Pokládám za nutné se angažovat jako občan

A abych nezapomněl, čtyři roky před základní školou jsem žil s rodiči na jakémsi malém ostrůvku městské zástavby (ne více než deset domů) uprostřed hlubokých lesů. Souviselo to s otcovým zaměstnáním. Myslím, že kontakt se stromy a trávou a se zvířaty byl blahodárný.

Jsou pro Vás pocity z věznění stále živé, nebo jsou již překryty nánosem každodenních starostí?

Nejsem na tom tak, že sebou škubnu, když někdo za mnou zaharaší klíči. Nepřišla na mne muklovská neuróza. Vzešlo z toho jakési poučení o lidech, o lidských povahách a o syrové, nepředstírané podobě lidských vztahů. To zůstalo. Konkrétní vzpomínky se nevracejí. Ani se mi o tom nezdává. Zavřeli mne před šestatřiceti lety. Mezitím přišly silnější i dramatičtější zkušenosti.

Které například?

Mou osobní životní cestou se stalo křesťanství, a ne nějaké vymyšlené nebo vysněné. Bylo a je to křesťanství zakotvené v proudu dvoutisícileté tradice, vnitřní prožitek, ale i vnější projevy. Cítil jsem dokonce vnitřní puzení k duchovní službě. Nešlo to oficiální cestou, protože semináře a teologické fakulty byly pod kontrolou režimu. Koncem 70. let minulého století mne Václav Ventura uvedl do neformálního společenství, které mne k této službě dovedlo. Nebylo to bez potíží a nedorozumění. I v dnes oslavovaných podzemních strukturách byli všelijací podivíni. Ale bylo to světlé období života, doba smysluplné služby. Byla to zajímavá práce s lidmi, věnoval jsem se také podzemním publikačním a vzdělávacím aktivitám.

Nepříjemnou zkušeností však pro mne bylo, když jsem se s tím vším musel v roce 1990 zařadit do oficiálních římskokatolických struktur. Vedle obdivuhodné tradice a několika skvělých soudobých osobností jsem tam narazil na stoku zvráceností, intrikánství, nepoctivosti a tyranie. Někteří lidé tam připomínali spíš jakési podivné skřety než zralé lidské osobnosti. Osm let v dominikánském klášteře pokládám za smutnou životní zkušenost: špína, nepořádek, patologická lenost, pokrytectví, křečovitost, klerikální cynismus. I když jsem měl (jako ostatní) klíče od vchodu, bylo to skutečné vězení. Ale to už je naštěstí za mnou.

Je o Vás veřejně známo, že jste se do určité míry nerozešel v dobrém se strukturami katolické církve. Nechci po Vás nějaké rozsáhlé rozbory, ale nemohl byste pro někoho, kdo Vás nezná, alespoň ve stručnosti nastínit, o co šlo?

Jsem doma v katolické tradici v nejširším slova smyslu, ale s církevními strukturami, které máte na mysli, jsem se vlastně nikdy pořádně nesešel. Když jsem se na prahu dospělosti chtěl nějak začlenit, našel jsem si konkrétně pravoslavnou církev. A to nebyla a nemůže být „stranická příslušnost“, je to cosi spíš organického, než organizačního. Společenství, o kterém jsem před chvílí mluvil, to nevadilo. Nechtělo po mně, abych se něčeho okázale zříkal a na něco přísahal. Tehdy se, ač je to dnes k nevíře, z matrikové příslušnosti nedělal zásadní problém.

Ano, jsem člověk západní a křesťanský Východ obdivuji. Vidím v něm alternativu. Vím, že to zní divně a bylo by to na delší vysvětlování. Takhle to chápu celou dobu. K tajnému kněžskému svěcení mne zavedli roku 1983 do Berlína k tamnímu římskokatolickému biskupovi. Já jsem snad pořád v sobě ještě nesl jarní atmosféru konce šedesátých let. Pořád jsem si myslel, že důležité jsou podstatné věci, že právnické aspekty nejsou tak významné. Navazoval jsem svobodně a snad i tvořivě na dědictví původní, nerozdělené církve.

