Subjektivita architektury

Úvod

Již několik měsíců se v rámci doktorského studia zabývám výzkumem architektury hospicových domů. K tomuto tématu mě přivedla myšlenka, zda může mít architektura takové vlastnosti, aby mohla, v těžké a choulostivé životní fázi člověka, být schopna něčím nápomocná. Při svých úvahách jsem vycházela v zásadě z předpokladu, že myšlenka hospicového hnutí a péče je víceméně jednotná pro většinu poskytovatelů: zajistit kvalitu života nevyléčitelně nemocného až do posledních chvil jeho života; uspokojovat potřeby fyziologické, psychické, sociální i spirituální; zbavit nemocného bolesti, strachu z umírání, nenechat jej umírat osamoceného...

Pří postupné analýze objektů (měla jsem možnost navštívit 11 hospiců v Čechách, 14 v Německu a 1 na Slovensku) se však ukázalo, že tyto stavby, byť mají jednotnou myšlenku, jsou velmi individualizované a architektura někdy přejímá i mnoho symbolických prvků, které se přímo váží k tomuto eticky velmi náročnému zařízení. Z mnoha zajímavých charakteristik bych zde ráda více rozvedla fenomén spirituality, domova a pojetí péče poskytované v těchto stavbách.

Spiritualita

Stavby pro nemocné a sociálně slabé jsou velmi často zřizovány církevními organizacemi, což je dlouhodobá tradice evropských zemí. Asi tomu ani nemohlo býti jinak, jelikož při všeobecném společenském zaměření na výkon a zisk, víceméně klesá zájem ze strany státu o péči a zajištění kvality života „neperspektivních“ velmi starých a těžce nemocných lidí.

V naší republice byly hospice zakládány církevními organizacemi či neziskovými společnostmi. Z dosavadních realizací je ve třech případech zřizovatelem diecézní (arcidiecézní) charita (Červený Kostelec, Rajhrad, Olomouc), šestkrát občanské sdružení (Litoměřice, Plzeň, Brno, Praha, Malenovice, Prachatice), jednou Diakonie (Valašské Meziříčí) a obecně prospěšná společnost (Most). Přesto i v zmíněných „necírkevních“ právních subjektech figurují velmi často lidé, kteří jsou hluboce věřící.

Neméně nápadné jsou i jména hospiců, které nesou jména svatých, jako např.: Hospic sv. Anežky České v Červeném Kostelci, Hospic sv. Lazara v Plzni či Hospic sv. Štěpána v Litoměřicích. V některých hospicech pečují o nemocné též řádové sestry (Hospic sv. Alžběty v Brně či Hospic sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích).

Hospic Stella Maris, Mechernich, Německá spolková republika

Půdorys ve tvaru hvězdy

Interiér - střed

Pohled na celý objekt

Jak se ale zachází s architekturou těchto staveb, nese v sobě samotná budova určité sdělení či viditelnou orientaci k určitému náboženskému vyznání? Osobně se domnívám, že v oblasti duchovní (ale rovněž i politické-mocenské) je právě architektura velmi silným sdělovacím nástrojem. Z historie je možné se odkázat např. na barokní sakrální architekturu a její působení na lidské city a vnímání. Tato orientace architektury byla tehdy dokonce záměrně programově deklarována. Další příklady můžeme nalézt v expresionismu, architektuře nacistického Německa, socialistickém realismu či dekonstruktivismu. A jaké principy lze nalézt u lůžkových hospiců? Specifické vlastnosti můžeme hledat hned na několika úrovních: v celkové kompozici a pojetí stavby, ve vybavení stavby (funkční náplně), či v jednotlivých artefaktech umístěných v interiéru či exteriéru.

Kompozice stavby je velmi silným nástrojem (lze též nejvíce obtížněji měnit). Je to způsob, jakým se stavba vztahuje ke svému programu, jak je uspořádáno dění uvnitř, či jakým může nést určité poselství, které může být patrné jak exteriéru, tak z interiéru objektu.

