Člověk v krajině Orlických hor a Podorlicka

V dnešním čísle končí rozsáhlejší studie Pavla Holáska zabývající se tvary a živými tvory. Redakce chce pokračovat ve vydávání materiálů, které si kladou za cíl zpracovat hlouběji některé z témat. Otevíráme proto nový cyklus volných pokračování na téma působení člověka v našem regionu. Dnešní Orlické hory a Podorlicko jsou geograficky na severu a severovýchodě ohraničeny česko – polskou státní hranicí, na jihu a jihovýchodě tokem Divoké orlice, od jihozápadu na severozápad tokem Labe a Metuje. V dnešním čísle se podíváme na osídlování oblasti, v některém z příštích čísel se můžete těšit na církevní historii a na česko – německé soužití v regionu. V této oblasti můžeme také dosud nalézt živou tradici uctívání poutních míst v krajině, jejímž popisem bude cyklus končit. Přestože se cyklus omezuje na výsek území republiky, lze zjištěné závěry aplikovat i na další oblasti Čech, především na oblast Českomoravské vysočiny a východní části Moravy. V základech pak postihuje tendence společné území celého území republiky.

Počátky osídlení

V roce 6 500 př. n. l. Čechy pokrývá lesnatá krajina s plochami bezlesí, klima je vlhké a teplé. O zhruba tisíc let později datujeme objev první zemědělské kultury v Čechách, která si na rozdíl od přetrvávající představy nemusela klestit cestu nedotčenou divočinou, ale mohla navazovat na nepříliš intenzivně využívané stepi a lesy. Stálé osídlení zemědělců znamená trvalejší působení na krajinu. Zpočátku a po dlouhou dobu je však omezeno pouze na oblasti podél vodních toků pod 350 m.n.m., což se kryje výskytem černozemě a spraší, zřídkakdy jej nalezneme výše^[1]. Stalo se do budoucna základem dnešních měst a starých obcí, někdy je tato oblast nazývána starou sídelní oblastí. Struktura krajiny (rozšíření a poměr otevřených oblastí a lesů) se s příchodem zemědělství nemění nijak radikálně, mění se její využívání. Zemědělci kromě obhospodařování půdy a chovu zdomácnělých zvířat stalé příležitostně loví, začínají pěstovat včely, obchodují, rozvíjejí řemesla. Kromě přeměny stepí v pole je využíván les k pastvě, sběru zmlazovaných dřevin, těžbě dřeva k topení a na materiál. Krajina zůstává z hlediska využívání a vzhledu po celé období od počátku usazování lidí až po počátek středověké kolonizace téměř nezměněná.

Mění se etnické složení obyvatelstva, v kraji pod pralesy Orlických hor se usazují lidé kultury lužické na hradišti Chlum u dnešní Dobrušky, u Nového Města nad Metují, na Homolce u Náchoda a v Doudlebách nad Orlicí, nálezy z doby bronzové pocházejí z okolí Pěčína^[2]. Oblastí vedou stezky – z Moravy od dnešní Mohelnice mezi Červenou Vodou a Králickým Sněžníkem do údolí Nisy Kladské, přes Litomyšl a Hradec Králové vedla spojnice k Náchodu, který také představoval důležitý bod na staré dálkové stezce mezi Prahou a Kladskem, Českou kotlinou a Dolnoslezskou nížinou, kudy se mimo jiné dopravoval baltský jantar a sůl^[3].

Keltové ani Germáni nezanechali pod Orlickými horami žádné stopy, alespoň nebyly dosud nalezeny. V 5. století našeho letopočtu ovládají celé východní Čechy Charváti, slovanský kmen, který posléze nahradili Slavníkovci. Slované budují hradiště na místech svých předchůdců i na místech nových, s určitostí víme o existenci Litomyšle, Hradce Králové, pravděpodobně již existuje osídlení i na místě dnešního Opočna^[4]. Vzestup Přemyslovců – dalšího slovanského rodu znamenal „konsolidaci prestižního státního útvaru, ekonomickou konjunkturu, sílící kolonizaci prostoru, vzmach populace a integrující roli křesťanské společnosti“^[5]. Správa země je v 11. – 12. století zajišťována systémem hradské správy, kdy v relativně podobných vzdálenostech od sebe existovaly hrady, k nimž náleželo okolní území. Ty byly politickými, hospodářskými, soudními, vojenskými i církevními centry svých obvodů, přestože obvody ještě zdaleka nebyly centralizovány a podřízeny plně knížeti a občas docházelo k různým geografickým změnám obvodů či změně pravomocí. Ve staré sídelní oblasti se vzdálenost hradů pohybovala kolem 30 km, v okrajových oblastech zhruba dvakrát více. Kosmas v roce 1115 vedle Hradce ví o existenci dalších čtyř obvodů ve východních Čechách, velmi pravděpodobně mezi ně patřili Jaroměř a Opočno. Soběslav I. nechává vystavět hrad v Kladsku^[6].