Dokud jsem pracoval s lidmi, psal, redigoval a učil v bytových seminářích, nebylo to tak důležité. V roce 1990 najednou bylo nutné se jednoznačně zařadit. Najednou se ukázalo, že být pro něco automaticky znamená být proti něčemu jinému. Svět se rozpadl na znesvářená vyznání. V ekonomice, která je prý základnou, nastal všeobecný boj všech proti všem, univerzální konkurence. To se přeneslo do politiky a také do náboženství. Svět se tříští a rozpadá. Solidarita a kooperace končí, nastává boj, kdo z koho.

V klášteře jsem se během celkem krátké doby ocitl ve vnitřním exilu. Říkal a psal jsem nadále podle míry svého poznání a hlavně podle svědomí. Pro oficiální struktury to bylo nepřijatelné. Léta 1996–1998, to už byla jen agonie. Už jsem si jen hledal práci a bydlení. Když jsem po odchodu z kláštera pro sebe a pro okruh lidí, kterým jsem sloužil, přijal (na dva roky) pohostinství v kapli užívané pražskou starokatolickou farností, rozhodly se církevní vrchnosti definitivně bouchnout do stolu. Poslali mi poštou exkomunikační dekret. Můj představený neměl dost odvahy na to, aby mi ho předal z ruky do ruky.

Zní to dost pesimisticky. Znamená to tedy, že jste zanevřel na „organizované“ shromažďování na náboženské bázi? Cítíte se ještě vůbec členem nějakého společenství? Myslím tedy na osobní úrovni, v běžném setkávání se s bližními, ne v obecném slova smyslu jako třeba „My všichni jsme křesťané“.

Vytváření komunity vyžaduje komunikaci, živé slovo, symbolické jednání, něco slyšitelného a viditelného. Proto nedám moc na údajnou „neviditelnou církev“. Setkávání lidí na základě víry se děje a já se z něj nevyvlékám. A uznávám, že se neděje jen teď a tady. Je to od zakládajících událostí křesťanství dosud jeden proud, jemuž se v křesťanství říká apoštolská sukcese.

Takže odpovídám: cítím se být údem církve Kristovy v návaznosti na původní, ještě nerozdělenou církev. Nepotřebuji dobové a místní „konfese“ či „denominace“. Rubriky v dotaznících mne nevzrušují. Nic proti denominacím, ale bílé světlo je jejich prostřednictvím filtrováno do různých dílčích odstínů.

Mé bezprostřední společenství, lidé, se kterými víru sdílím (nebo s některými ji hledám), kterým ve víře sloužím, se kterými společně slavím křesťanská mystéria, to je něco naprosto konkrétního. Je to založeno na přátelství. Není to úřad. Ale toto minispolečenství je zároveň církev obecná. Neměla by být elitním klubem. Je to jen malé, neformální dílčí vyjádření církve, která není např. jen pro bílé, bohaté, heterosexuální Evropany a Američany. Je pro všechny (řecky katholon – odtud slovo katolický).

Že jsem před nějakými čtyřmi desetiletími objevil pro sebe pravoslaví, nepokládám za odbytou záležitost, i když neplním žádný úřední úkol v české pravoslavné církvi a nejsem jejím zaměstnancem. Není mi vzdáleno nic katolického na církvi Kristově, ani úžasná tradice latinského křesťanství. Jsem v něm doma kulturně. Mám tam postavy, které mne inspirují: Benedikt, Dominik, Hildegarda z Bingen, Tomáš Akvinský, Mistr Eckhardt, Jan od Kříže, Giordano Bruno, Giovanni Pico della Mirandola, Erasmus Rotterdamský, Angelus Silesius, ale třeba i John Henry Newman. Vážím si reformačních společenství, ale ač sám někdy protestuji, necítím se být protestantem. Mám ovšem rád například tradici českých kališníků i Jednotu bratrskou, zejména v jejím vrcholném období po vítězství „větší stránky“, jejího biskupa z té doby, Jana Amose Komenského. Zajímají mne podobné proudy a postavy odjinud, třeba Jakub Boehme, Johann Valentin Andreae, klasičtí pietisté, třeba také baptisté a jejich touha po svobodném křesťanství. Nesmím zapomenout, že jsem spřízněn s emancipačním katolickým hnutím v latinské Americe, s málo známým anglokatolickým socialismem a podobnými tradicemi. Pohybuji se v tom jako ryba ve vodě. Jsem snad tedy mimo společenství?

