácení je většinou výsledkem dlouhodobého niterného vývoje, ať už je reflektovaný nebo není, bývá v biografiích často spojováno s konkrétní událostí. V roce 1654 se Pascalovi přihodily tři takové události, které měly zapříčinit změnu jeho životního stylu i světového názoru. Sám Pascal si je vykládal jako jasná znamení od Boha.

O první události se hovoří jako o nehodě na Neuillyském mostě. Když se jednou Pascal s přáteli vracel z projížďky v kočáře domů, splašili se právě v okamžiku, kdy kočár přejížděl přes most v Neuilly oba vedoucí koně a vrhli se do řeky. Málem s sebou strhli i kočár, ale postroje se naštěstí přetrhly a kočár, naklánějící se nad temnou propastí, zůstal na okraji mostu. Pascal byl prý velmi rozrušen. Myslel, že zemře, a svou záchranu přičítal zásahu Boží vůle. 

O druhé události téhož roku se hovoří jako o Zázraku svatého trnu. Víme o něm z dopisu, který Jacquelina poslala své sestře Gilbertě. Margarita, malá Pascalova neteř, trpěla již déle než tři roky očním vředem, který se přes veškerou péči lékařů nedařilo zhojit. Její stav byl vážný, hnis vytékal okem, nosem i ústy a bezradní lékaři považovali nemocné oko za ztracené. Jednou v březnu roku 1654 byl do školy, kam Margarita docházela, přinesen relikviář s kouskem Svaté Kristovy koruny. Jednu řádovou sestru napadlo dotknout se relikviářem nemocného oka. Dívenka se večer svěřila, že ji oko již nebolí, a také hnis přestal z vředu vytékat. Po několika dnech se rána zahojila. Portroyalští lékaři prohlásili toto uzdravení za zázračné. Pascal byl uzdravením neteře velmi pohnut. Vykládal si tento projev Boží milosti jako další znamení seslané od Boha.

Třetí událost je co do významu a důsledků pro Pascalův život nejdůležitější. Je známa jako "druhé obrácení". V noci 23. listopadu 1654 Pascal prožívá po dobu dvou hodin mystický extatický zážitek. Svou vizi a pocity, které jí provázely, si v rychlosti zaznamenal na kousek papíru. A aby si tento zážitek vždy připomínal, nosil text zašitý do podšívky svého oblečení. Dnes je tento krátký text znám jako Pascalův memoriál. Těžko si představit, co se v tu dobu zřetelně ukázalo jeho vnitřnímu zraku, co se událo v jeho nitru. Tím méně to lze popsat slovy. Zdá se, že alespoň na okamžik mohl prožít to, co dosud marně hledal: vnitřní mír a radostnou, úplnou jistotu ve vztahu s Bohem.

Oheň
Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, Bůh Jákubův, ne filosofů a učenců.
Jistota. Jistota. Cit. Radost. Mír.
Bůh Ježíše Krista.

Radost, radost, radost, slzy radosti.

Ježíš Kristus.
Vzdálil jsem se od něho; unikal jsem mu, zříkal se ho, ukřižoval jsem jej.
Kéž se od něho nikdy nevzdálím. 
Zachovává se jen cestami, které ukazuje Evangelium.
Sebeodříkání úplné a tiché.
(překlad Antonín Uhlíř)

