Saman

Na Boží hod vánoční roku 2004 se po světe rychlostí blesku roznesla zpráva o vlně tsunami, která tvrdě a neúprosně zasáhla několik asijských a afrických států, zanechávajíc po sobě statisíce mrtvých a zpustošenou krajinu. Nejvíce škod a obětí na životech si vyžádala v Indonésii, krásné tropické zemi prostírající se na rozhraní Tichého a Indického oceánu a táhnoucí se od Malajsie až po Papuu Novou Guineu.

Jaká je ale Indonésie doopravdy? Tak na to budeme hledat odpověď v tomto článku. Nebudeme však o Indonésii hovořit přímo, budeme na ni hledět očima několika generací indonéských spisovatelů.

Indonéská literatura je jednou z nejmladších literatur na světě. Vždyť její oficiální vznik spadá teprve do roku 1917, ^[1] do doby, kdy vzniklo nakladatelství Balai Pustaka. ^[2] Do indonéské tvorby se dostává nový literární útvar, román, a spisovatelé se odklánějí od starých modelů, přestávají čerpat náměty ze starých literatur a příběhů a zaměřují se především na ožehavá témata rodící se moderní společnosti; nucené sňatky, konflikty mezi starou a mladou generací, mezi Východem a Západem.

Ve třicátých letech už tato témata přestávají táhnout a spolu se vzrůstajícím národním uvědoměním se také rodí nová spisovatelská generace všeobecně nazývaná jako Pujangga Baru. ^[3] Vytrácí se regionální charakter, díla jsou psána indonésky, ^[4] a i nadále převláda snaha distancovat se zastaralých témat včetně hlavních námětů předchozí generace. Cílem je vytvoření moderní literatury, která by měla světovou úroveň.

Inter arma silent Musae. Toto přísloví rozhodně neplatilo pro Indonésii 40. let. Jak během druhé světové války, ^[5] tak i v průběhu boje za nezávislost ^[6] se formovala nová generace literátů, kteří již dosahovali světové úrovně. Mnoho spisovatelů Angkatan ´45 ^[7] bylo přeloženo do různých světových jazyků a tato generace otevírá i šedesátiletou historii indonéského překladu v Československu a posléze i v České republice. ^[8]

O většinu překladů z indonéštiny do češtiny se především zasloužil novinář a indonésista Miroslav Oplt (1923 – 1998) ^[9] a učitelka indonéštiny a neúnavná popularizátorka Indonésie a indonéské kultury v České republice Zorica Dubovská (1926). Skvělé překlady indonéské poezie představili českému čtenáři indonésisté Vratislav Šťovíček (1936 – 2004) a Eva Šťovíčková (1974). ^[10] Jejich prostřednictvím se alespoň trochu můžeme seznámit nejen s tamní literaturou druhé poloviny 20. století, ale také třeba se staromalajskými pantuny.

Pantun je původní básnická forma oblíbená především v Malajsii a v Indonésii. Jedná se o čtyřveršové strofy se střídavým rýmem. První a druhý verš tvoří úvod (sindiran - zvukovou a obsahovou přípravu), třetí a čtvrtý verš (isi - obsah) ukrývá samotnou zprávu. V pantunech se obvykle předává lidová moudrost, poučení, varování či sloužily jako součást rituálů. Vyznačují se květnatým a bohatým metaforickým jazykem, plným skrytých dvojsmyslů a narážek. V minulosti byly součástí ritualizovaných milostných dialogů přednášených často i během veřejných poetických klání. Ten, kdo uměl hbitě skládat a rýmovat pantuny byl ve společnosti vždy velice uznáván.

Pantuny se též často spojují do jakýchsi řetězů, kde jsou jednotlivé strofy dovedně navzájem provázány, a to tak, že se druhý a čtvrtý verš každé sloky opakuje jako první a třetí verš strofy následující. Někdy dokonce dochází ještě k dalšímu propojení první a poslední sloky, když se první verš první sloky objeví jako závěrečný verš strofy poslední a třetí verš strofy první jako druhý verš sloky poslední. S pantuny se podrobněji můžete seznámit ve dvou sbírkách; Drahokamy v trávě, indonéské milostné pantuny a Pantuny o lásce, malajská lidová poesie. ^[11] Nežli si však některou z těchto sbírek vypůjčíte, můžete si základní pravidla rýmování osvojit na níže uvedeném hravém pantunu.

