ŽIVOTNÍ POEZIE MANUELA BANDEIRY

Manuel Bandeira (1886–1968) patří ke klíčovým postavám brazilského modernismu, ačkoliv povahou svojí tvorby i svým životním osudem se od něj v mnohém liší. Dodnes patří k nejuznávanějším a nejčtenějším brazilským básníkům. Byl též novinářem, literárním kritikem a historikem, univerzitním profesorem.

Manuel Carneiro de Souza Bandeira Filho se narodil v Recife, hlavním městě brazilského státu Pernambuco. Záhy se s rodinou stěhuje do Rio de Janeira, brzy se ovšem vrací zpět do rodného města. Poklidné recifské dětství představuje častý zdroj inspirace jeho poezii.

Po prvním ročníku vysoké školy technické studia architektury opouští, neboť mu je diagnostikována tuberkulóza. Lékaři mu předvídají maximálně několik let života, po celý jeho zbytek se s blízkostí smrti musí vyrovnávat. Zatímco dříve psal básně jen pro radost a zábavu, nyní je píše z osudové nutnosti. Poezie se mu stává životní náplní, světem, do kterého může vždy znovu uniknout a ve kterém pokaždé nalezne, co hledá: hojivou úlevu a plnost prožitku. Nikdy však neztrácí ze zřetele přítomnost, skutečnost.

Hledaje lepší klima pro léčbu své nemoci procestuje mnohá místa nejen Brazílie. Ve Švýcarsku se seznamuje s budoucím Paulem Éluardem (tehdy ještě Paulem Eugénem Grindelem). Hodně čte, poznává evropský symbolismus, začíná pěstovat volný verš, čímž jej uvede do brazilské poezie. I kvůli tomu je svým váženým souputníkem a věrným přítelem spisovatelem Máriem de Andrade nazván Svatým Janem Křtitelem brazilského modernismu. Roku 1917 vlastním nákladem vydává svou básnickou prvotinu neo-symbolistní Popel chvil (A Cinza das Horas). První peníze za poezii získává až v jednapadesáti letech v roce 1937. I druhá sbírka Karneval (Carnaval, 1919) je charakteristická parnasistně-symbolickým ustrojením, tesknou melodičností soumračných nálad.

Týdnem moderního umění v Městském divadle v Sao Paulu (únor 1922) začíná brazilský modernismus. V literatuře se proti strnule rétorickému, formálně vycizelovanému stylu parnasistů a hudební melancholii ponurých symbolistů, omšelým kopiím z Evropy, klade tvorba vyvěrající z brazilské duše: nespoutaná, sveřepá a svébytná, tj. hlavně národní (mnohdy až nacionalistická), zpočátku hodně křiklavá, plná bezstarostných úšklebků a rozverných her. Bandeira se Týdne neúčastní – nikdy veřejně nevystoupí proti svým mistrům, modernistické výdobytky umně a originálně spájí s tradiční lyrikou –, avšak recituje se tam jeho satirická báseň „Ropuchy“ („Os sapos“), která vzbudí velký polemický ohlas.

Roku 1930 vydává Libertinství (Libertinagem), básnickou sbírku nejtěsněji propojenou s hnutím modernismu. Nejde tu však o bezuzdnou prostopášnost, kratochvilné nevázanosti, ale o životní/umělecké osvobození, volnost plně dýchat, mluvit, cítit. Přes moderní, modernistické využívání volného verše, hovorovosti výrazu, netradičních syntaktických konstrukcí, folklórních témat apod. i v ní zůstává Bandeira osobitě svůj: bytostný lyrik se smutným, chápavým úsměvem a dětským pohledem, citlivý pozorovatel nejvšednějších věcí a výjevů, nejprostších osob a událostí („poezie je tvořena z malinkých nic“), básník tíživé bolesti, která se nikdy nepřelije do skeptické hořkosti a rezignace, básník lásky k životu, který mu nebylo dovoleno cele prožít.

Libertinství (Výbor)

Neumím tancovat

Někdo si dává éter, jiný je na kokainu.
Já už jsem si dal smutek, dnes radost zblajznu.
Mám všecky důvody jen ne ten být smutný.
Ale výpočet pravděpodobností je takové potěšení...
Pryč s Amielem!
A nikdy nebudu číst deník Marie Bashkirtseffové.