Od této chvíle vkládá Pascal většinu své energie do služeb Božích. V jeho předchozím životě stál na prvním místě zájem o společenský život a vědu a k otázkám náboženství se obracel jen občas. Již dříve sepsal pod vlivem bolestivé nemoci Modlitbu k Bohu za správné užití nemoci nebo spis týkající se problému milosti Boží Ecrits sur la grâce. Nyní se však stále častěji uchyluje do  ústraní kláštera Port-Royal. Nachází tam útočiště a vhodné podmínky pro svou další práci intelektuální, a zvláště pak pro své snažení duchovní. Jestliže dříve o milosti Boží teoreticky psal, nyní ji ve svém životě usilovně hledá. Přes strasti, které mu působila zhoršující se nemoc (k úporným bolestem se ještě přidávala částečná paralýza končetin) si ukládal nejrůznější asketická omezení. Svůj zdravotní stav snášel bez reptání, odmítal vše, co by mu mohlo od bolesti ulevit nebo mu poskytnout více pohodlí. Dbal jen  na udržení své tělesné schránky v chodu. Podle svědectví Gilberty si dokonce ke konci života bolest ještě záměrně způsoboval tím, že na holém těle nosil pás s železnými hřeby. Když bylo třeba udržet neposednou mysl pod kontrolou, na pás přitlačil... V klášteře ovšem nebyl sám. Podobných "samotářů" tam bylo více. Klášter totiž nabízel útočiště i pro hledající laiky. Ti se tam mohli uchýlit na libovolnou dobu bez řádových závazků. A když to uznali za vhodné, klášterní život mohli opustit. Podle svých schopností se podíleli na chodu kláštera, vyučovali v klášterní škole nebo se dále věnovali svému povolání. Pascal se tu opět setkává se svými přáteli, ale nyní v jiné situaci. Přijíždějí za ním do Port-Royalu a hledají u něj radu, zklidnění a posilu. Jak dokládá Gilberta, dojíždí za ním i mnoho cizích lidí, aby ho požádali o duchovní radu. Pod jeho vlivem se dokonce mladý vévoda de Roannez obrací ke křesťanství. 
Přes nový způsob života Pascal nepřerušil styky se společností.  O dění se živě zajímal a v letech 1656 a 1657 sepisuje známé dílo Les Provinciales (Listy venkovanovi). Výtečným ironickým stylem a jasnou argumentací podporuje jansenistická stanoviska klášteru Port-Royal proti útoku jezuitů. Zvláště kousavě napadá jejich kazuistiku a pojetí morálky. V roce 1658 se vrací ke geometrii a věnuje se problematice cykloidů. Dotahuje do zdárného konce projekt veřejné kočárové dopravy a všechny zisky dává na charitu. Vedle toho ve chvílích volna, když mu to zdravotní stav dovolí, pracuje na projektu velké Apologie křesťanství. V prvních letech práce na Apologii si většinu nápadů uchovával v paměti a na papír je sepisoval, až když je dotáhl do konečné podoby. Zapisoval je na velké listy, odděloval je tahem pera a občas opatřoval značkou nebo poznámkou s předpokládaným umístěním. Některé listy pak rozstříhal a zlomky začal sestavovat do svazků. V roce 1658 si narychlo pořádá dosavadní poznámky k tématu, aby mohl svůj záměr představit přátelům během přednášky v Port-Royalu. Obsah přednášky, a tedy i Pascalovu první představu o jeho budoucím díle, známe díky zprávě, kterou později sepsal jeden z účastníků, Filleau de  la Chaize. Nicméně k dosažení vytyčeného cíle zbývala ještě dlouhá cesta. Sám Pascal si prý stěžoval, že by potřeboval alespoň deset let zdraví, aby mohl dílo zdárně dokončit. V roce 1658 nevěděl, že mu zbývají jen čtyři roky života, které budou naplněny bolestí.

V posledních čtyřech, pěti letech, jak nemoc postupovala, se již na svou paměť nemohl spolehnout. Zapisoval si tedy všechny nápady, jak mu přišly na mysl, třeba i ty, které se týkaly i jiných problémů než Apologie. Od stříhání a dalšího řazení upustil. V posledním období života, kdy nemohl ani psát, své nápady ještě diktuje. V roce 1659 se Pascalův zdravotní stav velmi zhoršuje a bolestivé záchvaty se stávají téměř nepřetržité. V práci pokračuje jen výjimečně. Umírá po třech letech 19. srpna 1662 ve věku 39 let. Apologie je posledním rozestavěným milníkem na Blaisově životní cestě. Následující generace ji budou znát a obdivovat jako Pascalovy Myšlenky.

