Řekneš prostě Wingardium leviosa - a peříčko se vznáší ke stropu

Pavel Holásek, 33 let, narodil se v Ústí nad Orlicí, vyrostl v Letohradě.  Vystudoval  obor Teoretická biologie na Katedře filosofie a dějin přírodních věd PřF UK v Praze (byl historicky prvním absolventem oboru), fakultu dodělal až po vojně, v roce 1996. Od února 1997 do současnosti učí biologii na gymnáziu v Ústí nad Orlicí. Má pět dětí a hodnou, krásnou a svéráznou ženu.

Začněme v současnosti; na Tvých webových stránkách se objevují odkazy jednak na dvojici, co si říká IndiviDUO a dále na skupinu jménem Facka-au; můžeš trochu přiblížit o co jde a co máš s nimi společného Ty?

IndiviDUO opravdu začínalo jako dvojice, ale nabalovalo na sebe další lidi. Martin Culek píše texty a semtam recituje, Petr Brzokoupil dělá muziku a zpívá, kolem něj je ještě proměnlivý počet muzikantů. Přirovnat by se dali třeba ke dvojici Svěrák/Uhlíř, k bratřím Ebenům, ale mají např. i jazzové prvky. Ještě víc než muzika se mi líbí jejich humor, taková něžná mystifikace.

Facka-au jsou víceméně divadelníci. Dost rozsáhlá parta, kdybych měl všechny jmenovat, nezvládnul bych to, tak aspoň jednoho: Robert Osman. V průběhu roku se scházejí na soukromých akcích, víkendech, výjezdech apod.; z toho pak na podzim vykrystalizuje kultovní akce Bobstock (letos proběhl popáté). Charakteristickými znaky jsou nesourodost, nonsens, parodie, provokace. Bobstock je divadlo i happening i umění i blábol.

Do třetice bych ještě doplnil muzikantské duo Tichá Woda, které hraje a zpívá výhradně osobní výpovědi Davida Chládka.

Co s nimi mám společného? Publikum. Právě lidi, kteří chodí na ně, chodí i na Texty. Značná část členů IndiviDUA a Facky-au i značná část jejich příznivců jsou současní či bývalí studenti našeho gymnázia. Vznikla tady skupina lidí, kteří se i z vejšky pořád vracejí do Ústí a potkávají se na podobných akcích.

Podívejme se trochu na Tvé hlavní téma - mohl bys říci něco o tom, co jsou Tvé semináře?

To jsou dvě odlišné otázky! Mým hlavním tématem jsou podoby v živé přírodě (Neubauerova eidetická biologie), a to zejména u rostlin (rostlinné tělo jako dílo odehrávající se v ročních cyklech). To ale není téma mých seminářů: tím jsou staré texty.

Semináře začaly tuším na podzim 1997. Scházíme se během školního roku v pátek odpoledne, původně jsem seděl za katedrou, ale od tématu Hostina srážíme lavice v zadní části učebny, vaříme čaj a hodujeme.

Asi se jedná nejspíš o dějiny spirituality, jak se zračí v rozmanitých starých textech. Jde o to dostat se skrz texty do jiných dob. Omezujeme se většinou na Evropu od antiky po renesanci s několika výjimkami novějšími (Goethe, Nietzsche). Semtam zařazuju i texty současné, které mě nějak zaujmou. Jedním z cílů semináře bylo číst díla klasická až kanonická (Homéra, Platóna, Bibli, Danta - k tomu se ne a ne dostat, Fausta apod.), které si průměrný gymnazista rozhodně před spaním nečte. Zvláštní zálibu mám ale i v dílkách ze školního hlediska okrajových.

I žánrově je to všehochuť: dlouho jsem to označoval za semináře filosofické, až jsem si uvědomil, že čistou filosofii v podstatě nečteme. Typické jsou mýty, dramata, texty náboženské, hermetické, eseje …

Chybí mi ještě, aby studenti přišli s vlastními texty. Zatím mluvím většinou já …

Počet účastníků dost kolísá: začínalo nás okolo pěti, jednou jsem přednášel o baroku jen dvěma kamarádkám; naopak asi rekordní byly semináře o snu a o alchymických obrázcích, ty se konaly venku na trávníku a mohlo tam být tak dvacet lidí. A Romeo a Julie (v návaznosti na školní divadlo). Asi nejdelší bylo jedno povídání astrologické, tam se nikomu nechtělo končit, jeli jsme nonstop snad čtyři hodiny. Letos jsme se ustálili na 10-15 lidech a rozcházíme se asi po dvou hodinách.

