O původu druhů

 

XIII. Kosmologie podob aneb O tom, co se vskutku stalo

„‘Měl jsem strach, že se už nikdy nic nestane - nikdy - celou boží věčnost. ... A pak se něco stalo. Buggsi, já vám přísahám, že se vám ještě v životě nic nestalo. A mně taky ne.’

‘Že se nám nikdy nic nestalo?’ řekl vyjeveně Buggs. ‘Co tím myslíte?’

‘Že se nám nikdy nic nestalo,’ opakoval s chorobnou posedlostí Baffle. ‘Víte, co to znamená, když se něco stane? Sedíte v kanceláři a čekáte zákazníky, a zákazníci přijdou; procházíte se po ulici a čekáte přátele, a přátelé přijdou; máte chuť na skleničku a dáte si ji; máte chuť sázet, a sázíte. Víte, že buď vyhrajete, či prohrajete, a vskutku pak vyhrajete, či prohrajete. Ale když se něco stane?’A bezděky se zachvěl.“ ⁽⁴⁴⁾

Prováděli jsme zkoumání metodou bláznovou. Dívali jsme se na věci obludně, abychom je spatřili rozumně. Spatřili jsme podoby.

Podoby, které jsme spatřili, nejsou pouhými obrazy. Jsou tělesné, staly se. Že se podoba stala, že je skutečná, to je zřetelné už na první pohled; patří to k jejímu otřásajícímu působení. Stojíme-li hlavou dolů, víme moc dobře, že nejde o žádný obraz. Že se ta podoba stala, jak se ještě nic nestalo. Před podobami všechno ostatní bledne. Vzpomeňme, jak po nás každá větev sahala, jak byla každá snítka nebezpečně blízko, jak bylo o zlom vaz vstoupit na cestu.

Abychom mohli podoby spatřit, odhodili jsme jejich vnější určení. Zapomněli jsme, jak se obvykle jmenují, na co se používají, co znamenají. Hrábě se pro nás staly zubatým klackem, hrozivě čnějícím do světa. Může teď být zajímavé opatrně se na jejich užití, význam a jméno ptát. Jsou snad mučícím nástrojem? Nebo strašákem na vrabce? Dřevěným kopím Dona Quijota, jímž bojoval proti větrným mlýnům? Vpravdě vhodná zbraň! Ba ne, jsou hřebenem, jímž česán svět. Bude nás zajímat také jejich původ: který as bůh je věnoval lidem? Který národ je přinesl do Čech? Toto tázání je nyní zajímavé, protože hrábě jsou skutečné; vskutku se staly; něco znamenají.

XIV. Rostou straky na vrbě? O sdružování podob

„Murrel vyrazil, zbrkle jako obvykle, a zmizel za rohem domu. ... Právě zatáčel za roh, když se najednou zarazil a zíral nevěřícně na cosi v nepříliš velké vzdálenosti. Na samém okraji terasovité zahrady, kde svažující se stráň už mizela z dohledu, se rýsovaly proti rannímu nebi dvě temné postavy. Právě o těchhle dvou lidech by nikdy nepředpokládal, že je spolu uvidí. První z nich byl ten politováníhodný demagog John Braintree. A ta druhá postava byla Olive Ashleyová. Pravda, ještě se z toho pohledu nevzpamatoval, když se Olive odvrátila s gestem napovídajícím hněv nebo odmítnutí. Ale Murrelovi pořád připadalo mnohem zvláštnější, že se vůbec setkali, než že se rozešli.“ ⁽⁴⁵⁾

V kapitole o hierarchiích jsem začal mluvit o tom, že podoby svým sdružováním zvyšují svou cenu. Tehdy to byl poznatek kosmografický: hierarchie nám ukázala celý svět. Teď budeme mluvit o události. Vidíme-li dvě podoby naráz, máme pocit, že se něco stalo. Kdo uvidí vedle šípku na mezi stát hloh, mohl by mít otřásající pocit, jaký mívá otec, spatří-li vedle své dcery stát cizího mladého muže. Kdo uvidí okolo lesa křoví, mohl by mít pocit, že tu byl někdo obklopen mřížemi.

Díváme se na louku a vidíme rostliny lhostejně postavené vedle sebe. Jenže se na ni máme dívat hlavou dolů! Tu je zlatý list a tu je hnědá snítka; ať někdo řekne, že to nic neznamená! Tu je zlato a tu je list. Setkali se!

„Filosof pohádky je rád, že list je zelený, právě proto, že by mohl být šarlatový. Má pocit, jako by se stal zeleným jen malý okamžik předtím, než on naň pohlédl. Těší ho, že sníh je bílý, z toho přísně rozumového důvodu, že by mohl být černý. Každá barva má v sobě jakýsi odvážný rys výběru; červeň zahradních růží je nejen určitá, nýbrž dramatická, jako náhle rozlitá krev. Cítí, že se něco přihodilo.“ ⁽⁴⁶⁾

Kritériem toho, že je sdružení podob skutečné, že se vskutku stalo, není objektivita, hmatnost, nezávislá možnost přesvědčit se vlastníma rukama, ale to, zda se sdružení podob stalo pořádně; zda opravdu zvýrazňuje podoby tak, že ony samy jsou důvodem k tomu, abychom si na ně sáhli, nebojíme-li se. O tom mluví příběh Tomášův: nejdříve si chtěl sáhnout, pak ho ohromilo, že viděl:

„I řekli jemu jiní učedlníci: Viděli jsme pána. Ale on řekl jim: Leč uzřím v rukou jeho bodení hřebů, a vpustím prst svůj v místo hřebů, a ruku svou vložím v bok jeho, nikoli neuvěřím.

A po osmi dnech opět učedlníci jeho byli vnitř, a Tomáš s nimi. Přišel Ježíš, a dvéře byly zavříny, i stál u prostřed a řekl: Pokoj vám. Potom řekl Tomášovi: Vložiž prst svůj sem, a viz ruce mé, a vztáhni ruku svou, a vpusť v bok můj, a nebudiž nevěřící, ale věrný.

I odpověděl Tomáš a řekl jemu: Pán můj a Bůh můj!“ ⁽⁴⁷⁾

Sdružování podob je tradičně chápáno buď jako nutné nebo jako náhodné. Buď jako samozřejmost nebo jako nepodstatná výjimka. Jablko visí na stromě; co je na tom? Klobouk visí na stromě; asi ho vzal vítr. Spatříme-li ale vskutku podoby v jejich zázračnosti, otřásá jejich sdružování světem. Vzpomeňme na lísku a její žluté listy.

I tady mě Chesterton předběhl:

„Všiml jsem si, že učení mužové s brejlemi mluvili o skutečných věcech, které se přihodily - svítání a smrt a podobně - jako by i ony byly rozumné a nevyhnutelné. Mluvili, jako kdyby fakt, že strom nese ovoce, byl zrovna tak nutný, jako fakt, že dvě a jedna jsou tři. ... Můžete si však snadno představit stromy, jež nenesou ovoce; můžete si představit, že nesou zlaté svícny nebo tygry visící za ocas.“ ⁽⁴⁸⁾

To neznamená libovůli. Na stromě nemůže vyrůst jen tak něco. Znamená to naopak velikou vázanost: strašně záleží na tom, co vyroste. Záleží na tom kvůli stromu a záleží na tom kvůli světu. Sdružení podoby svícnu a podoby stromu je jedinečné. Stejně jedinečné je ale i sdružení podoby stromu a zeleného listu.

„Jediná slova, jež mi vyhovovala pro popis přírody, jsou slova užívaná v knížkách pohádek: kouzlo, čáry, zakletí. Vyjadřují nahodilost faktu a jeho tajemnost. Strom plodí ovoce, protože je to kouzelný strom. Voda teče s kopce, protože je očarovaná. Slunce svítí, protože je očarováno.

Popírám naprosto, že by tohle bylo cosi fantastického nebo dokonce mystického. Později se dostaneme také k jakési mystice; ale tato pohádková řeč o věcech je prostě rozumová a agnostická. Je to jediný způsob, jakým mohu slovy vyjádřit svůj jasný a určitý postřeh, že jedna věc je zcela odlišná od jiné; že není logického vztahu mezi létáním a snášením vajec.“ ⁽⁴⁹⁾

Ne každé dvě podoby, které uvidíme spolu, jsou nutně spřáhnuty. Nahlédneme-li zázračnost sdružení dvou podob, je skoro stejně zázračné, že se podoby vedle sebe mohou také vyskytnout, aniž by tím byly osudově zasaženy. Mohou souviset „jen“ tak, že tvoří týž svět. Tak, jako vedle sebe vyrůstají dvě rostliny. Ne každé dvě rostliny vytvoří čarovnou bránu, ne každá dvě zvířata se na potkání sežerou. Ke sdružení podob však nedochází tak, že by událost vybrala z nabídky podob dvě, které uvede do vztahu: již svou podobou, tj. samy sebou jsou vybrány; událost je v podobách předzvěděna. Taková je prozřetelnost: protože podoby jsou skutečné, protože něco znamenají, bude i jejich sdružení významné. Prozřetelnost znamená s očekáváním hledět, co z toho bude.

