O geniálním magoru Šporkovi a chalupách, co si z nich sedneš na zadek

Viktoru Vlachovi je 28 let, pochází z Náchoda, pod vedením prof. Emila Přikryla vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, obor architektura. Diplomoval projektem „Ideální plán Náchoda“. S kolegou Vladimírem Vašutem získal v letech 2004 a 2005 ocenění v soutěži O cenu Petra Parléře za řešení náměstí v Nepomuku a v Nové Pace.

Ovlivnilo Tě nějak místo odkud pocházíš?

Jasně že mám v sobě něco zafixovanýho, nikdo nejsme úplně vytrženej z kořenů. Zážitky, lidi, baráky, kopce okolo, to ze sebe nevymažeš a ani nechceš. Vyrůstal jsem ve skvělým domě z válečných let, celá ta kolonie řadovek je urbanisticky hrozně příjemná, komfortní dispozice vměstnaná na relativně malou plochu, kvalitně řešený detaily od klik oken a dveří až po prádelní skříň. Na tu účelnost a neokázalost asi podvědomě myslím vždycky, když něco dělám. Jestli to ale ovlivnilo to, co ze mě doteď vypadlo, to přesně nedokážu říct.

A co jiné vlivy odrážející se v Tvé tvorbě?

Nevím, jestli se tomu málu, co mám za sebou, dá říkat tvorba. Určitě mě nějak formovali učitelé, od Alexandra Skalického, který pro mě architekturu objevil, přes Jana Bočana na Fakultě architektury až k Emilu Přikrylovi na Akademii. Ale jde i o to udržet si v určitých věcech odstup. Poslední dobou jsem se nějak obrátil do historie – nejde o bezhlavý přejímání určitých prvků, to mě spíš děsí, ale o tu její samozřejmost. Když se podíváš na starou fabriku nebo chalupu, je v ní taková sebejistota, že z toho sedneš na zadek. V létě jsem jezdil po Itálii, v každým zapadlým městečku jsou náměstí a prostory, z kterých ti přejede mráz po zádech. Kolikrát nikdo neví, kdo to vlastně dělal, je to starý spoustu let, ale lidi se tam potkávaj, vysedávaj, klábosej, všechno to dohromady funguje i dnes. Paráda, inspiruje mě ta atmosféra. Corbusieurův klášter v La Tourette je skvostnej, ale stejně posvátně si můžeš připadat i v lese. Nemusíš rozlišovat mezi architekturou a přírodou, jde o to, jak se tam cejtíš. Jasně, že se zajímám o současnou architekturu, ale jen o málo věcech můžu říct, že by to na mě takhle pozitivně vyzařovalo, způsobovalo to mrazení.

Jsou nějaká taková místa, ze kterých Tě mrazí, tady na východě Čech?

To víš že jsou, jinak bych se sem tak často nevracel. Broumovsko, to mě dostane vždycky- ta barokní práce s krajinou, to je něco monumentálního. Kostely, vesnice, všechno podpořený tou scenérií. Taky Kuks, případ ze stejný doby, i když diametrálně ujetej někam jinam. Geniální magor Špork. Josefov v podzemí i nad ní. Gočárův Wenkeův dům v Jaroměři, ještě dnes je to ufo, natož tenkrát, když ho postavili. Mrazení jsem míval i v náchodský knihovně, Bartoňově domě, ale od jeho „rekonstrukce“ už jsem tam radši nebyl.

Která hlediska jsou pro tebe nejdůležitější při navrhování stavebních objektů, snažíš se vcítit do budoucích uživatelů?

Hrozně důležitej je koncept a jeho hledání, když už je na světě, jde to pak všechno nějak samo. Nesnáším to přeestetizování všeho, jaký je dneska v módě. Taková ta představa, že designová židle nebo super drahý umyvadlo za tebe tu architekturu samo udělá. To mě nezajímá. Inspirujou mě zdánlivě banální věci, který můžou dostat úplně jinej význam. Chci, aby věci fungovaly, aby vyvolávaly nějaký emoce a zároveň za ně nechci vyhodit moc peněz. Každej uživatel má jiný nároky, něco může návrh pozitivně vystřelit, něco srazit do kolen. Nějak se v tom snažím balancovat, oprávněný nároky respektovat, kraviny rozmluvit a nedělat.

