Říše smrti v mýtech starých seveřanů

„Po nějaké době se Sveigdi znovu vypravil do Domoviny bohů. Ve východním Švédsku se nachází veliký dvorec zvaný U kamene. Nedaleko něj stojí kámen zvíci prostorného stavení. Když šel Sveigdi večer po slunce západu z hodokvasu do domu, kde spal, připadlo mu pohledět ke kameni a spatřil u něj sedět skřítka. Sveigdi i jeho muži byli notně zpití a hned se ke kameni rozběhli. Skřítek se postavil do vchodu a volal na Sveigdiho, jestli chce vidět Ódina, ať vstoupí dovnitř. Sveigdi vběhl do skály a ta se za ním hned zavřela a Sveigdi se už nikdy nevrátil.“^[1]

Tato historka se vypráví v Sáze o Ynglinzích Snorriho Sturlusona, tedy v díle, které sleduje linii severských králů od legendárních počátků až po zcela historickou postavu jarla Rögnvalda Vysoce váženého.^[2] Jméno Ynglingové odkazuje k božskému předkovi Freyovi, též zvanému Yngvi. Vláda historických panovníků se často odvozovala od rodové přináležitosti k bohům, takže v tomto případě se setkáváme s následností Ódin – Njörd – Frey, což jsou všechno prokazatelně božské postavy s vlastním kultem, u dalších jmen může jít o božská příjmí, nebo jsou jinak nedoložená, a až ke konci třicítky králů vystupují historické postavy. Sveigdi z naší ukázky je v pořadí pátý a ještě mnozí další po něm utrpěli bizarní smrt, jež by snad svědčila o mytickém, nikoli historickém původu příběhu.^[3] Jeho kapitolka je uvedena tím, že se vypravil hledat „Domovinu bohů a dávného Ódina“.^[4]

Je zřejmé, že Sveigdi, otupen svým podroušeným stavem, podlehl touze dojít účelu cesty a nechal se napálit vychytralým skřítkem. Co ale znamená tato nedůstojná smrt, zasazená do hrdinské genealogie? Mohl Sveigdi opravdu uvěřit tomu, že dojde k Ódinovi do Valhally, nebo to byl bohapustý klam a žert a čekala ho podsvětní říše Hel? Vyloučíme-li předem poněkud pohodlnou variantu, že by zůstal navždy zaklet v kameni v moci skřítků, otevírá nám tato výchozí situace možnost srovnání mezi dvěma nejrozšířenějšími představami o říši mrtvých.

V základním dělení patří Valhalla hrdinům padlým v boji a Hel těm, kdo zemřou na nemoc či stářím. Podle Ságy o Ynglinzích to tak stanovil vládce bohů Ódin, který se stal i vládcem Valhally. Pobyt ve Valhalle byl naplněn samými radovánkami – přes den spolu mrtví válečníci bojovali, večer ve zlatem zdobené síni hodovali a pili, obsluhováni valkýrami. Jídlo ani pití nikdy nedocházelo, v boji nikdo neumíral. Hel je temná podzemní říše daleko na severu, kam se lze dostat přes širokou řeku, kolem strážkyně či strážného psa, a nejsou sice popisovány žádné zvláštní útrapy, jimiž by byli mrtví častováni, nicméně tam ani nečekalo nic příjemného.

Sám Ódin ovšem zemřel na nemoc.^[5] Nechal se však před smrtí poznamenat kopím, čímž splnil stanovené kritérium, že do Valhally přijdou muži padlí ve zbrani. Souvisí to i s obětní technikou určenou Ódinovi. V básni Výroky vysokého^[6] se dočteme, že Ódin sám sebe sobě obětoval, a to tak, že se pověsil na strom světa Yggdrasil a probodl se kopím. V historickém záznamu z 10. století o Uppsalské svatyni najdeme popis háje, v němž ze stromů stejně visely zvířecí oběti a v jedné sáze najdeme zmínku o takto obětovaném náčelníkovi.

Na druhou stranu, ne všichni muži, kteří zemřeli v boji, se zařadili mezi hodující hrdiny. Standardně nemají na Valhallu nárok ti, kdo byli zabiti některým z protagonistů hrdinských eddických písní – přestože Helgi Hundingobijce zastává ve Valhalle význačné místo, své soupeře posílá k Hel. Slovní spojení jako „Hel ať si tě vezme“, „poslat v Heljinu říši“, „tasit meč pro potěchu Hel“ apod. se v básnickém jazyce běžně užívají jako opis boje a zabití. Když skončí v podsvětní říši protivníci jako drak Fáfni, jistě nás to nepřekvapí, ovšem tyto formulace se týkají i lidských hrdinů,^[7] a dokonce i jednoho hrdiny božského. Bůh Baldr pravda nepadl tak docela v boji, ani nebyl zabit obyčejnou zbraní, nýbrž větévkou jmelí, ale přesto nás překvapí, že Ódinův syn nepřijde do jeho síně.^[8]

Tyto rozpory můžeme chápat jako nekonzistenci vzniklou v důsledku různosti míst a dob vzniku jednotlivých literárních památek, anebo upustíme od zjednodušující systematizace na dvě nezávislé říše mrtvých, kterou v takto striktní podobě známe pouze z díla Snorriho Sturlusona. Starší básně mluví o podsvětí jen náznakově a najdeme v nich spíše obraznost bitevního pole po bitvě. K určitějším závěrům by vedla až podrobná analýza dochovaných textů, ale snad se dá tento článek zakončit hypotézou, že původně nebylo pojetí podsvětí nijak zvlášť propracované ani diferencované. S rostoucí prestiží hrdinských vojevůdců mohla říše mrtvých nabýt ony blažené rysy Ódinova příbytku, a naopak v kontaktu s křesťanským peklem (navíc označovaným podobnými pojmy, srv. angl. hell, něm. Hölle) se podsvětí méně privilegovaných stalo ponurým místem, kam přicházejí lidé špatní.^[9] Touto optikou bychom mohli vidět případ hrdiny Sigurda, o němž umírající Brynhilda v Kratší písni o Sigurdovi^[10] tvrdí, že za ním se svou družinou vejde do Valhally, ovšem v básni Brynhildina cesta do podsvětí za ním míří do podsvětí, tedy do Hel.