Ale vy se nescházíte jen na půdě školy, že?

Hned "první generaci" semináře tvořili lidé, se kterými jsme se já i moje žena spřátelili. Asi z jejich návštěv (už si to moc nepamatuju) vznikl seminář domácí. Ten se koná několikrát do roka, tradičně o Vánocích (na sv. Jana Evangelistu) a v červnu po vysvědčení, jindy různě. Zpočátku chodili do školy i k nám lidé stejní, časem došlo k oddělení, kdy se účastníci těch dvou seminářů třeba vůbec neznali, poslední dobou se zase obě skupiny dost mísí.

Takový domácí seminář začíná za soumraku a končí po půlnoci až za úsvitu. Základem je asi dvouhodinové čtení, které se může u vína zvrhnout i v dlouhou diskusi. Někdy dojde ještě na další doplňkové čtení, jindy jsme improvizovali nějaké divadelní hry, poslední dobou se pokračuje hlavně muzikou. Mezi tím se motají naše děti. Naposledy nás bylo asi pětadvacet, to už dům praská ve švech.

S čím jsi semináře začínal a co sis od nich sliboval?

Chtěl jsem prostě pokračovat v tom, co jsem dělal na vysoké škole (Katedra filosofie PřF UK v Praze). Tam jsem byl zvyklý jít z přednášky o evoluci na seminář o Hérakleitovi (a nepřipadalo mi to jako předěl). Najednou jsem celý týden učil jen biologii, navíc školní biologii; seminář pro mě znamenal kompenzaci. A znamená; někdy bych si rád zaučil češtinu, dějepis, občanku …

Moc jsem si nedovedl představit, jaká bude odezva z řad studentů. Jejich zájem a prostředí, které vytvořili, mě obrovsky nadchly.

Změnilo se směřování seminářů v průběhu jejich pořádání? Kam se ubírají nyní?

Ve škole se změnila forma (od onoho semináře o Hostině) a tím i atmosféra; míň a míň školní, víc a víc přátelská. Doma největší změnu znamená rostoucí vliv muzikantů. Platón a Nohavica, jak se to rýmuje?

Jak vidíš prolínání sebe coby vystudovaného biologa a sebe coby hlavní postavy seminářů zabývajících se dějinami spirituality?

To začalo právě na vysoké škole. Biologie začátku devadesátých let byla oborem velmi otevřeným, šlo tam potkat lidi velice sečtělé, skvělé muzikanty, fotografy, křesťany. Tehdy se rodící katedra filosofie dostala to prolínání oborů i do "denního programu" fakulty (to myslím jako opak programu nočního, ne dálkového). Takže mi nikterak nepřipadá zvláštní, že jako biolog kecám do různých oborů.

Na druhou stranu je pravda, že určitě akcentuju jiné věci, než by vybral profesionální historik, lingvista, teolog apod. Čteme třeba Goetha, ale ne Kanta; sv. Františka, ale ne sv. Tomáše.

Je někdo, o kom bys mohl prohlásit, že nějak ovlivnil Tvé myšlenkové naladění?

Musím začít fakultou, kde se hlásím hlavně ke třem učitelům. Je to Zdeněk Neubauer, filosof a biolog, od něhož jsem převzal tisíc a jednu věc, třeba vztah k mýtům, k Tolkienovi, eidetickou biologii, živly, tarot, světce, zázraky apod. Pak Zdeněk Kratochvíl, hlavně znalec řecké antiky a přírodní filosofie, z jehož výkladu znám většinu starší filosofie; obdivuju, jak umí mluvit velmi střízlivou řečí o dost šílených tématech. A do třetice Jirka Sádlo, botanik, poslední dobou dost píšící o krajině; z jeho vandrů znám mnohovrstevnou českou krajinu, tradice hospodských řečí a nočního zpěvu, syrovost světa rostlin; je to skvělý básník, protože neulpívá na nějakých obecnostech, ale míří nemilosrdně k jevům.

