Život čmelákův - koláž o pobývání v různých světech

A teď možná nejdůležitější aspekt, kterým se přirozený prostor zásadně odlišuje od prostoru geometrického. Přirozený prostor, tělesně obývaný, má nitro, jádro, cosi, co je možno vy-jádřit, na rozdíl od pouhé matematické výplně prostoru klasické fyziky – oné univerzální nádivky, kterou jsou „vycpána“ geometrická tělesa. Poznání tohoto vyjadřovaného nitra však není možné metodickou cestou popisu, pozorování, měření a modelování, jelikož jeho základem je intuice, tedy vhled, vstup do vnitřního prostoru věcí, pohled dovnitř a zevnitř.

(str. 119)

Druhá kniha, o které je dnes řeč, spatřila světlo světa na sklonku loňského roku a tématicky není moc vzdálená knize první. Pokud bychom odhlédli od rozsahu, bylo by ji možné zahrnout i do sborníku Prostor a jeho člověk jako perspektiva prostoru z pohledu přírodozpytců. Jako autoři jsou podepsáni Tomáš Daněk, biolog a ekolog z Moravy, a Anton Markoš, v současné době vedoucí Katedry filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Již podle zázemí autorů je možné soudit, kterým směrem se bude kniha ubírat; dnes již poměrně známá skupina z Viničné se zabývá pomezím společenských a přírodních věd, ohledává možnosti souznění na první pohled navzájem vzdálených lidských aktivit jako jsou filosofie a biologie, religionistika a metodika vědy. Anton Markoš se po svém „akademickém“ opusu Povstávání živého tvaru pustil do spolupráce na rozpracování diplomové práce Tomáše Daňka a výsledkem je kniha, která by v případě existence soutěže o nejlepší vědu popularizující práci aspirovala díky svému obsahu na přední umístění. Přes několik překlepů, zvláště v první části, ji lze pro množství citátů a vyvedenou grafickou podobu považovat také za oku i sluchu lahodící estetický počin, vydaný nakladatelstvím Pavel Mervart z Červeného Kostelce.

Život čmelákův je hoden svého podtitulu – z různých pohledů se snaží ukazovat chápání nám společného prostoru, ve kterém žijeme, takže se zdá, jako bychom se dívali na nějakou koláž, přičemž coby tenká niť se knihou line pohled ze čmeláčí perspektivy. Hlavním tématem je představení alternativních chápání prostoru vzhledem k dnešnímu převládajícímu geometrickému umrtvění světa. Můžeme tak stručně projít cestou zmrazení přirozeného prostoru i k jeho vysvobození. Neexistují metodické bariéry, autoři se sice zříkají žánru biologie, avšak ohledávají jeho kořeny a východiska, zobecňují tvrzení na všechny přírodní vědy a nakonec stírají hranice mezi obory. Odvrhují výkladová omezení novověkých přístupů; na poznání nahlížejí jako na komplex informací a povědomí o světě, které je nám předáváno kromě věd také díky intuici, vhledu, empatii, životní zkušenosti nebo, v případě básníků, díky múzám. Proč by si měl člen Akademie věd nárokovat pravdivější poznání světa než babička z Valašska? Svět není statický, není možné jej rozřezat, změřit, propočítat. Živé bytosti tím, že jsou, spolu proměňují lokální oblast světa tak, že nevratně mění parametry jeho prostoru. Přispívají tak k tomu, že vesmír jako celek má dějiny (str. 83).

Na úvod knihy se čtenář seznámí s eusociálními tvory; pro nebiology je to nutná vsuvka vysvětlující čím se liší společenstva čmeláků, ale také třeba včel, mšic, korýšů nebo zvláštních savců rypošů z oblasti Afrického rohu od společenstev sociálních tvorů. V další kapitole se již dostáváme k tématu samotnému a procházíme dějiny chápání prostoru od vzniku geometrických entit v řeckém starověku jako něčeho čistě imaginárního, myšleného, neskutečného, až k jejich ztotožnění s reálnými rozprostraněnostmi. Následně se podíváme k čemu takový duch pojímání věcí vede v biologii, dozvíme se o představách neodarwinistů, kteří nahlížejí genové struktury jako ztuhlé kódy soupeřící nemilosrdně o co největší rozšíření. V nosných dvou kapitolách uděláme myšlenkový skok a začneme se na věci dívat jako na hru, která symboly a znaky různě interpretuje a jedinečně vysvětluje, z jasného a nerozporného kódovaného vidění přejdeme k samostatným živým bytostem a biosférám, jež …konstruují prostory, které ve vesmíru nikdy ještě nebyly a jejichž samu možnost nebylo možné předem vypočítat. Biosféry tak mají svou jedinečnou historii a protože biosféra je součástí vesmíru, má jedinečnou historii i sám vesmír (str. 88).

Poslední kapitola a závěr jsou dokonáním této radostné zvěsti o vysvobození Sněhurky – Přirozenosti ze skleněné rakve, do níž jsme ji my lidé uvrhli (příměr vypůjčený od Z. Neubauera). Recenzovaná kniha je společně s dalšími tituly podobného zaměření (za všechny jmenujme Kulturu a revoluci od J. Sádla a kolektivu) svědectvím o myšlenkově originální potenci některých dnešních vědců posouvat vědu dál a učit se ze svých selhání, vyvádět lidské poznání ze slepé uličky zahleděnosti do vlastní všemohoucnosti, k citlivému porozumění nejen nám samým, ale i našim spoluobyvatelům této planety, ať již jimi jsou hraboš, kopretina nebo dub.