Konzervativní a progresivní podoby náboženství

Viděno žurnalistickou optikou se musí vše eventuelně zajímavé na náboženské scéně rozpadat do dvou táborů, a ty musí mezi sebou vést lítý boj. V tomto černobílém schématu se do té či oné z obou rolí, do role světlonošů nebo nepřátel pravdy, podle potřeby, např. podle politické objednávky, obsazují obhájci progresivní příp. liberální nebo konzervativní či tradicionalistické koncepce. Ve skutečnosti je tolik postojů, kolik je jednotlivců a vymezených skupin. Všechny minulé a současné postoje k náboženství lze nakonec opravdu naházet do dvou velkých pojmových kontejnerů. Jednoduché, binární setřídění je téměř s jistotou ideologicky předpojaté. Nabízejí se i složitěji do škály či spektra postojů bez odesílání (hypotetických) pólů nebo aspoň jejich krajních podob na smetiště dějin. Kdo je k tomu svolný, bude ochoten se náboženské postoje podívat i historicky. Postoje se totiž neuplatňují čirou náhodou nebo podle osobní libovůle. Spíše na sebe konsensuálně nebo kriticky navazují.

Tradiční ortodoxie

Za východisko pokládejme přirozenou péči křesťanů o čistotu a úplnost víry, tedy snahu slavit Boha pravým způsobem.^[1] Víra je především praktický životní postoj. Je to důvěra a spolehnutí na Boha, který v Ježíši Kristus nabízí záchranu lidem. Není ale bezobsažná. Je i souhlasem s určitými myšlenkami, o kterých se nemůžeme přímo přesvědčit, protože jsou principálně netestovatelné.^[2] Víra se projevuje činy, ale také slovy. Církev svou víru oficiálně vyznává (a učí) v textech, jako je krédo,^[3] konfese,^[4] katechismus.^[5] Jednotlivá závazná výpověď se označuje jako článek víry (articulus fidei). V tradičně pojaté ortodoxii je souhlas s těmito tezemi spíše jakousi nepřímou indikací pravověří. O článcích víry se v bohatém kulturním kontextu ví, že jsou pouze analogicky (tedy nejednoznačně) platné. Uznává se apofatická či negativní teologie, která tradiční formulace prostě neodmítá, ale uznává jejich relativitu a překračuje je.

 

Verbální ortodoxie

Jako významný a různě hodnotitelný předěl v křesťanských dějinách můžeme vidět situaci od 4. století, kdy články víry začala garantovat státní autorita, když se nesouhlas s nimi stal státně stíhaným zločinem. Sankce už dříve přidružované k článkům víry se staly hmatatelnými. Církevními autoritami předepsané tresty za věroučné odchylky se vyvíjely od uložených kajících skutků přes vyhnanství až po věznění a trest smrti (obvykle „milosrdně, bez prolití krve“, tedy upálením zaživa). Takto pojatý článek víry se označuje výrazem dogma. Slovo samo přes svou odlišnou etymologii^[6] bylo původně užíváno ve smyslu dekret či nařízení. Posléze už jde o oficiálně uložený a poslušně vyznávaný článek víry. Víra se pozvolna v běžném chápání (nikoli v oficiální interpretaci) redukuje na souhlas s dogmaty a jinými autoritou předloženými tezemi, jednotlivě i s celým jejich souhrnem.

Reformační proudy od 16. století

Impuls reformátorů byl zpočátku existenciální, orientovaný na praxi duchovního života, ale posléze se sami podíleli na vytváření textů, které jejich podněty stabilizovaly. Jejich spolupracovníci a pokračovatelé vytvořili jakousi alternativní ortodoxii. Je uložena v souboru, kterému se pak začalo v hlavních reformačních vyznáních říkat symbolické knihy. Své mínění o otázkách víry tito autoři pokládali za ortodoxní, mínění nereformované větve latinské církve, ale i mínění jiných reformačních větví za heretická a stíhali je kletbami. Takto se po jistou dobu k sobě chovaly všechny zúčastněné větve křesťanstva.

