Chůze krajinou Bohuslava Reynka

Krajina v okolí Havlíčkova Brodu není tou nejnavštěvovanější oblastí naší země. Pro turistu je zde málo hor či kopců nebo naopak málo kulturních památek, výstavní salóny republiky leží úplně někde jinde, podnikatel tu nenajde investiční pobídky a řidiči si zdejší okolí pamatují jen díky zácpám na dálnici, když nasněží. Kdo hledá vzruch, šum, nákupní centra, kina, divadla, galerie, těžko vyrazí do těchto končin.

Jaro jakoby tu nebylo. V létě je tu zima, když se zdaří, tak červenec přinese pár slunečných dní. Podzim přichází brzy, je ošklivý, mlhavý, studený, v listopadu nasněží a najednou jako když utne – jakoby se krajina ponořila do bezčasí, temnoty a samoty. Není radno zde dlouho zůstávat nebo na člověka sedne tíseň a bol. Rychle zpátky do osvětlených měst.

V zahradě s jesenními ptáky ze zlata,
Hle, lehounká jsou tenata:
sníh.

Není však jednoho pohledu na veškerenstvo. Zkusme se zbavit pocitu, že když se kolem nás nic neděje, když nic neslyšíme, když kolem nás nemluví lidé nebo alespoň televize, jako bychom nebyli. Ještě tak před jedním stoletím jsme žili úplně jinak – pomaleji, více v sobě, více otevřeni okolí. Vydejme se hledat svou minulost a ztracené kořeny spolu s průvodcem nadmíru povolaným, s Bohuslavem Reynkem. V Havlíčkově Brodě nastupme do lokálky směrem na Humpolec, setřeme kapky vody z orošeného okna vlaku a až se na ceduli zastávky objeví nápis Lípa/Petrkov, vystupme. Vyrazili jsme v čase dušičkovém, protože v tento čas se nám zdejší cesty, pole a lesy obnaží ve své syrové opravdovosti. Možná i nasněží.

Vlak odjíždí a najednou jsme osaměli. Nikde kolem žádné stavení, jen cesta podél meze. Vydáme se po ní a cestou míjíme po pravé straně rybník, vlevo les. Cesta mírně stoupá, šeří se ještě víc a stromy se mění ve stíny a stíny zase ve stromy. Mlha nechává mokrá pozdravení na límci, vidíme svůj dech. Všude ticho. Po chvíli se před námi v dálce rozsvítí světlo prvního stavení. To už nás vítá Petrkov, rodiště a téměř celoživotní bydliště našeho průvodce. Cesta se ještě zhoupne, projdeme mezi zarostlými mezemi a za vrcholkem malého kopečka se před námi rozprostřou mlhou zalitá světla malé vesničky. Hned po první křižovatce se velký stín po pravé straně promění ve velkou hospodářskou usedlost, téměř zámeček, s velkým klenutým vjezdem do dvora. Vrata jsou dokořán a přátelsky vyzývají k návštěvě. Dvůr je zprava lemován stodolou, špýcharem a dalšími hospodářskými budovami, přímo před námi se dvůr mění v zahradu, po levé straně svítí ve dvou patrech okna za nimiž tušíme lidské teplo.

Stoupáme po velkém, točitém, dřevěném schodišti, na jejichž konci jsou dveře úměrné schodům. Za nimi nás v chodbě vítá Jiří Reynek, jeden ze dvou synů našeho společníka. Jsme uvedeni do velkého pokoje, který se zdá být vybaven nábytkem starým jako je dům sám, tedy někdy z doby po třicetileté válce. Jiří odchází do kuchyně, kde na starých kamnech ve společnosti dvou černých koček vaří čaj. Světlo pokoje svítí jakoby z jiného světa, čas téměř neplyne, ticho je i za okny. 

Růže má ještě rudé plameny,
ztracený skvost, grál ztajený,
třpytí se grál, a na něm rozpjatá
andělů křídla: sníh.

