O původu druhů aneb Pohádková biologie podle G. K. Chestertona

  

 ačínám tuto úvahu akrobatickým kouskem: začínám ji pádem. Pádem začíná historie našeho světa, světa upadlého. Říká se také, že je tento svět převrácený, naruby obrácený, zvrácený. Snad by se dalo v akrobatické theologii mluvit o prvotním saltu.

Zdá se mi pak nutné, že poznání, má-li být v převráceném světě co k čemu,  musí začít adekvátním akrobatickým úkonem: základní metodou zde budiž postavit se na hlavu. Alternativou pro zatvrzelejší hříšníky budiž sletět na hubu.

Od čeho nemoc pochází, tím ať se léčí. Co zavinil pád, ať napraví sestup. Je-li svět vzhůru nohama,  jen hlavou dolů  ho uvidíme správně. Nepochopíme svět,  který upadl,  dokud i my nebudeme ležet s rozbitým nosem.

Metoda sv. Františka. Byť s Chestertonovou výhradou: „Komediant Panny Marie nestál na hlavě, aby viděl květiny a stromy jasněji nebo krásněji. To nedělal, a nikdy ho ani nenapadlo to dělat. Komediant P. Marie stál na hlavě, aby se P. Marii líbil. Udělal-li sv. František totéž, a on to byl opravdu s to udělat, bylo to z téže pohnutky, pohnutky z čistě nadpřirozené myšlenky. Až potom se mělo jeho nadšení rozšířit a jaksi ozářit všechny pozemské věci.“ ⁽³⁾ Naše kultura však Františkovy pohnutky nezná. Nezbývá než na to jít opačně, začít kvůli nejbližšímu  stromu a doufat, že ostatní nám bude přidáno. Jednou, když se Adam ocitl pod stromem, obrátil se svět vzhůru nohama. Když se teď my obrátíme pod stromem, třeba se ocitneme ve světě ne nepodobném světu Adamovu.

Metoda Viselcova, taky metoda Bláznova, který na tu hubu co nevidět spadne. Metoda těch, co letí z Věže.

Tradičním začátkem díla je očišťování. Podle slov obraťte se a čiňte pokání  tak chceme touto akrobacií

činit i my.

II.

O trávníku a svatém Jiří

„Kdo se na něco dívá devět set devětadevadesátkrát, může být naprosto klidný; podívá-li se na to potisící, je ve strašném nebezpečí, že to uvidí poprvé.“ ⁽⁴⁾

Poznání začíná redukcí. Stanovením mezí, položením základního kamene,  nalezením skály, o níž se možno opřít. Stoj na hlavě nás vede k redukci zvláštní: k redukci na podobu.

Rozhlédneme-li se kolem, jsouce přitom  hlavou dolů obráceni, ocitáme se na podivném, prapodivném místě. Vidíme vlastně stejné věci jako obvykle, a přece jiné. Bližší. Výraznější. Nebezpečnější. Z trávy, co byla zelenou změtí, po které se šlape, vidíme každé stéblo, každý svinutý list. Trsy a výhonky jsou náhle velmi blízko, nebezpečně blízko;  a přece: dosáhnout na ně není jen tak. Mohlo by se říct, že tráva se vzbouřila a přerostla a my že jsme přestali chápat význam kosení. Že se pro nás kosení stalo hrozivou činností, která může vést k nepředvídaným následkům. Že je nám obvyklý pojem trávníku  náhle cizí.

Z cesty, co nám posloužila k pohodlné chůzi, než jsme z ní nerozvážně sešli, je stezka na kraj světa.  Kamínek se stává horou, prach pouští, kaluž mořem. Poprvé v životě by se nám zachtělo vstoupit na takovou cestu, kdyby nebyl zároveň každý krok nemožný. Stáváme se cizinci, jimž je význam takových věcí jako cesta, kámen či krok neznámý. Nemáme pro ně ani jména. Ne že by věci neměly význam. Ale znamenají náhle příliš mnoho. Ne že by neměly užití.  Ale jejich užití je náhle příliš  dalekosáhlé. Ne že by neměly zařazení.  Ale patří do souvislostí nám neznámých.  Ne že by byly bezejmenné.  Ale jejich jména mohou být příliš strašlivá.

Nelze nyní natáhnout ruku a dotknout se jablka. Zároveň se lze dotknout měsíce a kutálet jím po obloze.

Když se zbavíme toho, co nám bylo dosud jasné, funkce, významu, zařazení, vnějšího určení, zůstane zřejmé jediné: podoba věcí. Předtím se nám ukrývala; byla příliš samozřejmá. Teď bije do očí. Tak vidí děti. Chesterton praví: „Krok za krokem jsem mohl odhalovat, jaký smysl má ošklivý útvar zvaný hrábě, nebo vytvářet nejasné dohady o tom, proč si mí rodiče chovají kočku.“  ⁽⁵⁾

Učili mě v botanice, že herbářová položka bez schedy je bezcenná. Oprávněně. Tak se botanika dělat nedá. Bez schedy nevíme, odkud rostlina pochází, a nemůžeme tedy zkoumat květenu daného území. Nevíme, v jakém prostředí byla nalezena a neznáme tudíž její ekologické nároky. Nevíme, kdy byla nalezena, a nemůžeme si tedy být jisti, nedržíme-li v ruce zástupce dávno vyhynulého druhu.

