JAVORNICE

Cestou do jižní části Orlických hor, je téměř nemožné, abyste se vyhnuli vesnici Javornice, přes kterou procházejí obě důležité silnice; jedna na východ do Rokytnice a do Bartošovic v Orlických horách, druhá na severovýchod do Zdobnice a do Děštného v Orlických horách. Patříte-li naopak mezi příznivce pěších túr a cykloturistiky, kteří raději poznávají krásy české krajiny přímo než přes plechový skelet dopravních prostředků, dostanete se do Javornice hned po třech turistických stezkách. Každá z nich vás však zavede do jiné její části. Červená vás provede lesem Včelný a kolem Ivanského jezera až na její dolní konec nazývaný Jaroslav,^[1] žlutá naopak na její horní konec,^[2] kterému se neřekne jinak než Betlém, a odkud si můžete vychutnat nádherný panoramatický výhled na Kačenčiny hory.^[3] Zvolite-li právě tuto barvu, půjdete poslední úsek cesty od odbočky na Jahodov až pod Jahodovou horu (502 m) po staré císařské cestě, které dále pokračuje až ke Slatině nad Zdobnicí a míjí kapličku u sv. Anny. Do středu vesnice míří stezka zelená, odkud pak dále pokračuje přes Bělou do Říček a dále se šplhá okolo Komářího vrchu přes hřeben Orlických hor skoro těsně až k Orlickému Záhoří, odkud to je již skok do sousedního Polska.

Obec Javornice byla pravděpodobně založena rodem Drslavců, kteří přišli do východních Čech z Plzeňska a Klatovska ve druhé polovině 13. století za vlády Přemysla Otakara II. (1253-1278).^[4] V té době docházelo k intenzivnějšímu osídlování oblastí na sever od řeky Orlice a Drslavcové zde zakládali nejen vesnice, ale i hrady a tvrze. Mezi jinými k nim patřily i Potštejn a Litice. V roce 1350 bylo na Rychnovsku již 28 vesnic a jednou z nich byla právě Javornice. O její existenci nás informuje „starý popis Pražské diecése podle archidiakonátu a děkanátů, sepsaný pod dohledem arcibiskupa Arnošta z Pardubic mezi rokem 1344 a 1350. V něm je uvedena Javornice jako farnost v rámci Kosteleckého děkanátu.“^[5] Svoji vlastní faru však naše obec neměla a až do konce 18. století do ní kněží docházeli z okolních sídel.

Do 15. století vstoupila Javornice „bojovně“ když se několik jejích obyvatel zúčastnilo bitvy u Grunwaldu dne 15.7.1410, kde po boku polsko-litevských vojsk bojovali proti řádu německých rytířů. Této kampaně se prý účastnil i J. Žižka. Období husitských válek přečkala Javornice relativně bez větších problémů, neunikla jim však v následujících staletích. První z nich se objevily s příchodem českých bratří do Kunvaldu v roce 1457.^[6] Na začátku 16. století totiž skončilo období jejich částečné tolerance a i na Rychnovsku byli tvrdě potíráni. A jelikož se k českým bratřím hlásila poměrně veliká skupina obyvatel Javornice, byli nakonec nuceni svoji domovinu opustit a hledat útočiště u tolerantnějších sousedů.

Sedmnácté i osmnácté století bylo pro Javornici naplněné tvrdou robotnickou prací a v roce 1639 byla poškozena Švédy. A aby toho nebylo málo, postihl vesnici na konci 18. století hladomor^[7] a vleklá epidemie cholery, která naplno vypukla v roce 1772. Jejích první náznaky se však již objevily v roce 1770. Z důvodu extrémně špatných hygienických podmínek a pomalého pohřbívání zesnulých umírali lidé v kraji na toto onemocnění ještě na začátku 80. let 18. století. Václav Háva uvádí, že „jenom v roce 1772 zemřelo na choleru v Javornici na 66 lidí.“

V průběhu staletí vystřídala Javornice mnoho různých pánů. Majetek se často převáděl z jednoho šlechtice na druhého, území se dělilo a zase spojovalo a tudíž je velice obtížné tuto linii sledovat. Na začátku 14. století prý měl vlastnické právo na tuto vesnici Čeněk z Lichtemburku, poté Jan z Vertemberka a dlouhou dobu spravoval zdejší kraje i sám Karel IV.. Krátkou dobu měl Javornici vlastnit i Vilém z Pernštejna. V roce 1577 koupil panství Burian Trčka z Lípy, aby ho za deset let opět prodal pánům z Najenperku. Postupně se zde vystřídali Kryštof Bettengel z Najenperku, Eustach Bettengel z Najenperku, Kryštof Bettengel ml. z Najenperku.^[8] Během bitvy na Bílé hoře však tento rod bojoval na špatné straně a jejich majetek jim byl po porážce na bitevním poli zkonfiskován. Následně se majitelé Javornice střídali jeden za druhým, až konečně roku 1640 našlo Rychnovské panství, jehož součástí v té době byla i Javornice, majitele na více jak 300 let – rod Libštejnských z Kolovrat.^[9] Při znárodňování v polovině 20. století však i oni o svůj majetek přišli, v restituci po roce 1990 jim však byl opět navrácen.

