„Hristos a inviat!“ aneb Velikonoce v Rumunsku

Pravoslavný církevní rok začíná 1. září a je plný mnoha svátků a tradic, mezi kterými hrají primát Velikonoce, v pořadí důležitosti pak následované dvanáctkou Velkých svátků mezi než patří například

Narození Panny Marie, Narození Krista, Křest Kristův, Slavný vjezd páně do Jeruzaléma, Letnice, a podobně. Kromě těchto svátků se slaví mnoho dalších jako třeba Narození Jana Křtitele nebo jeho stětí. Data samotných Velikonoc, a v některých oblastech i dalších svátků, se však neshodují s daty svátků na západní výspě křesťanského světa. Časová různost slavení je způsobena užíváním Juliánského kalendáře pro stanovení rovnodennosti, který v současnosti zaostává o 13 dní za naším kalendářem, takže první neděle po prvním jarním úplňku se někdy s naším (západním) výpočtem shoduje, někdy ne.

Pravoslaví na rozdíl od katolické církve neuznává jednoho člověka coby představitele celé církve, takže má každá, tzv. autokefální církev svou hlavu, která je na stejné úrovni s dalšími. V praxi se toto členění víceméně kryje s jednotlivými státy, takže mámě například Rumunskou pravoslavnou církev, Ruskou pravoslavnou církev, apod. V roce 1923 proběhl v dnešním Istanbulu kongres pravoslavných církví, kde se některé shodly na přijetí nového, tedy Gregoriánského kalendáře. Týká se to Konstantinopole, Alexandrie, Antiochie, Rumunska, Bulharska, Kypru a Řecka. Ostatní pravoslavné církve trvají na užívání kalendáře Juliánského. V případě výpočtu data Velikonoc se všechny pravoslavné církve drží starého způsobu; u dalších svátků tomu tak není, takže třeba Rusové slaví Vánoce 7. ledna zatímco Řekové 25. prosince.

V Rumunsku se loni Velikonoční neděle slavila 1. května (z této doby pocházejí také fotografie v článku), letos 23. dubna, u nás o týden dříve. Pro všechny pravoslavné věřící je to kosmologická událost prvního řádu. Když k tomu připočteme pravoslavný důraz na liturgii, musí nám být jasné, že celé církve prožívají velmi emocionálně velikonoční dramata svatého týdne hodinu za hodinou, až k jejich naprostému vyvrcholení v podobě oslavy zmrtvýchvstání na samém počátku Božího hodu.

Velikonocím, které se v rumunštině řeknou „Paste“, předchází sedm týdnů půstu, který je pro pravoslavné věřící mnohem důležitější než je pro nás, přičemž by v této době pravoslavný křesťan neměl okusit žádného masa, sýra, mléka, vajec nebo jakékoliv kombinace téhož. Během postních sobot se lidé modlí za zemřelé, neslaví se svatby, nekřtí se. Na venkově ženy důkladně poklidí celý dům i zahradu, umyjí záclony, koberce a začínají připravovat suroviny na velikonoční jídla.

Svatý týden začíná Květnou nedělí, které se v rumunštině říká „Florii“, a stejně jako u nás si lidé v tento den chodí do kostela pro posvěcené kočičky, doma si je umísťují vedle ikon, přičemž v některých domácnostech si je nechávají po celý rok, neboť mají dům ochraňovat. V tento den také slaví svátek všichni, kdo mají jako své křestní jméno název nějaké květiny jako třeba Florin, Florica, Crina, Margareta, Lacramioara, Viorica. Stejně jako u nás patří k Velikonocím tradice malování vajíček, která sáhá do nedohledné minulosti a v Rumunsku je živá dodnes. Hlavním dnem pro malování vajíček je Velký pátek. Nejstarší známá zmínka o rumunských kraslicích je z pera Itala jménem Del Chiaro, který popisoval život na královském dvoře v Bukurešti během vlády Constantina Brancoveanu (1689-1714).