Chtít po botanikovi, aby s takovou rostlinou pracoval, je podobné, jako chtít po detektivovi, aby zahájil vyšetřování na základě konzervované mrtvoly, nalezené neznámo kde, kdy, kým a za jakých okolností.

Vysušená rostlina, téměř pouhý obraz, beze jména, bez místa, bez času, bez původu. Zůstává pouhým nezařaditelným exemplářem, jedním z mnoha. Nedá se o ní říct nic jiného, než že je jedním z předmětů na světě. Ale o to právě jde, to budiž nyní základem poznání  světa, základem kosmografie: svět je takový, že je na něm právě tato kytka. Odstraníme-li světlo, které scheda vrhala na rostlinu, bude rostlina svým světlem ozařovat svět.

Nevypátráme vraha; mrtvola však přesto něco znamená. Nemůžeme-li vyšetřovat, ale jen se dívat, znamená tím víc.

Dosud jsme vždy byli připraveni uvidět. A tak jsme neviděli. Odstraňme schedu a vizme.  Uvidíme, co oko nevidělo. Vytáhněme třísku z oka svého a spatříme rostlinu bizarní jako trám v oku člověka.  Uzříme stvoření s listy jako drápy, květem jako korunou a kořenem černočerným. Taková je podoba rostliny.

„ ... Ježto kůň a člověk dohromady tvoří obraz, který je mu lidský a ušlechtilý, bude mu snadné, jak se také stalo, povýšiti koně a člověka na cosi hrdinského nebo symbolického; něco jako vidinu  sv. Jiří v mracích. Báje o okřídleném koni nebude pro něj docela nepřirozenou. ... Podlehl-li však člověk náladě, jež mu nedovoluje, aby cítil tento zázrak, musí jeho léčení začíti právě na opačném konci. Pak musíme předpokládati, že propadl otupělosti, při níž se někdo, kdo sedí na koni, chová právě tak, jako by seděl na židli. ... Když však dospěl k onomu stupni slepoty, nebude schopen pohlédnouti na koně nebo na jezdce vůbec, pokud jich neuzří ve zcela nezvyklé a skoro nezemské podobě.

Z temného lesa za nějakého dávného šera musí proti nám vyjíti váhavým a přece tanečním krokem jeden  z nejpodivnějších  předhistorických  tvorů. Nejprve   zahlédneme  podivně  malou  hlavu sedící na krku nejen delším, ale také silnějším než je sama, tak jako dračí obličej přidělaný k okapové rouře, s  jediným  nevhodně  umístěným  chomáčem  vlasů  běžícím  po hřbetě  onoho těžkého krku  jako vous  na nepravém místě; nohy, každá jako pevný kostěný kyj, jedinečná mezi nohami tolikerého dobytka, takže budí opravdu strach, když na nich objevíme nikoli dělené, nýbrž nedělené kopyto. Není také jen planou fantazií, vidíme-li v něm jedinečnou nestvůru; neboť nestvůra značí do jisté míry něco, co je jedinečné a on je opravdu jedinečný. Důležité však jest, že když jej vidíme takto, jak jej viděl první člověk, začínáme nabývati poněkud představy o tom, co to znamenalo, když na něm člověk poprvé jezdil. V takovém snu se nám snad bude zdáti ošklivý, ale nebude se nám zdáti nepůsobivý; a jistě se nebude zdáti nepůsobivým onen dvounohý trpaslík, který na něj dovedl vylézti. Delší a mnohem bludnější cestou vrátíme se k témuž zázraku člověka  a koně; a zázrak ten bude, možno-li, ještě zázračnější.  Zahlédneme  opět  sv. Jiří;  ještě  slavnostněji,  protože  sv. Jiří  nejede  na koni, ale spíše  na draku.“  ⁽⁶⁾

Řečeno jazykem této práce: nejlepší způsob, jak se naučit jezdit opravdu na koni, je postavit se na hlavu vedle koně. Zapomenout na koně, abychom spatřili jeho podobu. Nejlepší způsob, jak se stát rytířem, je stát se nejprve Donem Quijotem.

III.

Ptactvo nebeské

Stojíme tedy na hlavě  a nevěříme svým očím, jaký to kolem nás svět. Zde je na místě zdůraznit tři ideje, které (právě jen pohromadě) takovému světu náležejí: zaprvé je svět útulný a blízký, zadruhé  zároveň  vzdálený, hrozný a nebezpečný, zatřetí konečně veselý a tíže zbavený.

Zvláště se zastavme u nebezpečí světa. Spatříme je nejlépe, staráme-li se o malé dítě. Najednou jsou všechny věci zbraněmi. Hrnec s polévkou je kotlem vroucí vody, v jaké byli koupáni mučedníci. Tužka je kopím. Každý schod je kamenem úrazu. Kabalista by snad řekl, že zajin (zbraň) je přítomen v každé věci. („Tento svět je světem meče, zbraně, nejen proto, že se zde lidé zabíjejí, ale proto, že se neustále zabývají protikladem.“ ⁽⁷⁾)  Opačně je možné říct, že věc už svou podobou vyrývá v naší duši ostrá a zraňující písmena.