Zouvám ty hnědé topánky,
když voskem tají vzpomínky
Olízly mne tvé plamínky.
Hodiny tlučou na spánky.

Když voskem tají vzpomínky,
visím zmačkaná mezi ramínky.
Hodiny tlučou na spánky.
Oleje liji do ranky.

Visím zmačkaná mezi ramínky.
Slíbána v chuti vanilky.
Oleje liji do ranky.
Dunaji šumíš bolánky.

Slíbána v chuti vanilky,
s kamínkem usnu do chvilky.
Dunaji šumíš bolánky,
Zouvám ty hnědé topánky. ^[12]

 

Kromě pantunů se k nám dostaly i pohádky. A nejen ty. V knize Indonéské lidové pohádky totiž najdete i zvířecí bajky, povídky, báje a pověsti. Nejvíce příběhů pochází ze Sumatry (24) a z Jávy (20), podíváte se však také na Kalimantan, ^[13] Bali, Maduru a dokonce na ostrůvek Roti. ^[14] Dozvíte se, jak vznikla sopka Tangkuban Perahu na západní Jávě, pobavíte se s jelínkem kancilem, ^[15] indonéskou obdobou naší chytré lišky nebo se vrátíte do 13. století na východní Jávu a budete sledovat vznik dynastie Singasari. Jsou to krásné příběhy a určitě vám o Sundáncích, Javáncích, Maduřanech či Balijcích poví daleko víc, nežli nejodbornější studie. Kniha vás vtáhne do světa plného králů, světců a hrdinů, z nichž většina má svůj původ na indickém subkontinentu. Aby se však čtenář naprosto neztratil v cizokrajných názvech, jménech panovníků či názvech tropických rostlin, doplnila překladatelka Zorica Dubovská knihu o veliké množství historických a geografických poznámek a zasadila jednotlivé příběhy do historického rámce. Zajímáte-li se alespoň trochu o cizí kultury a národy, především pak o jejich mytologické základy, neměla by potom tato kniha uniknout vaší pozornosti.

Indonéské lidové pohádky sice na pultech knihkupectví již nenajdete, můžete tam však objevit knihu s názvem Pět indonéských pohádek, která vyšla v roce 1999 a jak název sám napovídá, najdete v ní patero pohádek z Kalimantanu, Jávy, Sumatry, Lomboku a Sulawesi. ^[16] Pohádky jsou zjednodušeny a upraveny tak, aby je mohli číst i ti nejmenší čtenáři.

V roce 1962 se k nám v překladu Miroslava Oplta dostalo první ze dvou děl světově proslulého a uznávaného spisovatele Pramoedya Ananta Toera – Na břehu řeky Bekasi. ^[17] Děj této novelky se odehrává na ostrově Jáva, v okolí měst Jakarty a Bekasi, během boje Indonésanů za nezávislost. Trojice mladých mužů, Farid, Surip a Amir, se nechává najmout do armády, aby bojovali po boku svých druhů proti Holanďanům a Angličanům, kteří se snaží obnovit starý koloniální pořádek ještě z doby před druhou světovou válkou. Prožijeme s nimi téměř rok plný boje, přesunů, zklamání, pochybností, proher i vítězství a to nejen na poli válečném. Autor líčí vše bez zbytečného přikrášlování skutečnosti a občas značně naturalisticky popisuje hrůzy vojenského střetnutí. Vrátíme se s ním o šedesát let zpátky a prožijeme dobu, kdy Indonésané bojovali za nezávislost bosí, v roztrhané košili a třeba jen s bambusovým kopím v ruce.