Podoby nejsou šancí pro událost; nečekají na ni nečinně. Netvoří herní pole. Sdružení podob je právě v tom, jak nečekaně stojí dvě odlišné podoby vedle sebe. Právě v tom, že nebyly vybrány zevně. Že je nikdo neviděl stát vedle sebe, dokud tak opravdu poprvé nestály.

Následné sdružování podob netvoří řetěz ukovaný z příčin a následků. Události nejsou následné body vložené do prázdného času. Jsou napětím podob.

XV. Slepice a vejce

Můžeme se nyní odvážit řešení jedné z otázek, kterými by se biologie měla zabývat především: byla dřív slepice nebo vejce? Můžeme si nyní dovolit tu otázku obrátit: neptáme se již, začal-li nekonečný řetěz ... slepice - vejce - slepice - vejce - slepice ... sudým nebo lichým členem. Slepice a vejce pro nás nejsou nutně spojeny: je stejně podivné, že z drápatého, křídlatého, kdákavého tvora vyjde hladký okrouhlý předmět, jako to, že z takové vápnité šišky vyjde pípající chlupatá kulička se zobákem. Představoval jsem si občas, že Měsíc je takovým ptačím vejcem. Když vybírám vejce z kukaně, bojím se, aby to nebylo dračí vejce. Slepice tedy byla dřív než vejce, vždyť vejce snáší. Byla dlouho, než jednou snesla vejce. Vejce bylo dřív než slepice, vždyť se z něj slepice líhne. Bylo dlouho, než se první slepice vylíhla. Otázkou je jejich sdružení.

Třeba totiž vejce a slepice nebyly dřív než jejich sdružení. Snad totiž nejsou původně odděleny. V samém svém původu jsou neodděleny. Jsou sdruženy už ve svém vzniku.

„Je vejce v slepici, ve vejci slepice

to jedno ve dvojím a v jednom dvojice.“ ⁽⁵⁰⁾

Snad byly ony rozsudky „Budeš vejcem!“ a „Z tebe a jen z tebe bude slepice!“ vyřčeny v témže okamžiku. Snad je to jedna věta a znamená dvě různé věci ve dvou různých jazycích. Co bude vejce vejcem, bude se z něho líhnout slepice! Třeba je vejce vázáno stát se slepicí a jinak by vejcem nemohlo být.

Zároveň je tu sdružení slepice a vejce jako omezení pro slepici. Pak jsou neoddělitelně spojeny rozsudky „Budeš slepicí!“ a „Budeš snášet vejce!“. Slepice, která nesnáší vejce, pak nemůže být plnoprávnou slepicí.

Neznamená to nikterak, že by se z vejce najednou nemohl vylíhnout nějaký bájný pták. Takové případy už se staly: tak jednoho osudného dne se vylíhl kohout. Jakkoli byl rozsudek závažný a konečný, občas je možná jeho revize. Říká se tomu gratia Dei. Jak praví Chesterton: zelené listy jsou právě proto tak úžasné, že kdykoliv mohou vyrůst červené či zlaté. Ale neděje se to svévolně: nevyroste růžové listí ani igelitový sáček.

O něco dále Chesterton píše o tom, jak se za věci platí (viz též Anaximandros ⁽⁵¹⁾):

„Estéti dospěli k nejzazším výstřednostem jazyka v své chvále půvabných věcí. Bodláčí je dojímalo k slzám; lesklý brouček je přiměl padnout na kolena. Jejich dojetí však na mě neudělalo nikdy ani na chvíli nějaký dojem, a to z toho důvodu, že je nikdy ani nenapadlo, aby za svou radost zaplatili nějakou symbolickou obětí.

Cítil jsem, že lidé by se mohli postit čtyřicet dní, aby slyšeli zpívat kosa. Mohli by projít ohněm, aby našli petrklíč. Tito milovníci krásy však nedovedli pro kosa ani zůstat střízlivi. Nechtěli projít jako odměnou za petrklíč obyčejným křesťanským manželstvím. Rozhodně přece je možno platit obyčejnou morálkou za neobyčejnou radost. Oscar Wilde řekl, že západy slunce nejsou ceněny, protože za ně nemůžeme platit. Ale Oscar Wilde se mýlil; můžeme platit za západy slunce. Můžeme za ně platit tím, že nebudeme Oscarem Wildem.“ ⁽⁵²⁾

To, že se z vajec s železnou pravidelností líhnou slepice (a od oné bájné události i kohouti), je cena, kterou vejce platí za to, že je vejcem, a za to, že se z něj může vylíhnout cokoliv. Snášení vajec je zase cena, kterou slepice platí za to, že může kdákat, hrabat v zemi a třepotat křídly, a za to, že může snášet cokoliv. Tak je ono sdružení podob smrtelně vážným slibem, přísahou věrnosti, se kterou se podoby - poutníci vydávají do světa, která je celou dobu váže, ale tím zároveň i vede.

XVI. O pejskovi a kočičce

Některé podoby jsou sdruženy zvláštním způsobem. Jsou na světě po dvojicích. Kohout a slepice. Býk a kráva. Jeníček a Mařenka. Pejsek a kočička. Havran a vrána. Kapraď samec a papratka samice.

Jsou si tyto dvojice podob podivně souzeny. Vzájemně se doplňují. Těžko si představit, že by jeden nebo druhý chodili po světě sami (pokoušeli jsme se o takovou představu, když jsme mluvili o slepici předtím, než přišel na svět kohout). Vytvářejí nějak podobu jedinou. Snad je lépe místo o sdružování dvou různých podob mluvit o rozdělení podoby jediné. Není ale rozdělena na dvě poloviny; je spíše sdílena.

Nebo je to sdružování podob protikladem. Dva tvorové si musí být velmi podobní, aby mohli být protikladní.

Do biologie pohlavnosti by mělo patřit gramatické sdružování do rodů. Rod mužský a rod ženský je vyhrazen pro polaritu pohlaví. Rod střední pro zbylé, podivně nepárové bytosti. Kůň a kráva; a bezpohlavní prase. Všímáme-li si už gramatických kategorií, pak se díváme, jak různým kulturám strukturují svět (které stromy jsou v kterém jazyce mužského rodu a které ženského; kultura s „trojičním“ viděním bude tytéž jevy interpretovat jinak, než kultura s polaritou mužské - ženské). Podívejme se teď na ně raději ne jako na strukturu jazyka, ale na strukturu světa. Proč má členění na mužský a ženský rod vůbec smysl? Protože sám svět je rozdělen na muže a ženy. Člověk je dvojí. Zvířata jsou dvojí. Rostliny jsou dvojí. Jsou dvojí svými podobami.

A přitom nejsou dvojí všechny.

XVII. Zázračná causa efficiens

Causa efficiens je jediná aristotelská příčina, která je v novověku jakžtakž přípustná. Novověk ji bere na milost, protože popisuje nutnost: zatřeseme-li dostatečnou silou stromem, nutně spadne jablko. My, kteří třeseme stromem s bázní, stojíce pod ním na hlavě, chceme rehabilitovat causu efficiens, protože nepopisuje nutnost: nedohlédneme důsledků třesení stromem; padá-li jablko, jako by padaly hvězdy. Je to opět tajemná věc sdružování podob.