Pro toho, kdo se postaví na hlavu, není už silnice bezpečná. Stává se vratkou lávkou, stezkou šplhající nad sám kraj světa, vyvýšeným místem, otřásajícím se při každém kroku. Podobá se tato vidina pocitům toho, kdo sedne poprvé za volant: jak je silnice úzká! Jak jsou stromy blízko! Jak jsou příkopy hluboké!

Stejně tak jsem uviděl křoví, co sahalo sotva po pás, jako nepřekročitelnou hranici: mříže světa.

Je jen zdánlivě paradoxem, že takovéhle vidiny jsou tím nejvíc skutečným, nejhmatatelnějším: máme konečně dobrý důvod pro materialismus, je proč si na věci sáhnout; najednou můžeme mříže světa lámat. Nebo se o ně opřít.

Toto nebezpečí je zároveň svázáno s blízkostí věcí; svět je nám zároveň cizinou i domovem. Mříže světa jsou zároveň plotem naší zahrady. Můžeme se o ně zranit, nepromění se ale v beztvará rdousící chapadla. Nerozplynou se nám pod rukama.

Postavme se na hlavu a nalezneme dům. Dům je jak domovem, úkrytem před nepohodou, místem krbu domácího, tak zároveň vratkou věží, kymácející se nad světem, chatrčí v nepohodě, zmítanou lodičkou. Přitom pohled na něj netíží, ale povznáší.

Postavme se na hlavu a poprvé v životě uvidíme ptáky opravdu létat. Vpravdě uzříme ptactvo nebeské. Myslím tím toto: kdo skutečně vidí ptáka, jak se zvedá a letí, měl by mít zaprvé pocit, jako by se rozpomněl na něco důvěrně známého, jako by po dlouhém odloučení potkal dobrého přítele, pocit, že sám dělá něco velmi blízkého létání, když chodí po zemi. Sv. František by toho ptáka prostě nazval bratrem. Tak vidí člověk, který je na světě doma.

Zadruhé by měl mít zároveň pocit, že něco takového vidí poprvé v životě. Že je svědkem zázraku, neobvyklé události, krkolomného pokusu, který musí skončit katastrofou. Jen stěží by možná ztlumil polekaný výkřik a nezabránil by tomu, aby už už viděl, jak vrabec těžce dopadá na zem a už se nezvedne. Měl by mít málem pocit děsu, jako kdyby spatřil poletovat  kameny,  pocit závratě,  jako kdyby  letěl  sám. Pocit bázně před tím,  že se to stalo a že přesto neskončil svět. Čím víc byl svatý František na světě doma, tím byl zároveň vyděděnější. Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.

Zatřetí pak by se zároveň musel nesmírně radovat. Smát se, jako by spatřil nejpovedenější žert v životě, tleskat jako dítě, které přihlíží podařenému akrobatickému kousku, veselit se jako ten, kdo vidí  věc  postavenou  na  hlavu, a přece  ne  zvrácenou,  ale dobrou.

„Loutky byly i komické i přesvědčivé zároveň; avšak nedovedete-li se najednou něčemu smáti i věřiti tomu, nemáte co dělati ve středověku. Nebo, co se toho týče, na světě.“  ⁽⁸⁾

Nemá  cenu  zpívat  Chvalozpěv na stvoření jako programovou skladbu. Když trubadúr sv. František zpíval, smál se jistě z plna hrdla. Říkat slunci bratr je nehorázný vtip; jinak by to nebyla pravda. Když se člověk rozběhne po světě bez klobouku, přímo se zalyká tím, jak jsou věci dobré. Toho, kdo se stará o všechno, netíží žádná starost.

Jest prý takovýto křesťanský kreslený vtip: vrabci poletují a tak se popadají smíchy za břicho, až dělají kotrmelce ve vzduchu. Poblíž stojí dva františkáni a říkají si: „Jistě je blažený otec František nablízku!“

Obraťme tento vtip vzhůru nohama a bude to doslovná pravda: kamkoliv přišel sv. František, viděl něco velmi podobného vrabcům dělajícím kotrmelce. Viděl vrabce.

Nenarodí-li se kdo znovu, leže s tou hubou rozbitou, nespatří vrabce v království nebeském.

IV.

Podoba ještěrky

„Tento prvotní úžas není pouhou náladou vzbuzenou pohádkami; naopak, všechen oheň pohádek pochází právě z něho. ... To dokazuje skutečnost, že dokud jsme velmi malými dětmi, nepotřebujeme pohádek; stačí nám obyčejné příběhy. Pouhý život je sám o sobě dostatečně zajímavý. Sedmileté dítě je vzrušeno, když se mu vypráví, že Tom otevřel dveře a uviděl draka. Tříleté dítě však je vzrušeno, když se dozví, že Tom jenom otevřel dveře. ... Povídačky říkají, že jablka jsou zlatá, jenom aby oživily zapomenutou  chvíli,  kdy  jsme shledali,  že  jsou  zelená.  Dávají  v řekách  téci vínu,  jenom aby nám  na jediný vzrušený okamžik připomněly, že v nich teče voda.“  ⁽⁹⁾

Budeme-li tedy dále provádět biologická zkoumání, bude pro nás přiměřeným přístupem nadsázka. Kde se mluvilo o ještěrkách, budeme myslet draky, kde o lípě, představíme si zlatý strom. Mrkev budiž čarodějným kořenem a vejce vejcem ptáka Noha. Budeme se dívat na věci obludně, abychom je spatřili rozumně.