P.A. Toer (1925), rodák z východojavánského městečka Blora a člen Angkatan ´45, je jedním z nejvýznamnějších indonéských spisovatelů. Za svůj život, který z poloviny prožil v nizozemských a po převratu v roce 1965 ^[18] indonéských internačních táborech, napsal několik desítek jedinečných děl - románů, novel, povídek, esejů, překladů, básní a dokonce i pohádek. Za zmínku stojí především jeho známá tetralogie Bumi Manusia (Země člověka), Anak Semua Bangsa (Dítě všech národů), Jejah Langkah (Stopy kroků) a Rumah Kaca (Skleník) nebo romány Perburuan (Honička) či Keluarga Gerilya (Partyzánská rodina).

Naštěstí si tohoto vynikajícího spisovatele vybrala i Zorica Dubovská a přeložila další jeho novelu: Hledá ztraceného syna. ^[19] I v tomto díle nás autor zavede do poválečné Indonésie plné nástrah, podezření, strachu a zmítané bojem o nezávislost. Hlavním hrdinou je mladík Willem Ratu Jaya. ^[20] Jako bohatý křesťan je v chudé muslimské Indonésii považován za „černou ovci“. Protihráčem mu je jeho vlastní bratranec Karel ^[21] , velitel jedné z mnoha bojůvek, který na základě udání, že Willemův otec kolaboruje s Holanďany, nechá celou jeho rodinu vyvraždit. Willem z krvavé řeže utíká, neví však, že to byl jeho vlastní bratranec Karel, kdo vyřkl ortel nad jeho nejbližšími.

Poté se osudy obou hlavních protagonistů rozcházejí, aby se po mnoha životních peripetiích nakonec opět zase propletly v zajateckém táboře na Jávě. Karel je pronásledován výčitkami svědomí a touží se Willemovi ke všemu přiznat a omluvit se mu, avšak nenachází k tomu dostatek sil. Zde však příběh ještě nekončí. Dějová linie je daleko bohatší, komplikovanější a v závěru na čtenáře čeká zajímavé rozuzlení.

Kromě P.A. Toera byl z Generace ´45 přeložen také Idrus (1921 – 1979). ^[22] Nejedná se bohužel o celou knihu, nýbrž jen o jednu jedinou povídku. Jmenuje se Piké na rubáš ^[23] a Idrus v ní svým charakteristicky břitkým a místy až cynickým humorem vypráví příběh úředníka Akiho, ^[24] který je těžce nemocný, avšak zarputile vzdoruje smrti. Jednoho dne se jako zázrakem z nemoci vymaní a všem oznámí, že bude žít ještě rok a den. Ani o den déle. Někdo ho bere zcela vážně, jiný si z něho naopak dělá legraci a považuje to za krutý žert. Aki sám je vyrovnaný a s oddanou ženou po boku a dvěma dětmi tráví svůj poslední rok a den na zemi.

Vše je připraveno. 16. srpen, ohlášený den Akiho smrti, je tady. Místnost je vykropena růžovým olejem, na lůžku jsou květy jasmínu. Aki leží na posteli s rukama zkříženýma na prsou. Po jeho pravici oddaně čeká na jeho smrt žena Sulasmi. Děti si hrají vedle. Dveře do místnosti jsou zamčeny. Ohlášená hodina Akiho smrti právě nastala.

Přišla si pro Akiho opravdu zubatá? Nebo si ze všech jen vystřelil? Můžeme si opravdu určit hodinu naší smrti? To si už budete muset přečíst sami a jsem naprosto přesvědčen o tom, že povídku neodložíte, dokud ji celou nepřečtete. Už samo téma smrti, které je v dnešní době pro většinu populace téměř naprosté tabu, je provokativní, a proto se zavírá jako kostlivec do skříně na sedmero západů. Třeba vás tato povídka inspiruje, možná vám dodá špetku klidu a optimistický úsměv na tváři. A nebo právě naopak. Ale i s tím autor určitě počítal. Překlad Miroslava Oplta vyšel v časopise Světová literatura, který je dostupný ve všech dobrých knihovnách.