Ano, už jsem přišel o otce, matku, sourozence.
Přišel jsem i o zdraví.
A proto jako nikdo jiný cítím rytmus jazz bandu.

Někdo si dává éter, jiný je na kokainu.
Já vždy radost zblajznu!
Proto jsem přišel na tento bál masopustního úterý.

Znamenitá směsice čajů...
Tohle byla dvorní dáma...
- Ne, to byla pokojská.
A tancuje s bývalým městským prefektem:
Toť Brazílie!

Skutečně tento sál promíchaných krví připomíná Brazílii...
Je tu i rodící se žlutá frakce
V postavě jednoho Japonce.
I Japonec tančí maxixe:
Acugele se divte!

Dcera cukrovarníka Campose
S nelibostí sleduje
Nemravnou černošku.

Co však druhou pohoršuje,
Je unylost v udivených očích dívky.
A to zhoupnutí v ramenou...
Ale ona neumí...
Toť Brazílie!

Nikdo nemyslí na politiku...
Ani na osm tisíc kilometrů pobřeží...
Bavlna ze Seridó že je nejlepší na světě?... Co mi je po tom?
Není malárie ani utrpení z Ran ani ancylostomy.
Siréna syčí a chrastítko jazz bandu hartusí.
Já vždy radost zblajznu!

Petrópolis, 1925

Ženy

Ženy jsou tak krásné!
Hloupost myslet si, že díky šatům...
Vždyť ony nejsou jenom ty pohledné:
Jsou i ty sympatické.
A ty ošklivé, jisté ošklivky, v jejichž očích čtu:
Dívenka, co ji mlátí a utiskují a co nikdy nevyjde z kuchyně.

Musí být fajn najít zalíbení v nějaké ošklivce!
Má láska však neskýtá žádnou dobrotu.
Je tak slabá! slabá!
Panebože, já miluji jako malá děcka...

Jsi krásná jako pohádečka...
A já tě potřebuji jako jsem potřeboval maminku a tatínka
(v době, kdy jsem si myslel, že zloději bydlí na vršku za domem, statní jako duby).

Pouťoví kramáři

Pochválen budiž pouťový kramář hraček za babku:
Ten, co prodává barevné balónky
Opičku, co šplhá na kokosovník
Štěňátko, co vrtí ocáskem
Lidičky, co boxují
Zelenou rosničku, co si náhle povyskočí jak rozkošné
A barevné pisátka, co nikdy nic nenapíšou.

Veselost na chodnících
Jedni ustavičně vykládají:
- „Pán přijde domů a povídá: Synku, dojdi mi pro kus banánu, abych si mohl zapálit doutník. Chlapec si přirozeně pomyslí: Tatík se zblá...“

Jiní, chudáci, mají svázaný jazyk.

Všichni však umí ovládat hýbátka s prostosrdečnou zručností tvůrců zbytečností.
A v pouličním pozdvižení učí hrdinským mýtům mládí...
A ustaraným či smutným lidem, kteří kolem prochází, udělují lekci z dětství.

Kaktus

Ten kaktus připomínal zoufalá gesta sousoší:
Láokoón tísněn hady,
Ugolino a jeho vyhladovělí synové.
Evokoval i severovýchodní sucho, palmoví, křoviska...
Byl obrovský, dokonce i pro tuto mimořádně úrodnou zemi.
Jednoho dne jej zuřivé tornádo vyvrátilo z kořenů.
Kaktus se zřítil přes ulici,
Přelomil okap protějšího domu,
Znemožnil průjezd tramvajím, automobilům, kočárům,
Zpřetrhal elektrické dráty a na dvacet čtyři hodin připravil město o osvětlení a energii:

- Byl krásný, drsný, nepoddajný.

Petrópolis, 1925

Pneumotorax

Zimnice, chrlení krve, dýchavičnost a noční pocení.
Celý život, který by býval mohl být a nebyl.
Kašel, kašel, kašel.

Přikázal zavolat doktora:

- Řekněte třicet tři.
- Třicet tři... třicet tři... třicet tři...
- Dýchejte.

.....................................................