„Muž vědy praví: ‘Uřízněte stopku a jablko spadne,’ ale říká to lhostejně, jako kdyby jedna myšlenka opravdu vedla ke druhé. Čarodějnice v pohádce praví: ‘Zaduj na roh a obrův zámek se zřítí,’ ale neříká to, jako kdyby to bylo něco, v čem účinek zřejmě vyplývá z příčiny. Nepochybně dala tuto radu mnoha bojovníkům a viděla mnoho zámků padat, ale neztrácí proto ani svůj úžas ani svůj rozum.“ ⁽⁵³⁾

Sněz otrávený koláč a zemřeš. Nadechni se pepře a kýchneš. Vyhoď do vzduchu kámen a on spadne. Utrhni květinu a ona uvadne. Zaklepej na dveře a ony se otevřou. Proste a bude vám dáno. Tlučte a bude vám otevříno. ⁽⁵⁴⁾

Toto sdružování podob je tajemstvím času. Není vloženo do času; sdružení podob čas teprve vytváří, tím, že se skutečně stane. (Vzpomínám si na Fialovu temporální logiku: aTb. T jako tempus.) Novověk nezná takový čas: zná jen buď nutný následek, nebo náhodný souběh událostí. Monodova gratuité (55) je náhodně vzniklým a nadále nutným spojením. Protože spolu dané dvě věci nemají nic společného, mohou být bez zádrhelů a nechtěných následků spřaženy. Podřízenému na vojně se nejsnáze vydávají rozkazy, je-li to úplně cizí člověk; jen ať to není přítel nebo příbuzný. Jen ať nespatřím jeho podobu jako podobu člověka. Tak je tomu u vztahů mezi informačními molekulami v buňce, tak je tomu u vztahu stimulus - response. Proto v novověku není možná etologie.

Zatahejte někoho za rukáv a obrátí se k vám. Jsou však i jiné kultury. Zatahejte někoho za rukáv a dá vám facku (opilec). Zatahejte jiného a ukloní se vám (Japonec). Zatahejte dalšího a zatahá vás na oplátku taky (muž v zrcadle). Věda o chování je výsostnou vědou o sdružování podob. Už sdružení zatahání a rukávu je jedinečné. Utržení rukávu či zatahání za nos vypadají zcela odlišně a ve svých důsledcích mohou vést zcela jinam. A to, co nastane, není nikterak přetrváváním toho, co už tu bylo, ale prostě zázračným přiřazením dalších a dalších podob (zatahání za nos - facka - facka - zaváhání - kajícná omluva - pozvání na skleničku atd.).

Opačně se lze zase na sdružování podob dívat jako na chování: jablko se po zatřesení stromem chová tak, že spadne. Strom se chová tak, že upustí jablko.

Mnoho podob je popíráno tím, že se odkáže na příčinu. Choroba není uřknutím, začarováním, ale reakcí organismu na činnost baktérií. Zimní spánek není spánkem Růženčiným, ale adaptací na sníženou teplotu prostředí. Duběnky a čarověníky nejsou kouzelnými plody, které zasadila zlá víla, ale výrůstky vyvolanými napadením rostliny.

Přitom je to právě naopak: odkaz na příčinu nečiní podobu obvyklejší, ale zázračnější. Že člověka popadne třas, zrudne, potí se, potácí se, to je sice proměna pozoruhodná, ale ne nevídaná. Že je to ale způsobeno bacilem, který je skrytě přítomen všude kolem, ve vzduchu, ve vodě, v každém soustu, to je přízračný sen a všichni by se měli třást hrůzou. Není to o nic obyčejnější než pohádky o tom, jak se smrt schovala do růže ⁽⁵⁶⁾ nebo do klína ⁽⁵⁷⁾. Onemocnět od bacilu je jako onemocnět od výparů zemských nebo od vody z otrávené studny.

Stejně zimní spánek. Bylo jedno království, kde se žilo spokojeně, tak jako jinde. Mělo ale jednu zvláštnost: jednou za čas se připlížil chlad a padl na celou zem. Listy stromů opadaly, jako by je svál vítr. Ptáci mizeli neznámo kam. Psi se tulili v boudách, kočky na půdách a lidé v sednicích. Kdo zůstal venku, ztuhl na kámen.

A stejně duběnky. Zvláštní je naše kultura, která stoletý spánek po píchnutí o trn odkazuje do říše báchorek, kdežto o dutých koulích na listech, vyvolaných píchnutím žihadla, hovoří jako o prokázaném faktu.

XVIII. De conditione

Causa efficiens je příkladem sdružení podob, které bychom mohli nazvat positivním. Zatřes stromem a jablko spadne. Může často vést ke katastrofálním důsledkům. Sněz jablko a budeš proklet. Je proto v takových případech lépe formulovat sdružení podob negativně. Nebudeš-li třást stromem, poroste na něm jablko. Nebudeš-li jísti ze stromu tohoto, živ budeš. Říkejme tomuto sdružení podob podmínka.

V deváté kapitole jsme mluvili o ceně, kterou věci platí, jako o omezení, které ve sdružení podob přímo spočívá. Jen pokud snášíš vejce, jsi slepicí. Nyní toto omezení vidíme roztažené v čase. Nebudeš-li snášet krtky, můžeš spokojeně hrabat v téhle zahradě.

U příčiny vidíme obě podoby bezprostředně sdruženy. Jedna je počátkem druhé. Zde jsou sdruženy tak, že se navzájem vylučují: jedna je koncem druhé. Objeví-li se, první podoba pomíjí. Není na světě dost místa pro obě zároveň. Jsou ale sdruženy už od počátku první podoby. Sdružuje je čas. Stojí za všimnutí, že o podobě, tradičně věčné, zde mluvíme jako o časově podmíněné.

Podmíněnost věcí je jednou z Chestertonových nejzákladnějších myšlenek:

„Znakem pohádkové mluvy je vždycky něco jako: ‘Můžeš žít v paláci ze zlata a safírů, jestliže nevyřkneš slovo kráva,’ nebo: ‘Budeš žít šťasten s královskou dcerou, jestliže jí neukážeš cibuli.’ Vidění vždycky záleží na nějakém zákazu. Všechny ty udílené závratné a nesmírné věci, jež jsou uvolňovány, závisí na jediné věci, která je zakázána. ... V pohádce závisí nepochopitelné štěstí na nepochopitelné podmínce. Skříňka se otevře a všechny možné neplechy z ní vyletí. Zapomene se slovo a celá města zahynou. Zažehne se lampa a láska prchne. Utrhne se květ a lidé propadají hrdlem. Je snězeno jablko a naděje Boží je zmařena.“ ⁽⁵⁸⁾

A právě takto je to se všemi věcmi! Je-li každá podoba sdružena s jinými podobami v čase, a to je už tím, že je na světě, je každá podoba na světě podmíněně. Každé následné sdružení podob se může náhle stát podmínkou.

Nalezení této podmíněnosti by nebylo možné bez redukce na podoby. Teprve vidíme-li zázračnost podob, vidíme nesamozřejmost jejich sdružení: teprve tak vidíme podmínku. A obráceně: podmínka umožňuje spatřit podobu:

„Kdyby třetí syn mlynářův řekl víle: ‘Vysvětli mi, proč nesmím dělat stojky v čarovném paláci,’ mohla mu právem odpovědět: ‘Nu, když už jsme u toho, vysvětli mi napřed sám čarovný palác.’ Řekne-li Popelka: ‘Jak to, že musím ve dvanáct hodin odejít z plesu?’, může ji její kmotřička odpovědět: ‘Jak to, že tam můžeš být až do dvanácti?’ Odkáži-li někomu v závěti deset mluvících slonů a sto okřídlených koní, nemůže si stěžovat, jestliže v podmínkách se objevuje něco z lehké výstřednosti odkazu.“ ⁽⁵⁹⁾

Mluvíme-li tedy o podmíněnosti živého, nemyslíme jen podmíněnost existence. Nemyslíme jen to, že rostliny nemohou existovat bez vody (byť, hlavou dolů nahlíženo, i to je podmínka podivuhodná: je na světě lektvar, bez něhož se tráva promění v seno). Jde hlavně o podmíněnost podob. Nemyslíme na podmínky nutné k životu zajíce, jak by je vyjmenoval ekolog: myslíme na to, jakou podobou jsou podmíněny jeho dlouhé uši, bez nichž by nebyl zajícem. Co nesmí zajíc dělat, aby mu neopadaly uši? Co nesmíme dělat my, aby nám uši nenarostly?

Tato podmíněnost podob se dá také vyjádřit tak, že na jejich sdružování záleží (to je gramaticky pěkné, není to jen nevyjádřený podmět; je to podmět nevyjádřitelný!). Záleží na tom, jak se která věc chová (to by mohla být ontologická rehabilitace morálky). Záleží na tom, jak se zachováme v čarovném paláci. Záleží na tom, jak se zachováme ve vlastním domě. Záleží na tom, jak se zachová pták Noh na vrcholku hory. Záleží na tom, jak se zachová pták na hnízdě na nejbližším stromě.