Co nemusím, jsou pánové v bankovním civilu doplněném bílými bakelitovými zastrkávacími límečky, jejich dekrety, konstituce, reskripty, privilegia, dispenze, indulty, oficia, jejich záliba soudit, odsuzovat a omilostňovat, jejich touha cenzurovat, napomínat, pobízet. Jejich exarcháty, arciděkanáty, probošství, prelatury, kanonie, kapituly, kurie, konsistoře a tisíce velkých a malých úřadů, které si myslí, že Kristovo evangelium žije, když je opatřeno jejich razítky, otisky jejich pečetních prstenů a notářsky ověřenými podpisy.

Vnímáte nějak osobně nevypořádanost naší dnešní společnosti s komunistickým režimem?

Přiznám se, že nějaké „vypořádávání“ je mi vzdálené. Za mého života se odehrálo několik větších nebo menších změn režimu nebo aspoň politického stylu. A život se valí dál svým řečištěm. Řekl bych, že změnou názvu systému se nic podstatného nemění. Nebo, abych nebyl nespravedlivý, jsem rád, že se dá volněji cestovat, tehdy to bylo podmíněno výjezdní doložkou, dnes výší konta. Těší mne, že se dá volně publikovat, ovšem publikovat to, co majitelům médií vydělává. Je správné, že všemožná náboženská uskupení mohou volně působit, ale ukazuje se, že tzv. ateizace národa není následkem útlaku náboženství, ale že je zcela dobrovolná a pokračuje i v nové situaci a v další generaci.

Pokud „vypořádáním“ míníme to, že jsme se před mocnými minulého režimu krčili, když všude vlály rudé prapory a svítily pěticípé hvězdy, kdežto teď, když to jsou brumlaví dědečkové na svých venkovských chalupách, je budeme hrdinně trestat, tak to mi, s prominutím, připadá jako kopání do mrtvoly.

Tolik chybějící politická kultura se neobjeví jako výsledek velmi opozdilého emocionálního, uměle vybičovaného, pragmaticky vykalkulovaného českého antikomunismu tohoto desetiletí. To, že někdo chce „rušit“ své spoluobčany proto, že s nimi nesouhlasí, mi připadá jako pokračování ve stylu minulého režimu. Ne v ideologii, ale v metodách. Uskuteční se jednou heslo z listopadu 1989: Nejsme jako oni?

Nedá mi to nezabrousit ještě jednou k reflexi minulosti – co si myslíte o různých způsobech odkrývání dění kolem takzvaného odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce? Také region východních Čech byl na začátku dvacátého století domovem mnoha Němců …

Celá staletí českých dějin jsou dobou plodného soužití Čechů a Moravanů obou jazyků, včetně nezanedbatelné židovské menšiny. Dokud byla oficiálním jazykem latina, bylo celkem lhostejné, že někteří čeští králové možná mluvili doma česky, někteří zcela jistě německy, někteří (což se málo ví) litevsky a další možná španělsky. A tak i u poddaných. Vadit to začalo, až když se uplatnila zhoubná ideologie národních států.

Měli bychom si přiznat, že mnohé z toho, čím se chlubíme před světem, třeba pražská gotika a pražské baroko nebo české sklářství a české varhanářství, je české regionálně, ale že tuto městskou kulturu vytvářeli spíše poddaní českého krále německého jazyka. Kolik významných německy mluvících osobností původem nebo dlouhodobým bydlištěm v českých zemích se proslavilo ve světě: Petr Parléř, Bernard Bolzano, Gustav Meyrink, Sigmund Freud, Edmund Husserl, Max Brod.

Vyhnání německy mluvících obyvatel Čech, Moravy a Slezska po druhé světové válce bylo tragedií, bylo to opravdové ekonomické a kulturní ochuzení toho, čemu dnes říkáme Česko. Při odsunu docházelo k excesům, které tehdejší demokratický český tisk komentoval jako „český gestapismus“. Docházelo k projevům neuvěřitelné krutosti vůči lidem, kteří se ničím neprovinili, včetně stařenek a dětí.

