Vodní mlýny ve Valském údolí

Nedaleko Dobrušky, jen pár minut pěší chůze, se nachází malebné údolí kopírující tok Bačetínského potoka. V části u obce Doly ho tvoří strmé skály, které postupně přecházejí v zalesněné stráně a louky. Oblíbené výletní místo, které v posledních letech zaplňují s přicházejícím létem stovky mladých i starších lidí, lačných hudebních a divadelních zážitků z festivalového Babylonu.

Asi málokdo z příchozích ví, že mnohá z roubených či kamenných stavení podél potoka bývaly svého času vodní mlýny. Dnes je připomíná na některých místech zachovaný náhon, jinde kusy mlýnských kamenů.

Údolní ves založená podél potoka bývala vhodným místem pro stavbu mlýnů po celém podhůří. “Mlýn, to byla chlouba vesnice, do mlýna každý rád zavítal, tam scházívali se sousedé z celé dědiny, tam jedině se každý dozvěděl, co je kde nového..”píše ve své Kronice mlýnů na Zlatém potoku a jeho přítocích v roce 1962 Josef Hejzlar.

Pokud voda protékala mimo ves, stávaly mlýny na samotách, někdy i v odlehlých koutech mezi lesy. Většina mlýnů, které se dochovaly do dnešních časů, byla zakládána od 16. století, další byly postaveny v průběhu následujících staletí. Mlynářská živnost tehdy opravdu vzkvétala. Při některých stávaly také pily, valchy a tkalcovny. Až do 1. poloviny 19. století byly mlýny v Podorlicku stejně jako v ostatních částech Čech vybaveny obyčejným českým složením s dalším doplňkovým zařízením jako byly stoupy a jahelky, které pohánělo vodní kolo. Ti bohatší mohli mlýn vybavit dvěma i více koly najednou. Nedostatku vody, který trápil mlynáře na menších potůčcích, se dalo předcházet výstavbou nádrží a rybníků nad mlýnem, kde se voda zadržovala.

Valské Doly, mlýn čp.29,2005

Až do poloviny 20. století mohli pocestní ve Valských Dolech zavítat do tří mlýnů – Ondřejcova, Andrejsova a Vejclova. Čtvrtý valský mlýn, tzv. Dusílkův, podlehl zubu času již koncem 19. století. Zůstal alespoň zaznamenán na kresbě dobrušského písmáka Aloise Beera, který v roce 1888 zdokumentoval všechny mlýny na Bačetínském a Brtvenském potoce.

Svou půdorysnou dispozicí bývaly nejstarší mlýny nejčastěji přízemní, později, a to hlavně od 18. století, i patrové. Byly rozděleny na obytnou část, kterou představovala světnice, a na mlýnici. Často se zde oddělovala také šalanda, což bývala menší místnost pro přespávání chasy. Velikost mlýnice, hlavního pracovního prostoru, byla závislá na počtu mlecího složení. Tzv. obyčejné české složení zahrnovalo dvě podlahy, z nichž horní podpírala hranice ze silného, převážně dubového dřeva, kterou zdobívala hrubá řezba spolu s letopočtem stavby. Na dolní podlaze měla své místo moučnice a k ní přistavená moučná truhla, do níž padala umletá mouka. V prostoru, kterému se říkalo podkolí, byla umístěná hlavní hřídel s palečným kolem, kterým za pomoci mechanismu otáčelo venkovní vodní kolo.

Po schodišti se přicházelo na horní podlahu mlýnice, kde stávaly mlecí kameny v lubech, a nad nimi násypné koše s pohyblivým dnem-korčákem. Nemohly tu samozřejmě chybět nejrůznější nástroje potřebné k mletí a opravám, jako nářadí na opracování kamenů, síta, žejbra, moučné pytlíky, měrné nádoby, lucerny a pytle.

