MUSIC UNLIMITED XIX

Již po devatenácté se v rakouském Welsu na festivalu Music Unlimited představila špička světové jiné hudby.  Od počátku se dramaturgie festivalu orientuje na aktuální výboje současné komponované a improvizované hudby. Počínaje rokem 1991, kdy se celý program soustředil na projekty a spoluhráče Freda Frithe, stalo se „centrování“ pravidlem. Každý druhý rok má program na starost jiný výrazný hudebník, který danému ročníku vtiskne specifickou tvář (prvním kurátorem byl bubeník Peter Hollinger, 1993). Letos byl osloven Larry Ochs a tak není divu, že těžištěm festivalu se stal Rova Saxophone Quartet, nebo lépe řečeno jejich početnější odnož Orkestrova. Během tří sychravých dní zaznělo šestnáct koncertů včetně jednoho promítání.

Bez předchozí zkušenosti s vytvářením dramaturgie třídenního festivalu vsadil Larry Ochs na svou zkušenost s dýdžejováním za studentských let a poskládal program festivalu tak, aby se vyhnul riziku, že posluchače rozbolí uši z příliš jednotvárného toku hudby. V pestrém sledu se střídaly produkce známých uskupení s tvorbou hudebníků, kteří se v dané formaci na pódiu setkali poprvé, jako třeba německý pianista a syntezátorový expert Thomas Lehn (Konk Pack, MIMEO, Vario 34…) a na různé kytary, objekty a elektroniku hrající Jean-Marc Montera. Velkou část programu tvořili američtí hudebníci, které si Ochs přivezl ze San Franciska, ale stejně podstatnou složkou byli jeho oblíbení muzikanti z Evropy i Asie, ať už francouzští Etage 34 nebo manželé Tamura Natsuki a Fujii Satoko z Japonska. S omezeným rozpočtem si Ochs poradil snadno, centrem učinil John Coltrane´s Electric Ascension zahrnující dvanáct muzikantů včetně pro Ochse nepostradatelného kongeniálního kytaristy Nelse Clinea. Každého z nich pak nechal během festivalu vystoupit ještě minimálně jednou v různých duetech, triech i kvartetech. Jelikož si Ochs poslední dobou čím dál víc libuje v hudbě kombinující „tradiční“ nástroje a elektroniku, mohli jsme slyšet nejen Electric Ascension, nebo již zmiňované duo Lehn  & Montera, ale také Charlotte Hug (známou i z pražských vystoupení) spolu s laptopistkou Chantale Laplante a hlavně multikontinetální improvizační kvartet Ochs, Tamura, Chris Brown a Lê Quan Ninh. K tomu přidal Evropou zrovna projíždějící Tin Hat Trio s klarinetistou Benem Goldbergem a houslistkou Carlou Kihlstedt a k pocitu uspokojení už chyběl jen dostatečný počet návštěvníků, neboť na rakouskou organizaci se mohl Ochs spolehnout stoprocentně, hlavní organizátor Wolfgang Wasserbauer je duší jatečního festivalu  už od jeho vzniku. Rakouská preciznost se odrazila i v systému propustek, vytvořených v duchu ironicky pojaté výtvarné koncepce celého festivalu.

Nelze zmínit všechna vystoupení, tak alespoň ta nejvíce uhrančivá. V pátek to bylo jednoznačně duo Fujii Satoko & Carla Kihlstedt, které spolu vystoupily teprve potřetí, přičemž první dvě vystoupení proběhla před třemi lety v San Francisku. Od té doby spolu nejen nehrály, ale dařilo se jim i vzájemně se na festivalech míjet. To jim však nebránilo předvést dokonalou improvizaci, kdy se zdálo, že nitro klavíru, na které Fujii také hrála, je podivným způsobem propojeno s tělem houslí. Jeden by nevěřil, že nejde o perfektně nacvičené skladby. Dokonalý cit i v těch nejjemnějších dozvucích jednotlivých tónů a následné rozvíjení a předávání si motivů byly posluchačům odměnou za pozorný poslech. Vůbec vysoká kvalita zvuku u takto koncipovaného festivalu, kdy jemné šustění metličky na bicí či v ruce mačkaný provázek (dvojice skvělých bubeníků G. Hemingway a M. Vatcher z úvodního koncertu Frank Gratkowski Doppelquartett) se střídají s únosností hraničícími hlukovými plochami à la rock noise trio Etage 34 s japonskou vokalistkou Tenko, kteří nastoupili na pódium právě po duu Fujii & Kihlstedt, je něčím, o čem si u nás můžeme prozatím nechat jen zdát. Jakousi poznámkou pod čarou, vypovídající o všestrannosti Tenko, je malé  faux pas, které nastalo na několik vteřin při interview s ní, když na otázku, zda je v nějakém kontaktu s Fredem Frithem, odpověděla: „jelikož je otcem mého syna musíme se samozřejmě občas vidět a řešit jeho budoucnost“… čímž se nám spojila tajemná postava malé punkerky vláčející kytaru z filmu Step Across the Border se zralou ženou sedící před námi.