Zvláštní postavení mezi přeloženými tituly má soubor projevů prvního prezidenta Indonésie, Sukarna, ^[25] které sebral, přeložil a upravil Miroslav Oplt. Kniha nese název Indonésie žaluje a jedná se o doslovný překlad hesla Indonesia Menggugat, které použil Sukarno ve své obhajobě v roce 1929, když stanul před soudem, tehdy ještě v Nizozemské Východní Indii. Než budete tyto projevy a úvahy číst, přečtěte si nějaké další knihy o Indonésii a seznamte se alespoň trochu s tamními reáliemi. Bez této povinné přípravy by čtení byť i malého úryvku bylo plýtváním časem.

Sukarno byl úchvatným řečníkem. Dokázal mluvit hodiny a lidé byli jeho projevy, které často prokládal citacemi z cizích jazyků, takže jim prostí lidé stejně nemohli rozumět, zcela hypnotizování. Nebylo až tak důležité to, o čem se mluví, nýbrž to, kdo mluví. Důležité bylo vidět „Bung Karna“ ^[26] – tak mu dodnes Indonésané familiérně říkají, a nikoliv rozumět všem jeho slovům. Byl, a pro mnohé stále je, symbolem nezávislosti a doslova mýtem národního hrdiny. To on se dokázal postavit Holanďanům i Japoncům a jim navzdory vyhlásit 17.8.1945 samostatnost Indonésie, uniknout jen o vlásek smrti při několika pokusech o atentát a za dvacet let svého prezidentského mandátu přestát celou řadu pokusů o státní převrat. Lidé věřili, že má nadpřirozenou moc, a tak se podle toho k němu i chovali. V zemi, kde se realita prolíná s mýty, legendami a slovo magie nepatří do slovníku archaismů, je takový postoj více jak pochopitelný.

Možná jste si všimli, že většina překladů spadá do 50. a 60. let minulého století. Není to náhoda. V té době měly k sobě naše národy velice blízko, neboť se Indonésie stále více přikláněla ke komunismu. Z toho důvodu mezi našimi státy panovaly velice dobré a přátelské vztahy. Mnoho Indonésanů vystudovalo na našich školách, zaučovali jsme lékaře, cvičili piloty. Po převratu v roce 1965 se však situace zcela změnila. Tito lidé uvízli za hranicemi své rodné země a po dlouhá desetiletí se tam nemohli vrátit. S příchodem normalizace byla také zrušena výuka indonéštiny na FF UK a byla obnovena až po roce 1990.

V polovině devadesátých letech minulého století konečně vyšla i první Antologie moderní indonéské literatury. Na čtyřiceti stranách najdete přes 40 básní a tři povídky od pětice předních indonéských básníků a prozaiků; Chairila Anwara (1922 – 1949) Sitora Situmoranga (1924), Rendry (1935), Goenawana Mohameda (1941) ^[27] a I Gusti Ngurah Putu Wijayi (1944). ^[28]

Zatímco první dva jmenovaní autoři pocházejí ze Sumatry, Rendra spolu s G. Mohamedem jsou Javánci a Putu Wijaya je Balijec. Navíc nepatří ani do stejné spisovatelské generace. Zatímco Ch. Anwar a S. Situmorang jsou představitelé Generace ´45 a doplňují tak již dříve vydané autory, P.A. Toera a Idruse, zbývající tři spisovatelé spadají do Generace ´66. ^[29]

Tato generace spisovatelů je spjata s časopisem Horison a tvořila jakýsi opoziční protiproud vůči Lembaga Kebudayaan Rakyat (Ústav lidové kultury), ^[30] jenž prosazoval socialistický realismus. Tento ústav byl založen v roce 1950 a v něm sdružení literáti a intelektuálové podporovali politický koncept NASAKOM, ^[31] který prosazoval prezident Sukárno. Autoři se striktně vyhýbají tématům revoluce a více experimentují. DO indonéské literatury přinášení surrealistická, symbolistická i absurdní díla. Poezie přechází do volného verše. Na rozdíl od předchozích generací, jenž se odkláněly od tradic a klasických děl, se k nim spisovatelé Generace ´66 zase navrací a hledají v nich inspiraci. Zde jsem pro vás vybral krátkou ukázku z básně Blues pro Bonnieho od Rendry:

Blues pro Bonnieho

Město Boston je schlíplé kocovinou
z poryvů řízného větru a psího počasí,
smolná, psí noc se potácí k ránu.