Hospic Stella Maris v Mechernichu má centrální půdorys ve tvaru hvězdy, která symbolizuje vztah k Matce Marii Tereze, zakladatelce řádu Kristovi komunity, jež hospic provozuje. Centrální a zároveň nejvyšší prostor je symbolicky prosvětlen horním otvorem. V tomto prostoru, na který přímo navazují pokoje nemocných, se konají zároveň i mše.

Hospic st. Marianus, Bardowick, BRD

Hlavní vstup v ose s kaplí

Kaple

Konvent součástí hospice, 2.NP

Hospic st. Marianus v Bardowicku má proti hlavnímu vstupu do objektu umístěnou velkoryse, přes dvě patra otevřenou, kapli. Tímto umístěním není jistě možné křesťanskou orientaci přehlédnout. V druhém nadzemním podlažím se navíc nachází byty řádových sester, které jsou přístupné přes vrchní ochoz v kapli.

Hospic sv. Alžběty, Ľubica, Slovenská republika

Půdorys s osou na kříž

Hlavní osa

Kaple

Hospic sv. Alžběty v Ľubici je z hlediska symbolického velmi zajímavým řešením. Z objektu do zahrady vede cesta, která je řešena jako osa v podobě lávky klenoucí se přes vodní plochu, kde vyúsťuje na terasu s velkým dřevěným křížem. Kříž má kolem sebe navíc umístěné čtyři světelné sloupy (apoštoly – dle rozhovoru s personálem). Při pohybu po této ose ještě můžeme minout, do vodního bazénu usazený, úhelný kámen. Dvoupatrová kaple, která je vysunutá nad vodní hladinu, obsahuje dva nad sebou umístěné prosklené čtvercové otvory v podlaze i ve stopě, jimiž může procházet světelný kužel z níže zabudovaného reflektoru přímo vzhůru do nebe (rovněž se symbolickou interpretací – dle rozhovoru s personálem).

Stavba je velmi efektně řešena i z hlediska nočního nasvícení. Nachází se na okraji panelového sídliště a je možná i určitým poselstvím pro své nejbližší okolí.

Hospic Citadela, Valašské Meziříčí, Česká republika

Půdorys, lůžkový trakt – otevřená náruč

Lůžkový trakt – pohled z exteriéru

Centrální hala

Hospic Citadela ve Valašském Meziříčí byl zřízen Diakonií, zde u nás poprvé jako stavba bez záměru odvolávat se viditelně na určité křesťanské vyznání (kaple zde je ekumenická). Symbolika se zde upírá spíše na otázku spirituality, lidského bytí či nebytí. Vstup se odehrává přes velkoryse otevřený a horně prosvětlený dvoupatrový prostor haly. Zde je „srdce citadely“ do které se vstupuje, část s čtvercovým půdorysem, přes kterou se návštěvník může dostal dál do lůžkového traktu. Segment s lůžkovými pokoji může být vnímán jako otevřená náruč (rozhovor s personálem) objímající park. Stavba naznačuje, že přítomnost smrti je akceptována velkoryse, za asistence světla, vzdušného prostoru i zeleně.

Není nezajímavé, že tuto formu segmentového traktu s lůžkovými pokoji, lze nalézt i u některých dalších hospiců, kde je tento tvar někdy připodobňován ke Kristovu gestu, vstřícnosti a nabízené pomoci.

Různé pojetí místnosti pro spirituální potřeby

Olomouc, ČR

Valašské Meziříčí, ČR

Chemnitz, BRD

Lůžkové hospice v České republice zpravidla obsahují také kapli. Je to možná z důvodů, že deklarovaná péče je celistvá, tzn. je zaměřena nejen na uspokojování potřeb fyziologických, ale i potřeb psychických, sociálních a duchovních – spirituálních. Dalším důvodem by mohlo být přejímání určitého programu z našeho prvního Hospice sv. Anežky České, který byl posléze prohlášen za tzv. hospic modelový. Paní MUDr. Marie Svatošová, zakladatelka hospicového hnutí v ČR, která u zřízení tohoto prvního hospice stála, je rovněž hluboce věřící osobou.