Během tohoto období dochází díky nárůstu populace a zintenzivnění využívání půdy k potřebě dalších území. Tak začíná tzv. kolonizace, kdy dochází k osídlování oblastí stranou starého sídelního území, především českých a moravských pahorkatin. Lze se domnívat, že v tomto období jsou zakládány první vesnice a usedlosti v Podorlicku a v údolích větších toků dnešních Orlických hor. K východním Čechám patří Kladsko, tehdy řídce osídlené v údolí Kladské Nisy mezi Kladskou Bystřicí a hradem Kladsko^[7], pod Orlickými horami v dnešní polské části. Během 12. a později hlavně ve století 13. dochází k postupné přeměně hradské správy v jednotlivá území náležející prvním „šlechtickým“ pánům, kteří se z hlediska majetkového a správního stávají spíše rovnocennými konkurenty knížete, později krále, než jeho podřízenými. Svoji nezávislost mimo jiné odvozují od práva volit knížete, což lze považovat za základ pozdějšího stavovského státu pozdního středověku a počátku novověku. Během kolonizace, která vyvrcholila v době sedmdesátých letech 14. století, stoupl několikanásobně rozsah kultivované půdy, poněkud se zredukovala sídliště na ploše starého sídelního území, mizí řada rozptýlených osad a obyvatelstvo venkova se stahuje do větších a v terénu pevně usazených vesnic, od kterých vede přímá kontinuita až do dneška. Dochází ke kultivaci lesů a mokřin, na scénu vstupují také Němci, kteří se začínají podílet na zakládání nových sídel.^[8] Větší města a osady Podorlicka jsou zakládány podle německého práva během 13. a počátku 14. století, patří mezi ně Dobruška, Skuhrov nad Bělou a Rychnov nad Kněžnou z konce 13. století, Solnice, Deštné a Rokytnice v Orlických horách ze začátku století čtrnáctého.^[9] Ve 13. a 14. století jsou zbudovány hrady Lanšperk, Žampach, Potštejn, Litice, Liberk, Skuhrov, Frymburk, Náchod a Červená Hora.^[10]

Další velká vlna kolonizace se v naší zkoumané oblasti odehrála v 16. a 17. století, tentokrát výrazně německého charakteru. V Orlických horách již od konce 15. století vznikají sklárny, pro jejichž potřebu se pálí velké množství dříví, na než byly hory bohaté. Dřevo a dřevěné uhlí potřebovaly také nepočetné šachty a hutě, horníci a hutníci. Další dřevaři přišli do hor v souvislosti s těžbou dříví pro potřebu kutnohorských dolů. Na vykácených lesních plochách se usazovalo zemědělské obyvatelstvo, které zajišťovalo skromnou obživu pracujícím ve sklárnách a hutích stejně jako dřevařům. Částečně si zemědělci přivydělávali při lesních pracích.^[11] Nejstarší sklárna vznikla v Rokytnici v Orlických horách, její existence je doložena k roku 1515, další vznikla v Kačerově, později je lze naleznout na všech panstvích po Orlických horách.^[12] Na Frymburském panství se od roku 1537 těžila železná ruda a byl hamr, další se posléze objevují na panství Opočensku, Žamberecku, Kralicku a Solnicku.^[13] V sedmdesátých letech 16. století došlo k přesunu části alpských dřevařů z Krkonoš do Orlických hor, byl zřízen úřad vrchního lesmistra a byla zahájena těžba a doprava dříví do Kutné Hory.^[14] Většina německých kolonistů přicházela z Kladska, menší část ze Slezka, podíl alpských dřevařů byl minimální.

Příchod novověku nezměnil nijak zvláště rozsah a národnostní strukturu obyvatelstva Orlických hor a jejich podhůří, ve shodě s celospolečenským vývojem došlo k postupné industrializaci, která se týkala převážně Podorlicka. Jsou zakládány textilní manufaktury, posléze i první strojírenské továrny.