Kreativní rozvinutí tradičních forem

Dvojčíslem, které držíte v ruce, uzavíráme seriál rozhovorů s výraznými postavami současné jiné hudby, jež vznikly během loňského ročníku festivalu Music Unlimited v hornorakouském Welsu. Prostor jsme tentokrát dali dvěma ženám, které, každá po svém, v sobě kloubí recepci tradiční hudby a volnou improvizaci. Dáme přednost starší z nich, Tenko Ueno (1953), která s hudebními experimenty začala v době, kdy druhá z nich, Carla Kihlstedt (1971) dostala první housle od své maďarské babičky.

Tenko se do proudu nové vlny vrhla s nekompromisní razancí, která v šovinisticky laděné společnosti tehdejšího Japonska musela zákonitě vyvolat šok. Tenko, experimentující s hlasem, spolu ještě s další čtveřicí žen založila kvintet, jenž však pozitivně rezonoval s newyorským downtownem. Dámy si na vlastní značce vydaly dvě alba a Tenko se rozjela do světa, ať už s Dense Bandem inovativního bubeníka a vokalisty Davida Mosse nebo s budoucím otcem jejich dítěte, neúnavným hledačem sónických struktur Fredem Frithem.

Po své první vlastní desce Slope – Gradual Disappearance, vydané v roce 1987, na které se podíleli mnozí američtí hudebníci, se obklopuje japonskými muzikanty a vydává v rychlém sledu několik alb. Nejvýznamnějšími jsou tajemně laděné CD At The Top of Mt. Brocken, evokující čarodějnické sabaty, a o nic méně „duchařské“ album Death Praxis, což je duet s Ikue Mori, hráčkou na automatické bubeníky. Jedním z vrcholů tohoto plodného období je zformování kapely Dragon Blue, jejichž produkci najdeme na stejnojmenném albu, o kterém bylo řečeno, že jde o „nebezpečnou symetrii chaosu (hluk) a řádu (beaty)“. O kvalitě a syrovosti netřeba přesvědčovat, stačí zmínit jména členů kapely. Kromě extatického hlasu Tenko (a posluchač se občas neubrání, aby mu na mysl nepřišlo jméno Diamandy Galás) je zde hnací síla legendárních Ruins Tatsuya Yoshida, neúnavný propagátor japonské avantgardní scény Yoshihide Otomo obsluhující gramofon a kytaru, dále Hideki Kato (v očích Johna Zorna jeden ze dvou nejtalentovanějších baskytaristů – tím druhým není nikdo jiný než „basový terorista“ Bill Laswell) a o posledním ze členů Dragon Blue, o Tsuneo Imaharim, Zorn napsal, že je to kytarista, který „nejenže dokáže skvěle zahrát cokoli od jazzu po blues, po rock, po noise, po reggae, po… ale dělá to navíc ve velkém stylu“.

Tenko pak roku 1993 odjela na sedm let do Velké Británie, kde první dva roky svého pobytu věnovala studiu pro dospělé na Emerson College a zaměřila se na řeč, drama, pohyb a sochařství. Od roku 1998 v Anglii nejen vystavovala, ale předvedla i svou land-artovou performanci, kterou si o měsíc později, v dubnu 1999, zopakovala v řeckých Delfách.

Po návratu do Japonska navíc začala být aktivní i na poli edukace. Pořádá workshopy na téma improvizace, prostorová dynamika atd. Na počátku milénia, v rámci výstavy moderního umění ve městě Tsumaari, dirigovala Voice Performance, uskupení založené na několikasetčlenném ansámblu místních lidí. Dále vedla sérii kurzů Modelování jako terapie a v létě 2001 produkovala na vlastním labelu Shoh CD Voice Ring, na kterém jediným nástrojem je hlas dvanáctičlenného souboru Kuu, který sestavila z účastníků workshopu.

Dejme však nyní slovo samotné Tenko a vraťme se na počátek její umělecké dráhy.