A vlastně bych jako čtvrtého doplnil Standu Komárka, filosofujícího biologa, který mi tam vedl diplomku; až zpětně zjišťuju, kolik jeho náhledů jsem přejal. Míval jsem trochu tendence ho kritizovat za určitou povrchnost (možná proto, že jsme si byli trochu podobní); jeho texty se mi ale poslední dobou líbí čím dál víc.

Do tohohle okruhu patří i Václav Cílek, toho osobně skoro neznám, ale čtu ho s nesmírným potěšením.Pak na mě velice zapůsobily Souvislosti, hlavně v letech 1994-1996, a jejich frontman M.C.Putna. Hlavně díky jeho textům jsem se blíž seznámil s křesťanstvím. Od něj vím, že návrat k tradici může být radikální revoltou.

Souvislosti mi objevily i Přemysla Ruta, toho miluju pro jeho laskavou zvídavost, schopnost vytěžit z banality velké téma, objevit ve všednosti neobvyklost.

Někdy v půlce devadesátých let jsem se dostal k Chestertonovi a ten se pro mě stal autorem číslo jedna. Z jeho myšlení vychází moje Pohádková biologie. Chesterton je dnes asi čten málo, většinu knížek mám z antikvariátů. Našel jsem tam důraz na konečné konkrétní věci oproti vágnímu nekonečnu. Myšlení, které nespěchá a říká pointy až nakonec. Silné a přitom poctivé odmítnutí vší dekadentní skepse. Typické paradoxy a humor. Ocenění romantiky. A návrat ke středověku.

Seznam uzavírá J.R.R.Tolkien. Ono "zasvěcení četbou", o němž mluví Zdeněk Neubauer, pro mě platí bezvýhradně. Tam starý mýtus opravdu ožívá a chodí skutečnou zemí, poctivou, hmotnou - kdysi předzpívanou. (A nemenší radost  - přes leccos, co se dá namítnout - mám z Harryho Pottera.)

Chesterton i Tolkien jsou oba Angličani a katolíci. Zvláštní náhoda.

Ve svém „Provolání po 6 letech semináře“ jsi napsal, že „…Tradice, která nás učinila tím, čím jsme, se nezbavíme. Zůstanou však jen předsudky a nekultivované dědictví. Kdo nechce sestoupit k základům starých staveb, povleče je za sebou jako balvan.“ Někdo by se mohl zeptat, kde hledat ty základy?

V textech a v kontextu. Nestačí jen číst staré texty, je třeba i vhodný výklad (kolik je jen biblických fundamentalistů!). Jde o to objevit ráz různých starých dob, aby se objevilo jejich bohatství. Nemyslet si, že vždycky žili jen naivní pitomci, kdežto "my dnes už víme, že …"

Naprosto typický přístup většiny lidí (poměrně inteligentních, třeba studentů gymnázia) je následující: odmítnou filosofii, protože je "nějaká divná", a pak jako evidentní vyjádří nějaký názor původem filosofický, ale hodně upadlý. Řeknou třeba "já jsem materialista". Na otázku, jaká je tedy jejich představa o hmotě, jestli myslí elementární částice, descartovskou  výplň prostoru, aristotelovsko-alchymickou materia prima nebo snad Albertovu (tuším) materia inchoata, odpoví, že plácám blbosti, a pak udeří do stolu: "tohle, tohle přece existuje". Po fenomenologickém upozornění, že ten stůl z mé strany je něco jiného než ten stůl od nich, už začnou být agresivní. Jim zbyl ten hloupý pojem materialismu; to je ten balvan.

Jde tedy o historické souvislosti pojmů a nauk. Zdeněk Neubauer měl kdysi přednášku Vědecké pojmy. Rozebíral tam etymologii a dobové významy všech možných zdánlivě moderních slov: energie, inteligence, metr, text, metabolismus, iluze … víte, odkud pocházejí? U zkoušky se mě ptal na digitálky - já si ne a ne vzpomenout, že na prstech (digitus) se dá taky počítat!