V hospicích v Německu není kaple vždy pravidlem. Místnost pro spirituální potřeby nese spíše název „Raum de stille“, neboli místnost ticha, klidu, možnosti relaxace a vydechnutí si. Tato místnost má často vybavení jako je pohodlný nábytek, příjemné materiály a povrchy, a na neutrální výmalbu či výzdobu. Zpravidla nebývá ani příliš veliká, využití není zamýšleno jako kolektivní záležitost, ale spíše jako ryze individuální činnost.

Další prvky, které se týkají architektury, a mají též symbolický význam jsou interiérové i exteriérové doplňky, jako např. obrazy, sochy, mobiliář, drobné dekorační předměty, vitráže či výmalba. Sdělení může být přenášeno buď nepřímo pomocí znaků (beránek, ryba, které mohou být „rozkódovány“ těmi, jež těmto symbolům rozumějí), nebo přímou konkretizací (kříž) či určité zpodobnění (obrázky svatých, socha světce) atd.

Jednotlivé artefakty nesoucí křesťanské poselství

Ľubica, SR

Rajhrad, ČR

Rajhrad, ČR

Jelikož ne vždy bývá vyrovnání se se smrtí blízkého pro rodinné příslušníky jednoduché, mají hospice i své individuální rituály, které symbolicky pomáhají pozůstalým se novou realitou smířit, uvědomit si ji a přijmout ji. Někde to jsou zapálené svíčky, pokaždé umře-li někdo v hospici, jméno napsané na skle, které po určitém čase vymizí, popsané kameny či listy s jmény zemřelých, či upomínkové knihy. Tyto rituály jsou významné právě z hlediska psychického, pro své symbolické zhmotnění upomínky na někoho, kdo již nežije, jako přijetí existence smrti a konečnosti lidského života samotného.

Symbolické upomínky na zemřelé

Mechernich, BRD

Ludwigshafen, BDR

Neuruppin, BDR

Fenomén domova

Hospicová myšlenka přichází s ideou, že je zcela přirozené a pro člověka žádoucí umírat v domácím prostředí, které nemocný dobře zná a kde má své sociální kontakty. Snad proto se do představ o podobě lůžkových hospiců vnesl též požadavek na vytvoření domácího prostředí. Takovéto prostředí by mělo být přívětivé, nemělo by připomínat nemocnici, ale spíš navozovat domácí atmosféru.

Zajímavé přitom je i rozdílné pojetí českých a německých staveb z hlediska vzhledu stavby a jejích rysů. V České republice, byla tato zařízení deklarována jako stavby, které se spíše blíží hotelu, či sanatoriu. Jejich architektura nese více znaků zařízení či instituce (rovné chodby, sterilní a snadno omyvatelné materiály, volba svítidel aj.), než útočiště rodinného typu. Je to jednak dáno mnohonásobně vyšší kapacitou (téměř dvojnásobnou oproti Německu), dimenzováním na manipulaci s lůžky ale i pojetím této stavby jako zdravotnického zařízení se sociální péčí.

V Německu se naopak ustálila představa, že lůžková kapacita hospice není větší jak šestnáct pokojů. Komunikační prostory stavby jsou často dimenzovány pro manipulaci na vozících, což zmenšuje měřítko celého objektu. Někdy chybí spodní madla zamezující oděru vozíku o stěnu. Vzhled, který nepřipomíná nemocniční zařízení, je pak za cenu častější výmalby či vysprávky poškozených partií. Chodby bývají též často zalamovány či doplňovány různými nikami či zálivy, umožňujícími posezení či odstavení vozíku s pomůckami a zdravotnickým materiálem.

Není též pravidlem, že by personál v hospicích v Německu nosil zdravotnické uniformy, jak je tomu u českých hospiců. Rovněž uniforma poukazuje na rozdílné smýšlení poskytovatelů péče a rolí, do kterých sami sebe situují.

