SAMAN

V prvním čísle Revue Kročeje jste si vůbec jako první čtenáři v Čechách měli možnost přečíst začátek ukázky z připravované knihy Saman, jejíž autorkou je indonéská spisovatelka a novinářka Ayu Utami. Do tohoto druhého čísla jsme zařadili její pokračování, takže můžete dále sledovat hlavního hrdinu knihy - kněze Athanasiuse Wisanggeniho. S rozbíhající se dějovou linií se čtenáři stále více odhaluje odlišné pojetí světa a vnímání reality, které je mezi naším středoevropským regionem a mytickou Indonésií opravdu velice markantní. Proto jsem se rozhodl, že celou ukázku doplním krátkým rozborem a návdavkem ještě přidám několik zajímavých informací, které vám snad pomohou oběma úryvkům více porozumět.
Indonésie tvoří spojovací most mezi Asií a Austrálií a je největší muslimskou zemí na světě. Tak tomu ale vždy nebylo, protože islám se v souostroví pevněji uchytil až na počátku 16. století, tedy zhruba o sto let dříve, než do těchto místo dorazili první evropští kolonizátoři a začali šířit další víru – křesťanství. Na tomto procesu se nejvíce podíleli Portugalci, Španělé a samozřejmě Holanďané, takže zde můžeme najít nejen katolíky, ale i hojně zastoupené protestanty. Převážně křesťanskými oblastmi jsou například Moluky, několik ostrovů Malých Sund a také severní Sumatra.
Před příchodem islámu však Indonésie nebyla ryze animistickou zemí. Na několika ostrovech vzkvétala a posléze zase upadala hinduistická i buddhistická království, která nám po sobě zanechala několik světově proslulých, a organizací UNESCO chráněných, chrámů a svatyní. Jsou to například buddhistický Borobudur na střední Jávě a nedaleko od něj stojící hinduistický komplex chrámů Prambanan. Buddhistů dnes žije v Indonésii poměrně málo v porovnání s hinduisty, kterým patří ostrvo Bali, kde i nadále připravují obětiny z květů a uctívají svá božstva.
V Indonésii má každý svou víru. Náboženská příslušnost je v této zemi zcela běžná a provází vás celý život. Máte ji dokonce zanesenu i ve svém občanském průkazu. Proto ani román Saman nemůže být od náboženství zcela oproštěný. Ayu Utami pochází z javánské katolické rodiny a v její prvotině tudíž nacházíme nejen citace z Bible, ale i kněze, řádové sestry či náboženské obřady. Děj románu je ovšem zasazen do Indonésie, takže v knize nechybí islámské reálie a odkazy na toto abrahámovské náboženství. Navíc si autorka také všímá náboženského napětí a rozporů, které v multikulturní, multietnické a multináboženské Indonésii existují.
Není proto náhoda, že téměř všechny románové postavy mají k nějakému náboženství blízko a nebo s ním alespoň koketují. Víra je tu buď v jasné krystalické podobě nebo je prodchnutá magií a mysticismem. Z první skupiny je nejvýraznější Wisův otec Sudoyo, který věří jen a jen Bohu a odmítá jakékoliv pověry. Jeho žena a Wisova matka již tak fundamentalistická není a naopak nám otevírá bránu do světa duchů, do světa záhad a magie, který je v Indonésii stejně tak skutečný jako náš svět každodenní reality.
Tím se pomalu dostáváme k dukunům. Dukun je člověk nadaný nadpřirozenými schopnostmi a poskytující rady v mnoha různých oblastech; zdraví, předpovídání budoucnosti, konzultace ohledně magických a ochranných amuletů, zastrašení či likvidace nepřítele nebo jen neoblíbeného souseda. V Indonésii existuje mnoho oblastí, které jsou svými dukuny proslaveny; například západní Jáva, severní Sumatra a mnoho dalších. Požádat takového člověka o radu je v Indonésii stejně běžné jako je pro nás návštěva doktora či cesta do banky. Jak se ale k dukunovi dostat? Je to velice jednoduché. Stačí se zeptat či si zakoupit nějaký z časopisů, který se nadpřirozenými jevy zabývá. Takových periodik vychází v Indonésii několik a tak není vůbec žádný problém si svého dukuna najít.
