SAMAN (1)

Za domem byla zahrada, která hraničila s tropickým porostem, jenž byl s každým krokem hustší a neproniknutelnější. Otec nakázal Wisovi, aby si tam nechodil hrát příliš daleko. Je tam snad strašidlo? zeptal se Wis. Ne, není, odpověděl otec. Žije tam však něco mnohem strašidelnějšího než bubák, a to je had. Ďábel. Lucifer. Belzebub. Leviatan, had, který se plazí, had, který se svíjí do klubíčka. To had kdysi svedl Evu a ona pojedla ovoce z Bohem zapovězeného stromu poznání. Tak lidé upadli do hříchu. Tím začalo naše nepřátelství s tímto pekelným zvířetem, jež Bůh proklel a tak se od té doby může jen plazit. V tom lese však žije stovka hadů. Krajta ti zlomí tvůj dětský vaz. Ploskolebec na tebe vystříkne z tlamy jed. Kobra žije nedaleko dvorku a kousne tě třeba i za bílého dne. Když se snese noc, připlazí se na hlídku bungar . Pod spadanými kmeny stromů se schovávají chřestýšovci. Jejich jed ti ochromí svalstvo nebo zmrazí krev. Zešílíš a zemřeš. Ve změti větví vysokých stromů, porostlých liánovitým jmelím a divoce rostoucími bílými a fialovými orchidejemi, je na číhané obrovská krajta. Možná tam jsou dvě, samec a samice. Svým mrštným ocasem bleskurychle omotá tvé tělíčko, hlavu ti sevře do svých čelistí a pomalu, kousek po kousku si tě vtáhne do chřtánu, který se podobá tunelu směřujícímu do temnoty. Její silná žebra ti rozmačkají všechny kosti na kaši, takže tělo, které právě pozřela, bude měkké jako housenka - nahoře pevná kůže a uvnitř měkké masíčko. Ta je ze všech nejnebezpečnější. Neboť jedovatý had kousne jen když se cítí být ohrožen, ale krajta loví lidi z hladu. Jedovatý had za sebou zanechá tělo své oběti, ovšem krajta nezanechá vůbec nic. A tvé malé tělíčko ji jistě zcela nezasytí.

Proto Wisanggeni nikdy nechodil za plot z trnitých bambusových příček, který na zadním dvorku postavil otec. Hrával si pouze na zahrádce, kde pěstovali singkong a všelijakou zeleninu. V rozích dokonce rostla i cukrová třtina. Když její článkovité stvoly dostatečně vyzrály a dostaly našedlou barvu, ještě však před tím, než začala kvést, nasekala matka se Somirem srpem několik výhonků a pak je nakrájela na malé kostičky. Wis je s rozkoší žvýkával místo tvrdých bonbonů a neponechal v nich ani kapičku slaďoučké šťávy. Když otec pracoval v kanceláři v přední části domu, chodíval si Wis s matkou často odpočinout na zadní verandu a přitom se dívali na tropický porost, jenž byl s každým krokem hustší a neproniknutelnější.

Nejblíže k nim byly skupiny banánovníků a remízky tlustého bambusu tak starého, že se jeho stvoly shýbaly k zemi a vytvářely tak propletené tunely. Když jste přišli blíž, zjistili jste, že pod ochrannými obaly jeho kolen je jiný svět, ve kterém se mravenci a červci schovávají před sluncem a tropickým lijákem. Za nimi rostly kokosové palmy, některé vytáhlé, jiné naopak zakrslé, jež svými květy a výhonky poskytuji potravu pro nosorožíky. Pak následovaly ovocné stromy; durian, nangka, lengkeng. A za tím vším rostly stromy, jejichž kmeny s přibývajícími lety mohutněly, jejich větvoví bylo rozložitější a delší a bylo čím dál těžší rozpoznat, jakého jsou druhu. Zdálo se, že matka rozeznávala vzdálené stromy svým vlastním osobitým způsobem. Když na jeden strom ukázala, pamatovala si ho nejen následujícího dne, ale už navždycky. „Vidíš támhleten strom,“ ukázala rukou k severovýchodu, „v rozsoše mezi větvemi sedí samička hulmana s mláďaty.“ Až k nim doléhalo jejich štěkotání a ozvěna ho násobila tak, až se zdálo, že tam jsou celé stovky opic. Hned následujícího dne se Wis maminky zeptal, kdeže je ten strom, na kterém včera seděla samice hulmana s malými hulmančaty? „Támhle,“ ukázala matka stejným směrem jako včera. „Je to támhleten strom s nádechem do černa. Tady odtud je přesně za támhletou kokosovou palmou a když se trochu posuneš sem ke mně, bude hned nalevo od toho lontaru.“ Wis ale viděl desítky kokosových palem a lontarů a stovky černých stínů. Nebyl sto je rozlišit. Věřil ale, že maminka to dokáže. Byl si jist, že kdyby náhodou do lesa někdy zašla (jednou tam možná opravdu byla), tak by nezabloudila. Matka mu však říkala, aby on sám tam nechodil. Protože tam žije stovka hadů, zeptal se. Proto ne, odpověděla mu matka. To proto, že tam žijí džinové a víly. A jakpak vypadají? Jsou skoro jako my. Ale Wis nikoho neviděl.

