Sborník Prostor a jeho člověk

Vcelku nepovšimnut se na knižním trhu objevil sborník příspěvků různými způsoby nahlížejících prostor připravený k vydání Centrem teoretických studií při Universitě Karlově a Akademii věd ČR s názvem Prostor a jeho člověk. Je to dle mého soudu zatím nejzdařilejší kolektivní počin v poslední době na jménu získávajícího seskupení badatelů, kteří se snaží bořit hranice mezi jednotlivými vědními obory. Samostatně publikované práce (jmenujme alespoň Zdeňka Neubauera nebo Petra Vopěnku) již ve značné míře přibližují širšímu okruhu čtenářstva možnosti prolínání přírodovědného (exaktního) a humanitního (osobního) pohledu na různé předměty studia.

Jmenovaná práce je výstupem pracovního semináře Centra teoretických studií a dalších přednášek na toto téma konané na domovské půdě od podzimu 2003 do jara 2004. Vydání bylo připraveno v zimě a loni na podzim spatřil sborník světlo světa. Je rozdělen do tří částí, které se tematicky překrývají, postupně se zaměřují více či méně přírodovědně, filosoficky, architektonicky a jsou korunované několika překlady filosofických esejí. Největší zásluha za vydání patří editorské trojici Michal Ajvaz, Ivan M. Havel a Monika Mitášová; ti jsou zároveň i přispěvateli.

Prvním kladem publikace je především šíře záběru při zachování značně vysoké úrovně příspěvků. Nosným prvkem je „esejistická“ diskuse o vztazích mezi lidským vnímáním prostoru a jeho architektonickým vyjádřením. Diskusi začíná autorská dvojice Mitášová, Havel esejí Prostor prožívaný jako prostor k jednání, na kterou odpovídá M. Ajvaz tázáním se Je "zjednaný prostor" subjektivní?, a vše zakončuje Marie Pětová článkem Prostor jako prostor (k) jednání. Havel s Mitášovou oscilují mezi zevnitř a zvnějšku nahlíženým prostorem a v téměř psychologicky rozebraném postupu vnímání člověka, ve kterém nacházejí hlavní body důležité pro člověka zabydlujícího svět a hledajícího obydlí. Postupně svá zjištění promítají do architektury, takže se spolu s nimi můžeme vydat na cestu přes salón francouzské umělkyně Loulou de la Falaise, kmeny v Ohňové zemi až do New Yorku za bezdomovci obydlujícími prázdné papírové krabice. Vše postupně směřuje k představení architektonického směru, jenž je nazýván enaktivním a který bere v potaz lidské fyzické i mentální zjednávání prostoru a snaží se mu přizpůsobit. Vznikají pak domy, kde si člověk může sám bez větší námahy měnit polohu příček či oken. Michal Ajvaz se ve své reakci nezabývá ani tak architekturou, jako spíše reaguje na psychologické rozbory předchozí dvojice. Snaží se pochopit, jak je možné považovat prostor za něco subjektivního, když je nám naší denní zkušeností dáno přijímat své okolí jako něco vnějšího. Přes někdy obtížně sledovatelné vývody nakonec dospívá k náhledu prostoru jako něčeho jevícího se, kde je obsažena jak složka subjektivní, tak objektivní. K architektuře se pak opět obrací Marie Pětová odkazující na texty Christiana Norberga Schulze a Martina Heideggera, dospívající k pojímání architektury jako způsobu porozumění místu a jeho přetvoření v poznaném řádu pro člověka.

Ve filosofické části není možné nezmínit Zdeňka Kratochvíla s jeho Pokusem o demytologizaci Zénónových aporií – článkem, který se dle svých slov „...navzdory možným očekáváním... a pro krátkost času pokouší podat výklad prostředky téměř akademickými.“ Můžeme se dozvědět, že Zénón vše konal vlastně ze svého vlastního strachu z neurčitosti, přičemž mistrně vytvořil model skutečnosti, u kterého však bylo následně velmi často zapomínáno, že je to jen model, a ne skutečnost sama. Ostatně, kdo říká, že tomu tak není dodnes.

Čtenářsky natolik sdělně, že by sám mistr Jan Ámos jistě zajásal, představuje stejné téma, ale z pohledu matematika, Kateřina Trlifajová. Zénónův problém spojitosti a s ním spojené téma nekonečna promýšlí za pomoci Vopěnkovského pojmu horizontu a dospívá k elegantnímu závěru, takže i poměrně složitý matematický problém můžeme pojímat selským rozumem.

U dalších příspěvků se zastavme již jenom letmo. Sdělnost Trfajlijové postrádá fyzikální rozbor dimenzí Bedřicha Velického, zabývající se trojrozměrností prostoru. Velmi půvabně je napsán článek Arnošta Leoše Šizlinga o „zviřátkách“ a jejich vnímání prostoru, podobně i následující, ve kterém se Petr Bob zamýšlí nad Procesem pozorování a prostoru intrapsychických objektů. Filosofický blok otvírá Josef Moural studií o Prostoru, soustavě míst a cest, a orientaci, Ivan Chvatík a Jiří Chotaš se ve svých příspěvcích zabývají chápáním prostoru u Kanta a Heideggera, Ladislav Benyovszký se drží úvah spíše vlastních.

Mezi architektonicky zaměřené autory patří dále Marián Zervan a Miroslav Marcelli, vše zakončuje výbornou studií o nouzových východech František Lesák. Jako třešničky na dortu jsou na závěr připojeny překlady Martina Heideggera, Michela Serrese, G. Deleuzeho a F. Guattariho; všechny přímo či nepřímo dotýkající se tématu.

Nakladatelství Vesmír, jež si vzalo vydání na svá bedra, je nutné pochválit i za velice dobře provedenou korektorskou práci, kniha téměř neobsahuje překlepy, nemluvě o chybách. Jako nadprůměrně zdařilou lze hodnotit i obálku, papír i celkové grafické vzezření. Nezbývá než si přát více takovýchto podařených knih, kde se o mezioborovém dialogu jenom nemluví, ale doopravdy se vede, velmi plodně, a navíc poměrně srozumitelně vůči laické veřejnosti.