Dalším důležitým aspektem, který se v Samanovi také jasně ukazuje, je víra Indonésanů v duchy, džiny a další neviditelná stvoření. Stejně jako u nás tak i v Indonésii se duchové objevují v pohádkách, bájích, mýtech, legendách a dokonce i v příbězích každodenního života.. Rozdíl je ovšem v tom, že my jsme jim vyčlenili právě jen svět pohádek, mýtů a bájí, ovšem v Indonésii jsou tato stvoření pokládána za zcela skutečné bytosti, které tu s námi žijí, které je možné zahlédnou, a když na to máte schopnosti, tak s nimi i komunikovat. Při vašich toulkách vás nejednou budou místní obyvatelé před různými místy varovat. Hlavním důvodem pro to bude, že to dané místo obývají nedobré bytosti. Navíc vám také doporučí, abyste se k těmto pro nás neviditelným obyvatelům chovali uctivě a snažili se je nerozhněvat. A nakonec se dozvíte, že v případě, že jste udělali něco špatně, tak byste se jim měli omluvit a požádat za prominutí.
Touha spatřit neviditelné jde až tak daleko, že existují speciální týmy, které jezdí z místa na místo a vyhledávají „mystická“ či „začarovaná“ místa. Každé takto vytipované místo poté navštíví s dukunem nebo jiným „moudrým člověkem“, jenž umí navázat kontakt s neviditelným světem, a místo prozkoumají. Poté nainstalují v nejbližším okolí několik kamer a když je vše připraveno, přivedou na místo předem vybraného dobrovolníka, který musí na tom daném místě a v přesně vymezených hranicích strávit několik hodin o samotě a v naprosté temnotě.
Osoba, která se pokusu účastní, může dělat, co se jí zlíbí – modlit se, recitovat verše z Koránu nebo dokonce džiny a duchy vyzývat k přímému střetu. Nejednou se pak stane, že duch místa odvážlivce posedne a on upadne do transu. V takové situaci se na scéně okamžitě objeví dukun a postižené osobě poskytne nezbytnou pomoc.
S magií je spojen i keris. Keris je vlastně dýka nesymetrického tvaru, kterou používají různá etnika nejen na území dnešní Indonésie a Malajsie, ale také v Thajsku, Vietnamu, Kambodži a částečně i na Filipínách. Jelikož však román Saman byl napsán v Indonésii, podíváme se tedy blíže na to, jaké má keris postavení právě tam.
Pro Indonésana není keris jen pouhou zbraní, nýbrž i magickým a nadpřirozenými silami prostoupeným předmětem. Setkáte se s ním na starých obrazech významných panovníků, na svatebních fotografiích, v mýtech a legendách, ale také ve stáncích se suvenýry. Každý keris má svou osobní historii a od ní se odvíjí jeho jedinečnost. Každý detail je důležitý. Čím lepší provedení a vlastnosti, tím vyšší je i jeho cena, která se může vyšplhat i na několik stovek ticíc korun.
Budoucí jedinečnost kerisu začíná již při jeho výrobě. Ta není vůbec jednoduchá a může trvat několik měsíců, než vám „kovář kerisu“, kterému se v Indonésii říká Empu, hotové dílo odevzdá. U jedinečných kousků může práce trvat i několik let. Není proto divu, že se kerisy často v rodinách dědí z generace na generaci a představují ohromě důležité dědictví po předcích rodu. Jelikož keris byl a je odznakem muže, může tento artefakt svého majitele zastupovat třeba na jednáních či na setkání vesnických stařešinů. Osoba, která se setkání nemůže zúčastnit, prostě místo sebe pošle svůj keris a situace je vyřešena.
