Filosofie a náboženství

Zdeněk Kratochvíl, který ve svém kurzu na filosofické fakultě „Uvádí k filosofii“, svým posluchačům předkládá několik obecněji přijímaných pohledů na to, co je to filosofie. Jednak jí je to, co člověk tak sám nazve a druzí (obzvláště „učenci“) to přijmou. Tak nějak začal filosofovat starořecký mudrc Platón, když jako první začal používat slovo „filosofia“; nazýval tím svoji nauku a tvářil se jako že je to naprosto běžné již odnepaměti. Další vymezení nazývá filosofií prostě to, co je v západní školní (akademické) tradici takto uznáváno a vyučováno. Spadají sem potom myšlenky, nauky, básně, spisy a další zachovalá tvorba od starořeckých iónských mudrců počínaje Thalétem, přes antické a středověké dědice Platóna, Aristotela a křesťanství až po novověké a dnešní filosofy jako jsou třeba Jürgen Habermas nebo Jacques Derrida. Tato dvě pojetí se ve značné míře překrývají, přičemž dříve akademické prostředí striktně lpělo na západním kulturním okruhu včetně islámských přispěvatelů středověku; dnešní učenci připouštějí existenci analogických nauk i v mimoevropském prostředí, například na indickém subkontinentu. Poslední pohled na význam slova filosofie je nejširší, poněvadž za filosofii považuje jakoukoliv, alespoň v určité formě, vyjádřenou myšlenku či názor. Je tím myšlena třeba filosofie firmy, kulturní nadace, koncertu, atd.

Počátek filosofie v akademickém slova smyslu vidí Zdeněk Kratochvíl vyrůstat z určitých způsobů náboženského myšlení předsokratických myslitelů, kdy filosofie začala být chápána jako nejvyšší stupeň vztahu k božství; mezi nejdůležitější příčiny tohoto posunu lze zařadit kritiku některých příběhů (mýtů) vedenou přesvědčením, že existují rozdíly mezi příběhy a snahou o rozlišení mezi nimi. To se pak děje užitím racionálního uvažování, kdy je jako všemu nadřazená pochopena mysl (NÚS), neboť právě tato je společná nám i nesmrtelným. Xenofanés pak ztotožňuje mysl s božstvím, což postupně vede k několika důsledkům. Kromě problematizace zpodobňování (sochy končí v muzeích) a uzávorkování slovesného umění, které je nositelem tradice (Ílias a Leviticus jsou nahlíženy očima literárně kritickýma), dochází v náboženstvích k postupnému vytěsňování prvků předtím základních. Jde především o rituály a další „viditelné“ aspekty vztahování se k posvátnému. Filosofie tak končí jako naprosto odritualizovaná forma racionálního vztahování se k věcem člověka přesahujícím či jinak důležitým, které má náboženské kořeny, avšak díky neomezenosti žádnými hranicemi mu je umožněno zpochybňovat nejen bohy a Boha, ale také lidskou mysl, existenci i samu sebe.

Svobodné zednářství vychází také z náboženské tradice. Walter L. Wilmshurst tvrdí, že „...ve své širší a životnější doktríně bylo zednářství ve svém základu filosofickým a náboženským systémem vyjádřeným v dramatickém ceremoniálu.“^[1] U dalšího z autorů zabývajících se dějinami zednářských myšlenek se dočteme, že „...původně byla jediným základním principem všech (lóží – pozn. autora), bez výjimky, zdůrazněná víra v existenci Nejvyšší bytosti nebo Stvořitele, v jehož jméně byla každá lóže utvářena; a subjekt přiznání se k této víře, následovník každého teistického náboženství, byl v tomto světle přijatelný jako člen.“^[2] Tuto Nejvyšší bytost lze dnes nahlížet mnoha způsoby, od přirovnání k platónskému démiurgovy^[3] přes ztotožnění s křesťanským Bohem až po ztělesnění jakéhosi kategorického imperativu, morálního zákona či náhodu.^[4] Zednáři osmnáctého století nemuseli na rozdíl od jejich dědiců řešit rozpor mezi svým ateistickým viděním světa a výše uvedenou formulací o Nejvyšší bytosti. Radikálním způsobem vyřešil v roce 1877 tento rozpor konvent Velikého Orientu francouzského – prostě rozhodl o vypuštění pojmu Veliký architekt.^[5] Dnešní, většinové smýšlení, chápe náboženství jako něco vlastního církvím. Tak vidí vztah zednářství a náboženství i Tomáš Srb, který ve své knize tvrdí, že „...se zednářství odmítá zabývat fenomény politiky a náboženství: zednářský řád není ani politickou stranou, ani církví. Církve a strany v zednářství zastupují zednáři – členové stran a církví.“^[6]