Pascalovy Myšlenky

Pascalovi nejbližší věděli o Blaisově úmyslu sepsat rozsáhlou Apologii křesťanství, a tak po jeho smrti v roce 1662 pečlivě shromáždili všechny texty, které stihl za tímto účelem sepsat. Jak již víme, velkou jejich část nalezli ve formě výstřižků spojených do mnoha svazků. A v takovém stavu a uspořádání, v jakém je nalezli, z nich dali pořídit kopii. Tato kopie se dochovala do dnešních dnů a je uložena ve Francouzské národní knihovně. První vydání dochovaných textů ovšem není tištěnou verzí pořízené kopie, jak bychom čekali. V 17. století bylo totiž zvykem vydávat tiskem jen díla dokončená, důkladně uspořádaná. Bylo tedy třeba neúplné Pascalovy poznámky znovu sestavit tak, aby tvořily uzavřený celek a jevily se jako dokončené dílo. To, že konečné uspořádání neodpovídá tomu málu, co stihl Pascal sám seřadit, přiznávají čtenářům i editoři. Jak píší, snažili se vybrat z množství poznámek ty nejjasnější a nejvíce dopracované a uspořádat je takovým způsobem, aby v rámci možností dosáhli apologetického cíle, což bylo i Pascalovým záměrem. A tak vzniklo zásluhou Pascalových nejbližších v roce 1670 první vydání Myšlenek, plným názvem Pensées de M. Pascal sur la religion et quelques autres sujets, takzvaná edice portroyalská. 

Po ní následovala řada dalších edic. Výběr a uspořádání zlomků v nich se lišilo s každým dalším editorem. V polovině 19. století proto zazněly první hlasy žádající úplné a přesné vydání dochovaných textů podle rukopisu. Ovšem vedle již zmíněné Kopie se nám dochoval ještě jeden rukopis pojmenovaný Původní sbírka (Recueil original). Je uložený také ve Francouzské národní knihovně. Teprve v polovině 20. století se při podrobném zkoumání rukopisu Původní sbírky zjistilo, že přes svůj název byl vytvořen až padesát let po Kopii, v roce 1710-1711, tak, že dochované výstřižky s rukopisnými poznámkami byly bez jakéhokoli uspořádání nalepeny na archy papíru, a že v něm chybí asi na osmdesát zlomků, které uvádí Kopie. Mezitím se objevují další a další pokusy o nové uspořádání. Dnes jsou nejznámější asi čtyři francouzské edice: Brunschvicgova, Chevalierova, Tourneurova a Lafumova. 

Český čtenář má k dispozici jediný kompletní překlad Brunschvicgovy edice Myšlenek od Antonína Uhlíře z roku 1906. Jde sice o úplný překlad, je však spíše "doslovný". Proto je vhodnější k paralelní četbě spolu s originálem. Mnohem čtivější a pro současného českého čtenáře také dostupnější je překlad Miroslava Žiliny^[2]  z roku 1973. Jde o výbor moderně přeložených zlomků z různých francouzských edic Myšlenek. Čtenář zde nalezne jak krátké, heslovité nebo nedokončené osobní poznámky, tak i stylisticky propracované, výstižné aforismy, mistrně využívající paradoxu a několikastránkové eseje. Svým obsahem většina textů patří do oblasti antropologie s přesahy k filosofii a teologii. Vypovídá o člověku, jeho přirozenosti a údělu, jeho schopnostech a nedostatcích; o hledání jeho místa na světě, o společnosti a kultuře, o náboženství a víře. Dostatek témat aktuálních i dnes. Nemusíme všem názorům plně porozumět, nebudeme zřejmě se všemi souhlasit, ale jistě nás mnohé zaujmou a inspirují.