V kavárně

starý černošský zpěvák
blouzní na kytaru a zpívá.
Téměř pro nikoho.
Jen sedm milostných párů
si opile lže a laská se ve tmě,
z úst jim pšoukají šedé obláčky dýmu
jako z páchnoucích malých kamínek. ^[32] 

Do našeho přehledu částečně spadá i kniha mýtů a pověstí Stvoření Ranga Dunga. Pohádky a příběhy lovců lebek z Bornea. Částečně proto, protože několik příběhů bylo přeloženo z angličtiny ^[33] a nesplňuje tak hlavní premisu tohoto článku – indonéská překladová literatura. Druhá polovina knihy ovšem tuto podmínku splňuje více jak stoprocentně, neboť se skládá z překladů autentických nahrávek příběhů, které během svých několika dlouhodobých pobytů na Kalimantanu sesbírala a přeložila etnoložka Blanka M. Remešová (1972). Tyto příběhy pochází od dajackých ^[34] kmenů Kajan, Iban, Punan a Taman, jenž žijí na území středního a západního Kalimantanu. Z angličtiny přeložené báje a příběhy mají původ i v jiných částech ostrova a tak vhodně dokreslují celkový charakter knihy.

V jednotlivých příbězích objevíte lehkost a poetičnost dajackého pohledu na svět a na věci okolo nás. Příběhy „primitivních“ národů jsou především zaměřeny na život ve všech jeho podobách a nejinak je tomu i v těchto dajackých příbězích. Kromě všelijakých poučení do života se také dozvíte, kde se vzaly hory a řeky, jak vznikala jména a názvy věcí okolo nás či jak se naučili pěstovat rýži Poví vám, odkud se vzalo jejich pestré a rozmanité tetování a proč se takto výstředně zdobí. Kniha rozšiřuje záběr mýtů a legend obsažených v Indonéských pohádkách a představuje tak její zajímavé doplnění a vyvážení.

V roce 1998, několik týdnů před pádem prezidenta Suharta, ^[35] vyšla v Indonésii kniha s názvem Saman. Tehdy ještě nikdo netušil, že se jí prodá přes sto tisíc výtisků, do března roku 2004 se dočká 14. vydání, bude přeložena do holandštiny a angličtiny ^[36] a že jejím vydáním odstartuje nový směr literatury nazvaný Sastra wangi. ^[37]

Knihu napsala Ayu Utami a tato novela přestavuje první částí z plánované tetralogie Laila Tak Mampir di New York. ^[38] Je až s podivem, že kniha bourající všechna dosavadní tabu indonéské společnosti mohla vyjít ještě za velice přísného, dalo by se říci až totalitního, Nového pořádku. ^[39] V knize se zcela otevřeně hovoří o sexualitě, tradicích, globalizaci, náboženských konfliktech, zlovůli státního aparátu či indonéské nenávisti vůči Číňanům, a tak kniha za svoji otevřenost zaslouženě sklidila vlnu pochvalných ohlasů, ale i kritiky.

Jednou z hlavních postav je Athanasius Wisanggeni, kněz, který se po deseti letech vrací z Jávy zpět na Sumatru do městečka Perabumulih, aby tam pátral po tajemných hlasech, které v době svého dětství slýchával. Vše ale nabere zcela jiný směr poté, co se setká s postiženou dívenkou Upi. Její bída a utrpení ho dočista šokují. Když se ještě seznámí s neuvěřitelnou zaostalostí obyvatel její vesnice, dojde k závěru, že nemůže jen tak nečinně přihlížet, povalovat se na posteli s matraci a jíst chutná jídla, která mu připravují zbožní věřící. Ze dne na den se z něj stává aktivista bojující za práva vesničanů v jedné zapomenuté a odlehlé vesnici. Jeho aktivity však nejsou všem po chuti. Situace se vyhrotí natolik, že Wis, jak se mu familiérně říká, je nucen uprchnout a jeho pouť psance končí až ve Spojených státech amerických.