„Kterákoliv věc je křižovatkou různých příběhů, z jejichž vláken je spletena.“ (My bychom zde řekli, že osud věci je mnohanásobným sdružením podob.) „To platí jak pro jsoucna přirozená, tak pro předměty povstalé uměním. Tedy pro živly (oheň, voda, světlo), kameny, hory, stromy, jezera či hvězdy, místa a časy nebo pro osoby na straně jedné, tak pro zbraně, šperky, oděv, příbytky, jména, písně, knihy na straně druhé. To, čím něco jest, není dáno jen materiálem, složením, stavbou, výrobním postupem. Daleko významnější je, kdy a kde daná věc či bytost povstala, odkud přišla. Je rozdíl mezi vodou z Lorien a z Mordoru, velmi záleží na tom, zda meč byl vyroben elfy, trpaslíky či skřety, s jakým posláním, za jakým účelem, komu patřil a jak a kým ho bylo použito.“ ⁽⁶⁰⁾

Není tedy podmíněna jen existence podob. Neubauer by řekl, že je podmíněn celý příběh, v němž se podoba ocitá. Příběh, jímž se podoba děje. Vzpomeneme-li si na to, jak jsou podoby propojeny až po okraj světa (kapitola o hierarchiích) nebo jak zrcadlí věčnost (kapitola Speculum Christi), budeme mluvit o podmíněnosti světa.

XIX. O zakletém princi: změna podoby

Budeme nyní mluvit o zvláštním sdružení podob, kdy se jedna podoba mění v druhou. Strom se nemění v jablko. Slepice se nemění ve vejce. Ale obráceně ano. Vejce se mění v kuře. Jablko se mění v mladé proutí. Nebo jindy v povidla. Hroudy zlata se mění v kamení. A princ v medvěda nebo v žabáka.

„Nedovedeme ... říci, proč se vejce může proměnit v kuře, zrovna tak jako nedovedeme říci, proč by se medvěd mohl proměnit v prince. Jako ideje jsou vejce a kuře od sebe vzdálenější než medvěd a princ, protože vejce samo o sobě nepřipomíná nijak kuře, kdežto někteří princové připomínají medvědy.

Když jsme dotazováni, proč se vejce mění v ptáky nebo proč ovoce na podzim padá se stromů, musíme odpovědět zrovna tak, jak by odpověděla víla kmotřička, kdyby se jí Popelka ptala, proč se myši měnily v koně nebo proč s ní šaty o půl noci spadly. Musíme odpovědět, že je to kouzlo. Není to zákon, neboť nechápeme obecnou formuli. Není to nutnost, neboť ačkoli můžeme počítat, že se to v praksi vždycky bude přiházet, nemáme právo říci, že se to musí vždycky přiházet.“ ⁽⁶¹⁾

Hledáme-li teorii, která zohledňuje podoby, nalézáme vypracované pojmy opět ve středověku. O změně podoby se tam mluví jako o vzniku nové substance:

„Shoří-li např. strom zasažený bleskem a promění se v popel, vzniká ze staré substance (stromu) substance nová (popel), ze substance jednoho druhu substance jiného druhu.“ ⁽⁶²⁾

Nemluví se zde (jako v jiných řešeních, např. u atomistů nebo u genetiků) o jiném poskládání týchž složek; jde o vznik něčeho nového, jde opravdu o různé svébytné druhy, o různé podoby. Proměna stromu v popel je stejně nesamozřejmá jako proměna prince v kámen. Příčina, která k tomu vede, je cestou tvoření, nabývání tvaru; kletba působí skoro vždy na proklínaného tak, že zkamení, blesk působí na strom téměř vždy tak, že se ten stane popelem.

Změna je úplná: na zakletém není jeho původní podoba vůbec patrná. Co vlastně v kameni nebo žábě zůstane z prince? Jako je popel dřevěný, je i kámen princový?

Nelíbí se mi výklad, že z prince zůstává nesmrtelná duše, zatímco podobu převlékl jako šat. Na to je tou podobou příliš vázán, příliš osudově zasažen; ta podoba jeho samého činí tím, čím je. Ne ovšem zcela: zcela, až na naději na vysvobození. Proto je lepší výklad, že tím, co zůstává v žábě z prince, je jen onen osud; to, že byla princem a snad ještě může být; to, že se stal žábou; to, že je tu zakletí a podmínky vysvobození. To, že zaplatil cenu. Předešlá a budoucí sdružení podob.

Zde je ona nesmrtelná duše; v podobě žáby žádostivá vysvobození; právě v té podobě skrze soužení získává něco nového.

Často uvažujeme, jaké to je být psem, slonem, mravencem, a myslíme, že si tím rozšiřujeme obzor:

„... co třeba takový mravenec? ... Nejspíš, napadne nás, vidí to, co bychom viděli my pod silnou lupou: týž svět, jen posunutý do jiného měřítka ...“ ⁽⁶³⁾

Přehlížíme jako technický detail, že mravencem nejsme. Kdybychom se stali mravencem, viděli bychom tak a tak. Jenže jen tak se mravencem nemůžeme stát. Určitě bychom se pak nezabývali reflexí našeho vnímání. Za změnu podoby se platí - vším! Nenapadne nás, jestli bychom mohli být zároveň člověkem, jestli bychom mohli být ještě někdy člověkem! Myslíme absurdně, protože nebereme vážně skutečnost podob: představte si pohádku, kde hrdina zcela vážně myslí na to, že by byl mravencem.

Mluví se o rodozměně (medúza - polyp, prvoklíček - kapradí): čím se za ni platí? Mluví se o vývoji druhů: čím se za každou změnu druhu platí? Mluvíme o plození: čím se za ně platí?

XX. O plození

Možná je život jako oheň. Tak jako z hořícího dřeva vychází kouř, dřevu nepodobný, vlastního tvaru, kouř, po kterém předtím nebylo ani památky, tak ze stromu vychází jablko, z ptáka vejce.

Je tu však rozdíl: nevídáme obvykle, aby z kouře vyšlo poleno. Zato vídáme, jak se z vejce líhne pták.

Plození není jen zakletím do jiné podoby: zároveň jsem zaklet do svého potomka, zároveň ale zůstávám sám sebou. Pták se nemění ve vejce, vejce z něho vychází: co z ptáka se mění ve vejce?

Zároveň: pták vzešlý z vejce je a není ptákem, který vejce zplodil. Je jiný. Má však jeho podobu.

Zvláštní je také, že se plození děje skrze pohlaví. Ze slepice vyjde vejce: aby však z vejce vyšla slepice, musel být u jeho vzniku také kohout. A přitom to neplatí pro všechny dvojice podob: skrze sdružení slepice a kohouta se rodí slepice a kohouti, nic se ale nenarodí ze sdružení pejska a kočičky.

Dostáváme se zde již k tomu, že podoby se dějí. Vzpomeňme na kapitolu o podobnosti: každá podoba je prvotní. Potomek není zrcadlením otce. Je stejně skutečný, je ve svém vlastním čase.

Biologie, která podoby redukuje na vlastnosti, redukuje i plození na reprodukci. Plození v biologii není událostí. To umožňuje bez nesnází mluvit o změnách vlastností. Redukujeme-li např. v anatomii zvíře na kostru, snadno se mluví o totožnosti či odlišnosti částí kostry u předků a potomků. Tak ovšem vystupujeme z času. Je to jen srovnávací anatomie koster, lhostejno, zda žijících současně či ne. Provádíme-li však anatomické zkoumání a vidíme přitom podoby, pak plození není triviální. Pak kostra plodí kostru.

Vedly se spory o dědičnost získaných a vrozených vlastností. Dokážeme nyní rozdělit podoby na získané a vrozené? Znamená to snad, že známe původ podoby? Podívejme se na mrazem zčervenalý list, na suchem povadlou trávu, na sluncem vybělené kosti. Je původ podoby v mrazu, v suchu, ve slunci? Vpravdě podivuhodné poznání! Podívejme se na syna podobného otci: odkud se jeho podoba vrodila? Jak můžeme přemýšlet o tom, kde se opakovaně bere vlastnost, když nevíme, kde se vzala poprvé?

Neznamená právě toto ona tolikrát zatracená a směšná nauka o samoplození? Neznamená zaprvé, že podoba kde se vzala, tu se vzala? A zadruhé, že ač přišla zčistajasna, přec záleží na tom, kam?