Ve 30. letech 20. století byla Javornice největší vesnicí v Rychnovském okrese. Měla 1506 obyvatel, 326 domů a velikost katastru činila 1802 ha. Obec byla v roce 1930 elektrifikována a měla „2 spořitelní spolky, poštovní úřad,^[10] 2 hasičské spolky, Sokol, spolek pro pojišťování hovězího dobytka, spolek pro pojišťování koní pro okres rychnovský, 2 stálá jeviště, veřejnou knihovnu^[11] a biograf“.^[12]

Sbor dobrovolných hasičů v obci založil v roce 1885 pražský rodák Josef Macháček (1864 – 1940 Javornice). O deset let později došlo kvůli vnitřním rozepřím k rozdělení sboru na dva – horní (Javornice Betlém) a dolní (Javornice obec). Toto rozdělení vyvolal spolek „horní“, který se odtrhnul a založil si svůj vlastní sbor. I dnes, po více jak sto letech, mezi nimi vládne neustále řevnivost. V roce 1917 založil pan Macháček i ženský sbor dobrovolných hasiček a stal se šéfredaktorem „Hasičských rozhledů“. Sokol byl v Javornici založen v roce 1912 přičiněním Vladimíra Marka. V Javornici se hrálo i divadlo. Známým ochotníkem byl např. Bohuslav Štěpánek (1916-1993), který hrál za javornické ochotníky až do roku 1947. Další desítky postav ztvárnil s rychnovskými ochotníky. Měl bych zde také zmínit učitele Drahomíra Letenského (23.7.1922 – 31.3.1986), který se podílel doslova na všech aktivitách v obci a zdejší obyvatelé na něj velice rádi vzpomínají.

Dvacáté století, dosud nejkrvavější v moderních dějinách, se podepsalo i na Javornici. Velké odvody během první sv. války dramaticky snížily počet obyvatel a ti, kteří tu zbyli, museli tvrdě bojovat o přežití.^[13] Před druhou světovou válkou byla Javornice na samém okraji hranice Sudet. Ta se táhla od Rokytnice v Orlických horách přes Přím k Liberku. Němečtí dělníci začali do Orlických hor přicházet na začátku 17. století a postupně tak docházelo k poněmčování zdejších osad a vesnic. Jednalo se například o Zdobnici, Říčky v Orlických horách, Nebeskou Rybnou (dříve Německou Rybnou), Popelov, Souvlastní a dokonce několika míst v bezprostřední blízkosti Javornice – Bělé, Ochozu (dříve to byla malá dědina) a Přímu, kde také bylo několik německých rodin. Rozdělení obce a částečnému záboru se však tato víska po kapitulaci Československa naštěstí přeci jen vyhnula. Během války byl nedaleko Javornice malý tábor pro ruské a polské zajatce, kteří pracovali v místních lesích.

Po druhé světové válce a s nástupem komunismu se vesnice stala dalším článkem v soukolí pokrokové mašinérie z něhož vystoupila až v roce 1989. Bylo vytvořeno JZD a většina místních zemědělců do něj vstoupila. Na druhou stranu se však udělalo i mnoho dobrého. Svépomocí byl ve vesnici vybudován vodovod, tři obchody, fotbalové hřiště, veřejné osvětlení a byla rozšířena základní škola.

Hlavní dominantou Javornice je bezesporu jednolodní pozdně barokní kostel sv. Jiří s rokokovými a pseudobarokními prvky interiéru postavený v letech 1785 - 87 na místě původního dřevěného kostelíku vystavěného snad již ve 13. století. S jeho stavbou jsou především spojena jména zedníka J. Schuberta z Černíkovic a tesaře F. Peychy z Třebešova. U vchodu na hřbitov, který je přímo před kostelem, stojí zrestaurovaná zvonička. Nedaleko ní najdete kamenný kříž zhruba z roku 1800 a Pannu Marii Cellskou z roku 1767.

Kousek od kostela stojí fara z roku 1775, kterou Javornice postavila tři roky po svém oddělení od fary v sousedním Rychnově nad Kněžnou v roce 1772. Od 24. ledna téhož roku měla i svého vlastního administrátora, Václava Chmelnického, který však do vybudování svého příbytku žil v domě č. 5.