Tato nadsázka je legitimována právě redukcí na podoby, soustředěním na podoby. Nazývám-li ještěrku drakem, pak právě proto, že se mu podobá: ještěrka má podobu draka; svou podobou je drakem.

Neboť samotná naše kultura je tím, kdo zapomněl. Věda nejprve popřela zlaté kapradí a hejkala. Pak popřela i kočku a zelí.

Nevyčítám vědě střízlivost; vyčítám jí popírání očividných faktů. Nepodobá-li se ještěrka draku, jak ji poznáme? Snad je podobnost ještěrky a draka zázrakem; zcela jistě je však faktem. Draci třeba neexistují; existuje však podoba draka. O čem už by měla biologie vypovídat, ne-li o tak výrazném faktu? Popíráme-li podobu draka jako biologický fakt, popíráme zároveň i  podobu ještěrky.

V.

Líska podzimní: rehabilitace vlastností

„Budou taseny meče, aby se dokázalo, že listí je v létě zelené.“  ⁽¹⁰⁾

O konkrétních podobách mluví věda popisná.  Ta popisuje podoby, stejně jako běžná řeč, skrze vlastnosti. Vlastnosti zdánlivě nikdo nepopírá. Tak o lísce se dozvíme:

„Keř, vzácně strom s hladkou, šedohnědou borkou; mladé větve žláznatě chlupaté, později lysé, šedé, pupeny tupě vejčité, roztr. chlupaté; řapíky listů 5-15 mm dl., žláznaté, čepele obvejčitě okrouhlé až podl. obvejčité, 6-10 x 7-13 cm. vel., + náhle zašpičatělé, k řapíku srdčité, + úhlatě laločnaté, 2x pilovité, krátce chlupaté, se 6-7 páry žilek, palisty opadavé; samčí jehnědy nanejvýš 5 cm dl., listeny šedožluté, zašpičatělé, plody s + otevřeným zvonkovitým obalem, měkce chlupatým, na basi žlaznatým; oříšky kulovitě vejčité, osemení skořicově hnědé.“ ⁽¹¹⁾

Bylo by třeba hledat geniálního člověka, který by si takovou rostlinu dokázal představit. Jediný mě napadá: Borgesův Funes, muž se zázračnou pamětí. ⁽¹²⁾ Ten, který viděl naráz všechny úponky vinné révy. Ten, který nikdy  neviděl vinnou révu. Ve světě určovacích znaků není podob.

Taková biologie rozhodně kosmografií není. Nenaleznete člověka, který by se zájmem naslouchal vyprávění o rostlině se zašpičatělými, šedožlutými listeny.   Bude-li na světě o takovou rostlinu více nebo méně, čert to vem.

Uvedený popis lísky je třebas extrémem. Je ale přiměřeným příkladem novověkého zacházení s vlastnostmi. Je příkladem popírání vlastností. Nejenže nesejde na šedožlutých listenech. Nesejde ani na zelených listech. Vlastnosti jsou věcí dohody. Nominalismus zvítězil.

V historických úvodech biologických učebnic  čteme chválu na Linného. Tím, že zavedl binomickou nomenklaturu, vnesl systém do nepřehledných názvů té doby. Rybíz černý dosadil třebas místo názvu rybíz domácí, listu vonného, květu žlutého podoby hvězdy, plodu černého, mnoha zrnéček.

Předlinnéovci ale nehromadili přívlastky proto, aby zmátli velkého systematika. Nepletli si jméno rostliny s jejím popisem. Vlastnosti rostliny tenkrát náležely k jejímu jménu. Černý rybíz byl jedinečný, protože byl černý. Byl černý jako černé uhlí, černý bez, černí havrani, černý les a černý král. Mezi černým a červeným rybízem byl stejně důležitý rozdíl jako mezi městem potaženým černým suknem a městem potaženým suknem červeným. Rybíz nemohl přestat být černý, aniž by se vystavoval nebezpečí, že přestane být rybízem. Černý byl jeho erb, s nímž vstupoval do světa. Kdyby ztratil svou čerň, zůstal by bezejmenný.

Listy na lísce na podzim zežloutnou. Ve vědě spadá tento jev do fysiologie: změna barvy je projevem  látkových  změn, vyvolaných změnou počasí,  vyvolanou - kdo ví čím. Žloutnutí  listů  lísky  nepatří do systematiky. Nedočteme se o něm v uvedeném popise. Nepopisujeme jako nový druh Corylus flava, nalezenou koncem září na lokalitě, kde obvykle roste Corylus avellana.

Použijme teď základní metodu tohoto díla a postavme se na hlavu pod nejbližší lískou. Podívejme se na první lísku, kterou jsme kdy spatřili. Kořeny skryté pod loňským listím, zčernalé větve pokrývají oblohu, oříšky Popelčiny. Bojím se skoro zeptat: co se stane, když na lísce zežloutne listí? Mluvil jsem výše o nebezpečí světa: je možné, aby listí zežloutlo a přitom neskončil svět? Je možné, aby tím líska nebyla vyvrácena z kořenů? Aby nebyla zasažena do poslední větvičky? Aby nebyla  od vrcholu  po nejhlubší kořen nová? Aby směla zůstat lískou?