S jeho životním příběhem se prolínají osudy čtyř nerozlučných kamarádek; svůdné Cok, bohaté Yasmin, rebelky Shakuntaly a panny Laily. Proplétají se románem jako hadi a v jejich sítích, kromě Wise, uvízne také Sihar, pracovník na ropných plošinách, který je druhým a zároveň i posledním důležitým mužským charakterem knihy. Svým způsobem doplňuje Wise a zároveň napomáhá lepšímu prokreslení postav, především Laily, která s ním prožije platonický románek plný fantazie a pochybností.

Nelineární, pohádkový, mytický, otevřený, provokativní, naturalistický, – ještě dlouho bych takto mohl pokračovat. Kniha je až neuvěřitelně čtivá a nepustí vás, dokud ji celou nepřečtete. V našich podmínkách sice nevyzní tak provokativně jako v zemi svého původu, nicméně vám poskytne komplexní a neobyčejný vhled do indonéské společnosti na konci devadesátých let dvacátého století, odhalí její slabiny i její přednosti. V mnohém je však aplikovatelná i na současnou indonéskou společnost, jelikož ta se za osm let svobody zase až tak moc nezměnila. Při čtení této knihy poznáte Indonésii i její obyvatele z mnoha různých pohledů. Zjistíte, že mnohé se opakuje, jen kulisy se liší. Výprava je však jiná. A tím je tento román výjimečný.

Když jsem si knihu v roce 2000 zakoupil, netušil jsem, že mě tak pohltí. Nedokázal jsem ji odložit do té doby, dokud jsem ji celou nepřečetl. Zanedlouho poté jsem se rozhodl, že knihu přeložím. Neměl jsem však dostatek zkušeností a trpělivosti na to, abych se s knihou formátu Samana vypořádal. Vše skončilo v šuplíku (muselo to patřičně vyzrát) a k překladu jsem se opět vrátil až v roce 2004.

Teď se moje práce pomalu chýlí ke konci a pevně doufám, že se mi podaří najít vhodného nakladatele a kniha tak vyjde ještě v průběhu letošního roku. Pro Vás jsem však již nyní připravil krátkou ukázku. Chtěl bych však upozornit na to, že tento text nemá ještě finální podobu, je proto možné, že se od budoucího originálu bude v malých detailech lišit.

V roce 1998 získala kniha ocenění Dewan Kesenian Jakarta ^[40] za nejlepší román.

V roce 2000 získal román prestižní ocenění holandské vlády Prince Claus Award. ^[41]

Přeji vám příjemné počtení.

1983. Tehdy si ještě neříkal Saman

V proudu světla, které zvenku pronikalo třemi okny nad oltářem, stáli tři muži. A on byl jedním z nich.

Trochu osvětlení dopadalo dovnitř skrz fragmenty vitráží gotických oken, seřazených v bočních stěnách kostela. Stíny, které padaly od patek korintských sloupu, se rozbíhaly do sedmera směrů prostoru.

Další se táhly od nohou soch světců. Nejméně světla se šířilo od svící, které ještě před začátkem posvěcující mše zažehnul kostelník. Trojice mužů byla oblečená do bílých hábitů, lumen de lumine, ^[42] a otec biskup s pozlacenou mitrou na hlavě vyvolával jednoho po druhém. Vyslovil i jeho jméno: Athanasius Wisanggeni.

Kněžské svěcení. Všichni tři, bosí, poklekli a políbili chladné dláždění katedrály. Teď vyslovili každý svůj slib. Pak je oblékli do kasulí a přes ramena jim dali štóly. Od dnešního dne jsou z nich katoličtí kněží. Jemu budou říkat páter Wisanggeni nebo důstojný otec Wis.

Po skončení mše se na faře konala malá soukromá slavnost na počest nových kněží. Mladí zpěváci z kostelního sboru i ministranti nové kněze obdivně zdravili, neboť pokaždé, když se z jáhna stane páter, připadá to všem jako zrození: provází je radost, údiv, ale také obavy. Starší věřící mu budou přinášet své naděje, obtíže a životni kříž, a mladý diecézní kněz se bude cítit jako voják ve své legii. Jeho úkoly mu pak přidělí otec biskup.