Proč dnes mohou vyrůstat plechové haly supermarketů v intravilánech měst jako houby po dešti?

Nerozumím různým politickým tlakům. Asi je mnohem pohodlnější cosi přijmout a aplikovat, než vymyslet něco novýho. Supermarkety jsou vlastně synonymem lenosti od začátku do konce. Vyšlapaná cesta do nikam. Drží si svoji otřepanou image, přijdou do města a nabídnou svoje služby. Vy nám tohle a tohle pomůžete odkoupit, my vám to na vlastní náklady zboříme a postavíme tu to a to, to už znáte odtud a odtud. Za pár měsíců tam stojí uniformní škatule, namísto něčeho, co mělo nějakou hodnotu. Ať už to jsou třeba fabriky v intravilánu, nebo louka v extravilánu, to je celkem jedno. Rozhodně tím nejsem pro zakonzervování města jako nějakýho skanzenu, ale když nedokážeš nabídnout něco lepšího, než co tu máme, tak koukej mazat. Tímhle to město ztrácí svoji tvář a jedinečnost.

Když se tak člověk prochází po urbanisticky nádherně řešeném centru a jeho okolí ve městě jako je třeba Hradec Králové, člověk se ptá, proč již dnes není možné tvořit tak, jako tvořili architekti dob meziválečných právě třeba v tom Hradci?

Společnost už nemá tu morální ani ekonomickou sílu, jako za první republiky, chybí jí to nadšení pro věc. Za vším stojí spousta komisí, odborů, otěže drží úředník, vyřizujou se žádosti, píšou posudky, všechno se strašně táhne. Žijeme v době informačních technologií, využíváme všech jejích vymožeností, ale o architektuře a urbanismu (a nejen o nich) uvažujeme jako před sto lety. Kvalitní návrhy a vize se dlouze přežvykujou, nakonec se vyplivne šedivej průměr zdánlivě vyhovující všem. Další promarněná příležitost. Bojíme se šlápnout vedle, je pro nás pohodlnější nedělat nic, když stačí nějakou činnost předstírat. Všichni o problémech víme, ale nikdo o nich moc nemluví, nikoho radši nic nezajímá. Centra, stejně jako předměstí, už nemají mnoho co nabídnout, proto se z nich život vytrácí. Tenhle negativní trend občasný zamáznutí proluky nebo rekonstrukce nespraví. Namísto hesla „hustotou proti rozpadu“ je to dnes spíš „rozpadem do pekel“.

Již dvakrát jsi zmínil pohodlnost či lenost při řešení, strach z vybočování. To zní do budoucna dost pesimisticky, myslíš že opravdu nebude za padesát let kvalitní, padesát let stará městská zástavba?

Když mluvím o lenosti, mám na mysli masovou produkci. Určitě tu po nás zůstane i spousta kvalitních domů, příkladů je dost. Je to ale jen nepatrnej zlomek z toho, co se tady po revoluci postavilo. Každá doba funguje tak, že směr udává určitá špička v oboru a ten zbytek řešení přejímá, nějak transformuje na daný podmínky. To je v pořádku. I ta první republika to uměla, některý baráky jsou lepší, jiný horší, ale dobrý jsou všechny. Ale dnes jsou projektanti dokonce líný na to, aby kopírovali a tu kvalitu si někde hledali. Nezajímá je, co se v architektuře děje, říděj se poptávkou. Jednou jsem někomu z nich ukazoval studii rodinnýho domku a on mi na to říká, že by si strašně rád taky něco takovýho střihnul. Ptal jsem se ho, proč to teda neudělá, když je tak žádanej, ale na to už odpovědět neuměl. Ukázat klientovi jinou cestu, než na jakou je zvyklej z tý záplavy časopisů, dá totiž hroznou práci.