K luterským reformačním podnětům se svým způsobem vraceli od druhé poloviny 17. století pietisté. Pro ně byla podstatná osobní zbožnost, mluvili o obrácení a znovuzrození, přijetí Ježíše do srdce, zdůrazňovali osobní svědectví o Ježíši Kristu slovy i skutky. Organizace, obřady a také věrouka symbolických knih a teologie nebyla pro ně tak důležitá. Stačila jim Bible. V ní se jako důležitý jevil morální a duchovní smysl textů, méně jejich doslovný historický význam. Tam bývá hledán kořen křesťanského teologického liberalismu. Toto pojetí zastávané v různé intenzitě postupně získalo silnou pozici v hlavním proudu světového protestantismu, v církvích luterských, reformovaných, unionovaných a anglikánských. Vedle pietistického důrazu na srdce a jeho odtud odvozené vlažnosti k církevním textům se na rozvoji náboženského liberalismu podílela i současná osvícenská náboženská ideologie.^[7]

Navazující hnutí v římskokatolickém prostředí

Hnutí podobné liberálnímu protestantismu vzniklo na přelomu 19. a 20. století v římskokatolickém prostředí. Dostalo se mu označení modernismus. Šlo o široké spektrum od naivního přejímání schémat novověké, osvícenstvím utvářené kultury do prostoru víry, až po snahu George Tyrella a Alfreda Loisyho přispět k obnově církve ve svobodě z jejích kořenů. Typickými projevy byla snaha o emancipaci tváří v tvář církevní autoritě, počátky ekumenického a mezináboženského dialogu, porozumění pro moderní humanismus a snaha o spolupráci s ním. Po krizi a odsouzení modernismu pokračovala v podobných snahách opatrněji théologie nouvelle. Tato „nová teologie“ byla zpočátku též odmítána, uplatnila se však na II. vatikánském koncilu (1962 – 1965) a její představitelé (např. Yves Congar, Dominique M. Chenu, Henri de Lubac) byli po dřívějších potížích osobně ocenění na konci života.^[8]

Konzervativní reakce

Klasickou podobu křesťanské ortodoxie můžeme označit jako tradiční, protože je dynamická, je v pohybu, v procesu tradování od zakládajících událostí a jejich bezprostředních svědků a účastníků, přes všechny generace k současnosti a dál. Verbální ortodoxie (korektní formulace bez širší souvislosti) proud tradice zastavuje. Jakoby se očekávalo, že z pařezu vyraší větve, odějí se listím, květy a plody. Pravé slavení Boha a správné mínění ve věcech víry se najednou jeví jako cosi statického, je to vlastně už jen soubor textů. Tyto myšlenky mají tvořit dokonalou stavbu, katedrálu posvátného vědění.

Tendence reagující na liberalismus a modernismus může být označena jako náboženský konzervativizmus, protože tu či onu etapu náboženských dějin, tu či onu fázi postupného formulování doktríny a praxe považuje za normativní. Jí chce konzervovat. Je třeba se vracet od pozdějšího neuspokojivého vývoje k normativní minulosti. Například v římskokatolickém prostředí, ti, kdo odmítli umírněný i radikální modernismus i théologie nouvelle a její současné akademické a praktické dědictví, pokládají (obvykle nereflektovaně) za normativní katolicismus 19. století dohasínající snad ještě v pontifikátu Pia XII. (jemuž se ale např. v těchto kruzích těžce vyčítá jako kompromis s modernismem exkomunikace ultrakonzervativce Leonarda Feeneye^[9]).

 

Fundamentalismus

Konkrétní historickou podobou programového konzervativizmu v protestantském prostředí v zásadním sporu s teologickým, resp. náboženským liberalismem jsou (vedle jeho menšinových a spíše elitních podob, jako je např. anglokatolicismus) různé masově rozšířené a stále vitální podoby náboženského fundamentalismu.