Jakmile se s ním všichni hosté pozdravili, přistoupil Wisanggeni k jednomu ze starších kněží, kteří se oslavy také účastnili. Byl to muž menší postavy s očima jako dvě štěrbiny, jež měly moc nahlédnout pod povrch věcí. Toho člověka hledal. Na jeho tváři především upoutala pozornost hluboká vráska ve tvaru písmene „U“ posazená přesně u kořene nosu mezi obočím jako vystřiženým z hinduisticko-buddhistických kreseb, coby znamení poustevníků a mnichů, kteří hodně rozjímají anebo se již nadobro vzdali všeho tělesného. Byl to důstojný otec Daru, kněz, jehož hlas nesměl chybět na žádném shromáždění na biskupství. Pro Wise však bylo daleko důležitější, že páter Daru, který strávil mnoho času v meditačním centru karmelitánského řádu na svazích hory Sindangreret, byl znám pro své mimořádné schopnosti. Duch Svatý ho obdařil jedním ze svých sedmi darů: pohledem, jenž dokázal nahlédnout do neviditelného světa, a vírou velkou jako hořčičné semínko, která mu umožňovala vymítat zlé duchy. Wisanggeni k důstojnému otci opatrně přistoupil; ten ho však pozdravil dřív, než tak stačil učinit on sám. Mladíka to očividně zahanbilo.

Děkuji vám mnohokrát. Důstojný otče, pamatujete se ještě na mě?“ Oba dva se již jednou setkali. Bylo to asi před čtyřmi lety, v době, kdy Wis právě ukončil svá studia filosofie na univerzitě Driyarkara a začal studovat na Zemědělském institutu v Bogoru. Tohoto asketického kněze vyhledal zcela záměrně, neboť mu chtěl vyprávět jeden zvláštní příběh ze svého dětství, o který se ještě nikdy s žádným jiným knězem ani jáhnem nepodělil. Nepověděl ho dokonce ani svému otci.

Páter na znamení souhlasu přátelsky pokýval hlavou. „Jakpak se ti daří? Kampak chceš, aby tě poslali, až tohle všechno skončí?“

To byla přesně ta věc, o které s ním chtěl Wisanggeni mluvit. Opatrně ze sebe vysoukal svoje přání. Doufal, že ho přidělí do Perabumulih. Proč právě tam, zeptal se páter. Vystudoval jsem zemědělský institut, odpověděl Wis. Jsem přesvědčen o tom, že v oblasti plné plantáží bych mohl udělat spoustu práce. Jestli je to tak, jak říkáte, potom byste se spíše hodil na ostrůvek Siberut, v jehož vnitrozemí zapustila katolická církev poměrně silné kořeny mezi nomádskými kmeny, z nichž většina ani nezná hospodaření a živí se pouze sběrem lesních plodin. Wis se ho pokoušel zarazit. Já se tam opravdu velice dobře vyznám, namítal. Když jsem byl malý chlapec, brával mě otec často na cesty po plantážích. Navíc, není už tamní kněz příliš starý? Otec Daru neodpověděl, jen se mu na okamžik zadíval do očí. Jeho pohled nadobro rozmetal mladíkovo odhodlání zamaskovat pravý důvod svého zájmu, neboť ve skutečnosti už diskutovali o opravdu vážných věcech.

„Víte, mám k tomu místu určité pouto,“ přiznal nakonec.

Chvíli bylo ticho.

„Chceš hledat to, co se kdysi ztratilo?“
„Chtěl jsem vám mimo jiné také říci, že mi zemřela matka.“

„Jestli jde jen o to, tak si tam můžeš zajet na dovolenou,“ řekl páter a hleděl přitom na špici lomeného okenního oblouku.

To Wisanggeniho zaskočilo. „Důstojný otče, znamená to snad že nejsem vhodným kandidátem na tamního kněze pokud tam mám nějaké osobní záležitosti?“

„Kdyby otec biskup nakonec rozhodl jinak, požádej si o dovolenou do Perabumulih na jeden až dva měsíce.“

Wissanggeni nesmírně toužil po tom, aby si mohli popovídat mezi čtyřma očima o duchách, kteří byli někdy okolo nich, jenž létali nebo chodili po zemi a jejichž přítomnost občas pocítili. Avšak důstojný otec mu neposkytnul dostatek času. V tom okamžiku totiž z neznámého důvodu rozhovor ukončil.