Sobotní odpoledne kromě sólového vystoupení J. Schotta odstartovali Tin Hat Trio spolu s Benem Goldbergem, kteří na pódiu městského divadla vytvořili živý soundtrack k ruským filmům průkopníka animace Ladislawa Starewicze. V San Francisku je při těchto příležitostech doprovázela i harfistka Zeena Parkins. Hudba na pomezí barových či kavárenských šlágrů, klezmeru a „hororové“ hudby spolu s bizarními příběhy hmyzáků a žabáků na plátně byla více než příjemnou předehrou k sobotnímu večeru, v jehož finále se na pódiu kromě členů Rovy objevili Tom Rainey, Lisle Ellis, Trevor Dunn, Brown, Lehn, Tamura, Cline a Andrea Parkins, jinak řečeno Orkestrova. Raději než popisovat hru všech těchto hvězdných jmen, pozastavím se jen u kontrabasisty Trevora Dunna. Zakládající člen Mr.Bungle, spoluhráč z Pattonova Fantomase či z mnoha jiných uskupení, zde

představil své vlastní trio. Trevor Dunn´s Trio Convulsant, kde ho progresivní hrou na bicí doprovází Ches Smith (Theory of Ruin, Good For Cows…) a na kytaru mladičká Mary Halvorson. Mimochodem Dunn také zaskočil za nemocného kontrabasistu v John Schott´s Typical Orchestra během pátečního večera. Trio Convulsant zde předvedlo improvizovanou smršť à la „svět podle Johna Zorna“ ukotvenou v jasně vedené kompozici plné našlapaných akordů a atonálních melodií. Křehkost se střídala s náruživostí, statičnost kytaristky se prolínala s dynamickým šílením bubeníka, jakoby plně pod kontrolou citlivé hry na kontrabas Trevora Dunna.

Asi nejklidnějším vystoupením (pokud jde o hudbu) sobotního večera bylo improvizační duo Hug & Laplante. Charlotte Hug předvedla dokonalou souhru nejen s Chantale Laplante obsluhující laptop, ale i se svou violou. Kdyby mohla, hrála by i na sebe. Její pohybová kreace, spolu s nekonvenčním ovládáním klasického nástroje, někdy dvěma smyčci, jindy smyčcem obepínajícím celé tělo violy nebo také vlastním hlasem, byla zhmotněním naprostého protikladu její až kontemplující souputnice, která se v plné koncentraci spíše vpíjela do svého nástroje a neviditelná radost ze hry se jí jen letmo odrážela na rtech.

Rova Saxophone Quartet neboli Jon Raskin, Larry Ochs, Bruce Ackley a Steve Adams, který nahradil Andrewa Voighta z původní sestavy, otevřeli odpoledním vystoupením v zahradním pavilonu nedělní matiné. Kdo se zapovídal s Charlottou Hug jako my a řešil její vztah k viole, přišel o drahocenné minuty zhruba půlhodinového, decentně improvizovaného setu těchto padesátníků. Jejich jemný smysl pro humor znatelný i ve způsobu předávání hry vyvolal nadšené ovace u návštěvníků v přeplněném pavilonu, kteří se neměli k tomu je po odehrání „povinných“ dvaceti minut propustit. Večer se publikum opět přesunulo do hlavního stanu, na jatka, kde Ochs publiku připravil několik dárečků. Těžko hodnotit, co bylo vrcholem nedělního programu. Ochsův multikontinentální kvartet s trumpetistou Tamurou, Brownem, který vytvářel a mixoval konkrétní i syntetické zvuky, a s Lê Quan Ninhem hrajícím na preparované perkuse; netradiční zvukové plochy vznikající z nestandardního ovládání (nejen) kytarového nástroje Jean-Marcem Monterou a „mágem“ analogové elektroniky Thomasem Lehnem; nebo koncert hvězdného tria, jež tvoří zakladatel London Jazz Composers´ Orchestra kontrabasista Bary Guy, bubeník ze stejného tělesa Paul Lytton a všestranný španělský klavírista Agustí Fernandéz. Úplný závěr festivalu, kromě ranního barového dj, patřil bezchybnému, ze všech stran krabičkami obloženému Nelsu Clineovi, který neváhal hrát i pusou, dále českému publiku jistě známé energické, vždy s totálním nasazením své nástroje (akordeon, laptop, klavír) ovládající Andree Parkins a Tomovi Raineymu, který ovládal bicí.            Zhruba třísethlavé publikum si přišlo na své. Spokojeni byli jak milovníci improvizace, tak i komponovaných skladeb, hlukofilové se opíjeli s tichomilci, analogové i digitální přístroje se navzájem doprovázely s klasickými nástroji, evropští, američtí a asijští hudebníci, organizátoři, mladí staří… taková dokonalá world music! Ochs asi býval skvělým dýdžejem.