XXI. O původu druhů

„‘Dlouho jsme ve vědeckých kruzích cítili, že může vzejíti velká škoda z podobných legend, jako je legenda o Ukřižování. ... Byli jsme nuceni vzíti celou tu věc pevně do ruky, zbádati ji zorným úhlem vědecké historie, a podařilo se nám šťastně prohlásiti, že ono domnělé Ukřižování se vlastně ani nikdy neudálo. ... Shledali jsme, že jedině takto lze naložiti se všemi pověrami, ... bylo nutno popříti je historicky, a učinili jsme tak s velikým úspěchem se zázraky a podobnými věcmi. ‘“ ⁽⁶⁴⁾

Začali jsme tento oddíl pohledem na dvě podoby, které se náhle objevily vedle sebe. Na dva stromy na obzoru. Na kočku a myš. Na červánky a déšť. Umožnilo nám to vidět setkání podob jako událost, jako něco, co se vskutku stalo.

Událostí však není pouhá kombinace podob. Událostí není zkřížení dvou lhostejných osudů. Událostí je každá podoba, která do setkání vstupuje. Vzpomeňme: vidíme-li strom a vedle ještě jeden, cítíme, že se něco stalo. To nám umožňuje vyjádřit jemnější fakt: že každá jednotlivá podoba je událostí. Vidíme-li jeden jediný strom, cítíme, že se něco stalo. Podoba stromu je jako vykřičník, ohlašující nedozírnou událost.

„Lokomotiva zpomalila a zarazila právě pod místem, kde jedna hrana domu spadala k strmému travnatému svahu. Většina strojem poháněných těles se musí zastavovat pozvolna, ale živoucí příčina tohoto zastavení byla velmi překotná. Na hřebeni nad lokomotivou se totiž objevil muž, od hlavy k patě celý v černém až po tak hrůzostrašnou podobnost (však to lidem zůstalo v paměti), jako jsou černé rukavice, a mával černými pažemi jako nějaký temný větrný mlýn. To by ovšem samo o sobě sotva zarazilo i zvolna vlekoucí se vlak. Jenže ten člověk vyrazil výkřik, o němž se pak vyprávělo, že byl naprosto nepřirozený a neobvyklý. Bylo to takové zvolání, jaké je děsivě zřetelné, i když nelze slyšet, co se to volá. V našem případě šlo o slovo: Vražda!“ ⁽⁶⁵⁾

Jenže obyčejně podoby ohlašují jinou do nebe volající pohromu: sebe sama.

Tvrdošíjně odmítáme, že se vskutku může něco stát. Že tam, kde nebylo po stromu ani památky, najednou stojí strom. Že se věci mohou zrodit tu na místě. Že nemusí být přineseny odjinud.

Je hluboká moudrost v myšlence, že jedna slepice (nebo jedno vejce) musela být ta první. My řekneme, že se narodila z jiné slepice nebo z tvora slepici jen blízkého. Ale což může podoba vznikat po kouskách? Nebo řekneme, že je uskutečněním ideje slepice, která sama je mimo čas. Ale každé dítě by se zeptalo: kde se vzala ta idea? Odsouvání původu mimo přítomnost vede k postulování axiomů. A to už dávno nejde o silně chápané podoby.

Celé dosavadní uvažování vede k myšlence, kterou bych snad nejlépe vyjádřil slovy, že podoby vznikají. Že v našich dějinách vskutku žila první slepice a první vejce.

Myslíme, že když roztáhneme vznik druhu do miliónů let, když ho rozložíme do desítek evolučních kroků, že nebude záhadou? Neznáme téměř jedinou historii vzniku druhu, myslíme však, jako by druhy vlastní historii vůbec neměly. Druh podle současné biologie nemůže vzniknout, leda náhodou, mutací. Jinak je jedinec vždy kopií, ať už předků nebo netělesné ideje. Ale nemůže-li podoba vzniknout, nemůže být ani zde přítomna. Popíráme-li první slepici, popíráme každou slepici. Mluvili jsme o tom v kapitole Podoba ještěrky: „Věda popřela nejprve hejkala a zlaté kapradí. Dnes popírá i zelí a kočku. Popíráme-li podobu draka jako biologický fakt, popíráme i podobu ještěrky.“ ⁽⁶⁶⁾ Nepopíráme sice výslovně existenci zvířete, které máme před sebou; popíráme však jeho podobu a tak i jeho historii. Jestli nevidíme podobu slepice jako znamení, že se něco stalo, pak se vskutku slepice nikdy nestala. Neexistuje pole podob, ze kterého by některé vstupovaly do těla a do času. Kde by ty podoby byly? Nebyly by opravdu. Nestane-li se podoba, vůbec není.

Zahlédneme-li skutečnou podobu, jako bychom byli u jejího vzniku. Byť pořád s bolestným vědomím, že jsme u něho tenkrát nebyli. Mluvili jsme o tom v kapitole O dvojím ostří meče: kdo vidí vrabce, vidí Prvního vrabce.

Spatřili-li jsme první olši, abychom viděli podobu olše, spatříme nyní ne první olši, abychom spatřili skutečnost podoby olše; skutečnost první olše.

V prvním díle bylo naše poznání kosmografické: svět je takový, že je na něm pohádkový tvor jménem slepice. Celý svět se soustředí okolo slepice. Nyní mluvme o kosmologii: svět je takový, že v něm slepice vskutku vznikla, ač po ní dříve nebylo ani památky. Ve slepici má svět svůj počátek.

XXII. Místo činu

Přišla-li vskutku jednou první slepice na svět (jakkoli obtížné je tomu uvěřit a jakkoli nemožné je to myslet), pak záleží na okolnostech, za kterých k tomu došlo. Je náhle velmi zajímavé, kdo byl u toho, kde se to stalo, co rostlo kolem, jaké bylo počasí. Údaje ze schedy, kterou jsme roztrhali, abychom podobu spatřili, nyní, když se podoba stala, velice nabývají na významu. (To by mohla být ontologická rehabilitace terénní vědy.)

Jsou místa jako stvořená pro určitou podobu. Kopec jako stvořený pro klouzání. To by byl hřích nesjet hlavou napřed pokaždé, když jdu kolem (aspoň děti to tak ještě vidí). Kostelní věž jako stvořená pro netopýry. Les jako stvořený pro černé hříbky.

Rozumíme: jako stvořený k tomu, aby tam černé hříbky rostly. Vzpomeňme ale na bestiář: podoba lesa vytváří prostor, kde černé hříbky chybí. Chybí světu. A snad jednou chyběly poprvé. Les jako stvořený pro vznik černých hříbků.

Nejenže jsou okolnosti vzniku zajímavé; sdružení podob (okolností) může nějak ovlivnit samotný vznik! Může být pro vznik příhodné nebo nevhodné. Sádlo říká o psím vínu, že k němu patří bílá zeď, svatba, luna, psi. Nyní můžeme říci, že právě za těchto okolností mohlo psí víno vůbec poprvé vyrůst. Jedině v horách libáňských mohlo pánaboha napadnout stvořit cedr.

Jedna z nejzajímavějších větví biologie mluví o geografickém původu druhů. O sokolu, který k nám přišel z Persie. O bramboru z Ameriky. O dubových lesích, které před pár tisíci let připochodovaly do střední Evropy.

Už vím, proč se mi tato vyprávění tak líbila. Zdála se totiž naznačovat původ. Přijde-li herold z Půlnoční říše, předpokládáme, že v Půlnoční říši přišel na svět. Že zastupuje Půlnoční říši již svým zrozením.

Byl jsem bláhový. Indiáni nepřišli na svět v Americe. Dostali se do Ameriky z Asie a jistě i do Asie přišli odjinud. Ne abyste si mysleli, že někdy žili poprvé. Ne abyste si mysleli, že někdy žili.

Teprve jsou-li zajímavé okolnosti vzniku, jsou zajímavé také dnešní okolnosti. Vzlétl-li například první pták nad příbojem z pobřežních skal, není zajímavé, že tak jeho potomci činí dodnes? A že jiní jeho potomci vylétají z křoví na mezi?

A ještě: co když se opakují okolnosti, za kterých dávno cosi povstalo? Co když stejně jako tehdy vyjde slunce nad valem moře a vlna se roztříští o břeh? Nebude pak zajímavé, kam se onen pták poděl?

XXIII. O původu člověka

Druhy tedy někdy byly poprvé. Pozornost, kterou laici věnují prehistorickým organismům, je pochopitelná právě odtud. Naší kultuře chybí kosmologický mýtus. Suché fylogenetické pojmy, úvahy o chybějících článcích, společných předcích, vyhynulých druzích patří k nejpřitažlivějším tématům. Nejsou totiž chápány jen jako prostředky ke konsistentnímu výkladu faktů (např. společný předek jako prostředek výkladu rozdílnosti či podobnosti taxonů), ale jsou samy pociťovány jako svébytné jevy. Společný předek znamená víc než současné druhy, které nedokážeme vidět jinak než banálně: společný předek je tajemný, byl dávno, pradávno. Praještěr je ještěr všech ještěrů; je to prostě drak. Prapták je král ptáků, Fénix, Pták Noh.