V této perspektivě je pak zednářství chápáno jako něco, co je náboženstvím nadřazeno. Není třeba rozsáhlých bádání v zednářských archivech pro pochopení záměru tvůrců Andersonových konstitucí, jednoho ze základních zednářských dokumentů, v otázkách náboženských; občasné třeštění zbraní na úsvitu osmnáctého století všem jistě velmi zřetelně připomínalo do té doby největší evropské krveprolévání – třicetiletou válku. A přestože tento „...konflikt se netýkal jen teologie, nicméně to byla doba veskrze nábožensky založená, ateismus byl z logiky věci nemožností, protože na světě působil sám ďábel a jen málo věcí mělo větší váhu než spasení duše. A třebaže konflikt nevyrostl pouze z náboženských sporů, náboženství dodávalo boji žhavost a podmanivý náboj.“^[7] Nelze se proto divit, že spolu s politikou byla zednářům pro diskuse v lóžích zakázána také témata náboženská.

Člověk je však tvor náboženský a přestože teoreticky mohl zednář zůstat věrný svému křesťanskému společenství, dovolím si tvrdit, že to byl mimo jiné i náboženský rozměr zednářství, který mu zajistil jeho životaschopnost v počátcích svého novodobého zrození. Tímto rozměrem však nemám na mysli společně sdílenou víru v existenci Nejvyšší bytosti, ale spíše strukturu řádu či funkci, kterou plnil pro své členy.

V jakém smyslu lze takto mluvit o náboženství se pokusím stručně vysvětlit. V průběhu 19. století se začali objevovat badatelé, zabývající se jednak kritikou teologického vidění světa a také naboženstvími či jejich analogiemi v objeveném mimoevropském světě. Otázek přibývalo, stejně tak badatelů, do zkoumání se zapojili čerstvě vytvořené akademické disciplíny jako je sociologie či psychologie, svým dílem přispěli i akademičtí filosofové jako třeba Edmund Husserl. Směr bádání se udržel i po druhé světové válce a tak pokud se podíváme na význam pojmu náboženství na přelomu dvacátého a jedenadvacátého století, zjistíme, že minimálně na akademické rovině se značně liší od významu, který mělo v dobách tvůrců Andersonových konstitucí. S vědomím značného zjednodušení (ona totiž neexistuje jednoduchá definice toho, co je to náboženství) lze posun vidět na odklonu od ztotožňování náboženství s racionální vírou^[8] ve prospěch ocenění složek citových a společensko-konstitutivních. Náboženství či náboženské fenomény tak můžeme vidět i mimo církve; od moderní vědy, přes sportovní fanoušky až třeba po radikální ekologická hnutí. Ve stejném řádu věcí stojí i Robert N. Bellah, který v polovině sedmdesátých let dvacátého století představil svoji koncepci občanského náboženství, ke které došel při zkoumání náboženských prvků v občanské společnosti Spojených států amerických. Občanské náboženství je podle něho tvořeno „...společně sdílenými hodnotami, založenými na společném náboženském chápání, které poskytují legitimaci společnosti stejně jako ji dávají míru pro kritická poměřování.“^[9] V případě Spojených států amerických pak občanské náboženství spojuje „...teismus, patriotismus, soutěživý individualismus a víru v neomezený ekonomický růst a prosperitu. Zahrnuje též víru v mesianistickou univerzální misi, jakýsi druh posvátného nacionalismu, který vychází z představy, že americký národ je povolán k celosvětovému prosazení univerzálních ideálů.“^[10] Náboženství je tedy spíše společně sdílený svět lidí nebo jak říká Zdeněk Neubauer: „Skutečné náboženství v kosmologickém smyslu není to, co vyznáváme ústy a v co se domníváme, že věříme, o čem jsme takříkajíc 'přesvědčeni' – byť se obvykle právě na základě toho lidé přihlašují k různým stranám, hnutím či církvím. Náboženství je to, co žijeme, čím žijeme, je to způsob, jímž jsme na světě, jak se konkrétně vztahujeme ke skutečnosti našeho žitého, s ostatními sdíleného bytí.“^[11]

Z výše uvedeného vyplývá, že Svobodné zednářství sice stojí nad náboženstvími, ale pouze nad náboženstvími pochopenými konfesionálně; dalo by se tedy spíše říci, že stojí nad církevními či dogmatickými rozdíly. Pokud však budeme v zednářství hledat náboženské prvky nebo jej samotné nahlížet jako náboženství v současném, akademickém, slova smyslu, půjde nám tak činit bez větších obtíží a navíc se o zednářství samém více dozvíme. Naproti tomu filosofií by se mohlo zednářství nazývat pouze ve smyslu povšechném, ve stejném jako si své filosofie stanovují firmy či občanské spolky; v tomto případě však toto pojmenování ztrácí pro svoji rozmělněnost jakýkoliv význam. Smysluplné ztotožnění s filosofií by bylo možné pouze ve starém iónském smyslu, asi tak jako je filosofií nazývána nauka Hérakleitova, ale to už jsme zase zpátky v době, kdy je filosofie totožná s náboženstvím.