Pak můžeme popsat Corylus folii autumnalis flavi.

VI.

O dvojím ostří meče;  kapitola varovací

Lze snad říci, že věci opravdu skutečné jsou věci zároveň velmi staré i velmi nové. Začali jsme redukcí na podoby. Vidět podobu, jak jsme ji ještě neviděli, znamená vidět věc novou, nové stvoření. Mluvili jsme o světě cizím, světě vzdáleném, světě, kde se nevyznáme: o světě nastávajícím. Čas, který přijde.

Vidět podobu, jak jsme ji vídali odnepaměti, znamená vidět věc starou, prastarou, věc, která je tu od počátku světa. Mluvili jsme o světě důvěrně známém, o světě blízkém a pohostinném: o světě pradávném. Řekneme: tak bylo za starých časů.

Dvojí podobu má tarotový Soud: je zároveň soudem a zároveň  znovuzrozením. O znovuzrození tu je  řeč  celou  dobu.  Mohli  jsme  ale  zároveň  mluvit o soudu.  Co  platí o  pocitech  prvotních,   platí  i o pocitech posledních:

„Vpíjel poslední zeleň, poslední nach a poslední zlatou barvu, tyto jedinečné a nepopsatelné výtvory Boží, jako když dopíjíme poslední doušek dobrého vína ze dna své sklenice. Obrátil se potom a pozdravil mečem svého odpůrce.“  ⁽¹³⁾

Dvojjediný tedy budiž náš pohled: pohled dítěte, poprvé upřený na svět, i poslední  ohlédnutí odsouzencovo. Dvojjediný je i svět sám, do něhož vstupujeme, ten svět,  z něhož odcházíme. Ukazuje se nám jako Království nebeské.  Ukazuje se nám jako První země, jako Zahrada Eden. Každý den vcházíme do Království nebeského; každý den jsme vyháněni z Ráje.

Že jde u podob skutečně o království nebeské, to dosvědčují povolané autority: bláznivý Innocent Smith a Zdeněk Neubauer.

Smith praví: „K čemu by bylo zlato dobré, kdyby se nelesklo? Proč bychom se starali o černý sovering více než o černé slunce v poledne? Černý knoflík by právě tak stačil. Nevidíte, že všechno tady na tom dvoře vyhlíží jako klenot? A řekněte mi laskavě, k čemu k ďasu je klenot dobrý vyjma k tomu, aby vyhlížel jako klenot? Nechte kupování a prodávání a naučte se dívat! Otevřte oči a probudíte se v Novém Jerusalemu.“ ⁽¹⁴⁾

A Neubauer zmiňuje: „... účast na této ‘božské komedii’ zjevování, na zázraku jsoucna ...  dokonalé podílnictví duše na Království Božím ...“  ⁽¹⁵⁾

Ať jsme v ráji nebo v nebi, tam i onde je opovážlivé  provádět  biologická zkoumání: stejně opovážlivé  je však provádět je za humny. Vždyť už nejde o biologii, ale o kosmografii. Tím, že jsme redukovali věci na podoby, vynořily se nám jako dvojjediné archetypy: odteď už nemůžeme mluvit o vrabci na plotě, aniž bychom zároveň nemluvili o prvním ptáku, o králi ptačí říše; nemůžeme mluvit o jabloni v zahradě a nepomyslet přitom na rajské stromy. Nemůžeme už mluvit o vrabci a nedopustit se přitom výroku o ptactvu nebeském ⁽¹⁶⁾; nemůžeme mluvit o jabloni a zapomenout na plody, které se podávají  na hostině v nebeském království. Oč větší  je váha, jakou tím toto poznání nabývá,  o to větší je  i nebezpečí, které v sobě chová.

VII.

Teorie bestiáře

„Starý gentleman ... vybuchl s řehotem:

‘Vy se tedy skutečně chcete bít holými meči v mé zahradě pro to, zda skutečně existuje Bůh? ‘

‘Proč ne, ‘ řekl Mac Ian se svou monstrosní prostomyslností, ‘všechna lidská úcta povstala v okamžiku, kdy byl stvořen Ráj. ‘

‘Ano, u čerta, ‘ řekl Turnbull se zaklením, ‘a skončila, když byly založeny zoologické   zahrady. ‘“  ⁽¹⁷⁾

Vymezili jsme kosmografii jako obor poznání. Je dále vhodné vymezit žánr, který bude výsledkem konkrétních zkoumání. Zabýváme se podobami. Přehled podob se v biologii jmenuje atlas. V kosmografii proti němu postavme bestiář.

Rozdíl mezi nimi je zdánlivě banální: řeklo by se, že v atlase najdeme obrázek ještěrky, v bestiáři obrázek draka. Ale rozdíl není v obsahu, nýbrž v metodě; ve způsobu zacházení s obsahem; obsah sám může být totožný. Stručně řečeno: atlas pracuje s exempláři, bestiář s tvory.

Atlas je prostředkem popularizace. Má ilustrovat výsledky přesnějších metod. Nic nového k nim nemá dodávat. Nestává se, že by atlas našich brouků přispěl obrázkem  a popisem nosatce k přehodnocení  systému nosatců.