Koho zajímají životopisná data básníkova, nechť se obrátí na množství encyklopedií či slovníků a v neposlední řadě monografií, které jsou čtenářům k dispozici. K čemu nám je řeč čísel? Máme nejasný pocit, že doopravdy nám může něco sdělit lidskost skrytá v životním díle toho, kdo žil opravdově. Síla a bezmezná vytrvalost vyzařující z člověka, který se díky své víře a kořenům neodpoutal od zdroje svého bytí. V dobách nelehkého mládí na přelomu předminulého a minulého století našel Bohuslav Reynek své doživotní souputníky – osamělost a ticho. Mezi válkami se přátelí s Josefem Floriánem a s ním i spolupracuje. Jeho životním osudem se stala Francie, která se ztělesnila v Suzanne Renaud, se kterou se v této době oženil. Válka a následující období dolehnou těžce na Reynkovu rodinu. Zděděný statek se stane útočištěm, na kterém je mu a jeho rodině dovoleno zůstat za podmínky, že jej připojí k zemědělskému družstvu a zároveň na něm budou pracovat. Povinné odvody mléka a pastevectví jsou chlebodárnou kulisou vezdejšího světa, která se stane také pozadím dokončení pozemské pouti Bohuslava Reynka.

Kde hledat původ a inspiraci grafik a básní petrovského rodáka? Jejich názvy nám pomohou: Pokání v Ninive, První sníh, Piety, Alej, Zimní západ, Jeřáby v mlze, Zapření svatého Petra,… Víra a krajina. Ve světě, kde čas je určován rytmem střídání ročních dob, kdy se Boží ruka stará o to, aby tráva na jaře vypučela, v létě zežloutla a po podzimní rose v pavučině ulehla pod bílou peřinu, má člověk dostatek času přemýšlet o sobě a svém místě ve světě. Urputnost mocenských hrátek bojující o své dočasné místo na světě šla svou cestou, zatímco stárnoucí umělec pomáhal svým synům s prací na statku. Každodenní setkávání s krajinou okolních polí, pastvin, lesů a rybníků se nesmazatelně promítají do duše člověka, jenž dlouho do noci v osamění tmy za oknem vyškrabuje do tabulek svá grafická díla. Za kachlovými kamny se blýskají kočičí oči němě sledující rodící se motivy světců, pastvin či dětství.

V takovém osamění člověku nezbude než pohlédnout tváří v tvář nahotě svého bytí. Neobstojí kdo není smířen sám se sebou a svým okolím. Základem je poznání věcí přesahujících člověka samotného. Není nutné mluvit hned o Bohu, vždyť i takový strom či skála alespoň svou vezdejší existencí přesahují lidské pobývání. Síla se dá čerpat z neměnnosti dějů v přírodě – zkuste zařídit, aby na jaře nevypučely stromy, poručte větru, ať v zimě nezavěje sněhem cesty! Nebo třeba zkuste v krajině najít kámen, kousek země bez jediné kapky vody nebo naopak vodu bez jediné molekulky rozpuštěné soli či nějaké jiné horniny. Destilovanou vodu příroda nevede, stejně jako kameny bez vody. Možná snad někde v útrobách země, kde se rodí ušlechtilé kovy, ale tam vládnou jiné zákony než na světle Božím. Mlha dušičkového večera v zahradě petrovského statku je mocnější než človíček. Krajina odhaluje svoji posvátnost, stačí se ztišit, ale opravdu ztišit. Zkusit být sám se sebou, nenechat se rozptylovat zbytečnými řečmi kolegů v práci, nezapínat hned televizi nebo rádio, když náhodou nic neslyším. Nemluvím o stažení se ze světa lidí - na to byla realita zemědělského družstva příliš naléhavá. Spíše jde o usměrnění síly, která je člověku dána, tím správným směrem. Ale vše se těžko popisuje slovy, lépe si koupit lístek na vlak, obout si boty a jít pocítit samotu uschlé podzimní trávy za humny Petrkova. Památky ani výhledy nečekejte. 