Jaký máš vztah k dnešním oficiálním nositelům křesťanské tradice a jak vidíš jejich postavení ve společnosti do budoucna?

Oficiální nositelé čehokoliv mi jsou ukradení, tím spíš, když by měli reprezentovat něco, na čem mi záleží (jako třeba křesťanskou tradici). Jako správný žák Standy Komárka jsem odkojen jeho naukou o eklesiomorfních strukturách: prototypem je katolická církev, jinak jsou to třeba úřady, armáda, vědecké ústavy - institucionální složka postupně přerůstá nade všechny meze, pohlcuje obsah, individualitu, nápaditost.

Na druhou stranu se ale sám ke katolické církvi hlásím. Heslo "křesťanství ano, církev ne" je dost ošidné: s vaničkou se vylije i dítě a zbude paskvil. Mám-li si vybrat mezi omezeným nedělním kázáním, které z evangelia vyvodí, že se nad sebou máme zamyslet, a mezi šílencem, který z něj vyvodí, že přichází konec světa, volím jasně to první. Radši jdu do kostela než do moderní modlitebny.

Výhled do budoucna? Kupodivu to nevidím nijak dramaticky. Instituce si dál budou držet to svoje, reformy budou probíhat hlemýždím tempem (kde jste, moje eucharistické sny o kostele jako hodovní síni?), originální lidé se budou pohybovat na samém pomezí dovoleného. A křesťanská témata se budou dál projevovat v církvi i mimo ni, protože jejich sílu nemůžou žádní "představitelé" zastavit ani ovládnout.

Myslíš si, že se dnešní člověk může v Čechách svobodně stát poutníkem za duchovnem?

Jé, já to slovo "duchovno" nemám rád! Doplňkové slovo je "tělesno" a tomu bych skoro dával přednost. A i to krásné slovo "poutník" zažívá takovou inflaci, že se k němu skoro stydím hlásit. Ale vím, co asi myslíš.

Může a nemůže. Může: kdo by mu v tom zabraňoval; nikdo nás nežalářuje, nemusíme se bát, že budeme hladovět, vychází tolik knížek jako ještě nikdy. Ještě víc může: cesta za nevšedním sama dává svobodu, není na světě síla, která by v ní mohla opravdu zabránit!

Nemůže: slepé uličky číhají všude. Značná část školní výuky, literatury, internetu, médií, církví, od nejoficiálnějších po nejalternativnější, upadá do stereotypů, různých klišé, povrchnosti. Až bude někdo proklamovat, že je "poutníkem za duchovnem", vsadím se, že zas padl do nějaké pasti.

Jakou roli podle Tebe hrají na dnešní duchovní scéně nově a více se o slovo hlásící nejen východní „náboženské“ nauky?

Ono to zase není nic tak nového. Chesterton má celou řadu postav, které ve splývavém rouchu mysticky mumlají o zasvěcení a hlásají myšlenky typu "buddhismus a křesťanství jsou jedno, zvláště buddhismus!"

Postmoderní mumraj všech vizionářů, zaručeně pravých guruů (že se to neskloňuje?), sekt, čarodějů, léčitelů, mimozemšťanů aj. mě samozřejmě silně odpuzuje (jak se jim vysmívá třeba Jandourek!). Tuším taky, že je to vlastně fenomén západní kultury (moc se mi líbí historka, kterou vypravuje Komárek, o člověku, kterého tibetští mniši pozvali na pivo a radostně pak konstatovali, že je to člověk jako oni; a ne jako jiní zápaďáci, kteří by pořád jenom meditovali).

Přitom řada proudů nebo prvků je pro mě velice lákavá: taoismus, zen, Milarepa (buddhismus v Tibetu) - ale i takový Castaneda … zní to jak jména států ze sbírky známek, co jsem měl jako kluk: Borneo, Yemen, Peru. Ale musím si uvědomovat ty číhající pasti. Chovat se jako turista, kterým tam jsem: vědět, že něco jiného by bylo tam zůstat a žít, nahlédnout pod pokličku, za kulisy.