Stále se bavíme víceméně o architektuře a urbanismu ve městech. Vesnice mají také svůj charakteristický ráz, doba, kdy jej získaly je už ale nějaký ten pátek za námi. Pak za dob komunismu získala kdekterá vesnice svoje bytovky. Jak vidíš a hodnotíš vývoj na venkově?

Bytovky a JZD jsou prostě otisk doby, podle toho se ta éra bude hodnotit. Ale co se děje dnes? K vesnicím se přišívaj apendixy „vesnic za vesnicí“ bez jakýkoliv občanský vybavenosti, v místech, který byly ke koupi za nejlevnější peníz. Vytáčej mě ty územní plány, který nasekaj novou čtvrť jako salám. Taky regulační plány, který ti diktujou sklon střechy a barvu krytiny. Z toho mi je fakt na zvracení. Sedlová střecha na roubence měla svůj důvod, na půdě se sušilo seno – ale co se tam proboha suší dnes? Vesnice má svoji prostorovou hierarchii a strukturu, kterou dnes nikdo nebere v potaz. Chalupy nebo celý usedlosti fungujou v určitých souvislostech, figuře, proporci, nechovaj se jako by jim celá ta vesnice patřila. Dnes všem těm připitomělejm haciendám stačí sedlová střecha. A to je průser.

Jakou roli hrají střední a vysoké školy v dnešní urbanistické a architektonické produkci? Není jejich dnešní přešlapování také trochu jejich vinou? Nebo jinak, máme kvalitní pedagogy urbanisty či architekty?

Je to tady, musím střílet i do vlastních řad. Když si projdeš odevzdaný semestrální projekty na pražský technice, je ti z toho smutno. Tohle bys nečekal ani od padesátiletejch zajetejch architektů, natož od nastupující, dvacetiletý generace. Škola by měla fungovat jako prostor pro zkoušení novejch a čerstvejch věcí, tohle chápe jen pár učitelů. Ten zbytek učí řemeslo, někdy ani to ne. Máš správně velký hajzlíky? Jo? Tak to je dobře… Ale nemůžu to všechno házet do jednoho pytle, patnáct projektů z těch osmi set je skvělejch, dalších deset procent stojí za tu práci. Doufám, že se těch deset procent lidí, který to dělaj dobře, nesesype při prvním klientově, úředníkově nebo developerově bububu.

Co tvoje setkání s tímhle bububu? Ty jsi se nesesypal?

Tohle přání se vztahuje i na mně, zatím těch setkání tolik nebylo. Ale jo, snažím se odmítat práci, která nikam nevede a která připomíná smlouvu s ďáblem. Tu se mi podepisovat nechce. Neznáš ten film, kde hrál Gregory Peck architekta (bohužel už nevim jak se jmenuje)? Vždycky, když neměl práci, která by ho uspokojovala, živil se prací v kamenolomu. A byl tam zatraceně často. Nakonec ale všechno dopadne dobře, postaví jeden skvělej dům a už to jede.

Měly vaše společné úspěchy s Vláďou v soutěži O cenu Petra Parléře nějaké konkrétní vyústění? Bude se něco realizovat?

Ta soutěž funguje tak, že města dostanou vítězný studie zadarmo. Tomu trochu odpovídá i to, jak se pak k návrhu staví, nikdo se do ničeho nežene. Město se zviditelní, radní ukážou, co všechno pro svoje voliče udělali, proběhne jakás takás prezentace projektu a tím to většinou skončí. Žádná navazující práce z toho zatím nekouká, ale snad se pletu. Obě ty studie jsou teď v takovým tom stadiu zrání v šupleti. Uvidíme, jestli se to někam posune, komunální volby jsou na dohled.

Na čem pracuješ v současnosti? Můžeme se těšit na nějakou pěknou stavbu či nějaký větší územní celek?

S Vladimírem jsme dělali studii veřejnýho prostoru do Kutný Hory, zatím nemůžu prozrazovat co jde. Vedle běžný práce v  nejmenovaným ateliéru dělám sám za sebe pár rodinných domků. Ale není malých úloh, umět dobře bydlet je hrozně složitá věc. Zabírá to čas po nocích a o víkendech, ale funguje to jako koníček. Někdo sbírá postavičky z kindervajec, já kreslím domy.