Přešlapy náchodské stavební produkce

Kvalitní architektura hledá v první řadě svoje „proč?“, než přikročí k otázce „jak?“. Je stavem mysli svého tvůrce, neopouští jej v momentě ukončení práce, pronásleduje jej neustále, při mytí nádobí, během zábavy, budí jej ze spánku. Hledání konceptu - tedy smyslu existence dané věci - a způsobu jeho následného převedení do hmatatelné podoby se stává neustálým transem. Podobně jako skvělá kniha není jen bravurním poskládáním slov, ani architektuře nestačí bezchybná kompozice, provokativní forma, fungující dispozice, oku lahodící barevné a materiálové řešení. Chybí-li ono hlubší sdělení vybízející k přemýšlení o „proč?“, jedná se o pouhé stavitelství, průměrnou stavební produkci. Proto nelze architekturu hodnotit povrchním soudem líbí- nelíbí.

Můj kamarád si staví rodinný dům. Velmi brzo pochopil, že nemůže stavět morálně zastaralou haciendu, ale soudobý dům odpovídající jeho potřebám, potřebám rodiny žijící na počátku nového tisíciletí. Pochopil, že nechce bydlet v něčem, co nápadně připomíná renesanční zámeček nebo roubenou chalupu, stejně tak jako nechce oblékat drátěnou košili a vozit se v kočáře se čtyřspřežím. Nehledá romantiku v cimbuří a v balustrádách, ale v obyčejném životě. Chce žít tady a teď. Vybral si architekta (nejsem to já), jehož názory jsou mu blízké, po čase společně stráveném nad projektem došli k nepříliš obvyklému myšlenkovému souznění. Idylický stav, kdy architekt i stavebník bojují za stejnou věc. Prokousali se počátečními nástrahami úřadů, získali stavební povolení, hrubá stavba se blíží ke konci. Bedlivé oko úředního šimla ale zpozorovalo jinakost. Nezvyklé a pro něj provokativní barevné řešení fasád ještě nikde jinde nespatřilo. Úředník přemýšlí, co na to řeknou lidi, přemýšlí o váze svojí zodpovědnosti, a proto řešení šmahem zamítá. Jinakost se zde nevyplácí.

Tato zdánlivě malicherná příhoda o „ostražitosti“ náchodského stavebního úřadu mě vede k následující úvaze o jeho přešlapech posledních let. Jde o subjektivní výběr těch nejvíce do očí bijících, o sbírku promarněných příležitostí, které mohly Náchod posunout k obrazu soudobého města. Příklady, u nichž marně hledám ono „jak?“, natožpak „proč?“. Nechci zde jmenovat osoby zodpovědné za takto zásadní rozhodnutí, ani projektanty, kteří se k takovým věcem propůjčili. Vlastně je ani neznám a snad ani nechci znát. Stejně tak nechci popisovat návod, jak se mělo k daným věcem přistupovat. Po boji je každý generál, univerzální návod neexistuje.

Přešlap první – rozostřená hranice

Chápu jasně vymezenou hranici města jako jednu z jeho necennějších devíz. Upřednostnil bych kompaktnost městského organismu nepřetékajícího na louky a lesy v okolí jako špeky přes opasek. Nejvýraznějšími příklady tohoto zhoubného bujení jsou hypermarkety trčící z parkovišť u polské celnice. Občan vítá možnost levně nakoupit, konkurenci stlačující cenu dolů. Co ale s asfaltovými plochami a odpudivými krabicemi v momentě, kdy to všechno přestane z jakéhokoliv důvodu fungovat? Uvedou zkrachovalé řetězce tyto místa do původního stavu, nebo nám toto nechtěné dědictví zůstane jako pomník pátečních nákupů? Díky, radši bych původní louky.

Téměř identickým případem je sídliště SUN, „paneláky s přívětivou tváří“. Nechci se zaobírat vyčpělým a tisíckrát omletým architektonickým řešením, dispozicemi bytů ve kterých třetinu plochy zabírá několikrát zalomená chodba ani okolním veřejným prostorem seskládaným z asfaltových cest a parkovacích stání. Přemítám o impulsu, který vedl k výstavbě tohoto městského nádoru, o výhodách tohoto bydlení při porovnání s obýváním všemi zatracovaných paneláků a na nic nepřicházím. Zdejší ulice jsou pojmenovány barvami snad kvůli polidštění tohoto urbanistického omylu. Sídliště se má v budoucnu rozlézat i po okolních svazích, nezbývá než doufat, že k tomu již nedojde. Základní barevná škála je přece jen omezena. Je mi trochu smutno při pomyšlení na desetitisícovou Litomyšl a její kvalitní počiny (nejen) v oblasti bydlení.

