Dvě tváře Mosambiku

Mosambik tvořil do roku 1975 součást portugalské koloniální říše; portugalština i nadále zůstává jediným oficiálním jazykem země. Mosambická literatura, nepočítaje ústně tradované mýty a legendy, a ústní slovesnost obecně, je velmi mladá, úzce spjatá s portugalskou koloniální nadvládou. K jejím základním a nejvýraznějším představitelům, třebaže o Mosambiku se hovoří jako o „zemi básníků“ (stejným přízviskem, stejně zjednodušujícím, se ostatně pyšní i Portugalsko), patří prozaici Luís Bernardo Honwana a Mia Couto.

Luís Bernardo Honwana (1942, vlastním jménem Luís Augusto Bernardo Manuel), novinář, politik, diplomat. Jako bojovník levicově orientované Fronty za osobození Mosambiku (užívaná zkratka FRELIMO) byl tři roky vězněn, poté se dostal do vyhnanství. Po roce 1975 byl blízkým spolupracovníkem prezidenta republiky a od roku 1982 zastává vrcholný státní úřad v oblasti kultury. FRELIMO totiž, jakožto jediné mezinárodně uznávané hnutí bojující -od roku 1962- za nezávislost Mosambiku, převzalo v nově vzniklém státě moc, stalo se politickou stranou a přes občanskou válku, probíhající od konce sedmdesátých let po rok 1992, vládne dodnes.

V roce 1964 Honwana vydal svou jedinou knihu Zabili jsme prašivého psa (Nós Matámos o Cão-Tinhoso), dnes klasické dílo mosambické literatury, sbírku povídek nazvanou podle jedné z nich. Vypravěčem a zároveň hlavním hrdinou titulní povídky je malý chlapec; stejně tak je tomu i v povídce „Černošské ruce“. Dětská prostota, čistota a naivita pohledu jen na povrch zahalují a zjemňují skutečné sdělení, apelující výpověď o zakořeněném rasismu a koloniální demagogii. „Černošské ruce“ se díky kouzlu „nevinné“ obžaloby a nevtíravé humánní výzvě těší velké oblibě, jak čtenářské, tak překladatelské; jen v Čechách již existuje několik překladů této povídky, ten první od zakladatele české lusitanistiky Zdeňka Hampla.

Mia Couto (1955, vlastním jménem António Emílio Leite Couto), biolog, novinář, básník a prozaik. Knižním debutem se v roce 1983 stala sbírka básní Kořen rosy (Raiz de Orvalho). Jeho druhá kniha, soubor povídek Potemnělé hlasy (Vozes Anoitecidas, 1986), mu přinesla věhlas a uznání i mimo Mosambik; značné mezinárodní pozornosti a popularitě se těší dodnes. Třetí publikovanou knihou jsou fejetony Vyprávěje (Cronicando, 1988; těžko přeložitelný název, doslovný překlad originálu, gerundia neexistujícího slovesa cronicar, by asi zněl „píše/-íc/-íce fejeton/y/“, popř. i „píše/-íc/-íce kroniku“; avšak i zde jsou další možnosti). Prvním románem se stala Náměsíčná země (Terra Sonâmbula, 1993), která v roce 2003 vyšla v češtině v překladu Lady Weissové a jež svébytně poetickým způsobem vypovídá o neutěšitelné situaci válkami a bídou pronásledovaného Mosambiku.

Coutovo psaní často bývá dáváno do souvislosti s latinskoamerickým „magickým realismem“, neboť i v něm dochází k jakoby nepostřehnutelnému, přirozenému prolínání snu a fantazie se skutečností, využívají se místní legendy a domorodá imaginace, nechybí ani sociální a politický náboj textů. Druhým, stejně, ne-li ještě více důležitým znakem Coutových knih je jeho silné novátorské experimentování s jazykem. Jeho vynalézavé slovní i syntaktické hříčky, originální upravování a přetavování normy portugalského jazyka a (zdánlivé) začleňování hovorových prvků projevu –někdy možná působící poněkud těžkopádně, kostrbatě, až příliš násilně- jsou místy velmi obtížně decifrovatelné v celé šíři svého nového významu, natož pak přeložitelné. „Fejeton“ (řada fejetonů z knihy Vyprávěje se literárním zpracováním daleko více přibližuje povídce) „Stařenka a pavouk“ odráží a poeticky zpracovává konkrétní mosambickou skutečnost, kdy kvůli nejrůznějším místním válkám zůstávaly doma pouze ženy, v odevzdaném, dychtivém a mnohdy marném očekávání návratu svých mužů.