Zatímco hypotetičtí předkové jsou čím dál míň tím, čím je dnešní druh (ztrácejí jeho znaky), v obecné představě je naopak ten nejstarší tím nejtypičtějším: je tím prvním. Proč tak fascinují výzkumy „předků člověka“: pračlověk pro laika není anthropoidem vykazujícím jisté anatomické znaky, jejichž rozvojem bylo dosaženo dnešního stavu; pračlověk je pro nás prvním člověkem. Viz jen názvy popularizačních děl: Cesta za Adamem, Adam a jeho rod, Sedm dcer Eviných, Sága rodu Homo. Podvědomě očekáváme, že se konečně dozvíme, jací byli první lidé, že dostaneme odpověď na archetypální otázku, co je člověk zač.

Za padajícího večera vyjdu do houstnoucího deště a budu se dívat do tváří kolemjdoucích, abych spatřil Prvního člověka.

XXIV. Příbuznost

Výše jsme se už několikrát dotkli podobnosti. Nejenže je svět takový, že je na něm jablko; je takový, že je na něm zároveň protáhlá, nohatá hruška. Nejenže je na světě drak, kterého zná každé malé dítě; je na něm zároveň i ještěrka, drak z myší díry. Jsou i ptáci, okřídlení jako drak, s pařáty dračími, vejce snášející.

Řekli jsme v kapitole o lísce, že společná vlastnost něco znamená. Že havran a černý bez jsou pro svou čerň na světě nějak stejně. Jsou v heraldických barvách jednoho pána. Havran pod praporcem bezu. Bez ve vojsku havrana.

Později jsme uviděli podoby jako něco, co se stalo, co přišlo na svět. Dva podobné tvory teď můžeme vidět jako něco, co přišlo na svět spolu. Ne nutně v jednom čase, ne nutně stejným způsobem; spolu. Nepatří k sobě svým vznikem, naopak; vznikli tak, že patří k sobě. Obyčejně se příbuznost legitimuje společným původem. Ale u původu jsme nebyli. Nemůžeme o něm mluvit zároveň s podobami. Samozřejmě, že kopr a kmín jsou příbuzní, to poznáme na první pohled; jenže: poznáme to na pohled, ne testováním společného předka, kterého jsme neviděli a který je tedy mimo podoby. Který tedy nemůže být v původu podoby.

Nezapomeňme: stojíme hlavou dolů! Zřejmá příbuznost je překvapivá. Valí se na nás fakt, že obojí - tak podobné! tak jiné! - se vskutku stalo, tady, na téhle louce. Příbuznost je podobnost, která po nás sahá.

Vymezíme nyní příbuznost téměř opačně než společný původ: byť každý tvor vznikl sám a není odnikud odvozen, jsou si dva tvorové podobní. Právě tento paradox znamená příbuznost.

Chápejme tedy příbuznost jako podobnost, která se vskutku stala. (A nestala-li se podobnost, není podobnosti). Podobnost: svět je takový, že k sobě jablko a hruška patří. Příbuznost: svět je takový, že na něj přišlo jablko a že na něj přišla hruška.

Vznik jednoho je pro vznik druhého zajímavý. Je někdy těžko k uvěření, že jelen a srnec se ocitli spolu na jednom světě.

Řekli jsme, že kdyby černý rybíz přestal být černý, riskoval by, že přestane být rybízem. Známe však i červený rybíz. Když ho pak vidíme, mohli bychom mít pocit, že červený rybíz toto velké nebezpečí přestál: stal se červeným a zůstal rybízem. Nejde o pouhé odvození: i černý rybíz se takto riskantně stal! Vytrvat v podobě není samozřejmé. A neznamená to, že se nic neděje.

Různá může být příbuznost. Černý bez a havran jsou z téže barvy (k téže barvě?). Ryba a rak jsou z téže vody. Mořský had a rak jsou z různé vody. Ostružina a dub jsou z téže krajiny.

Jablko a hruška jsou z téže rodiny (k téže rodině?!). Dozvíme-li se dodatečně o společném rodu, je to velmi zajímavá okolnost. Ale příbuznost jsme viděli už dříve na jejich tváři.

Tak mají smysl různé systematické kategorie, jakkoli nominalisticky dnes chápány a jakkoli jednoznačně zároveň vymezovány: rod, čeleď aj. (Oč více pak v systému, který by byl zároveň realistický - ve scholastickém významu slova - i nejednoznačný.) Ukazují, jak k sobě tvorové patří. Patří k sobě svými skutečnými podobami. Svými těly.

XXV. Věda systematická

Snad by zde bylo na místě pokusit se rehabilitovat systém organismů poukazem na to, že zařazení různých organismů do téže systematické kategorie není odůvodněno jen tím, že jsou nositeli určitého komplexu znaků, ale také tím, že se podílejí na téže ideji. Každý znalec rostlin uznává oprávněnost čeledi hluchavkovitých nejen proto, že ve květech nalezne tvrdky, ale prostě proto, že jsou si všechny ty mateřídoušky, šalvěje a černohlávky podobné. Že společně tvoří výrazný fenomén.

Ve vyjádření této myšlenky ale brání zprofanovanost pojmu idea. Hluchavkovitost, snažíme-li se ji uchopit, je průsvitným neostrým pojmem, vznášejícím se kdesi v prázdnu, obklopujícím naši vědeckou mysl. Splývá s abstraktním tělesným plánem. Je jako obrys na průhledné folii, který můžeme přikládat na různé rostliny a poměřovat, nakolik odpovídají. Asi nejpřesnější vyjádření, jehož můžeme dosáhnout, je negativní pojetí ideje jako zdroje nedokonanosti, nenaplněnosti tvaru, zdroje, který vybízí tvar k dalšímu směřování (sensu Kratochvíl).

Raději se proto vyhýbám pojmu idea. Mluvím o podobách, které zasahují a poutají celou naši mysl, takže už v ní není místo pro poměřování. Kdo stojí na hlavě pod trnkou na mezi, nebude zároveň přemýšlet o růžovitých, dvouděložných, krytosemenných. Může však říci, že vidí švestku. Jinou podobu. Tu samou podobu.

Kdo vidí jediný strom, jako by spatřil všechny stromy světa. Kdo vidí jiný strom, jako by znovu spatřil i ten první.

Před kým vyrazí polekaný zajíc, jako by zažil všechny lovy světa. Spatří všechnu chlupatou zvěř, co svět světem stojí. Spatří však savce? Spatří strunatce? Jde-li o podoby, jsou systematické kategorie různě oprávněné.

Mluvili jsme o hierarchii jako o kosmografickém prostoru. O řadě několika podob, která sahá na kraj světa. Pak jsme se odvážili tvrdit, že podoby se dějí. A že se sdružují. Že se dějí spolu. Řada podob je tak i vztahem kosmologickým. Až budete mluvit o bobovitých, vzpomeňte si, že to znamená ten neuvěřitelný fakt, že čočka, postní, s popelem smíšená, Popelčina, a hrách, bobtnavé hrudky, zelený kabátek, zhouba zbojníkova, přišly na týž svět.

Tuto věc dobře ukazuje polemika Zrzavého s Markošem. ⁽⁶⁷⁾ Zrzavý formuluje problém jako obvykle velmi výstižně:

„Co nás vede k tomu, abychom o nějakém organismu prohlásili, že je to dejme tomu škeble? ... Tito autoři si představují jakýsi archetyp, jakousi esenci škeblovitosti, k níž se všechny organismy vztahují, a pouze některé, ty obzvláště šťastné, jsou shledány natolik škeblovitými, že je učený taxonom označí přímo a nekompromisně za opravdické škeble. Pak samozřejmě zbývá strašně moc organismů, které nemohou být označeny ani za škeble, ani za veverky, a takto vznikají ony ‘podivné’ formy obtížně zařaditelné do současného systému.