Jednoho dne, zrovna když bylo mamince značně nevolno, měl tatínek velice dobrou náladu. Budeš mít bratříčka nebo sestřičku, řekl Wisovi. V maminčině bříšku je jemné děťátko, jež dýchá v plodové vodě, a životodárnou potravu saje pupeční šňůrou spojenou přímo se svými střívky, poněvadž zatím ještě nemá zoubky. Wis ještě nikdy předtím žádné mládě neviděl, až na hebká koťátka, která vydávala charakteristický zápach po zkyslém mléce a vlastních výkalech, tak malých, že je nebylo skoro ani vidět. Otec i matka svorně tvrdili, že mít dítě je veliká radost a Wis se zatajeným dechem pozoroval, jak má maminka den ode dne větší bříško i prsa. Byla čím dál tím krásnější, ovšem na druhou stranu byla mnohem častěji ponořená do svých myšlenek, stále častěji se propadala do svého vnitřního světa.

A potom se cosi stalo.

Toho dne se matka odkudsi vrátila a už nebyla těhotná. Už neměla veliké bříško jako dřív. Vypadala velice unaveně. Na zadní terase se zhroutila na pohovku a dívala se do tropického porostu, jenž byl s každým krokem hustší a neproniknutelnější. Wis přesně nevěděl, co se stalo, ale vytušil, že se něco přihodilo. Běžel pro otce do kanceláře. Ten se jako o překot přihnal k manželce, jejíž bříško se tak znenadání slehlo. Kam se podělo naše dítě? Žena mu však neodpověděla a dál bloudila v myšlenkách. Lidé z nicoty vzešli a do nicoty se opět navrátí. Ještě týž den odvezl Sudoyo svoji ženu do nemocnice, kterou vlastnila společnost Pertamina. Doktor i porodní asistentka shodně potvrdili, že jeho manželka už žádné dítě v děloze nemá. Nikde však ani stopy po nějakém krvácení. V kolikátém byla měsíci? Asi v šestém, možná v sedmém, hlesl Sudoyo. Nebylo to jen zdánlivé těhotenství? Nepotratila? Ale kde je pak to dítě? A kde je krev? V tropickém lese?

Sudoyo požádal všechny sousedy a známé, aby mu pomohli potracené dítě v lese najít. Nikdo ho však nenašel. „Tati, tati, nesežrala ho náhodou krajta?“ zeptal se Wis.

Ten samý týden požádal Sudoyo o zádušní mši za zmizelé dítě. Po této události se rozhodl zaměstnat služebnou, která by na matku dohlížela. Z Jávy k nim přijela Lik Dirah. Byla to otcova vzdálená příbuzná a pocházela z chudé, nevzdělané rodiny, kde většina jejích příbuzných pracovala jako posluhovači nebo námezdní zemědělští dělníci. Její syn, jehož vzdělání platil Wisův otec, se učil na mechanika.

Za čtyři měsíce byla matka opět těhotná. Sudoyo kladl Lik Dirah na srdce, aby jeho ženu nenechávala chodit nikam samotnou. Snažil se manželku přimět k tomu, aby nesnila s otevřenýma očima, natož aby bezduchá chodila jen tak nazdařbůh mezi stromy. Modli se hodně růženec a také litanie, nabádal ji. Uběhl měsíc, dva, tři. Porodní bába konstatovala, že je vše v pořádku. Uplynul pátý měsíc a celá událost se opakovala. A to přitom matka mezi stromy vůbec nehodila. Toho dne jen polehávala na posteli. Chtěla bych si teď o samotě odpočinout, řekla Lik Dirah. Stará žena poté odešla vařit do kuchyně a zanesla také Sudoyovi do kanceláře oběd. Somir šel vyzvednout Wise ze školy, která byla od domu vzdálená asi pět set metrů. Když Wis slezl u domu z kola, uslyšel dětský pláč, který vycházel z matčina pokoje ve druhém patře. Podíval se směrem, odkud zvuk přicházel a nastražil uši. Bylo to vůbec poprvé, co zaslechl trhaný pláč nemluvněte. Vzdáleně slyšel i matku, jak prozpěvuje ukolébavku, kterou konejšívala i jeho: lela lela ledhung… Jakpak je asi mamince potom, co mi porodila bratříčka? Jakpak asi vypadá a kudy se jí dostal ven z těla?