Bestiář je naproti tomu ve svém oboru, kosmografii, žánrem primárním. Byť by opakoval věci už známé, zakládá tím nové poznání. Uvede-li podobu nosatce, vrhá tím nové světlo na veškerou nauku o havěti, na morfologii nosů, na tvářnost světa.

Atlas tedy vyžaduje existenci tvrdšího jazyka, vůči němuž je sám měkčí alternativou. Bestiář však není v rámci polarity měkký - tvrdý lokalizovatelný. Jeho tvrdší varianta není závaznější: strohý fakt, že netopýr žije v jeskyni, není líčením jeskyně jako  temného příbytku bez oken, kde je všude strop, zamlžen (jak by tomu bylo v atlase), je naopak tím neodvolatelnější. Jeho měkčí varianta není přístupnější: pochopit básnické líčení nemusí být snadné.

Lež v atlase je možná jako falsifikace faktů: zaměním vlastnosti, ukážu věc tak jak není (např. chyba tisku, zařazení chybného obrázku). Lež v bestiáři je možná jako pokřivené zrcadlo: zkomolím podobu, ukážu špatně svět (např. ilustrace  k Tolkienovi ).

Atlas nemůže přesáhnout předem vytyčený rámec (např. listnaté stromy, naši ptáci). Dá se libovolně doplňovat jako sbírka známek, činí dojem, že může být doplněn zcela. Zařazení dalšího jedince nemění smysl dosavadních částí atlasu.

U bestiáře je tomu naopak. Jeho rámec je vymezován samotnými uváděnými podobami. I v malém rozsahu může být úplný. Zároveň může být vždy ještě doplňován.  Doplněním nové podoby se můžou dosavadní podoby dostat do nového světla, v krajním případě dostává celý bestiář nový smysl. Bestiář s Jeníčkem, Mařenkou, jahodami, černým lesem a světýlkem je úplný. Vyznáme-li se v něm, orientujeme se v celém světě té pohádky (proto je třeba děkovat, že je svět konečný). Doplníme-li do tohoto bestiáře perníkovou chaloupku, dostává všechno (i ty jahody) nový význam. Bestiář zakládá poznání vždy znovu od začátku.

(Abych vědě úplně nekřivdil: terénní věda je živá. Je živá, protože je částečně kosmografií. Studuji určitý rod rostlin, najdu nový druh, najednou přichází pochopení: ano, ten mi pořád chyběl, teď konečně dává systém toho rodu smysl.)

V atlase nejsou přípustní fiktivní tvorové.  Nejenže nejsou přípustní; není ani proč  je zařazovat. Naproti tomu v bestiáři můžu mít silný pocit, že mi chybí ten a ten tvar. Že je nutné ho doplnit, aby byl svět úplný. I vymyšlený bestiář může být tedy pro poznání světa důležitý: ukazuje tvory pro svět žádoucí. Takoví nejsou, ale kéž by byli! (Alternativně o tvorech nežádoucích: kéž by nebyli!)

(Atlas fiktivních tvorů, který může navrhnout případný posměváček, by se od bestiáře lišil právě svévolností postupu: nic mě nenutí zařazovat právě tento a ne jiný tvar. Pouhé zařazení nadpřirozených stvoření bestiář bestiářem nedělá; bestiář můžu dělat  na nejbližší louce. Proto se mi nelíbí srovnávací religionistika, že je schopna udělat atlas bůžků, bájných zvířat a příšer celého světa, aniž by je brala vážně. - Omlouvám se těm religionistům, kteří se v nouzi ke svým bůžkům modlí a svých oblud se bojí.)

Dokonce může být  někdy předností bestiáře, je-li vědomě neúplný. Pominu-li nevýrazné typy, ostatní budou o to víc reprezentativní. (Je lépe omezit se na sedm trpaslíků než jmenovat jejich široké příbuzenstvo.)  Nebo schválně zamlčím nějaký velmi základní typ. Neúplnost takového bestiáře odráží neúplnost světa. Je to i dobrá obrana proti vyčerpatelnosti paradigmatu. Popíšu sedm trpaslíků a osmou prázdnou postel, ale nezmíním se o  Sněhurce. Stejně nevyčerpávající je Tolkienův Pán prstenů v  porovnání s  Dodatky. Nepodávat informace, dokud nejsou žádány. Zlomkovitost  a neúplnost dělají z pohádky skutečnost.

„Život je umělecký v částech, ale ne jako celek; podobá se střepům z různých uměleckých děl. Když všechno spolu souvisí a jedno zapadá do druhého, je to podezřelé. Byl bych třeba i schopen uvěřit, že Gahagan viděl šest mořských hadů, ale nesměl by každý být větší než ten předešlý.“  ⁽¹⁸⁾

Postavy nesmí být vždy po ruce. Jejich absence je známkou jejich svébytnosti: žijí vlastním životem. Skutečnost je směřováním k pohádce v tom smyslu, že je očekáváním chybějící postavy. „Život člověka,“ pravil Roubíček, „to je taková rozepsaná kniha.“  ⁽¹⁹⁾

Každý tvor, uvedený v bestiáři, svou podobou vytváří prostor. I kdybych viděl vlka poprvé v životě, napadne mě k němu les a ne rybník; proto mi taky bude podvědomě scházet Karkulka (černý vlk a pěšinka mezi zubatými stromy, to chce trochu kontrastní červené). Podoba vlka vynoří souvislosti, které splétají svět.