Luís Bernardo Honwana

ČERNOŠSKÉ RUCE

(ze souboru povídek Zabili jsme prašivého psa, 1964)

Už ani nevím, při jaké příležitosti to vlastně bylo, ale jednoho dne nám pan učitel řekl, že dlaně černochů jsou světlejší než zbytek jejich těla proto, že uplynulo teprve pár století od dob, kdy se o ně jejich předkové při chůzi opírali, stejně jako třeba divá zvěř, a tak je nevystavovali slunci, které jim osmahlo zbytek těla. Vzpomněl jsem si na to, když pan páter potom, co při katechismu řekl, že nejsme opravdu k ničemu a že i ti černoši jsou lepší než my, o tom začal znovu mluvit, že jejich ruce jsou světlejší, a řekl, že to je kvůli tomu, že oni potají vždycky chodí se sepjatýma rukama a modlí se.

Já jsem tu záležitost se světlejšíma černošskýma rukama shledal natolik zajímavou, že teď nenechám na pokoji nikoho, ať je to kdokoliv, dokud mi neřekne, pročpak že to mají ty dlaně světlejší. Paní Dores mi například řekla, že Bůh jim udělal ruce světlejší, aby neušpinili jídlo, které dělají pro své pány, anebo jakoukoli jinou věc, kterou jim rozkážou udělat a která rozhodně musí zůstat čistá.

Pan Antunes od Coca-Coly, který se v městečku objevuje pouze jednou za čas, když už všechny kokakoly z kantýn jsou vyprodány, řekl, že všechno, co mi vyprávěli, je pěkný nesmysl. Samozřejmě že nevím, jestli opravdu je, ale on se zaručoval, že je. Poté, co jsem mu řekl, že ano, že to nesmysl je, spustil, co o téhle záležitosti s černošskýma rukama ví on. Bylo to takhle:

„Kdysi, před mnoha lety, Bůh, Náš Pán Ježíš Kristus, panna Marie, svatý Petr, mnoho dalších svatých, všichni andělé, co v té době byli v nebi, a pár lidí, kteří zemřeli a šli do nebe, uspořádali schůzi a rozhodli se stvořit černochy. Víš jak? Vzali hlínu, nacpali ji do použitých forem a odnesli je do nebeských pecí, aby tu hlínu těch stvoření vypálili. Protože pospíchali a neměli na roštu dostatek místa, zavěsili je do komínů. Kouř, kouř, samý kouř, a proto je máš tak tmavoučké jako uhlí. A ty teď chceš vědět, proč že jejich ruce zůstaly bílé? No, vždyť se přece museli nějak držet, když se jejich hlína pálila, ne?!“

Jakmile to dovyprávěl, pan Antunes a ostatní pánové, kteří stáli okolo mne, se dali do smíchu, všichni náramně spokojení.

Tentýž den potom, co pan Antunes odjel pryč, mě zavolal pan Frias a řekl mi, že všechno to, čemu jsem tam s otevřenou pusou naslouchal, je jedna velká lež. Jistá, jistojistá věc o těch černošských rukou je to, co o tom ví on: že Bůh hned, jak stvořil lidi, je poslal vykoupat se do nebeského jezera. Po koupeli byli lidé běloučcí. Černoši, protože byli stvořeni až za svítání a v té době byla voda v jezeře velmi studená, si pouze namočili dlaně na rukou a chodidla na nohou, pak se oblékli a přišli na svět.

Ale já jsem četl v jedné knížce, která o tom náhodou pojednávala, že černoši mají ruce takhle světlejší, protože žijí stále sehnutí a sbírají bílou bavlnu ve Virgínii, a kde všude jinde, už jsem zapomněl. Paní Estefania ovšem nesouhlasila, když jsem jí tohle řekl. Pro ni je to prostě proto, že tím častým mytím jejich ruce vybledly.

No dobrá, ještě nevím, co si o tom všem mám vlastně myslet, ale pravda je, že černošské ruce, i když mozolnaté a rozpraskané, jsou vždycky světlejší než zbytek jejich těla. To je prostě fakt.

Moje maminka bude jediná, kdo v tomhle sporu, proč že jsou ty černošské ruce světlejší než zbytek jejich těla, může mít pravdu. V den, kdy jsme o tom já a ona mluvili, jsem jí ještě vyprávěl, co všechno jsem se už o tom dozvěděl, a ona už smíchy nemohla. Přišlo mi zvláštní, že neřekla hned, když jsem to chtěl vědět, co si o tom všem myslí, a že mi odpověděla teprve potom, když zjistila, že si nedám pokoj, a i tak brečela a za břicho se popadala jako člověk, který smíchy už opravdu nemůže. Řekla přibližně tohle:

„Bůh stvořil černochy, protože je musel mít. Musel je mít, synku, On si myslel, že je skutečně musí mít... Potom toho litoval, že je stvořil, protože ostatní lidé se jim smáli a brali si je do svých domovů, aby v nich sloužili jako otroci, nebo jim podobní. Ale On už zpětně nemohl učinit, aby byli všichni lidé bílí, protože ti, kdo si je už zvykli vidět černé, by si stěžovali, a tak učinil, aby alespoň jejich dlaně zůstaly úplně stejné jako dlaně ostatních lidí. A víš, proč se tak stalo? Samozřejmě, že to nevíš, a není se čemu divit, protože spousta lidí to neví. Tak poslouchej: bylo to proto, aby ukázal, že to, co lidé dělají, je pouze lidské dílo... Že to, co lidé dělají, je děláno stejnýma rukama, rukama osob, které kdyby měly rozum, věděly by, že dřív než byly čímkoliv jiným, byly lidmi. Tak to On musel myslet, když učinil, aby černošské ruce byly stejné jako ruce lidí, kteří děkují Bohu za to, že nejsou černoši.“

Když tohle všechno maminka dovypověděla, políbila mi ruce.