Somir bez zájmu spravoval řetěz od kola. U nedaleké studny drhla Lik Dirah popelem a kokosovými vlákny sazemi zčernalá dna hrnců. Otec byl ještě v práci. Nikdo si jeho nadšení nevšímal.

„Je to bratříček nebo sestřička?“

Nikdo mu neodpověděl.

„Somire! Je to kluk nebo holka?“

Ten se na něj ohlédl. „Chtěl bys mít bratříčka nebo sestřičku?“

„Nevím. Pojď, půjdeme se podívat!“

Popadl Somira za ruku a poskakoval kolem něho.

Pak se doslova vyřítil po dřevěných schodech do patra a otevřel dveře matčina pokoje.

Pokoj ztichl hned, jakmile se dveře doširoka otevřely. Žádné dítě tam nebylo, jeho pláč náhle utichl. Všude byl klid, jen matka ležela natažená na kovové posteli. Usnula s poklidným úsměvem na tváři a přes oblečení, které se na ni potem přilepilo, bylo vidět, že již není těhotná. V místnosti ozářené poledním sluncem, jež dovnitř pronikalo okenními záclonami, však žádné dítě nebylo. Jen ticho. A pak ho prořízl Somirův křik. Mladík hystericky volal otce i Lik Dirah. Přivolali doktora a Sudoyo dostal opět stejnou odpověď: v lůně jeho ženy už žádné dítě není. Maličký se vytratil bez jediné kapičky krve, jakoby ho vycucla sama atmosféra. Z rozhovoru překvapených a naprosto šokovaných dospělých se Wis dozvěděl, že nikdo z nich dětský pláč neslyšel. Nikdo nevěděl, že se dítě už narodilo. Cosi však Wisovi bránilo, aby promluvil.

Rodina uspořádala další zádušní mši, v jejímž procesí se matka šourala jako kající se hříšník. S kanoucími slzami líbala ruce svému muži, který ji stále miloval, i přesto, že mu nikdy neřekla, co se vlastně stalo. Lidé začínali pomalu věřit tomu, že si obě nemluvňata odnesli džinové, kteří v těch místech žili. Několik známých Sudoyovi radilo, aby si pozval dukuna, který by duchy a nadpřirozená stvoření, jež tam straší (a která tam mohl nejspíš poslat někdo, kdo ho nemá rád), vyhnal. Sudoyo však takové návrhy neustále odmítal, protože nechtěl věřit pověrám. Přestože doktor nedokázal vysvětlit, co se stalo, pokládal to Sudoyo za jakousi anomálii lidského těla. Když se jeho podřízení nabídli, že mu dukuna seženou sami, pouze jim poděkoval. Já věřím jen Všemohoucímu Bohu a v sílu modlitby, řekl jim.

Byla to druhá zádušní mše bez těla.

Když rekviem skončilo, odvezl Somir kněze domů. Otec zasedl k pracovnímu stolu a jal se pokračovat v práci, kterou kvůli poledním událostem zanechal nedodělanou. Ještě než odešel, požádal Wise i Lik Darah o to, aby dělali matce v pokoji společnost. Byla to velká ložnice, rozlohou skoro šest krát šest metrů. Těsně u pravé stěny stála kovová, hráškově zelená postel, na které spal otec s matkou. Nalevo na zemi byla matrace pro Wise a Lik Dirah, protože si otec nepřál, aby matka byla sama. Té noci spal Wis těsně u stěny a jelikož panovalo pořádné horko, ovívala ho Lik Dirah, dokud neusnul.

O půlnoci ho probudil nářek nemluvněte ležícího na posteli. Potom uslyšel, jak se matka vzbudila a hladové děťátko konejší. Kovová postel zaskřípěla, jak se (matka) otočila, aby dítě nakojila. Velice něžným hlasem začala zpívat ukolébavku: lela lela ledhung...