K výrobě kerisu je potřeba několik základních surovin. Jsou jimi železo, ocel a materiál na vytvoření kresby na ostří (pamor). Tento soupis dozajista nevypadá složitě, jenže pouze různých druhů železa používaných při výrobě kerisů, a jejich přípustných kombinací, je přibližně kolem šedesáti. K vytvoření kresby se potom používá buď nikl nebo speciální druh bílé oceli. Je možné také využít kovových úlomků meteoritů. Toto jsou však jen suroviny. Jejich výběr je sice nesmírně důležitý, ovšem ani ty nejlepší suroviny nemohou zajistit úspěch celého díla, protože k tomu je třeba přidat mistrovskou práci „kováře“ a nezbytné rituály.
Každý Empu musí ještě před zahájením samotné výroby vykonat celou řadu rituálů. Důležitými součástmi těchto rituálů je meditace, půst či jen přijímání přesně určených jídel, několik dnů trvající bdění či rituální koupel. Navíc si vybere i spolehlivé a vhodné pomocníky, kteří mu budou při výrobě asistovat. Nachystat si také musí příslušné mantry či verše z Koránu, které se budou při přípravě recitovat. Každý Empu má nejen svůj osobitý způsob zpracování a výroby kerisu, ale také své rituály. Až po jejich pečlivém vykonání se může pustit do práce.
Keris není jen obyčejnou zbraní, ale také magickým a spirituálním předmětem. Je proto velice důležité, aby si člověk vybral takový keris, který je v souladu s jeho postavením a povoláním. Například keris pro vojáka se nehodí pro obchodníka a naopak. Majitel a jeho zbraň spolu musí být v harmonii. Důležité je zamyslet se také nad tím, co od kerisu jeho budoucí pán očekává. Tvar čepele, pamor, i nepatrné ozdůbky na této zbrani mají hluboký symbolický význam a tak při špatném výběrů může keris svému majiteli přinášet smůlu i neštěstí.
Existuje mnoho kritérií, podle nichž se kerisy dělí do různých skupin. Základní dělení je podle tvaru (keris lurus – keris s rovnou čepelí, keris lekuk – keris se zvlněnou čepelí), charakteristického vzhledu (dapur), době svého vzniku (tangguh) a kresbě na čepeli (pamor). Přímý keris například symbolizuje sebevědomí a silnou mentalitu. Naopak keris se zvlněnou čepelí má specifické poslání podle počtu svých „vlnovek“. Jejich počet je vždy lichý a pohybuje se od tří do dvaceti devíti s výjimkou čísla 23.
Dobrý keris má nejen dobré provedení, ale také i duchovní náboj. Empu do něj přitáhne požehnání a může do něj „začarovat“ i nějakou nadpřirozenou bytost – džina či ducha. Takovéto zbraně pak mají magické schopnosti a zakletá entita nositele kerisu chrání a pomáhá mu. O takový keris je však nezbytně nutné náležitě se starat. Proto mu jeho majitel přinášejí obětiny, omývá ho, za pomocí speciálních přípravků leští jeho čepel a v přesně stanovené dny provádí rituály nutné pro obnovení jeho magických sil.
Nebyla by to Indonésie, kdyby se o kerisech netradovalo mnoho pohádek, příběhů a legend, ve kterých se objevují létající kerisy a kerisy, jenž měly své vlastní vědomí a sami si určovaly, ke komu budou chovat sympatie a koho naopak sprovodí z tohoto světa. Ke zrození „zlého“ kerisu pak často docházelo buď nedodržením správného výrobního postupu nebo zlou událostí či špatným činem vykonaným během výroby kerisu. Výsledkem pak byla nevyzpytatelná zbraň, která ráda škodila a přiváděla lidi do neštěstí.
Jestli jste dočetli až do těchto míst, pak vězte, že jste připraveni pustit se do závěrečné části naší ukázky. I tentokrát bych chtěl upozornit na fakt, že tento text nemá ještě finální podobu, je proto možné, že se od budoucího originálu bude v malých detailech lišit.
O vydání knihy vás budeme informovat na našich internetových stránkách. Přeji Vám příjemné počtení!