Přešlap druhý- znehodnocené zóny

Bezradnost, s jakou si Náchod počíná se svým průmyslovým odkazem, je rovněž příkladná. Areál textilních závodů Tepna těsně sousedí s historickým jádrem a zabírá přibližně stejnou plochu. Donedávna nepřístupná zóna se alespoň z části otevřela veřejnosti – ale světe div se - opět hypermarketem. V místech zchátralé, zato velmi poetické budovy skladiště přádelny vyrostla nepřívětivá rádoby stodola na zboží. Bezradně se krčí mezi strojově elegantními průmyslovými objekty. Očekávání důstojného veřejného prostoru zámková dlažba parkoviště rozhodně nenaplní. Jediný zážitek, který si návštěvník těchto nehostinných míst odnese, tak bude ten v jeho nákupní tašce. S jistou lítostí chápu odstraňování dožívajících budov, následovat by však mělo jejich nahrazení něčím kvalitním a trvalým. To, co je dnes považováno za dočasné, zde bude strašit navěky. Obávám se demolic dalších skvělých budov bez jakéhokoliv rozmyslu nad jejich smysluplným využitím. Chraňme a transformujme naše průmyslové dědictví, když jej nedokážeme nahradit ničím lepším. Podobným způsobem je připravována i demolice Bartoňova sirotčince v areálu nemocnice. Její ředitelství a administrativní sekce sídlí ve staveništních papundeklových buňkách a pro významnou budovu sirotčince marně hledá využití.

Varianta, že by do objektu sirotčince vedení nemocnice přesídlilo a dalo mu nový smysl, bude zřejmě zamítnuta, bourání je asi méně náročné než rekonstrukce a stěhování. Rozvojový plán pro nemocnici zpracovaný vychází z pavilonového systému uspořádání. Od tohoto konceptu se houfně opouštělo již v třicátých letech minulého století pro jeho nehospodárnost a nepraktičnost. K transportu pacientů, personálu i zdravotního materiálu mezi pavilony je zapotřebí krytých a vytápěných spojovacích krčků. Podle obrázků prezentovaných médii se náchodská nemocnice přemění ve šmoulí vesnici roztodivných tvarů a barev. Zneuznaný romanticky založený tvůrce se stává zlým snem každého racionálně přemýšlejícího jedince. Nedávno vyrostlé válcovité hmoty propojené skleněnými tubusy komunikací musí být náročným oříškem při zařizování, ať už ordinací, čekáren, nebo kuchyně s jídelnou. Argument, že budova ambulantního pavilonu má válcovitý tvar proto, aby na ní mohla přistávat helikoptéra (což nakonec kvůli chybě statického výpočtu ani není možné) ne náhodou připomíná kocourkovské počínání.

Přešlap třetí- plombované jádro

I přes svou poměrnou kompaktnost je v historickém jádru několik klíčových míst ve velmi tristním stavu. Náchodu chybí odvaha k rázným krokům, které by vedly k jejich přehodnocení a předefinování. Typickým příkladem jsou tržnice – jedna symbolicky se schovávající ve stínu radnice, druhá za bývalými lázněmi. Samostatnou kapitolou je Karlovo náměstí, kde se pobyt obyvatel omezuje na nezbytnou dobu potřebnou k vybrání hotovosti z bankomatu. Otázkou, jak dál nakládat s těmito prostranstvími, se nikdo příliš nezabývá. Současným trendem je

„plombování“ proluk. Na parcele vedle secesního divadla a hotelu Beránek vyrostl hotel nový pouze termínem dokončení. I když proběhla vyzvaná architektonická soutěž, zvítězil návrh tvářící se jako stejně starý bratr Čenského stavby. Budova, která má dnes město reprezentovat, je morálně sto let stará. Nestydatě přejímá veškeré tvarosloví vedlejšího architektonického skvostu, navazuje na jeho římsy, rytmus i barevnost. Nezdravá snaha zapadnout do historického prostředí vedla k jeho znehodnocení, Beránek díky tomuto přílepku navždy ztratil svoji elegantní proporci. Bestia triumphans!

Na závěr přeji odpovědným úředníkům selský rozum při rozhodování. Obavy z hodnocení jejich verdiktu nezasvěceným laikem musí ustoupit obavám z toho, jak jej bude posuzovat veřejnost za padesát let. Projektantům podepsaným pod výše zmíněná „díla“ přeji bezesné noci, které jim chyběly při promýšlení chabých konceptů. Náchodským občanům prostory, kde trávit svůj čas nebude nutností, ale prožitkem. A kamarádovi nezbývá než popřát, aby dotáhl svůj dům bez staromilských kompromisů.