Koruna stromu

Řeknu-li, že se podobá kameni, nemyslím tím, že by bylo možno vidět strom jako kámen na sloupu. Nejde mi o schematickou shodu siluet.

Spíš chci vyjádřit, že nemá tak úplně tvar. Víc je to materie, hylé. Nepodařeně otesána.

Stojí kolmo. Koruny polámané, to jsou skácené mohyly, povalené plameny svící.

Lze ji rozčísnout vedví. Tak jako štěpíme kámen, tak jako puká vejce. Na tarotové Hvězdě z ní vylétá pták, na Stromu alchymistů hnízdí, lze myslet, jak do koruny vlétá. Koruna má své nitro, snad blízké jádru kmene. Nebo ještě níž, dokonce v zemi; pták vlétá korunou do vejce u kořenů! Vlétá do potoka, který tu pramení.

Je-li otřesena, spouští déšť, spouští hromobití! Není nadýchaným oblakem, je horou při zemětřesení!

Kamenem? Hromadou suti. Zavěšeným košem hrud. Země se nedotýká, nevynesena vzhůru kmenem, neukotvena jako balón, nevznáší se. Vyrůstá-li už na kmeni, pak trčí jako kámen v rozštěpu hole. Spíše je však zavěšena.

Připoutána k obloze, připoutána k zemi. Tíhne nahoru i dolů. Pod korunu nevstupujeme jako pod baldachýn, prosmykujeme se jako do rozevřené štěrbiny. Já jsem vinný kmen, já jsem dvéře! Nebudete-li jako děti, nevejdete!

Proto zobrazována s plameny, ty ji drží svisle, na nich zavěšena. Je k nebi přibita jablky. Která, jak víme, občas padají na zem.

Alchymický Strom i Hora jsou jedno. Do koruny stromu se má lézt s motykou. Do hlubin země s česáčkem na ovoce.