Současná taxonomie ... musela opustit dávno tuto čistě typologickou úroveň myšlení, tak pěkně a výstižně popisovanou lidovou moudrostí ‘podle peří poznáš ptáka’. Nikdo si už snad nemyslí, že existuje určitý konečný počet archetypů, jak je Přírodní Výběr ve své neskonalé moudrosti stvořil (škeble, veverka ...). My totiž - pozor! - organismy nezařazujeme. My je popíšeme jako soubory nějakých relevantních vlastností ...“

Jasné jak facka. Škeble neexistují. Je po veverkách. There are only descriptions, everything else is social work. Tak může mluvit ten, kdo dosud nestál na hlavě mezi škeblemi. I když si myslím, že v případě škeblí by stačilo stát mezi nimi na nohou.

Proč mluvit o konečném počtu archetypů? S tím začali právě taxonomové, Linné, ti, kdo od archetypů odhlíželi .⁽⁶⁸⁾ Ale lze popřít archetypy samé? Pak nám zbude systém, doufejme že konečně přehledný nebo aspoň lokálně přehlédnutelný; jenže nebude znamenat nic víc než slovník uspořádaný podle obsahu hlásek nebo skupin hlásek ve slovech. Zařadíme ostrorepa poblíž pavoukovců; jenže se tím naše pochopení ostrorepa nezmění. Smíme zařadit ostrorepa poblíž pavoukovců pouze za tu cenu, že popřeme svébytnost pavoukovců. Známe pak postavení ostrorepa ve fylogenetickém systému; nevíme však ani, postavení čeho to je. Neznáme již zvíře, jehož postavení jsme nalezli.

Ovšemže, klademe-li si za úkol třídění podle znaků, nesmí nám zbýt žádný organismus nezařazen. Ale nárok zařadit vše vzniká až s popřením archetypů. (Proto Zrzavý popírá, že by organismy zařazovali: nepřiřazují je k archetypům, to je pravda; ale právě proto může být soubor znaků zařazen nezávisle na pochopení, nezávisle na kontextu. Právě proto může být srovnáván s jinými soubory znaků.)

Jde-li nám o podoby, je naopak každá nezařaditelná podoba základním poznatkem. Kámen, který stavitelé systému zavrhli, se stává kamenem úhelným. Ne však základem nového systému, ale základem bestiáře podob.

Přímo skvostně je současné biologické myšlení vyjádřeno v Zrzavého větě: „Hallucigenia sparsa, zvíře asi úplně nejpodivnější, ... poněkud ztrácí na své podivnosti, jsouc považováno za mořského a ostnitým brněním opatřeného drápkovce (kmen Onychophora).“

Stejně tak zřejmě kohout ztrácí na své podivnosti, jsa považován za létajícího, kokrhajícího, rouchem z peří oděného a ostruhami opatřeného potomka plazů (třída Reptilia).

Souhlasím tedy s Markošem: „Je pravda, že si evoluci představuji jako rozvíjení archetypálních motivů.“

Lze přinejmenším držet (ve slabé verzi) tezi, že stavět na základních archetypech má dobrý smysl, abychom se ve světě vyznali, abychom mohli systematické kategorie myslet.

A tvrdím (v silné verzi), že je to možné právě proto, že stejné povahy jako archetypy působící v nás jsou i podoby sahající po nás odjinud.

XXVI. O zániku druhů

Zasáhne-li nás poznání, že podoba může vzniknout, začínáme zároveň tušit, že by mohla zaniknout. Spatříme-li na větvi žloutnoucí list, co přišel na svět, v hloubi víme, že ze světa odejde. Ba víc, že ze světa právě odchází. Odchází z něho svou podobou. Mluvili jsme o nebezpečí světa. Je-li list, který vidíme, prvním listem, je také listem posledním.

V kapitole o středověku jsme řekli, že každá věc je koncem cesty, kamenem klenebním. V podobě končí svět.

Řekli jsme také (viz Jdou, ptáci jdou!), že záleží na každém listu; kdyby jediný chyběl, něco by se navěky ztratilo. Co se stane se světem, opadá-li všechno listí? (Předzvěstí toho je každý podzim). Co se stane, zmizí-li ze světa žaludy?

Naše kultura implicitně říká, že se nestane nic. Buď je podoba věcí abstraktní a pak nezmizí. (Neubauerův a Komárkův příklad: Jak může vyhynout Ohmův zákon?) Nebo vyhyne konkrétní věc a co nám po ní? (Odtud nedostatečná síla apelů na ochranu genofondu, odtud nedostatečná závažnost extinkcí - hromadných vymírání. Svět jde přece dál.)

Teprve jsme-li hlavou dolů, teprve uzříme-li podobu, uvidíme ji opravdu mizet. Uvidíme, jak schází se světa.

Vidíme tedy konec podoby. Vidíme v podobě konec světa. Bude pak (jako u vzniku) záležet na okolnostech konce. Záleží na tom kvůli podobě samé. (Nechci umřít v nemocnici, ale v příkopě.) Záleží na tom kvůli světu.

O posledních věcech tvorů nechť vypovídá rostlinná a zvířecí eschatologie. O uschlých snítkách na mezi. O tlejícím listí máčeném deštěm. O krvi a moči barvících ušlapaný sníh. O kostrách ležících v křoví. O ptácích odlétajících neznámo kam.

Nemizí podoby jen tak. Podléhají rozpadu, zmaru. Proto mohou být věkovité. Čas, kterému propadly svým vznikem, jim dodává na skutečnosti. Ne tak věcem umělým. Ty z času hříšně vystupují. Nejsou pořádně tělesné.

Tak popisuje Chesterton peklo - hygienické psychiatrické vězení profesora Lucifera:

„Dřívější vězeň mohl se těšiti myší nebo zabloudilým broukem kdesi v dírce. Zde však ... nebylo žádného přirozeného porušení a milosrdného rozpadu a uvolnění.“ ⁽⁶⁹⁾

Zarostlá zahrada, rezavý meč, rozpadlé zdivo jsou malebné. Ne tak ojetá pneumatika, odhozená plastiková láhev, zašedlý panel. Poezie periferie vzniká z napětí, zda i sem se prolomí čas. Zda troubení klaksonu protrhne bezhlesé ticho. Zda betonové mantinely zmizí pod křovím. ⁽⁷⁰⁾

Věčně mladému světu reklam chybí Smrt.

XXVII. Kterak světa užívati

Jako primární žánr kosmografie jsme navrhli bestiář. I v kosmologii se přidržíme žánru obvykle podceňovaného, odvozeného: aplikovaných věd. Záleží-li na tom, že se podoba stane, záleží také na tom, co se s ní stane. Záleží na užití.

Středověk je v historických úvodech biologických učebnic tradičně přezírán, že se omezoval na praktické poznatky o přírodninách. Znalectví přece není věda. Nějaké bylináře, nějaké barvení látek, nějaké kuchařské recepty. A navíc jen pár mystických úletů, jako třeba, že salamandr neshoří v ohni.

A právě k těmto žánrům se teď vrátíme.

Stojíme na hlavě a spatřili jsme podobu jablka, visícího ve větvích nad světem, odrážejícího poslední sluneční paprsky. Potom velice záleží na tom, bude-li utrženo. Bude-li k jídlu. Bude-li kyselé nebo sladké. Pro toho, kdo skutečně spatřil podobu jablka, nebude nic důležitějšího než jeho chuť. V chuti se rozhoduje o osudu jablka. O tom, zda jeho podoba nebyla klamná. Chuť je kosmografickým poznatkem - tahle trpká sladkost je tedy na světě! - a kosmologickým poznatkem - tenhle scvrklý a černě poďobaný plod přišel tedy na svět s touhle chutí! a jako tato chuť ze světa odchází. Kdo ochutnává jablko, jako by ochutnával celý svět. Kdo se rozhoduje, co se stane s jablkem, jako by se rozhodoval, co se světem. (Uděláme-li z jablka povidla, bude svět povidlový.) Cokoliv jste učinili maličkým, mně jste učinili. ⁽⁷¹⁾

Ocitli jsme se na světě jako na scéně, kde se něco děje. Užití věcí pak nebude lhostejné, ale nanejvýš dramatické.

Kdo barví sukno narudo, barví narudo svět. Jakoby rozléval krev. Rostlina, která k barvení poslouží, pak nebude nepřipomínat zbraň.

Kdo sype maso pepřem, pepří svět. Je symbolické, že nové světadíly byly objeveny při cestách za kořením. Koření mělo změnit chuť světa.

Kdo léčí nachlazení lipovým čajem, léčí nachlazení světa. V době léků se smějeme dobám, kdy chodily báby zaříkávat. Ale zaříkávání se mi zdá vhodným symbolickým vyjádřením dramatu, kdy lipová větev spařená vodou vymítá z těla záchvěvy kašle.