Mlýn s čp. 44, nazývaný Dusílkův, býval prvním od pramene Bačetínského potoka. Je uváděn již od poloviny 17. století, majitelé jsou ale jmenovitě známi až od 19. století. Dnes bychom ho ve Valu hledali marně. Na jeho místě stojí novostavba, jen nepatrnou připomínkou zůstala část zarostlého náhonu. S mlynářským řemeslem skončil poslední mlynář František Liznar již v 80. letech 19. století, a noví majitelé, manželé Dusílkovi, ve mlýně začali provozovat řemeslo tkalcovské. I to však postupně upadlo. Technické vybavení bylo zničeno, v letech 1924-25 byla k chalupě přistavěna nová stodola a chlév.

Původní budova mlýna bývala stejně jako okolní chalupy dřevěná. Její podoba je zachycená na kresbě A. Beera z roku 1888 a na o několik let starší fotografii, kdy už nesloužila svému původnímu účelu. Zachycují stav před pozdější výraznou přestavbou, na němž je ještě patrný vysoký bedněný štít a došková střecha.

Valské Doly, mlýn čp.44, 20.léta 20. stol.

Prostorové uspořádání se shoduje s charakterem poddanských mlýnů ve Valském údolí, které jsou typem starého českého mlýna. Jde o dvouprostorové členění hlavní budovy, kdy je vstupní síň součástí mlýnice, z níž se vstupuje přímo do světnice. Na mlýnici navazuje v pravém úhlu stodola s chlévy.

Poslední zpráva týkající se mlýna pochází z roku 1935. Další majitel Jaroslav Dusílek v roce 1956 starou budovu mlýna strhl a na jejích základech vystavěl novou vilku.

Vodní mlýn čp. 29 na levém břehu Bačetínského potoka zvaný Ondřejcův patří k nejzachovalejším. A je také jediným, v němž se dochovalo téměř celé mlýnské složení. Díky tomu byl v roce 1964 prohlášen za nemovitou kulturní památku a dostal se pod správu Památkového ústavu v Pardubicích. Historie mlýna se začíná v 16. století. V následujících letech či staletích se majitelé velmi často střídali. Ona mlynářská živnost nebyla žádný med. Úroda z malých pozemků patřících k mlýnu nezajišťovala dostatečnou obživu, a k tomu mlýnec trpěl nedostatkem vody.

Valské Doly, mlýn čp.29, 30. léta 20. stol.

Životní podmínky se koncem 18. století značně zlepšily, k mlýnci byly přikoupeny nové pole, louky, zahrada a les na stráni za budovou. Posledním majitelem, který nastoupil roku 1899 byl Josef Ondřejc, stejně jako jeho předchůdci vyučený mlynář a sekerník. V těžkých letech 2. světové války sem pro mouku tajně přicházeli známí, a až do roku 1955 mleli Ondřejcovi alespoň pro vlastní potřebu. Jejich mlýn tak patřil k posledním v okolí, kde se mlelo do poloviny 20. století na obyčejném českém složení. Jak už to bývá s věcmi, jimž není dopřána náležitá péče, začaly některé části zařízení chátrat a byly odstraněny. Takový osud potkal i v průměru čtyři metry velké dřevěné mlýnské kolo. Lednici, v níž bývalo zakotveno, můžete za stavením vidět ještě dnes.

Patrový roubený mlýn je členěn na prostor mlýnice a dvoutraktovou obytnou světnici. V patře se nachází zanáška s dvojím mlýnským složením, dílna, skladovací prostora a obytná místnost, dříve pravděpodobně sloužící jako šalanda, a přístup na dřevěnou pavlač. Ze severní strany byl k mlýnské budově přistavěn chlév a stodola.