Když jste před pětadvaceti lety začínala svou hudební kariéru, situace v japonské společnosti byla asi poněkud jiná. A vaše první kapela Mizutama Shobodan byla na tu dobu dosti neobvyklá…

V té době pochopitelně existovaly dívčí rockové kapely, ale byly to spíše hodně mladičké popově orientované soubory a my jsme byly najednou taková hodně nezávislá věc a pro posluchače to bylo překvapující. Ale byla to doba punku a nové vlny, kdy začalo hrát spousta lidí, kteří neměli žádné hudební zkušenosti. My jsme prostě bez jakéhokoliv hudebního vzdělání založily kapelu a začaly jsme hrát a snažily jsme se to rozvíjet po svém. Tehdy nám vždycky položili první otázku: Proč nejste vdané? Mně bylo pětadvacet a některým členkám dokonce třicet, tak se jim zdálo podivné, že prostě už nemáme vlastní rodiny. Všechny rozhovory, které jsme tehdy poskytly, byly velice zvláštní. Teď už se novináři na podobné stupidní otázky neptají, ale stále je ženský element v alternativní hudbě spíš výjimkou.

Jak dalece jste byly ve svých počátcích propojeny s mužskou alternativní scénou? Třeba s kapelou Ruins?

Znali jsme se docela dobře, ale nebyli jsme blízkými přáteli. Hrály jsme s nimi na festivalech proti atomové energii a podobných akcích. Byla to rozhodně zajímavá epocha v japonské hudbě, ale existovala tam určitá separace – každý soubor si jel po svém.

Můžete srovnat hraní s japonskými, americkými a evropskými muzikanty?

My jsme vycházely z vlastních kořenů, nebyl to přímo koncept, ale někdy jsem si uvědomovala, že můj zpěv navazuje na naši národní tradici, která je úplně odlišná od západní kultury. Dokonce naše lidová hudba je hodně hluková, což bylo typické i před tisíci lety. Japonci jsou svým způsobem hodně excentričtí. Pochopitelně jsme byly ovlivněni americkou hudbou, protože jsme na ní vyrůstali, ale pořád v tom cítím silnou závislost na tradici.

Vy jste také vystupovala s tanečníky butó. Souvisí to s tím?

Částečně ano, ale butó není zase tak stará věc. To je záležitost posledních třiceti, čtyřiceti let, která sice vychází z tradic, ale je to spíš avantgarda. Právě proto tady cítím určité propojení mého pojetí východní kultury a nových postupů.

Bývala jste světoběžnice. Jak je to teď?

Strávila jsem sedm let v Anglii a pak jsem se vrátila do Japonska, ale před dvěma lety jsem už měla Tokia po krk a přestěhovala jsem se na venkov.

A jaký je váš život na venkově?

(smích) Pro mě je příroda velice důležitá. Tokio je opravdu vzrušující město, ale je tam moc lidí, což vyvolává určitý pocit úzkosti a vzteku, je to taková bouře, tudíž je pro mě venkov mnohem lepší, protože lidé tam žijí ve větší harmonii. Potřebuji si zachovat energii pro svou další práci, což by v Tokiu nebylo možné. Přestěhovala jsem se ve chvíli, kdy můj syn odjel studovat do Ameriky.

Na venkově cvičíte nebo tam máte nějaké nahrávací studio?

Já nikdy nezkouším. Občas odjedu někam improvizovat nebo nahrát CD, ale opravdu nepotřebuji zkoušet. Pochopitelně je úplně odlišná věc vystupovat nebo nahrávat. Při živém vystoupení si můžete dovolit mnohem víc, nahrávku lze poslouchat mnohokrát, a proto je potřeba ji udělat poněkud stravitelnější. Takže čtu knihy, přemýšlím o spoustě věcí, navštěvuji přátele nebo prostě jenom myju nádobí. Také jsem se rozhodla vytvářet sochy. Teď plánuji čistě sólové vokální album a ráda bych napsala opravdové písničky.

A nutno dodat, že Tenko jako soběstačná žena, která chce sponzorovat vzdělávání svého syna v USA, se vrhla do produkce a prodeje japonského sójového „sýra“ (či pudinku) zvaného tofu a na venkově založila vlastní biofarmu.