Byť jsou však představy o prostředí hospice a samotné prostředí v obou zemích takto rozdílné, zdá se, že Češi jsou s prostředím svých hospiců spokojeni, i když německým kolegům se naše stavby hospiců zdají příliš velké a příliš podobné nemocnicím, od kterých se oni snaží tolik odlišit.

Interiérové řešení lůžkových hospiců – Německo

Lennestadt, BRD

Dresden, BRD

Stuttgart, BRD

 

Interiérové řešení lůžkových hospiců – Česká republika

Valašské Meziříčí, ČR

Olomouc, ČR

Plzeň, ČR

Interiéry německých hospiců opravdu často působí velmi domácím dojmem. Díky menší kapacitě zde pracuje i méně personálu, což pravděpodobně vyvolává intimnější vazbu jak mezi personálem a nemocným, tak mezi personálem samotným. Uspořádání nábytku, zejména lůžek není též vždy hlavou ke zdi a přístupem ze tří stran. Některý nábytek se skládá i z historických kusů, které zajímavým způsobem vykreslují atmosféru interiéru.

Na atmosféře místnosti se podílí mnoho různých činitelů. A co vlastně vytváří pocit intimity a domácího prostředí? Domnívám se, že je to hlavně měřítko prostoru (plocha, výška stropu), jeho využití, uspořádání nábytku, použité materiály (rovnání např. dlažby vs. korková podlaha), různé předměty a detaily (personifikace) atd.

V některých hospicech v Německu jsou pokoje, které jsou vybaveny kobercem. Vyšší náročnost na údržbu je však zdůvodňována potřebou přívětivého prostředí. I komunikační prostor může vypadat velmi pěkně, je-li citlivě pracováno s materiály, povrchy a vhodným osvětlením. Mobiliář v hospici by měl být pevný, důstojný a ergonomický.

Řešení jednotlivých doplňků – materiály, nábytek, osvětlení

Kubica, SR

Chemnitz, BRD

Bardowick, BRD

Při jakékoliv návštěvě hospice je ihned možné rozpoznat, jak s vámi „stavba hovoří“. Zda je přísná či vlídná, zda je direktivní či nedirektivní. Slova v této řeči, kterou hovoří instituce (či zařízení) tvoří např. přijetí do domu ve formě klasické vrátnice namísto vlídnější formy recepce, studené komunikační prostory bez náznaku snahy o jakýkoliv design, použité materiály a barvy bez invence, průmyslové či kancelářské typy svítidel, způsob řešení detailů jako jsou různá madla a vodící lišty, chodba pojatá pouze jako účelový prostor komunikace (bez jakékoliv možnosti posezení), práce s denním osvětlením (často dochází k tzv. tunelovému efektu, je-li dlouhá tmavá chodba osvětlena jenom čelně) atd.

Interpretace architektury jako instituce či zařízení

Vrátnice, Rajhrad, ČR

Chodba, Praha, ČR

Chodba, Plzeň, ČR

Způsob a pojetí péče

Způsob, jakým je péče prováděna záleží jak na kulturním a společenském obraze této péče, tak samotném provozovateli a jeho přístupu k nemocným. Zde mám konkrétně na mysli to, jak je s nemocným manipulováno, je-li například v objektu přepravován na lůžku či na vozíku, je-li přepravován mimo pokoj, kam, z jakého důvodu a jakým způsobem.

V tomto pojetí se zřejmě české a německé hospice také liší, což je patrné opět i na vzhledu objektu. Například komunikace našich lůžkových hospiců jsou projektovány na manipulaci s lůžky (průjezd dvou lůžek v profilu vedle sebe) a naproti tomu v některých německých stavbách je patrná drobnější dimenze vycházející z manipulace s vozíky (profil na průjezd dvou vozíků, někdy nevylučující manipulaci s lůžkem, někdy však s jistými prostorovými obtížemi). Důvod této odlišnosti může spočívat v tom, že řada německých hospiců vznikla v rekonstruovaných stavbách (často obytného typu jako rodinný dům či vila), které zpravidla neumožnily či zcela vyloučily možnou manipulaci s lůžkem mimo pokoj. I většina českých hospiců vznikla v rekonstruovaných stavbách, ty však vzhledem k odlišně pojímané kapacitě (koncepce MZČR) byly vybírány podle stanoveného kritéria prostorové náročnosti a tak byly vybrány větší stavby, které v předchozích letech sloužily např. jako ubytovna, klášterní internát, školka či činžovní dům.