Po vesnici pak je roztroušeno několik dalších křížů a soch svatých, z nich nejznámější je asi socha sv. Jana Nepomuského v dolní části Javornice, podle které se jmenuje i tamní autobusová zastávka – „u sv. Jana“.

Malebná krajina Orlických hor i jejich podhůří okouzlila mnoho umělců. Nejen ty, kteří se v tom to kraji narodili, ale i ty, kteří se sem přijížděli rekreovat a čerpat sílu ke svému dílu. Například v Říčkách žila jednu dobu doslova malířská kolonie a v okolí tvořili další. Ve Slatině nad Zdobnicí to byl profesor pražské Akademie výtvarných umění Miloslav Holý (1897 Praha - 1974 Praha). K našemu kraji se především vážou jeho cykly Latinská zahrada (1951 - 1959) a Latinský rok (1958 - 1961). V Rybné nad Zdobnicí tvořil významný zakladatel a představitel českého krajinářství Antonín Slavíček (1870 Praha – 1910 Praha). Nesmím také zapomenout na Leoše Kubíčka (1887 Slatina nad Zdobicí – 1974 Opočno), který od roku 1919 žil nastálo v Pěčíně.

Ani Javornice nezůstala opomenutá. Zde se po sňatku s Marií Serbouskovou usadil a téměř padesát let tvořil své nezapomenutelné obrazy, které mu vynesly slávu v mnoha zemích na světě, malíř, grafik a významný představitel českého realistického krajinářství 20. století Vojtěch Sedláček (9.9.1892 – 3.2.1973). Tento rodák z Libčin u Hradce Králové si v rodinném statku č. 37, který byl dřív rychtou, hospodou, tanečním sálem i divadlem, udělal ateliér a se svým koněm Gydranem podnikal malířské vyjížďky po okolí. Své tempery, akvarely, kvaše, kresby a grafiky (nejoblíbenější měl litografii) vystavoval na mnoha místech v Evropě, Americe a dokonce i Asii. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením profesora Josefa Loukoty (1912), Jana Preislera (1913 - 14) a Maxe Švabinského (1916 - 19) a v roce 1946 byl zvolen členem České akademie věd a umění a čestným členem Umělecké Besedy. V roce 1959 byl prohlášen národním umělcem a o tři roky později mu byl propůjčen Řád republiky.

Jeho žena Marie Serbousková – Sedláčková (29.6.1895 - 13.3.1964) se narodila v Javornici jako nejstarší ze tří sourozenců. Vychodila zde základní školu a poté pokračovala ve studiu na měšťanské škole v Rychnově nad Kněžnou a lyceu v Hradci Králové. Po první světové válce vystudovala Uměleckoprůmyslovou školu v Praze pod vedením prof. Jaroslava Bendy a Františka Kysely. Na stejné škole studoval i malíř Leoš Kubíček. Jejím oborem byla paličkovaná krajka, měla však ráda všechny druhy umění. Stejně jako její muž, kterého si vzala 31.10.1925, tak i ona vystavovala výsledky své práce mnoha místech v Čechách, ale i ve Francii, Dánsku, Bulharsku, Německu, Nizozemí či USA. S přibývajícími léty však začala pomalu ztrácet zrak a byla tak nucena svoji krajkářskou tvorbu po roce 1940 zcela opustit. Svůj největší triumf zaznamenala na Mezinárodní výstavě dekorativního umění a průmyslu v Paříži v roce 1925 odkud si přivezla diplom a zlatou medaili. Její práce můžete vidět nejen v památníku v Javornici, ale také v Muzeu krajky ve Vamberku a také na zámku v Novém Městě nad Metují.

Dům, ve kterém manželé Sedláčkovi žili a tvořili, odkoupila v 70. letech 20. století obec a po úpravách jej v roce 1980 zpřístupnila veřejnosti. Můžete zde navštívit nejen ateliér mistra Sedláčka, ale také pokoje, ve kterých pracovala jeho žena a shlédnout i expozici hraček a dalších předmětů, které za svého života vytvořila. Ve stodole se potom nachází několik bryček a pojízdný ateliér. Na stěnách jsou rozvěšeny první opravené loutky ze starého loutkového divadla.^[14] Práce na opravách loutek stále probíhají. V neposlední řade můžete též zavítat do výstavní místnosti věnované svéráznému javornickému rodákovi Josefu Korejzovi – Blatinskému (1909 – 1989).