Pak jsem si na dvorek odběhl zakopat. A celou dobu jsem přemýšlel nad tím, že jsem ještě nikdy neviděl žádného člověka, který by tolik brečel, aniž by mu kdo natloukl.

Mia Couto

STAŘENKA A PAVOUK

(z knihy fejetonů Vyprávěje, 1988)

Událo se to v době, kdy čas nikdy nepřišel. Sepisuje se to, ještě než se ukáže zjevená pravda. Opravdu se to vše, co bylo, přihodilo? Začnu u té stařenky, u jejího vrásčitého krasopisu. S tváří zahalenou zaměstnávala své ticho v domečku tak malém, tak miniaturním, že bylo slyšet, jak se zdi dotýkají.

Minulost se tam střádala. Prach, to ranní ptáče, ustavičně soupeřil s noční mlhou. Žena se zabydlela pouze na své stoličce, aniž by promrhala jedno jediné gesto. Zřídkakdy odháněla mouchy, jež lačně obléhaly rány na jejích nohou.

Sedávala nehybně a vědomě se oddávala snění. V oné naprosté samotě viděla, jak se její syn navrací. Dal se na vojnu, ke střelcům.

- Toníček přijde dnešní noci. Přijde celý v uniformě, s vojenskou krosnou.

Na shledání s Antonínem si přichystala šaty, které se ještě nejvíc podobaly oblečení. Modromodroučké. Šaty vyvstaly z krabice, aby vytvořily její kostým. Poté se, doprovázen smutným povzdechem, vracel ten iluzorní oděv do svého hájemství.

- Pospěš si, Toníčku, můj život na tebe čeká.

Bylo to však spíše čekání než hodiny. A únava byla jejím jediným polaskáním. Uspávala se a mírný úsměv jí přitom dívčil tvář. Tak čas neměně plynul.

Není známo datum, možná ani žádné nebylo, ale při jednom ze svých táhlých pohledů stařenka nalezla záři, jež se třpytila v jednom koutě stropu. Byla to pavučina. Tam, kde jedině temnota vytvářela zákoutí, byla nyní duše nějakého světla, květina na šedém pozadí.

Stařenka povstala, aby si nový objev lépe prohlédla. Nebyla to zvědavost, co ji podnítilo k pohybu. Lekala ji její přílišná průhlednost. A náhle ji napadla otázka: jaké světlo utkalo onu výšivku? To nemůže být dílo žádného zvířátka. Ne. To byla práce navržená duchem, stvořitelsky. Pavučina musí být jedině znamení, důkaz nějakého příslibu.

Stařenka se tedy rozhodla původce onoho zázraku překvapit. Od toho odpoledne její oči stopovaly čas, na stupni každé minuty. Byla oproštěna od spánku a stravy, a tak nebylo nikdy bdělejší hlídky.

Až jednou bylo slyšet hluk téměř kajícný, jeden z těch, jaké zaslechnou pouze lovící tvorové. Z malé skulinky vykukoval pavouk. Byl drobně zelený, téměř nevinný.

Zdlouhavým pohybem vyndala stařenka šaty z bedýnky. Pohybovala se co nejpomaleji, aby se zvířátko nevylekalo.

-Něco se musí přihodit!

To byla domněnka, kterou znala moc dobře. Potvrdila se, když na sebe obě, žena a pavoučí samice, pohlédly. A při tom němém rozhovoru dvou matek se oddaly hlubokému porozumění.

Stařenka pochopila: ten tvor ji žádal, aby zůstala klidná, tak klidná, aby se možná mohlo něco přihodit. Ona uposlechla, znehybněla. Mouchy, přeletující z rány na ránu, se divily, že je nikdo neodhání.

Tehdy k jejímu sluchu dolehly kroky těžkých bot. Toníček! Stařenka zdokonalila svou nehybnost, aby se završil návrat, jakožto rub zrození. A přišly na ni bolesti stejné, totožné s těmi, jimiž trpěla, když se on dobýval ven z jejích útrob.

Nalezli stařenku v podobě podobizny vystavené prachu. Hustá pavučina ji celou ovinula. Bylo to jako mlha, jako vzpomínka na kouřový vánek. A vedle ní, aniž by tomu někdo porozuměl, stál pár černých vyleštěných bot, bez smítka prachu.

(Překlad Coutova fejetonu vznikl pod vedením PhDr. Marie Havlíkové, která se studiu a překladu portugalsky psaných afrických literatur soustavně věnuje.)