Kdežto v atlase je prostor už určen. Je to ono známé novověké prázdné akvárium, do něhož lze vložit cokoliv. Všechny exempláře mohou být zobrazeny před týmž pozadím. (Co to povídáte, vždyť v našem atlase horských rostlin máme pryskyřník v potoce, koniklec na louce a rozchodník na suti! Sed contra: Onen potok, louka i suť jsou zobrazeny před týmž pozadím. Toto vyčítám současné kultuře diapozitivů a barevných fotek. Fotíme-li koniklec na louce, musíme zároveň fotit louku na světě.)

Co jsme tu řekli o atlase, to vypovídá o vědě: atlas odráží obor zkoumání. Co jsme řekli o bestiáři, platí o kosmografii: bestiář odráží svět.

VIII.

O hierarchiích

Bestiář znázorňuje svět. Svět, kde na tvorech záleží. Kde si nejsou rovni. Kde nejsou všichni stejně bezcenní, ale každý po svém důležitý.

Je-li každá podoba důležitá, může být spojení podob tím důležitější. Pokud se neruší. Za jednu z  nejbáječnějších  vlastností světa považuji toto: že dva stromy mohou znamenat víc než jeden.  Že podoby nejsou osamoceny. Že se samy řadí tak, že svou cenu navzájem zvyšují. Že dělají ze světa schody, po nichž lze vystupovat i sestupovat. Této vlastnosti světa se říká hierarchie.

Nelíbí se mi krajiny, kde není nic na dosah. Kde vyhlédneme za humna a nejbližším útvarem je obzor. Líbí se mi krajiny členěné, krajiny podle Josefa Lady. Vidíme rybník, náves, o krok dál domky za potokem, pak kopec s kostelíčkem, za ním pastvina s pasáčky a kozami, pak okolní lesy, za nimi větší kopce, nad nimi mraky, v nich sluníčko. Na jediném obrázku schody od věcí nejbližších až  po vrchol  světa. Mají přitom cenu právě jen spolu. Vylezeme-li na slunce, nemůžeme ostatek odhodit jako nepotřebný žebřík (to by slunce spadlo). Právě díky nejbližšímu stromu je slunce  na dosah. Právě díky nejbližšímu stromu je slunce na obloze. Právě díky slunci je proč lézt na strom.

Potřebuji mít za domem kopec. Ne proto, abych na něj lezl. Nelezl bych na něj. Ale v domu  bez kopce by se mi špatně bydlelo. ⁽²⁰⁾

Je třeba, aby na světě bylo zlato. Nemusím pít ze zlatého poháru. Ale bez zlata by se mi špatně pilo i z cínového.

Že je zlato vznešenější než stříbro, to není pokořením stříbra; znamená to zároveň, že je stříbro vznešenější než železo. Znamená to, že se stříbro se zlatem může měřit.

„Vše dokonalé jest, i písek při rubínu a žába krásná je tváří v tvář cherubínu.“  ⁽²¹⁾

Zde pravíme: písek teprve při rubínu, žába až tváří v tvář cherubínu. Ne že bychom měli srovnávat žábu s cherubínem; ale kdo chodí po světě tak, že nemůže vidět anděly, neuvidí žábu. Komu nezáří hromada písku stejně skutečným světlem jako drahokamy, nevidí podobu písku.

To je myšlenka hierarchie: je dobré, aby byl mezi podobami ustálen vhodný poměr. Neboť ten dává vůbec podobě vyvstat.

Pojem hierarchie vyjadřuje, že každá podoba má své místo: překvapilo by nás, kdyby kolem přejel jezdec bronzový, zlatý a teprve pak stříbrný. Znamenalo by to zašmodrchání světa; nepořádek v čase. A ještě horší by bylo, kdyby po zlatém a bronzovém jezdci přijel jezdec fialový. Tak se svět boří. Relativizace hierarchií je zarostlá hluboko  u kořenů novověku.

Skutečnost světa spočívá právě v poměřování vůči hierarchii. Uvidíme-li jezdce bronzového a stříbrného, čekáme zlatého. V kapitole o bestiáři jsme mluvili o prostoru, který podoba vytváří. Hierarchie je takovým prostorem; prostorem, který dosahuje až na konec světa.

Podobně jako u planet, kovů, barev, povolání, ctností apod. lze mluvit také v biologii o hierarchii. Osvobodíme-li podoby od jejich nerovnoprávného zařazení v systému, může se ukázat jejich skutečná hierarchie. Zlatý strom, granátová jablka a jelen šestnácterák stojí v hierarchii jistě výše než javor a havrani a ti zase výše než červi, sliz a všemožné obludy, co jsou na hranici samého světa v pustinách.

Myšlenka hierarchie mimo jiné znamená přiznat některým jevům větší míru osobnosti (sensu Sádlo). Tak zdůrazňujeme kvetoucí rostliny proti zelenému listí, zvířata s hlavou proti bezhlavým apod. A proč bychom to neměli dělat? Hlava či květ už je hodně dobrý důvod pro to, abychom jejich vlastníky nepřehlíželi. Máme příliš málo úcty k výrazným podobám, takže se stydíme přehlížet podoby nevýrazné.