Zejména ve Spojených státech amerických se ujalo zvláštní dědictví reformace, totiž radikální reformační proudy, resp. jejich pozdější pokračovatelé. Charakteristické pro toto prostředí jsou vlny probuzeneckého hnutí a tzv. Born-Again Christianity, křesťanství založené na radikálním obrácení, které se interpretuje jako znovuzrození, narození shůry, či zrození k novému životu. Některými svými rysy je probuzenectví podobné pietismu. Liší se od něj především tím, že zdůrazňuje svébytnou biblickou ortodoxii, soulad kázání a učení s biblickým textem chápaným v jakési prosté doslovnosti (Bůh tento text nadiktoval shůry takový, jaký je).^[10] Doprovodným znakem tohoto pojetí bývá očekávání brzkého druhého Ježíšova příchodu. Radikálové z různých denominací se scházeli v posledních desetiletích 19. století na biblických konferencích. Formulovali stručná společná vyznání (překračující hranice tradičních denominací), obsahující několik vybraných a zjednodušených článků tradičních symbolů, na prvním místě s článkem mluvícím o neomylnosti Bible.^[11]

 

Lyman Stewart, president ropné společnosti Unocal financoval (spolu se svým bratrem Miltonem) vydání a bezplatné rozesílání desetitisíců exemplářů celkem dvanácti knih věnovaných těmto selektivním článkům víry v létech 1909 – 1920. Publikace se souhrnně označovaly jako Fundamentals (tj. Fundamenty či Základy) a hnutí od nich odvozené se záhy samo označovalo a okolím bylo označováno jako fundamentalismus. Podobné tendence v návaznosti na to nebo nezávisle na tom vznikaly i v jiných křesťanských vyznáních, například v římskokatolické církvi jako oficiální reakce na již zmíněný modernismus zahrnující mj. skládání rozsáhlé antimodernistické přísahy, zakládání tajných výborů bdělosti, vytvoření udavačské atmosféry a přímé pronásledování jinak smýšlejících teologů. Přímý vliv amerického fundamentalismu se silně uplatnil v několika posledních desetiletích v některých částech světového pravoslaví. Inspiraci nebo aspoň analogii můžeme také spatřovat v příklonu ofenzivních arabských nacionalistů ve 20. století k přísné reformní škole wahhábíja, ke směru dnes značně rozšířenému a dále svým vlivem rostoucímu pod obecným označením islámský fundamentalismus. Je mu věnována mediální pozornost zejména pro jeho občasné extremistické výstřelky.^[12] V ší´itském islámu zaujala Škola dvanácti (zvaná též Džafarí) ostrý programově konzervativní postoj, v kontrastu např. s integrativními a dialogicky otevřenými alevity.

K článkům víry vykrojeným z organického celku tradiční ortodoxie a článkům konstruovaným ranými fundamentalisty přistoupily nové agendy, které jsou zrcadlovým obrazem pozdějšího vývoje mezi náboženskými liberály: odmítání aborce, odmítání homosexuálních praktik a zejména akceptace partnerských dvojic církvemi a státy, jakož i akceptace služebníků církví, kteří se otevřeně přiznali k homosexuálnímu partnerství. Specielně v USA se k tomu ještě přimyká spíše politická agenda, podpora tzv. „útlého státu“ (neoliberalismus nebo dokonce extremistické libertariánství), obhajoba práva volně nosit a široce užívat střelné zbraně. Proslulé jsou konkrétní výzvy fundamentalisticky laděného televizního evangelisty Pata Robertsona k zavraždění venezuelského presidenta Hugona Cháveze.