Oproti Tenko, která je vlastně samoukem na poli hudby, absolvovala Carla Kihlstedt klasická studia hry na housle. Americká houslistka, skladatelka a zpěvačka Carla Kihlstedt, toho času přebývající v Oaklandu, je zakládající členkou Tin Hat Trio, Sleepytime Gorilla Museum a 2 Foot Yard. Několik let působila v Charming Hostess a v současnosti je mimo jiné členkou uskupení kontrabasisty Devina Hoffa Redressers či Ben Goldberg Quintet. Vystupovala s Cobrou Johna Zorna, při pětadvacátém výročí Rova Saxophone Quartet s její početnější odnoží Orkestrovou hrála Stravinského s Klangforum Wien, napsala skladbu pro Bang On A Can All Stars a mezi jména, s nimiž se objevila na podiu či vydala desku, patří Fred Frith, Lisa Bilawa, Peter Garland, Erik Friedlander, Eugene Chadbourne, Derek Bailey a v neposlední řadě Satoko Fujii. Pro našince možná stojí za zmínku i spolupráce s teplickými Už jsme doma. V její hře, zpěvu i skladbách vystupují na povrch nejen východoevropské kořeny či zvládnuté klasické formy, ale i nespoutanost žádnými klišé, která by ji mohla řadit do škatulek jako avant-rock, progress-pop, gypsy-jazz atd.

V prvním čísle revue Kročeje jsme se zmiňovali mimo jiné i o působivém improvizovaném setu Carly Kihlstedt se Satoko Fujii. Druhý den po koncertě vznikl následující rozhovor.

Většinou hrajete v kapelách, s kterými jezdíte na turné, máte domluvený program, není tam tolik místa na improvizaci jako během včerejšího skvělého koncertu se Satoko Fujii. Co pro vás znamená takovýhle druh spolupráce?

Hrát s lidmi jako Satoko spočívá v tom, že zjišťuješ, jak funguje tvůj jazyk v interakci – někdy sleduješ jak jazyky bojují, jindy zas jak se překrývají. A se Satoko máme něco jako vzájemně sdílenou historii, která nám velmi usnadňuje komunikaci. Když jsme hrály spolu poprvé, bylo to neuvěřitelné, cítily jsme, jako by se dělo něco, za co ani jedna nejsme zodpovědné. V tom právě je improvizace báječná. Všechno, co jsem se kdy dík improvizaci naučila, jsou velké životní lekce: o důvěře k druhému, o vlastních schopnostech, omezeních a soustředění, všechno co se z ní naučíš, není vlastně o hudbě, ale o životě!

Improvizace je tedy pro vás především inspirace, hledání?

Přesně tak. Po absolutoriu na konzervatoři jsem žila v Kalifornii a chtěla se trochu vymanit z klasického světa a najít něco nového, a tam převládala fantastická improvizační scéna... hráli pořád. Nevěděla jsem přesně co chci dělat, zato mi bylo jasné, co dělat nechci – opakovat pořád klasické vzorce. Zkoušela jsem spoustu věcí, začala jsem zpívat, vstoupila do Charming Hostess, tehdy začalo hrát Tin Hat Trio, spoustu se toho dělo a vycvičila jsem si ruku. Hodně jsem improvizovala, potkala jsem se s lidmi z Rovy. Bylo skvělé zjistit jednak co dělají ostatní, jednak co já sama dokážu, kromě technické stránky věci si zkusit osobní vyjádření v improvizaci.

Nahrála jsem tehdy desku s Fredem Frithem – to byl můj hrdina už od studií, desky Art Bears a Henry Cow mi v mládí hodně otevřely oči. Šel učit do Oaklandu a tam jsme spolu hráli. Je to tak úžasný mistr improvizace! Nikdy nepřestane objevovat nové cesty, je vynikající kytarista, všechno bere vážně, ale jeho věci mají vtip; prostě obdivuhodný a ohromně inspirující člověk.