Rozhodně se nebudu mýlit, když řeknu, že jeho život byla jedna dlouhá pouť a to doslova a do písmene. Přestože nikdy nevystudoval ani malířství ani etnografii či jinou vědu, podnikal tento malíř a fotograf dlouhé cesty po kraji a maloval, fotografoval, zapisoval. Podařilo se mu nashromáždit naprosto unikátní sbírku, která nemá obdoby. Na svých toulkách krajem zapisoval a kreslil vše od starých domků přes pestrobarevné kroje, lidové slavnosti či lidi vykonávající tradiční řemesla. Na objednávku vám třeba namaloval i vaši starou roubenku. Jako odměna mu pak postačil třeba dobrý oběd či pár drobných. Žil v malém rozpadajícím se domečku na horním konci Javornice. Jak o něj, tak ani o sebe příliš nedbal. I já si na něj ještě pamatuji, jak v dlouhém černém hubertusu a s čepicí na hlavě občas zavítal do javornického kostela nebo se jen tak procházel vesnicí. Rok před jeho smrtí mu v hradeckém nakladatelství KRUH vyšla kniha s názvem Vejchysty do říše baječin.^[15] Kniha je psaná lidovým jazykem, ovšem zájemce o roztodivné a zajímavé příběhy rozhodně potěší. Pan Korejz také mnoho let zastával funkci obecního kronikáře. Nahlédnout do jeho děl můžete v SOA v Rychnově nad Kněžnou.

Památník je otevřen od května do října (kromě pondělí) od 9.00 do 16.00. Po dohodě je však možné dohodnout se i na jiném čase. Zavolat můžete na 494 545 135 nebo na 732 650 634 / 736 134 693. Před odchodem se nezapomeňte podívat do návštěvní knihy, kde s překvapením zjistíte, že tento pro mnohé z nás neznámý památník navštěvují hojně i turisté ze zahraničí. Jsou zde nápisy v angličtině, němčině, holandštině, atd. Naplánujete-li si svoji návštěvu do období Vánoc a Velikonoc, budete moci shlédnout i tématické výstavy zajímavých prací javornických občanů.

V roce 2005 konečně vyvrcholila několik let trvající snaha Javornice mít svůj vlastní znak i prapor. Žádost na konci roku 2004 schválil tehdejší předseda poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek v následujícím znění: znak – v modrém štítě stříbrnou zvlněnou hlavou s červeným heroldským křížem stříbrný kůň ve skoku se zlatou zbrojí a uzděním provázaný vlevo nahoře vztyčeným zlatým javorovým listem;^[16] vlajka – modrý list s bílým zvlněným žerďovým pruhem širokým jednu třetinu délky listu. V žerďovém pruhu červený kříž s rameny širokými jednu osminu šířky listu. V modrém pruhu bílý kůň ve skoku se žlutou zbrojí a uzděním provázaný v horním cípu žlutým javorovým listem. Bílý pruh má dva vrcholy a tři prohlubně. Poměr šířky k délce je 2:3. Kromě Javornice získaly znak a případně i prapor Kvasiny a Liberk. Ve všech třech případech vypracoval návrh pan Jan Tejkl z Ostravy. (Předáno 3.12.2004 v Praze)

Slavnostní vysvěcení se konalo dne 5. července 2005. Začátek slavnostní mše, která se konala v místním kostele sv. Jiří za přítomnosti zástupců Královehradeckého biskupství, byl stanoven na 10.30 a poté celá slavnost pokračovala v památníku Vojtěcha a Marie Sedláčkových. Bohužel se však vůbec nevydařilo počasí a tak se celá akce nakonec konala za mnohem menšího zájmu než se původně očekávalo.

Již deset minut čtete o Javornici. Odkud však tato obec dostala své jméno? Existují tři mě známá vysvětlení. První možnost se přímo nabízí – pojmenování podle stromu javoru. Nebylo by to nic neobvyklého, neboť v kraji se nachází mnoho místních svým pojmenováním odkazujícím na specifický druh porostu např. Borohrádek, Lípa, Olešnice, Lipovka, Habrová, atd. Druhá z nich je, že si zakladatelé obce přinesli tento název s sebou, neboť Javornice (vesnice a říčka) se také nachází v západních Čechách. Poslední vysvětlení, a možná také nejzajímavější, je následující: obec se jmenuje podle druhu hrušek „javorka“. Jeden takový strom stoji i nalevo od vchodu do památníku Vojtěcha a Marie Sedláčkových. Tento nesmírně starý strom na nás shlíží již téměř dvě století. A možná i déle. Nevíte, kterou variantu vybrat? Zapátrejte tedy sami a třeba se dozvíte nějaký jiný zajímavý výklad. Můžete se o něj s námi kdykoliv podělit.

Co ještě dodat? Až příště pojedete přes Javornici, sundejte nohu z plynu, zastavte a nechte se oslovit zdejší krajinou. Kdo ví, co vám bude chtít sdělit.