Mlýnice bývala hlavní částí mlýna. V ní se v místech kamenného podkolí nacházelo dřevěné paleční kolo s vyrytým letopočtem 1815, kterým procházela dubová hřídel vodního kola. Trámový strop podpírá mohutná vyřezávaná hranice – dřevěný sloup. V přízemí se nachází také moučnice, v níž se prosívalo melivo. V patře na zanášce se zachovala převážná část mlýnského zařízení. To zahrnovalo dvě násypky, jednu na kroupy-tzv. špicovací zařízení, druhou na jemnou mouku. Vedle nich byl umístěn zdvihák na manipulaci s kameny. Nechybí ani prosévací síta-žejbra, náhradní moučný pytlík, a nářadí na křesání kamenů-špičáky, permlice a oškrt, a měrné nádoby.

Z prostoru zanášky se dalo dvířky vycházet na tzv. lanfešt, ke stavidlům, jimiž se pouštěla voda přes dřevěné vantroky na vodní kolo umístěné v kamenné lednici. Dodnes je patrný 25 metrů dlouhý náhon, kterým se vedla voda z potoka k mlýnu.

Vodní pohon uváděl do pohybu i další technická zařízení. V podkolí mlýna se nacházel přistrkovací pastorek ovládaný pákou, který přes řemenici zprovozňoval máselnici, pračku, mlátičku, řezačku, a dynamo.

Na pravém břehu Bačetínského potoka stojí v pořadí třetí valský mlýn zvaný podle svých posledních majitelů Andrejsův. Budova prošla v posledních letech značnou přestavbou, základní dispozice přesto zůstala zachována. Po mlýnském zařízení však zbylo pouze několik mlýnských kamenů.

Valské Doly, mlýn čp.60, 2004

Prvním zmiňovaným majitelem mlýna byl v roce 1651 Jíra Arnošt. Jelikož hospodářství spadající k mlýnci dobře prosperovalo, nestřídali se zde majitelé tak často. Od poloviny 19. století se zde usazuje bohatý rod Andrejsů. Poslední mlynář František Andrejs musel svou živnost ukončit pro schátralost zařízení již počátkem 20. století (1904). V 60. letech vepsal Josef Kroupa do valské kroniky: „Pod zalesněnou strání, zarostlý, zpustlý mlýn, v němž dosud hospodaří vdova po Františku Andrejsovi“. Půdorysně se Andrejsův mlýn příliš neliší od ostatních starých českých mlýnů ve Valském údolí. Zajímavostí je snad jen kamenná klenutá štola pod východní částí mlýnice, kudy odtékala voda z lednice zpět do potoka. Ve mlýně se ale nemuselo jen mlít obilí. Provozoval se tu také karban a rozličné to hazardní hrátky. Avšak kdo nezná míry, dlouho nepochodí. A tak i Andrejsova mlýnská hospoda a taneční sál v patře nad světnicí byla pro „nevhodný“ provoz uzavřena.

Na samém konci Valského údolí, kde již začíná obec Doly, stojí při toku Brtvenského potoka nejrozsáhlejší z mlýnů – Vejclův mlýn č.p. 427, známý také jako Pod Kostelíkem.

Vejclův mlýn, spadající do katastru města Dobrušky, byl v roce 1580 založen vrchností. Tomu odpovídalo i celkové stavební řešení. Ve Valských Dolech patří k nejvznosnějším, i půdorysné schéma se od tamějších poddanských mlýnů liší. Třípatrová kamenná budova je orientována štítově ke komunikaci, na hlavní budovu navazuje z jižní strany chlév se stodolou.

Kolem roku 1828 nechal majitel Jan Burian s manželkou Marií zřídit při mlýně v prvním patře hospodu, která bývala proslulá po celých Valských Dolech i okolí. O Svatodušní pouti se v sále hospody konaly slavné zábavy. Do patra, kde byl rozlehlý sál s hospodou, byl přístup pavlačí ze severní strany, kde jsou dodnes, ač je pavlač stržená, ponechány dveře.

Valské Doly, bývalý mlýn čp.427, 2004

Z původního zařízení zde nenalezneme již nic, časem ztrouchnivělé části byly odstraněny. Jen za hlavní budovou můžeme vidět zbytky kamenné lednice, v níž kdysi stávalo vodní kolo.