Užitím sdružujeme podoby. Tkaninu a barvu. Maso a pepř. Lípu a kašel. Nevyplatí se dělat to svévolně. Snad spíše hledáme, které podoby jsou sdruženy a tak si říkají o užití. Vyjadřoval to renesanční pojem signatura rerum - věci svou podobou napovídají užití. Nese to však s sebou obvyklé pokušení poznání: předpovídání budoucnosti. Je-li jaterník podobný lalokům jater, bude je léčit. Možnou souvislost zde čteme jako návod k použití.

Zajímavý je právě opak: věc svou podobou neurčuje, k čemu bude. Máme-li rostlinu s kořenem černým jako uhel, pak zjištění, že léčí rány nebo barví plátno, je velmi zajímavé, protože k čarovné vlastnosti - černi - přidává kouzelný účinek. Podoba neukazuje, ale čeká, aby byla ukázána.

Jaterník a játra jsou pro svůj tvar na světě nějak stejně. Proto však ještě nemusí být pevně spřaženy jediným způsobem. Aby nepřestalo záležet na tom, co se s nimi stane.

Mluvili jsme o ošidnosti nutných spřažení podob již v kapitole o cause efficiens.

„Stejně jako byly červánky příznakem blízkého východu slunce, byla cysta v játrech obětované ovce třeba předzvěstí sucha v následujícím roce.“ ⁽⁷²⁾

Jenže právě červánky k východu slunce nevedou. Příliš jsme si na ně zvykli. Od Chestertona víme, že Bůh je dítě, které každé ráno říká slunci: „Udělej to ještě!“ ⁽⁷³⁾ Nesamozřejmost té události vyjadřuje i Hérakleitos: „Slunce - denně nové.“ ⁽⁷⁴⁾ A tak pravím: Stejně jako se v dramatu světa překvapivě stává, že rok po objevení cysty v játrech nastane sucho, tak se také může stát, že po červáncích vyjde slunce. A může se stát, že lipový květ uzdraví tělo. A může se stát, že opepřené maso bude teprve pořádným masem. A stává se to v tomto světě.

XXVIII. O věčnosti podob aneb O boji duchovním

Shrňme nyní i kosmologickou část této práce. Podoby se stávají. Chodí spolu. (Tím snad dokonce přicházejí na svět). Některé přicházejí po sobě. Jiné se navzájem vylučují.

Někdy prý nastává zázračná proměna jedné podoby v druhou. Někdy jedna plodí druhou. A každá z nich jednou přišla na svět poprvé. (Tím jsme se stali součástí opravdových dějin.) Některé přišly na svět spolu. A všechny se světa odcházejí. Pro to všechno záleží na tom, jak s nimi nakládáme.

O idejích se ale tradičně mluví jako o věčných. Tak tedy věčné nebo časné? Musíme tento spor nějak rozhodnout.

Co když platí obojí zároveň? Co když obojí platí právě jen zároveň? Co když by bez času nebyla věčnost a bez věčnosti čas? Dotýkáme se tu tajemství prozřetelnosti:

„Proto ona určitá žena, prožívaná jako od věků souzená, ‘předzvěděná’, nebyla jen trpným stimulem: sama určila podobu svého předzvědění.“ ⁽⁷⁵⁾

Pouze jde-li o ideje, může se o ně přijít. Mohl by se logos dávat tak všanc, kdyby nebyl od věčnosti? Mohl by být skutečně zmařen, kdyby nebyl tím nejskutečnějším?

Kdybychom jen nebyli v čase právi věčným idejím, nebyl by to ještě tak hrozný hřích. Ovšem, nebyla by v dohledu ani možnost naplnění ideje. Pád se ale týká celého stvoření. Není ideje, která by nebyla zasažena. Archetypy jsou věčné; zároveň je svým chováním měníme. Po zabití Abela už nikdy nebudou bratři úplně svorní. Po příchodu Jana Křtitele už nebude stačit být pouze prorokem.

Nejenom že se odvracíme od naděje; kazíme naději! Zároveň ji nemůžeme pokazit. Zároveň se i v nás naplňuje. Celé stvoření podléhá soudu; zároveň je brány pekelné nepřemohou. To je tajemstvím Církve. Proto tak záleží na boji proti heretikům: právě oni se dotýkají toho nejposvátnějšího, právě oni mají moc otřást celým světem:

„ ... ti, kdo plně nesdílejí názor církve na věčné pravdy, nejen smrtelně hřeší, ale ohrožují také věčnou spásu dalších věrných synů a dcer církve ...“ ⁽⁷⁶⁾

Spásu nemohou nikdy ohrozit. Nemohou své hříchy přenést na jiné. Zároveň: není stvořená věc, kterou by hereze nemohla zasáhnout. Svým hříchem neohrožují „mravní výchovu“. Poskvrňují vše, čeho se dotýkají. (Přitom právě skrze to mohou sami dojít spásy.) Je třeba je porazit: zároveň ale oni za ten boj stojí.

Toto tajemství Církve je zároveň tajemstvím Mariiným: uchování neposkvrněnosti vytváří jen malou oázu ve světě, který podlehl; zároveň je tato neposkvrněnost u základu všeho pozemského a nikdy nebyla a nebude zasažena ani omezena. Drak pronásleduje Ženu až na poušť; zároveň se jen honí za svým ocasem.

„Zde běží o Matku církev, která se stáhne do nebeské samoty, a přece bude zároveň trpět ďábelským bojem ... Církev je už v pravém smyslu oslavená, protože poslední den a soud už nastaly - a přesto je ještě neoslavená a trpící a ohrožená ve svých dosud pozemsky putujících údech.“ ⁽⁷⁷⁾

Lze tedy o ideje přijít, lze je pokazit. Je možné je naopak získat? Jak k nim přijít?

Právě proto, že na idejích záleží, nesmíme je vybojovávat, vytvářet na úkor jiných. Křesťanství ví, že bezpráví, které se děje na hranicích, je zhoubou koruny v srdci říše. Neučiníš bezpráví ze strachu, že padne to, na čem ti záleží; byť by na tom opravdu záleželo.

Právě proto, že na idejích záleží, nesmíme se pokoušet je udržet. Totiž: je to věčnost, pro kterou je bráníme?

Tím spíš, že nesmíme ideje bránit, musíme za ně bojovat s nasazením sebe sama. Tím spíš, že je nesmíme bránit, musí na nich záležet. Ačkoliv nemáme jen tak udeřit mečem, máme ho mít po ruce.

Nebude-li záležet na podobách, začnou za sebe bojovat samy. Obklopí nás jako přízraky, utržené od těl, která je měla uvádět do světa. Možná je současný postmoderní nesvět prostě zásvětím, kde rejdí strašidla. Reklamy, oblečení všech stylů, videoklipy. Kdo je tělesně přítomen na diskotéce, cítí ještě naštěstí, že je diskotéka dědicem venkovských tancovaček. Kdo se na ni dívá zvenčí, vidí už jen hemžení ne nepodobné průvodu Pána Temnot ⁽⁷⁸⁾. A z filmu Baraka, který chce pozitivně ukazovat tvář dnešního světa (veliká moderní civilizace, velkolepá příroda, hluboké staré kulty), jsem si odnesl zase jen intenzívní pocit, že tento svět je rejem oblud.

Nic nového pod sluncem:

„Podle Paracelsa se člověk skládá z duše, těla a podoby. Po smrti stoupá duše k blaženým, tělo se rozpadá v zemi a podoba klesá do podsvětí, odkud může být čaroději vyvolána.“ ⁽⁷⁹⁾

Aby podoby nebloudily, potřebují tělo. Vtělení je spásou podob. Zde jsme to vyjadřovali tak, že se podoby vskutku stávají. Snad lze o vznikání podob mluvit jako o dějinách spásy. Tím, že se podoby stávají tělem, berou na sebe i porušenost, nemoce, ošklivost, nepodařenost, rozpad a zmar. Pádem těla je totiž ke každé podobě přidružena bolest. Mluvili jsme o sdružování jako o něčem, co je již ve vzniku podoby. Vpravdě jde o porodní bolesti, kterými vše přichází na svět.

„Nesmírně rozmnožím bolesti tvé ...“ ⁽⁸⁰⁾

„... všecko stvoření spolu lká, a spolu ku porodu pracuje až posavad.“ ⁽⁸¹⁾

Toto trápení by bylo marné - kdyby se bolest takto s tělem nepřidružila k Bohu samému.

A my ho můžeme hlavou dolů následovat. To je tajemství Církve Petra hlavou dolů ukřižovaného.