Jsem rád, že se české nebo společné česko-německé občanské iniciativy zabývají odsunem. Pro očištění národního svědomí a pro umožnění nové etapy vztahů se státy německé jazykové oblasti je to nutné. Tito odvážlivci by se neměli nechat zastavit šovinisty na obou stranách, kteří si vyjasnění a následné definitivní smíření nepřejí.

Pojďme se trochu podívat k nám do východních Čech, máte nějaký bližší vztah k našemu regionu?

No, musím se přiznat, že administrativní rozdělení na kraje mi připadá umělé. Je škoda, že tradiční hranice Čech a Moravy je už téměř zapomenuta. Kde začínají a kde končí východní Čechy. Je to jen Pardubický, nebo i Královéhradecký kraj? A co Vysočina s velkým přesahem na Moravu, s její literární tradicí?

Jsem doma v Praze a cítil jsem nostalgii po ní, když jsem žil v „emigraci“. Mou starou vlast mi symbolizovalo Brno, které bylo ještě nějak v dosahu. Pořád se tam rád vracím, i když se mi „tržní“, rušné, podnikatelské Brno už trochu odcizuje.

Štampachové jsou po staletí doma především v západních Čechách. Bílé místo na mé osobní pocitové mapě tvoří severní Čechy (až na pár výjimek). Záhadnou neznámou jsou pro mne taková sídla jako Cheb, Most, Chomutov, Sokolov (i když zrovna v jeho okolí sídlil ve 13. století historicky první doložený Štampach v Čechách).

Východní Čechy a přilehlou část Moravy jsem začal pro sebe objevovat až nedávno. Na Pardubice mne kromě zaměstnání váže i pár milých přátel. Lepší poznání tohoto regionu, do kterého dojíždím několikrát týdně, je určitě mým dluhem.

Proč padla volba na otevření oboru religionistika na Pardubickou univerzitu?

Pracoviště, které se dnes jmenuje Katedra religionistiky a filosofie, vzniklo v roce 2000. O rok později začalo oborové, nejprve tříleté bakalářské a pak i návazné dvouleté magisterské, studium. Obor sám však ožil už na začátku devadesátých let. První religionistické ústavy vznikly v Praze a Brně. Jako předmět v rámci různých jiných oborů se religionistika (jako věda o náboženstvích) objevuje i na jiných fakultách, např. pedagogických.

Zárodkem Pardubické univerzity byla vysoká škola chemického a technologického zaměření, už více než před půl stoletím. Pak přistupovaly další technické a ekonomické obory. Tyto studenty bylo třeba učit jazyky. Pak ale vznikla tendence přibrat další humanitní disciplíny. Minulý rektor profesor Miroslav Ludwig, ač sám chemik, se vyslovil, že univerzita je opravdu univerzální, až když má i humanitní zaměření.

Pardubické religionistické (a filosofické) pracoviště mohlo vzniknout proto, že se našlo pár lidí, kteří měli chuť se do toho pustit. Zprvu lidí žijících v Pardubicích nebo blízkém okolí a pak skupina dalších, ochotných dojíždět. K nám na katedru se sjíždějí domácí i externí pracovníci z Prahy, Chrudimi, Brna, ba i z Krompachu ležícího na německých hranicích v Lužických horách.

Význam tohoto pracoviště vidím i v tom, že to sice děláme ve spolupráci s kolegy odjinud, ale chceme to dělat po svém, trochu jinak. Mohu říci, že přes lidsky pochopitelné ambice je atmosféra na pracovišti už léta klidná a příznivá pro intelektuální práci.

Šťoural by se zeptal: k čemu je taková religionistika dobrá a proč máme mít tolik lidí, kteří ji studují?

Česko je z náboženského hlediska světovou anomálií. Náboženství má jinde ve světě větší roli než u nás. Podíváme-li se dobře na zprávy, zjistíme, že je tam denně něco, co nějak souvisí s náboženstvím. Je třeba se v tom orientovat. Znalosti běžného českého občana o této oblasti jsou katastrofální, ať se sám pokládá za náboženského nebo nenáboženského.