Pěšinky ptáků, loučení léta,
písmenky z křišťálu záře,
čte si je vítr, stírá a splétá,
tu šepot, tu váhavá věta,
čárky a znamení snáře,
sníh…

Čaj vychladl, vyprávění končí. Sestupujeme po schodech, míjíme dveře, za kterými bydlí druhý syn Daniel se svou rodinou. Jiří se nikdy neoženil, chtěl vstoupit do kláštera, nakonec však zůstal sám. Chvíli trvá než oči uvyknou tmě dvora a zahrady, loučíme se s vraty, vydáváme se po vsi dolů. V úžlabí pod vsí je rybník, za ním se cesta stáčí doprava a opět stoupá. Meze lemují zmrzlé šípky, začíná padat sníh. Šlépěje ve sněhu před námi končí před dveřmi jednoho ze stavení další vsi – Svatého kříže. Sem chodíval Bohuslav Reynek na nedělní mše a na zdejším hřbitově je pochován. Nezbývá než v tichu vzpomenout a rozsvítit svíčku, jsou přece Dušičky. Svíce je posledním světlem, pak se již noříme do tmy, začíná být ještě chladněji. Kdesi za hradbou tmy tušíme havlíčkobrodskou kavárnu pojmenovanou po umělcově manželce. Vede ji, spolu s knihkupectvím a nakladatelstvím, dcera Daniela Reynka, vnučka Bohuslava Reynka. 

Kopečky stulené na souvrati,
jež jako hroby dětí se tratí;
oblaka strhaná tíží,
vlekou se dlouhými kříži,
povedou za lesy na obzoru
chvějivý průvod na svatou horu –
sníh!

Jsou různé způsoby, jak vnímat okolí, krajinu, její obyvatele, veškerenstvo, které nás obklopuje. Místo a jeho duch jsou něco, co k nám promlouvá jakoby z hlubin země, je to něco kde máme kořeny, odkud čerpáme živnou mízu. Stejně tak se širší krajina dá nahlédnout jako lůno, které nás obklopuje a ze kterého vzcházíme. Pokud víme odkud jsme, myšleno doopravdy odkud jsme, když známe své kořeny, svůj původ, víme také, kdo vlastně jsme.

Ve víru postmoderního světa a porevoluční ztráty jistot se nám náš původ, naše identita vytrácí. V běhu za lepšími a bohatšími zítřky jsme uprchli do měst, do zaměstnání, ze kterých ledaskdo odchází za tmy, takže cestou autem domů již ani nemůže spatřit okolní krajinu, pokud vůbec jeho cesta krajinou vede. Jistě, za krajinu se sice dá považovat i předměstí z betonu, ale nic naplat, strom je strom, pole je pole. Člověk se stává kolečkem ve strojku výrobní a spotřební mašinérie, je mu předloženo co má jíst, co pít, co nakupovat, jak trávit volný čas, jak si na to všechno vydělat. Realita se čím dál více virtualizuje, od počítačových her, přes pracovní virtuální svět vnitrofiremních sítí až po téměř „reálná“ promítání filmů v komplexech multikin.

O krajině se ale v poslední době mluví víc a víc. Lidé v ní přestávají žít a více o ní mluví. Asi si člověk možná někde uvnitř začíná uvědomovat, že té „virtualizaci“ něco chybí, že tento svět má i jiné zdroje než elektřinu a elektrony dopadající na plochu obrazovky, že tam kdesi vzadu jsme nechali pole, louky, lesy, skály, vítr, déšť, květiny... Zkusme se tedy alespoň v myšlenkách vypravit do krajiny, zkusme snít. Příště snad místa navštívíme a možná si více začneme uvědomovat, že nás nepřesahují pouze pravomoce nadřízeného a reklamní kampaně, ale že stojí za to se sklonit před něčím, co nás obklopuje odedávna a co nám dává životodárnou sílu. Že jsme součástí krajiny, přírody a že pouze v souznění s ní můžeme pochopit, kdo doopravdy jsme a kam je nám dáno jít. Choďme krajinou jako jí chodíval pastevec Bohuslav Reynek.