Máte díru v levé plíci a pravou plíci infiltrovanou.
A nebylo by, pane doktore, možné, pokusit se o pneumotorax?
Ne. Jediné, co zbývá, je nechat si zahrát argentinské tango.

Poetika

Mám dost rozvážného lyrismu
Lyrismu velmi způsobného
Lyrismu státního zaměstnance s prezenční knihou úředního protokolu a projevů úslužnosti k panu řediteli
Mám dost lyrismu, jenž se přeruší a jde si ověřit do slovníku jazykovou ryzost nějakého výrazu

Pryč s puristy

Všechna slova především univerzální barbarismy
Všechny konstrukce především skladby výjimek
Všechny rytmy především ty nespočitatelné

Mám dost koketního lyrismu
Politického
Rachitického
Syfilitického
Ze všeho jedině lyrismus, jenž se vzdává čehokoli, co není on sám.

Jinak to není lyrismus
Je to spíš účetnictví tabulka kosinusů tajemník příkladného milence se sto vzory dopisů a různými způsoby jak okouzlit ženu, atd.

Chci raději lyrismus bláznů
Lyrismus opilců
Obtížný a bolestivý lyrismus opilců
Lyrismus Shakespearových klaunů

- Nechci víc slyšet o lyrismu než jako o osvobození.

Indické prasátko

Když mi bylo šest let
Vyhrál jsem indické prasátko.
Tolikrát mi z něho píchalo u srdce
Protože to zviřátko chtělo být jenom pod kamny!
Bral jsem ho do pokoje
Na ta nejhezčí a nejčistější místa
Jemu se to nelíbilo:
Stále chtěl být pod kamny.
Vůbec si nevšímalo mé láskyplné péče...

- Moje indické prasátko bylo moje první děvče.

Báseň vyňatá z jedné novinové zprávy

Jan Pěkný byl nosičem na trhu a bydlel na Babylónském vršku v jedné díře bez čísla.
Jedné noci přišel do baru Dvacátého listopadu
Pil
Zpíval
Tancoval

Potom se vrhl do jezera Rodriga de Freitase a utonul.
Do úst
Pokaždé jsou tak smutné tyhle karnevalové popěvky
Vášeň
Závist
Bolest, jež se nedá vyslovit

Naštěstí existuje v životě lidském alkohol
A během třech dní karnevalu éter v rozprašovačích
Co bych za to dal být jako ten potřeštěný mladík!
Loni se zastavoval před krásnými ženami
A halasně je prosil o střik chloroformu:
- Do úst! Do úst!

Některé se k němu znechuceně obracely zády
Jiné mu však byly po vůli.

Ještě existují dostatečně cudné ženy, aby byly po vůli zpustlíkům

Dorotka, láska moje...
Kdyby byla dostatečně cudná, já bych jí teď zakřičel jako ten druhý: - Do úst! Do úst!

Irena v nebesích

Černá Irena
Dobrá Irena
Irena stále v dobrém rozpoložení.

Představuju si Irenu, jak vstupuje do nebes:
- Hej, s dovolením, ty bělochu!
A ten dobrák, svatý Petr:
- Vstup, Ireno. Ty nepotřebuješ prosit o svolení.

Milenci

Chlapec se přiblížil k dívce a řekl:
- Antonie, ještě jsem si nezvykl na tvoje tělo, na tvůj obličej.

Dívka se úkosem podívala a vyčkávala.

- Znáš to, když je člověk ještě dítě a náhle uvidí proužkovanou housenku?

Dívka si vzpomínala:
- To se pak jeden dívá...

Dětství se opět rozzářilo v jejích očích.

Chlapec přelíbezně pokračoval:

- Antonie, ty vypadáš jako proužkovaná housenka.

Dívka vyboulila oči a hlasitě zaprotestovala.

Chlapec to uzavřel:

- Antonie, ty jsi ale rozkošná! Vypadáš jak blázen.

Poslední báseň

Takovou bych chtěl svou poslední báseň
Aby byla něžná, říkala ty nejprostější, nejméně zištné věci
Aby byla vřelá jako vzlykot bez slz
Aby měla krásu květin téměř nevonných
Čistotu plamene, v němž se taví nejryzejší diamanty
Vášeň sebevrahů, kteří se zabíjejí bez vysvětlení.