Situaci však nelze generalizovat – podmínky u každého hospice při jeho vzniku mohly být velice specifické a důvody pro zvolené řešení rovněž, tím více, že ani finanční situace pro tyto zařízení není zcela příznivá. Vzhledem ke zřizovateli či provozovateli hospice se můžeme ještě setkat s jednotlivými odlišnostmi v závislosti na charismatické silné osobnosti, která zde mohla působit. Takováto silná osobnost, může též velmi ovlivnit vzhled stavby. Je-li takovouto osobností lékař/lékařka, může stavba nést některé znaky, které jsou přejaty ze zdravotnické praxe (zákrokový sál – Rajhrad, větší prostorová náročnost – transport lůžek, jednotlivé detaily – řešení madel). Je-li tato osobnost navíc hluboce věřící, může být celá stavba též ovlivněna touto zkutečností (Sv. Lukáš, Ostrava – použití běžných materiálů, aby stavba nebyla příliš honosná (z průvodní zprávy studie), či naopak projekt Hospice Dobrého pastýře v Čerčanech, kdy k hospici náleží ještě areál s velkoryse pojatým kostelem a školou).

U nás je též možné se velmi často setkat s tím, že jsou nemocní na postelích vyváženi ven do exteriéru, do přilehlé zahrady či parku. Nemohu říci, že jsem něco podobného zažila při návštěvách hospiců v Německu, kde se mi zase naopak více přihodilo, že jsem spatřila nemocné na vozíku. Jsou však nemocní odlišní natolik, že v jedné zemi je s nimi manipulováno na lůžkách a v druhé na vozících? Odpověď se musí zajisté nacházet ve způsobu péče o nemocného a porozumění jeho potřebám a přáním. Přitom z hlediska kvality je transport na lůžku či vozíku zcela odlišný. Na lůžku se mění přirozený úhel pohledu, a z psychologického hlediska se může jednat o daleko choulostivější situaci (nemožnost autonomní manipulace s lůžkem, menší horizontální rádius – snížená možnost kontroly situace, dále otázka orientace hlavy a perspektivy při pohybu), na stranu druhou se může snad jednat o pohodlnější řešení (otázkou však může být, pro koho).

Vzhled stavby v závislosti na způsobu provozované péče

Rajhrad, ČR

Most, ČR

Ludwigshafen, BDR

Závěr

Závěrem bych se chtěla opět vrátit k otázce vyřčené na začátku těchto úvah: zda může mít architektura takové vlastnosti, aby mohla být těžce nemocnému jakkoliv prospěšná. Pro terminálně nemocného je primárně důležité tišení bolesti a léčba doprovodných syndromů. Další z jeho potřeb jsou uspokojovány multidisciplinárním hospicovým týmem a v neposlední řadě též rodinnými příslušníky. Pro ně i pro nemocného zde architektura může nabídnout potřebné soukromí, pohodu a důstojné prostředí.

Domnívám se, že domov žádným zařízením plně nahradit nelze, ale je možné v objektu vytvořit zóny a režim tak, aby klienti nebyli nuceni ke kompromisům, a mohli přirozeně zabezpečovat své potřeby.

Otázku spirituality bych ráda ponechala otevřenou pro každého čtenáře samotného. Ve fázi umírání (Elizabeth Kübller Rossová), prý člověk prochází i určitým stádiem „smlouvání“, kdy se snaží zachytit se jakékoliv naděje, která by mu pomohla zachovat jeho existenci či zmírnit duševního utrpení. V hospicích se opravdu stává, že se nemocný nechá pokřtít či se opět navrátí k víře, kterou dříve opustil...