Jednotlivá náboženská vyznání se sama veřejně prezentují. Informují o sobě a o svých názorech na různá témata. Je však třeba také odstup a nadhled. Religionistika neposuzuje náboženskou scénu z hlediska toho či onoho vyznání. Zachovává vůči nim neutralitu. Přispívá k orientaci současných lidí v širokém spektru náboženských nabídek. Umožňuje pochopit přínos náboženství pro osobní i společenský život. Dává informace, potřebné k tomu, abychom čelili rizikům z náboženské oblasti, jako je náboženský extremismus nebo destruktivní sektářské tendence.

Religionistika se nemusí studovat jako nějaká úzká akademická specializace. Naši studenti mají možnost se pohybovat v širokém spektru humanitních oborů. Někteří studují souběžně dva obory. Po absolvování se uplatní např. v žurnalistice a publicistice, poradenství, práci s menšinami a s přistěhovalci, ve státní správě, v občanských iniciativách, resp. tzv. neziskovém sektoru, mohou učit (např. občanskou výchovu, základy společenských věd).

Počet studujících je dán zájmem studentů a kapacitou školy. Nikdo dnes přece centrálně neplánuje počty absolventů a počty systemizovaných míst. Absolventi bakalářského studia, o kterých se příležitostně dozvím, nebo prvních pár loňských absolventů pardubického magisterského studia, nacházejí uplatnění, kde aspoň částečně použijí, co se na univerzitě naučili. Je třeba říci, že značná část studentů si přichází studiem religionistiky spíše řešit své názorové otázky, než se připravovat na budoucí profesi. To je začne pálit až ke konci studia.

V tomto čísle naší revue se také trochu zabýváme islámskou kulturou, snažíme se alespoň trochu ukázat, že ne každý muslim je terorista, a že bychom se islámu měli snažit spíše porozumět než se ho bát. Myslíte si, že existuje problém ve vnímání muslimů u nás? Máte nějaký svůj recept na dohledné východisko?

Islám mám rád. Vnímám v něm rozdíly, tak jako je registruji i v judaismu a křesťanství. Mé mentalitě je vzdálená strohá, reformní, právnicky zaostřená salafija. Mými oblíbenými svědky islámu jsou Al-Halládž, Al-Ghazálí, Džaláluddín Rúmí, Ibn ´Arabí. Oceňuji islámskou kulturu Andalusie v raném středověku. Vím o zájmu dnešních islámských vzdělanců o seriózní dialog s křesťanstvím. Jsem přesvědčen, že křesťané spolu s Židy a muslimy patří k jedné společné abrahámovské tradici.

Západní civilizace je v krizi. A v takových situacích se hledá nepřítel. V první polovině 20. století to pro některé radikály byli Židé. Na přelomu 20. a 21. století se obávanou postavou stal muslim. Je zajímavé, že Semité (Arábie jako vlast islámu je přece také semitská) pořád odnášejí problémy Árijců. Muslimové však (už pro svůj počet) nejsou tak bezbranní.

Jsem si téměř jist, že zásahy západní civilizace v islámském světě nezpůsobily mnoho dobrého. V Afghánistánu nenastala osvícená modernita, svoboda a demokracie. Fanatickou moc Talibanu vystřídala moc vojenských velitelů kmenových vůdců a drogových dealerů. V Iráku byl svržen krutý tyran, aby se nadále mučilo, aby nadále umíraly tisíce nevinných, nastal tam národní a náboženský rozvrat za účasti několika ozbrojených stran. Davy tleskající na náměstí osvoboditelům se nevyskytují. Saúdský režim okázale ignorující lidská práva je nejbližším spojencem USA v regionu.

Průměrný Čech se muslimů bojí, protože mu to přikazují v televizi, rozhlase a v celostátních denících. Neumí odlišit zprávu od komentáře, natož od psychologické války. Významnou pomoc mohou poskytnout religionisté tím, že budou pravdivě informovat. Pokládám za nutné se angažovat jako občan. A za dost podstatnou část tohoto svého osobního úkolu pokládám práci pro smíření, spolupráci a sdílení mezi náboženstvími, zejména mezi Židy, křesťany a muslimy.