Když se snesla noc, seděl Wis na posteli a zády se opíral o její čelo. Chodba za dveřmi jeho pokoje již potemněla. Tu a tam zaslechl vrznout dveře a čísi kroky, jak šel někdo na záchod. V jeho pokoji se mu ještě svítilo. Všude bylo ticho, jen v uších mu rezonoval bzukot zářivky zavěšené u stropu. Slyšel také kapající kohoutek ve vzdálené koupelně. Podíval se na fotografii svojí matky, která stála na komodě. Maminka. „Maminko.“

Perabumulih 1962

Měl nejspíš štěstí. Byl totiž jediným dítětem, které se narodilo z matčina lůna a přežilo. Jeho dva mladší sourozenci se vůbec nenarodili a jeden zemřel třetího dne po porodu.

Jeho matka, které v žilách kolovala urozená krev, byla žena, kterou nebylo vždy možné pochopit rozumem. Často totiž vypadala tak, jako by nebyla tam, kde právě je, ale je někde, kde ve skutečnosti není. V takových chvílích bylo nesmírně obtížné s ní mluvit, protože člověka neposlouchala. Občas své období mlčení ukončila odchodem neznámo kam, snad do prostoru, který nikde nebyl: do vnitřního světa. Když ale byla přítomna tam, kde jste ji skutečně viděli, byla to vřelá a láskyplná žena, takže nejen její manžel, ale i ostatní lidé rádi zapomínali na její druhou, těžko pochopitelnou stránku. Když leželi s otcem v posteli, on s hlavou na jejích kyprých ňadrech, pozorně mu naslouchala ať hovořil o čemkoliv, hlasem, který za noci zněl jako mumlání a pronikal větracími otvory nade dveřmi a šířil se do celého domu. Ráno bude malému Wisovi i dětem ze sousedství prozpěvovat říkanky, o ptáčcích kepodang ^[43] a o divoké zvěři žijící široko daleko. Wis se schoulí v jejím klíně do klubíčka jako koťátko. Když byla matka na tom místě, kde jste ji viděli, byla jako slunce. Přitahovala k sobě lidi jako planety, které kolem ní bezpečně obíhaly. Takhle si Wis pamatoval svoji maminku.

Otec naproti tomu nebyl ze šlechtické rodiny a když dospěl, vybral si jméno Sudoyo. Pocházel ze středojavánského městečka Muntilan a byl, na rozdíl od matky, zbožným katolíkem. Ta i přesto, že chodila v neděli do kostela, přechovávala doma s úctou keris^[44] a další starodávné předměty. Sudoyův otec byl paramedik. Již v době, kdy studoval ekonomii na univerzitě Gajah Mada, se stal zaměstnancem Bank Rakyat Indonesia^[45] v Yogyakartě. Tam se také narodil Wis. Když mu byly čtyři roky, přeložili jeho otce do Perabumulih, malého města na Sumatře, jehož hlavní ulice měřila jen necelých pět kilometrů.

V té době bylo Perabumulih poklidné těžařské městečko uprostřed Jižní Sumatry. Bylo tam jen jedno kino a tak rodiče obyčejně brávali svoje děti na výlety na ropná pole za městem, kde pozorovali stroje čerpající černé zlato, jenž svým pravidelným pokyvováním připomínaly dinosaury. Dalším vzrušujícím rozptýlením byli hulmani ^[46] a siamangové, ^[47] kteří nečekaně seskakovali ze stromů na zem. Banka měla ve městě jen krátkou tradici. Wisův otec se stal vedoucím tamní pobočky. Rodina bydlela v horním patře poměrně velkého dřevěného domu skoro až na konci ulice Kerinci, hlavní tepny města. Přízemí sloužilo jako kancelář. Kromě několika zaměstnanců, kteří přicházeli jen o pracovních hodinách, měli v domě na výpomoc jednoho mládence. Wisův otec mu říkal Somir.

(Dokočení příště.)