To neznamená, že  nemůže najednou velice záležet na nejošklivějším z červů - ale to už není  řád stvoření, ale cosi nového. Pak ale záleží na tom, že jsou to nejnižší, kteří jsou povýšeni. A to bez hierarchie nejde. Pohádka Sůl nad zlato vypráví právě o převrácení hierarchie, ne o jejím zrušení.

Myšlenka hierarchie mi chybí u cestovatelů. Bez hierarchie se ztratíme, věci nebudou mít své místo. Jsou-li všechny země světa rovnocenné, není vlastně proč žít právě v jedné z nich. Navštívením další země jen připojíme do seznamu svých zkušeností další. Hierarchické vidění umožňuje víc: ten, kdo navštěvuje různé národy a pronárody, dostane se třeba až na kraj světa. A jedině ten se může opravdu vrátit domů.

Nestačí vidět hierarchii jako stupnici mezi nejnižším a nejvyšším. Hierarchie je konečná. Nic nelze myslet  výš než zlato, jen proto pak může být nad zlato sůl! Hierarchii nelze jen tak rozšiřovat! A ani ve svém rámci není hierarchie jen řadou odstupňovanou podle míry nějaké vlastnosti. Stříbro je jiné než cín, ale nemá nic navíc, nic ve větší míře. Cínu oproti stříbru nic nechybí. Dny stvoření nejdou od obyčejných ke vznešeným. (Oddělení světla od tmy jistě není nic nízkého.)

Proto se mi víc líbí vymezit hierarchii jako řadu od středu světa až na kraj světa. Je tedy hierarchie prostorem kosmografickým.  Srdce světa je zlaté. Olše není nižší než jabloň, má však ke středu tvorstva dál. Na okraji světa bloudí bezejmenní tvorové, obludy, bludné balvany. Jsou naspodu hierarchie - a nejsou základem. Jsou na okraji světa - ale svět se z nich nevynořuje.

„Okraje světů lemují vidění, záhady, hádanky a insolubilia.“  ⁽²²⁾

Hierarchie tak není naivním bezrozporným systémem; tím, že zahrnuje okraj světa, připouští zádrhel (sensu Putna, Borkovec: Skrz ⁽²³⁾). Na svém okraji je svět zauzlován.

„Bludné kruhy ... jsou součástí každého světového pořádku. ... Svými kořeny sahá svět hluboko pod sebe. Některé z jeho kořenů jsou bludné. Lze je nevědomky překročit a zabloudit. O ty, které vystupují na povrch, lze však klopýtnout a upadnout do bludného kruhu.“  ⁽²⁴⁾

Cípy světa jsou svázány do uzlu tak, že rozvazujeme-li jej, svazujeme zároveň jiný uzel. Snad ho lze rozetnout - proto se na kraj světa vydávali hrdinové s mečem. Hierarchie je vedla: cesta od zlata k železu ukazuje k zauzlování světa. Šli na kraj světa vysvobodit princeznu, která je jeho středem.

Sahá-li hierarchie od středu světa na sám okraj, znamená také napětí mezi nimi. Každý člen hierarchie drží svět přes toto napětí pohromadě.  Hierarchie je řada propojená: otřesu-li železem, zachvěje se  i  zlato! Dotknu-li se světa v jednom místě, je to znát ve středu i na kraji.

„Kraj světa je odevšad blízko.“  ⁽²⁵⁾

Pak také můžeme mluvit o podivnosti nám vzdálených národů. Což nejsou na kraji světa? Nenarazíme právě u nich na zjevný zádrhel? A neotřesou právě ony celým světem? Rasismus je špatný, protože je ideologií. Pohybuje se na škále nižší - vyšší, je bezrozporný. Ale strach  před nařčením z rasismu nám brání vidět podivné národy jako podivné (i zde jsou kořeny postmoderny - buď je podivné všecko nebo nic). Pak ale nesmíme mluvit ani o národu vyvoleném.

Bylo by lákavé mluvit o síti hierarchií. O tom, jak je ten samý tvor na vrcholu jedné hierarchie a na konci druhé. Jelen šestnácterák by tak byl v hierarchii jelenů mezi dvanácterákem a dvacaterákem, v hierarchii svého stáda vrcholem, v hierarchii pohádkových zvířat až za koněm zlatohřívákem apod. Jenže tak bychom hierarchii redukovali na pouhou posloupnou řadu, seřazenou podle určitého kritéria. To může být užitečný prostředek k popisu světa, zajímavější než vývojové stromy, protože umožňuje vzájemná propojení různých řad. Ale hierarchie by tak přestala být vztahem kosmografickým. Vzpomeňme na to, co jsme o hierarchii řekli: podoby v ní navzájem zvyšují svou cenu. Hierarchie nepopisuje výsek skutečnosti; i v řadě několika málo podob sahá přes celý svět. Ovšemže jsou hierarchie různé: ale každá je úplná. Jak v hierarchii jeřáb - jabloň - růže, tak v hierarchii pláňka - zlatá reneta - granátové jablko je obsažen celý svět.

Pavel Holásek