Jak se může průměrný občan angažovat? A kde se může dozvědět informace od religionistů? Málokdo vůbec ví, že existuje něco jako religionistika…

Občan by neměl věřit médiím, jejichž jediným kritériem je prodat prostor nebo čas pro reklamu. Měl by zvídat u odborníků, měl by být ochoten sáhnout po informacích, které nejsou černobílé, řízně formulované, s křiklavými titulky. Měl by pečovat o práva menšin. Může se angažovat jako volič a nedat důvěru těm, kdo chtějí dát společnosti jako základní pravidlo ekonomický a politický boj všech proti všem. Měl by dát přednost solidaritě a dialogu. Sám se veřejně vyjadřuji pro dialog a spolupráci, např. s islámem, ale nejen v tom, co říkám a píšu. Myslím, že občan, je-li opravdu občanem a ne poddaným, si poradí, aniž bych mu dával podrobné rady.

Jsou čtyři religionistická pracoviště s oborovým studiem, na filosofické a husitské teologické fakultě v Praze na Karlově univerzitě, na brněnské Masarykově univerzitě na tamní filosofické fakultě. Nejmladší je naše pardubické pracoviště. Je to katedra religionistiky a filosofie na zdejší Fakultě filosofické. Přednášky bývají obvykle volně dostupné. Lidem, kteří nejsou zapsáni jako řádní studenti, se univerzity věnují v placených cyklech přednášek pod názvy univerzita volného času a univerzita třetího věku. Podívají-li se čtenáři např. na Internetu na nabídku Univerzity Pardubice, najdou tam program přednášek. Mezi humanitními přednáškami najdou vždy i religionistické.

Religionisté píší knihy a články. Vycházejí dvě periodika. Jeden náročný vědecký časopis vycházející dvakrát ročně v Brně pod názvem Religio obsahuje vědecké články v češtině a někdy i v angličtině a němčině. Jsou tam delší studie, pak rubrika rozhledů, zprávy, dokumenty a recenze. Současné náboženské scéně se věnuje populárně vědecký časopis Dingir vycházející čtyřikrát ročně v Praze. Obě periodika jsou v náročnějších knihkupectvích, mají webové stránky, kde je možné dozvědět se o nich více. Současné religiozitě se věnuje také Společnost pro studium sekt a nových náboženských hnutí, která zhruba jednou měsíčně pořádá odpolední semináře. Na stránkách společnosti lze navázat kontakt a nechat si posílat pozvání. Občas Společnost pořádá celodenní konferenci.

Dále uvedení autoři z univerzitního prostředí se aspoň částí toho, co píší, věnují religionistice: Dalibor Antalík, Milan Balabán, Luboš Bělka, Tomáš Bubík, Iva Doležalová, Martin Fárek, Tomáš Halík, Jan Heller, Břetislav Horyna, Pavel Hošek, Radek Chlup, Zdeněk Kratochvíl, Dušan Lužný, Milan Lyčka, Vít Machálek, Tomáš Novotný, Dalibor Papoušek, Helena Pavlincová, Aleš Prázný, David Václavík, Zdeněk Vojtíšek. Čtenář se jistě může podívat po knihách a článcích těchto autorů.

Jaké jsou Vaše osobní plány do nejbližší budoucnosti?

Nejsem nejmladší, s plány jsem opatrný. Dokud mi hlava slouží, píšu články. Je domluveno nové vydání pod upraveným názvem knihy kdysi vydané pod názvem Náboženství v dialogu. Mohl bych zase jednou vydat knížku, ale spíše názorovou, autorskou, esejistickou než akademicky vědeckou. Počítám s angažovaností v různých grémiích. Zvlášť mne těší práce v předsednictvu Českého helsinského výboru, kde mj. sleduji stav dodržování svobody vyznání. Rád se podílím jako místopředseda správní rady na aktivitách nadace Světový étos – centrum Prokopios se sídlem v Sázavě.

Rád bych se, nebudu-li příliš unavený, podíval ještě po Evropě, kde jsem nebyl, například do Británie, rád bych spatřil Paříž. Kdysi jsem se zamiloval do San Franciska. Těšilo by mne, kdyby mi bylo dopřáno se ještě podívat do Kalifornie.

Těší mne poznávat nové lidi. Objevuji mezi svými studenty, posluchači a čtenáři, a taky mezi kolegy a mezi lidmi politicky spřízněnými, lidi osobně blízké. Objevovat druhého člověka, jeho nitro, jeho bytost, to je úžasné dobrodružství. Přinese-li mi život nové přátele, budu moc rád.