Současná polarizace náboženské scény

Popsaný složitý vývoj na náboženské scéně bývá zjednodušován v podobě jednoduchých, emocionálně zabarvených schémat. V římskokatolickém prostředí od II. vatikánského koncilu (1962 – 1965) nastoupilo ostré dělení na progresisty, kteří sledovali a možná i rozvíjeli stejným směrem dál to vše nové, co koncil přinesl nebo jen otevřel a tradicionalisty, kteří s odůvodněním, že koncil nic nestanovil jako plně závazné dogma či jako kánon, s obnovnými koncilními a pokoncilními iniciativami nesouhlasili. Od této terminologie se pozvolna ustoupilo, protože je nevýstižná. Dnes se často první směr označuje jako modernistický nebo (pro odlišení od dřívějšího sporu) jako neomodernistický. Bývají k němu počítáni aktivisté ekumenického dialogu, zejména dialogu tzv. „zdola“, praktici mezináboženských vztahů, zejména ti, kteří avizují sdílenou náboženskou identitu,^[13] signatáři petice My jsme církev, příznivci laskavějšího jednání s homosexuálně orientovanými lidmi a lidé uvažující o dalších možnostech rovnoprávného zapojení mužů a žen do různých služeb v církvi. Ke konzervativcům na hranicích římskokatolické identity bývají počítáni stoupenci Kněžského bratrstva svatého Pia X. (tzv. levébvristé^[14]) a vedle nich radikálnější a rozšířenější sedisvakantisté,^[15] jakož i na nich nezávislí nebo od nich odvození stoupenci četných současných vzdoropapežů, např. Lina II.^[16] a Pia XIII. I uvnitř římskokatolické církve jsou obdobné skupiny, např. Kněžské bratrstvo sv. Petra, Milites Christi (Kristovi vojáci), osobní prelatura Opus Dei (Boží dílo), spíše k obnově tradiční latinské liturgie zaměřené hnutí Una voce (Jedním hlasem). Mezi těmito křídly se postuluje střed chápaný jako různě široký. V českém římskokatolickém prostředí se uplatňuje koncepce extrémně úzkého středu teoreticky i prakticky zastávaná směrodatným českým teologem Otou Mádrem (*1917).

V protestantském prostředí se často postulují dvě křídla. Jedno označované nadále jako teologický nebo náboženský liberalismus snad převládá v lidových církvích navazujících na hlavní větvě reformace (luteráni, reformovaní, anglikáni) v Evropě, Americe a Austrálii a zdá se, že je na ústupu, co do počtu stoupenců a vlivu. Konzervativizmus, někdy až ve fundamentalistické podobě se někdy paušálně připisuje evangelikální církvím.^[17] Někdy však vede linie rozdělení a sporu uvnitř jednotlivých denominací, např. američtí jižní vs. severní baptisté.

Pravoslavní bývají pokládání za konzervativní větev křesťanstva, je to však zjednodušené. Jsou strážci tradice, dědictví nerozdělené církve, ale mají celou řádku odvážných tvůrčích osobností,^[18] proti nimž stojí jejich ultrakonzervativní křídlo považující např. ekumenismus a gregoriánský kalendář za bludy, Organizaci spojených národů, Červený kříž a podobné organizace za nástroje ďáblovy.

Polarizace zpochybněna

Jednoduché dvojice pólů, do nichž se vtěsnává složitost lidských situací mají vždy za cíl získávání příznivců a eliminaci odpůrců. Jde o černobílé vidění světa bez odstínů šedi, natož různých barev. Vedle konzervativců se na evropské náboženské scéně vynořili tradicionalisté (zvaní též perennialisté^[19]), kteří ovšem překvapivě pěstují intenzivní mezináboženské vztahy. Do schématu se sotva vejde mohutný proud křesťanské teologie (a praxe) osvobození. Jejich priority jsou vzdálené od náboženského liberalismu či modernismu, lze je nazvat radikálními křesťany. Relativně nové hnutí radikální ortodoxie^[20] (takto identifikováno od r. 1999, v češtině zatím nezastoupené) žije v kruzích anglikánských, presbyteriánských a katolických autorů, kteří vrací ke křesťanství opřenému o patristickou a scholastickou, pěstují tradiční liturgii, jako filosofická opora tohoto proudu slouží postmoderně interpretovaný novoplatonismus, vedle tradičních teologických témat se věnují např. teologické analýze moderního a postmoderního města, teologické interpretaci současného umění, nerepresivní interpretaci těla a sexu, kritice politického a kulturního liberalismu.

 

V judaismu bývají proudy označované jako konzervativní a progresivní společně řazeny k reformnímu judaismu, oba jsou obvykle odmítány židovskou orthodoxií, jejíž někteří představitelé však vykazují výrazné postmoderní rysy.

Zdá se, že pro účastníka náboženského sporu se pestrý a proměnlivý svět náboženských postojů rozpadá víceméně na spřízněné a odpůrce, obvykle podle zásady kdo není s námi, je proti nám. Kdo zachovává od náboženského hemžení jistý odstup, nebo je i uvnitř, ale ne jako „straník“, ten vnímá barvy a odstíny a také dějinné proměny. Postoje jsou pak popisovány spíše jako spektrum nebo škála.