2 Foot Yard je váš první sólový počin. Co bylo impulsem k jeho založení?

Pustila jsem se do toho v podstatě proto, že ostatní moje projekty jsou hodně kolektivní. Ráda pracuji s lidmi, kteří jsou plodnější a zkušenější, mají plno nápadů, co by mě nikdy nenapadly, ale v určitou chvíli jsem si řekla, že potřebuji zjistit, jak vlastně zním já sama. Prostě něco udělám, aby se ukázalo, jak to bude znít, kdo vlastně jsem bez Marka Ortona (Tin Hat) a Nilse Frykdahla (SGM). A tak 2 Foot Yard vzniklo jako sólový projekt. Byl to můj experiment, jaké to je být umělec, který je trochu víc nezávislý. To bylo v roce 2003. Teď chystáme novou desku už jako opravdová kapela, děláme teď písničky společně, oba – Marika Hughes i Shahzad Ismaily – taky píšou.

Takže další kapela?

Bylo skvělé zkusit si sólovou práci, ale s lidmi pracuji ráda, a tak to zase skončilo jako spolupráce, přibrala jsem dva lidi a je z toho v podstatě zase kapela. Nemohla jsem to udržet jako sólovku, ale bavilo mě to a prospělo mi dělat si všechno sama bez omezování vlastního způsobu vyjadřování. Nabyla jsem větší sebedůvěru jako skladatelka a můžu to teď dělat častěji.

Na první desce jste si kromě jedné skladby všechny složila sama. Kam jako kapela na chystaném albu směřujete?

Blížíme se teď v nejnovějších skladbách trochu popovým písničkám, ale procházíme různými fázemi, jednou víc do popu, čtyři akordy a veršíky, jindy o dost abstraktnější skladby, kousavější a bez konzervativních harmonií. Ta kapela může jít různými směry, půl roku tudy a pak zas jinudy, jsme ale limitovaní specifickým nástrojovým obsazením a malým počtem členů.

Kromě jednorázových projektů či dlouhodobějších spoluprácí hrajete a zpíváte ve třech „svých“ kapelách, jak to stíháte? Která je pro vás nejdůležitější?

Mým hlavním projektem je vždycky to, čemu se právě věnuji. Teď mi nejvíc času zabírá Gorilla. V USA jsme letos (2005) dělali čtyři turné; má to velkou produkci, velká rocková kapela s podomácku vyráběnými nástroji, cestujeme s hroznou spoustou věcí a vybavení v autobusech jako cirkus. Je to technicky a fyzicky náročné, kvůli těm věcem a počtu hráčů musíme hrát hodněkrát a nemůžeme létat a všechno víc trvá, dokonce i píšeme a nahráváme pomaleji.

Nejdéle jsem v Tin Hat – znala jsem Marka od svých čtrnácti a hrajeme spolu od roku 1994. A 2 Foot Yard je nejblíž mému nitru, takže každá kapela má svoje. Všechny jsou pro mě stejně důležité.

S Tin Hat doprovázíte i filmy průkopníka stop-motion animace Vladislava Stareviče. Jak jste se dostali k filmům?

Máme přítelkyni, která je entomoložka a zároveň animátorka. Studovala animaci nějakou dobu taky v Čechách. Vladislav Starevič je její opravdový vzor, taky byl entomolog a animátor, tak nám jeho filmy doporučila. Mezi filmovými studenty je dost známý, i když veřejnost ho nezná. Je to jeden z vynálezců animace. Ty filmy jsou krásné, snad toho uděláme víc a třeba vydáme DVD.

S Tin Hat i 2 Foot Yard koncertujete i po Evropě, s SGM hrajete jen v USA?

Zatím ano, ale na konci posledního turné jsme se rozhodli, že si to nezopakujeme, dokud se nedostaneme do Evropy – projezdili jsme to tam už hrozně moc! Nejezdíme do komerčních rockových klubů – máme v USA takovou obludnou společnost Clear Channel, která má obšancovaný všechno, co souvisí s hudbou, skoro každý billboard, patří jim rádia a televizní stanice. Taková pravicově křesťansky republikánsky zaměřená společnost, bushovská podpora, prostě svinstvo, ovládají média. My s nimi z principu odmítáme spolupracovat, a tak nevystupujeme v jejich klubech. Kupují hlavně větší kluby, takže víme, kde nevystupovat, jezdíme jen do menších klubů a pěstujeme si svoje publikum. Je to fajn, ale zdá se, že jsme v USA na hranici svých možností. Bude určitě skvělé projezdit Evropu. Snažíme se to zorganizovat.