Skalka a Studánka

Když se bude člověk procházet po okolí Dobrušky, nedá mu nepovšimnout si zvláštního napětí a zároveň souznění mezi dvěma nepříliš vzdálenými místy na cestě k Orlickým horám. Zámeček Skalka v Podbřezí a poutní místo Studánka u Chábor. Skalka a Studánka, kámen a voda. Kámen jako ztělesnění živlu země, studánka ztělesňující vodní živel. Studánka, kde voda vyvěrá ze země, Skalka, která je obtékána zlatonosným vodním tokem. Přestože rozdílných povah, zároveň těžko od sebe oddělitelné. Zkuste v přírodě najít kámen, zemi bez jediné kapky vody nebo naopak vodu bez jediné molekulky rozpuštěné soli či nějaké jiné horniny. Destilovanou vodu příroda nevede, stejně jako kameny bez vody. Možná snad někde v útrobách země, kde se rodí ušlechtilé kovy, ale tam vládnou jiné zákony než na světle Božím.

Přesto všechno jsou Skalka a Studánka zvláštní tím, že se blíží ke svým ideálním živlovým podstatám, navíc takto ve vzájemném spojení. Není náhodou, že tato místa upoutala putující po zemské stezce již v dávných staletích.

Zákoutí, kde se potok přinášející zlato zařezává do kamenných náspů a valů, jakoby zval k návštěvě podzemních skrýší rodících zlato, které se zde rýžovalo již před příchodem Kristových věrozvěstů. Drahocenné kovy zrají po dlouhé věky v hlubinách, na povrch jsou vynášeny horníky jako tomu bylo na Horách Kutných nebo jsou v malých částečkách na nejúrodnějších místech vyplavovány vodami jako v našem případě, kdy je mohou šťastlivci nalézt bez nutnosti sestupovat do temnot podzemí. Na skále nad vodou byla vybudována tvrz, o které se ví, že někdy v dobách Karla IV. patřila Ješkovi a Půtovi ze Skalky. Přes různé vlastníky Skalka v držení Jiříka Ostrovského ze Skalky, který se aktivně zúčastnil stavovského povstání. Byl za to potrestán pokutou, jež mu byla později prominuta, když v lednu r. 1621 složil přísahu věrnosti císaři. R. 1628 byl dokonce hejtmanem Hradeckého kraje.

Časem přešla Skalka dědictvím až k podnikatelům z rodu Mladotů ze Solopysk, kteří povolali do vsi několik židovských rodin. Touto dobou je již tvrz přestavbou ze 16. století změněna na zámek s palácem a dvěma věžemi tyčící se na jižním cípu opukového ostrohu, nad údolím Zlatého potoka. Jeho stavitelem byl Antonín Josef Mladota ze Solopysk, hejtman Hradeckého kraje a stavebník dnešního zámku. Je jednou z postav Jiráskova Temna. Narodil se na Skalce r. 1672 a zemřel tamtéž r. 1748.

Jeho nástupce, Jan Nepomuk Mladota, r. 1761 povýšený na svobodného říšského pána, byl jednou z mála čestných výjimek mezi tehdejší šlechtou. Založil na Skalce fond, z jehož úroků se hradily daně poddaných; ti dopláceli jen zbytek, na nějž se z fondu nedostalo. Ostrovští ze Skalky i část příslušníků rodu Mladotů ze Solopysk jsou pohřbeni v kostele Proměnění Páně v nedalekém Bílém Újezdě. V majetku Mladotů zůstala Skalka do r. 1800, kdy ji Vojtěch Mladota ze Solopysk prodal knížeti Františku Gundakaru Colloredo-Mansfeldovi. Skalecký statek byl připojen k opočenskému panství a pustnoucí zámek se stal jen sídlem správce dvora a později nájemců. Při pozemkové reformě r. 1925 získali skalecký zámek manželé Eduard a Emilie Martincovi, kteří jej vlastnili do r. 1948. Poté přešel do majetku státu.

Vody vyvěrající z hlubin poutaly pozornost lidí odedávna stejně jako zlaté kovy. Víme jistě, že putovat ke Studánce se začalo od konce 17. a více pak počátku 18. století. Legenda hovoří o Janu Tmejovi, dobrušském sládkovi, který jednoho dne v roce 1699 při vaření piva oslepl. Žádný z mnohých léků mu k navrácení zraku nepomáhal. Své útočiště tak nacházel v prosbách a modlitbách k Bohu a Panně Marii. Jedné noci mu ve snu jakýsi hlas pravil, aby zašel do hradišťského lesa. Tam nalezne studánku listím zasypanou, a její vodou oči vymyje. Tak opět může nabýt svého zraku. Když byl třetí noci tímto hlasem nabádán, dovedla ho žena k hájovně, kde jim zdejší hajný pramen ukázal. Jan Tmej poklekl, vznesl modlitbu k Bohu a Panně Marii, a vymyl své oči vodou. Následující tři dny zůstal v hájovně, a vymýval si oči léčivou vodou. Své ženě, která ho na místě navštěvovala vyprávěl, že jakoby přes mlhu spatřuje obrázek Panny Marie. Třetího dne již nabyl svého zraku úplně. Za velikou milost, kterou jim Pán Bůh a Panna Maria prokázali, vzdávali díky a slíbili, že nechají studánku v lese obložit kameny a chránit stříškou. Na památku zázračného uzdravení tak nechal Jan Tmej se svou ženou postavit nad studánkou dřevěnou stříšku s obrázkem Bohorodičky.

Na základě události se dostala studánka do širšího povědomí lidí, kteří k ní začali docházet i ze vzdálenějších míst. Hledali zde především uzdravení od rozličných nemocí jako slepoty, slábnoucího zraku, kožních chorob, vředů, boláků, slabého sluchu, otoků, padoucnice, zimnice, nepohyblivosti a bolestí. Mnozí také byli na přímluvu a pokorné modlitby před obrazem hradišťské Panny Marie a po užívání zdejší vody svých problémů zbaveni.

Pro potřeby a pohodlí příchozích hledajících u studánky uzdravení, byly po odborném rozboru vody  v 1. polovině 18. století nakonec zbudovány v její blízkosti lázně. Proslulost lázní začala úměrně s vývojem lékařské vědy, zřizováním nemocnic a nových lázní v městech v 19. století zvolna klesat. Pro chudší návštěvníky se stávalo zdejší léčení příliš nákladné, ti bohatší již dávali přednost výstavním lázním na atraktivnějších místech. Koncem 19. století jsou lázně uváděny jako z části opuštěné, a časem byly téměř zapomenuty. Budova s pecemi a vanami byla po první světové válce rozbourána, a její místo zaujala stodola, stojící zde dodnes. Proslulé lázeňské centrum se tak v 19. století stalo více místem poutním. Pro pomoc v uzdravení sem přicházeli již víceméně bezradní nemocní, zastavující se na modlitbu v kapli.

S nástupem totalitního režimu byl zrušen i hostinec. Po roce 1989 byl novými majiteli opět rozšířen a upraven k trvalému bydlení. Z původní lázeňské budovy zbyl pouze sklep a roubenina sálu. Tradice poutí byla obnovena též a Studánka se pomalu opět stává místem pravidelných návštěv poutníků.