Stejně starým zvykem je pečení obdoby našich Jidášů na Zelený čtvrtek. V Rumunsku se jim říká „Pasca“ a „Cozonac“ a mají symbolizovat obličej a tělo Krista. V některých domácnostech v Bukovině a rumunské Moldávii navíc ženy na Velký pátek třikráte vykuřují dům, což má držet hmyz a další škodlivé breberky mimo domácnost po celý rok. K bohoslužbám v kostele se tento den svolává „bubnováním“ dřevěnými paličkami na vyřezávaný štít pověšený u vchodu do kostela. Večer se čtou na prostranstvích před kostely či na nádvořích chrámů evangelia, pak i uvnitř kostelů. Před ikonostas (dřevěná vyřezávaná a malovaná stěny oddělující kněžiště a oltář od zbytku chrámu či kostela) se vynáší velký dřevěný kříž a je uctíván polibky všech přítomných.

Na Velký pátek se opět svolává k bohoslužbám „bubnováním“, tentokrát kolem druhé hodiny odpolední. Čtou se opět evangelia, uklízí se kříž a je upraven stůl, na který se klade velká látka s výšivkou Krista v hrobě. Večer je během asi dvouhodinové bohoslužby v kostelech vynesen zpoza ikonostasu velký dřevěný kříž s ukřižovaným Kristem namalovaným spolu s Pannou Marií a Máří Magdalénou, zvoní zvony. Kříž je po uctívání věřícími opět za zvuku zvonů odnesen zpět za ikonostas.

Vlastní svátky začínají svatou nocí (noc mezi Bílou sobotou a Božím hodem velikonočním) a trvají po následující tři dny: neděli, pondělí a úterý, během nichž probíhají ve všech kostelech bohoslužby. Říká se, že brány nebes se otevírají přesně v noci zmrtvýchvstání a zůstávají otevřeny po následujících sedm dní. Kdo zemře v tomto čase, zamíří do nebes bez ohledu na jeho pozemské hříchy. Při bohoslužbách v chrámech a kostelech zůstávají po tuto dobu otevřeny dveře v ikonostasu, oddělující prostor za ikonostasem, který zpřítomňuje Ráj, od ostatního prostoru.

V mnoha rodinách se společně chodí na slavnost zmrtvýchvstání na prahu Božího hodu do kostela, přičemž hlava rodiny nese koš plný obarvených vajíček, „Pascy“, „Cozonacu“, čerstvého sýra, kadidla, vína a svící. Po obřadu, který začíná vždy o půlnoci a končí tak ve dvě hodiny rány, kdy zvony zvoní pro radost ze zmrtvýchvstání, vychází kněz před kostel a žehná celému společenství i potravinám slovy „Hristos a inviat!“ („Kristus vstal mrtvých!“) a každý mu odpovídá „Adevarat a inviat!“ („Pravda, že vstal!“). Rozsvěcejí se svíce, které se každý snaží donést domů hořící. Tyto pak v domácnostech slouží pro ochranu domu jako obdoba našich Hromniček.

V některých rodinách se první sváteční jídlo jí hned po návratu z kostela, brzy nad ránem. Hoří svíce donesené z kostela a lidé jsou stále svátečně oblečeni jako na obřadech. V mnoha dalších začíná nedělní ráno mytím obličeje a rukou ve vodě, do které je ponořené malované vajíčko a stříbrná mince, jež mají zajistit zdraví a bohatství po následující rok. Snídají se vajíčka, Pasca a Cozonac. Další krásnou tradicí těchto dnů je oťukávání vajíček. První sváteční den si musí navzájem členové rodiny nebo přátelé ťuknout vrcholy svých malovaných vajíček. Druhý den vrcholkem a spodkem, třetí den spodkem na spodek. Začíná vždy nejstarší muž a vybírá si partnera. Ten kdo iniciuje ťukání musí říci „Hristos a inviat!“ a ten, kdo čeká na ťuknutí musí odpovědět „Adevarat a inviat!“. Ti, kteří se o Velikonocích nesešli a neťukli si vajíčky se po smrti nesejdou. Pondělí a úterý jsou tedy dny návštěv rodičů, prarodičů, sourozenců, kmotrů a kmoter, přátel a dalších příbuzných. V každém domě leží velký talíř plný Pascy, Cozonacu a malovaných vajíček uprostřed.

N rozdíl od nás je v Rumunsku tradice Velikonoc stále velmi živá, i když tendence opouštět ji sílí s nástupem hodnot nové tržní a individualistické společnosti. To se týká především měst a méně tradičních oblastí.