Rozumný přístup ukazuje třeba Václav Cílek. Nehrát si na bůhvíjakého zasvěcence, nechat se inspirovat a zůstat Evropanem. (Podobně jsem si odpověděl třeba na otázku drog: ať si každá kultura zůstane u těch svých. Ať žije ohnivá voda!)

Jak vidíš dnešní vědu a její budoucnost? Co letitý spor přírodní versus humanitní vědy? Kdy dojde k jejich sjednocení?

Tady se jednak odvolám na Zdeňka Neubauera: novověká věda je náboženstvím novověku - má svá zjevení, své proroky, chrámy, obřady, zasvěcence a laiky, mocenské důsledky. Neznamená to nikterak negativní hodnocení! Jde tam opravdu o zjevení (jedné) povahy skutečnosti! O mocné téma, které ve vědě našlo své vyjádření. Ale každé náboženství (nebo jeho epocha) se vyčerpává, nástup ohlašují alternativy. Budoucnost? Věda nepadne, ale ztratí monopol.

Jednak ještě z trochu jiného soudku: Jirka Sádlo říká, že lidi s malou fantazií píší poezii nebo dělají do humanitních oborů, kdežto lidi s velkou fantazií jdou dělat přírodovědu. Ono koukat na louku za svitu luny a básnit přitom, jak je mi smutno, umí každej. Ale postihnout, čím se ta louka liší od jiných luk, umět to formálně zachytit, představit si, jak to tu vypadalo před tisícem let a vymyslet, jak se na to zeptat, aby odpověď byla relevantní, to není pro prosťáčka! Nechci vědu jen tak spláchnout, věda vynořuje a uchovává spoustu zajímavých jevů.

Vědy přírodní a humanitní? Od Descarta to nejde dohromady. Sjednocení nemůže být násilné: žádný dokonalý jazyk, univerzální teorie všeho apod., kdepak! Sjednocující slovo by mohlo být tohle: interpretace. Každý obor vynořuje určitou stránku světa a po svém ji vykládá. Pak ale nevytvoříme jediný Ústřední Vědecký Obor, ale naopak ponecháme každému oboru jeho svébytnost. Oni ani fyzik s matematikem nemyslí stejně, natož chemik s biologem; podobně bohemista a komparatistik, psycholog a historik. Proč hodit biologa do jednoho pytle s matematikem a odříznout ho třeba od lingvisty?

Trochu z praxe: nemám rád dělení školních předmětů na přírodovědné a humanitní; v mém podání vyzní biologie často jako humanitní věda. Moc se mi líbí, že někteří studenti si na pedáku vybírají kombinace jako Bio-Děj či Bio-Zsv.

Jakou knihu jsi přečetl naposled a kterou jsi přečetl nejvíckrát?

Já většinou knížky nečtu, já si v nich říkám. Musím být obklopen knížkami, mít jich okolo sebe pět rozečtených a dalších deset hned po ruce. Takže na otázku, kterou knihu jsem přečetl vcelku, bych asi vzpomínal, jestli to byl nějaký případ slečny Marplové od Agáty Christie?!

Kdyby ses zeptal, kterou knihu mám teď před sebou,  byl by to (náhodou) Bestiář Luboše Antonína (hledal jsem hezkou hlášku na svůj guestbook), turnajová kniha Mistrovství ČR 2005 v šachu (zkouším pochopit dámskou indickou), leporelo o zvířátkách Moje máma (to mi sem odložila dcera), Neubauerova knížka o Tarotu (příručka pro všední den), štůs Analogonů, které mi vrátil kamarád a já je neuklidil, etymologický slovník (hledal jsem slovo "mamut"), Vojna a mír (z antikvariátu za padesátku, nekup to!), Chestertonův Anarchista Čtvrtek (kamarád na Bobstocku mi připomněl Neděli) … A to mám poměrně uklizeno.

A nejvíckrát? Na dětská léta už si moc nevzpomínám, ale za posledních cca deset let určitě všechny díly Harryho Pottera, už se mi rozpadají pod rukama. Někdy jsem je četl dokolečka - odložil pátý, vzal první … Co na tom vidím? Podobně jako u Chestertona, Ruta apod.: konkrétnost. Žádná tajuplná magická atmosféra: řekneš prostě Wingardium leviosa - a peříčko se vznáší ke stropu.