Ekologie pro beduiny

Jak staré je ekologické cítění?

Poměrně často slýcháme názor, že ekologie je druhem nějakého náboženství. Většina ekologů by se raději cítila vědci, protože tím by jejich pravda získala na vážnosti a mnozí naopak hovoří třeba o volném trhu jako o modlářství. V krajních bodech se tak dialog mezi zarputilými ekonomy a tvrdohlavými ekology může posunout až do teologických či spíš sektářských rovin. Nicméně jedna důležitá otázka zůstává: je ekologické cítění lidem vrozené, anebo se jedná o nějakou post-marxistickou ideologii?

Je zde pochopitelně mýtus dávného souladu s přírodou, ale ukazuje se, že i tzv.  přírodní národy v mnoha případech  žily velice kořistným způsobem života, vypalovaly lesy, vybíjely mamuty a další velká zvířata, ale tím, jak lidí bylo málo a jejich technické prostředky byly nedostatečné, tak i většinu škod příroda rychle zahlazovala. Na příkladu beduinů z egyptské Východní pouště, tedy z území mezi Nilem a Rudým mořem se dá dobře ukázat, jakým způsobem se rodí a udržuje přístup ke světu, který bychom nazvali ekologickým.

Život beduinů v poušti

Během posledních padesáti let pracovalo v egyptské Východní poušti několik antropologů, kteří zachytili poslední zbytky životního stylu egyptských nomádů. Jedná se o pastevecké beduiny, kteří provozují jak sběr a lov, tak výměnný obchod s usedlými zemědělci. Dříve rovněž olupovali karavany a podnikali nájezdy na vesnice v nilském údolí. Obvykle mívají nějaké informační centrum, kde sídlí stařešina - šejk určitého klanu. Dnes to bývá město anebo benzínová pumpa. Členové klanu se zde zastavují, vymění si novinky o stavu pastvin a vody ve studních a dozví se, kam mohou hnát stáda a jaké je poptávka po zboží. Obvykle se pohybují po každoročních trasách, které jsou určeny dostatkem trávy a vydatností pramenů.

Při neustálém pohybu je vlastnictví věcí nepraktické a tak si naopak zakládají na tom, že skoro nic nepotřebují. Jako většina nomádů však mají bohatou ústní kulturu písní, ukolébavek, mýtů a legend. Prakticky všichni lidé žijící v pustinách si vyvinuli přísný kodex cti, protože je zde nutné držet pohromadě. Jediným trestem bývalo vyobcování, které se rovnalo sociální a často i fyzické smrti. Noc na poušti je plná pomalu se pohybujících souhvězdí, které beduini pozorují celá staletí. Často se ptali antropologů na astronomické zákonitosti. Jedna věc stojí za zaznamenání – beduini jako každodenní pozorovatelé oblohy si sice dodnes vyprávějí, jak před desítkami let spatřil „Awaad Sulimaan Měsíc v nezvyklé pozici nad horizontem“, ale neznají UFO, které naopak vidělo tak mnoho naprosto náhodných západních pozorovatelů. Znamená to, že buď mimozemšťané nemají rádi Saharu, anebo že  „ufounská“ záležitost je kulturně podmíněná a tudíž pozemská.

Kombinace životní jednoduchosti, otevřené, prostorné krajiny bez lidí, tvrdých podmínek a vysokého hvězdného nebe u nich vytvořila směsici sebevědomé praktičnosti spjaté se silnou duchovností, která žije v arabské tradici jako ušlechtilý básník-lupič. Jejich přežívání závisí na znalosti krajiny, ke které si vyvinuli neobvykle silný vztah. Zvláštností egyptské Východní i Západní pouště je neměnost.  Stopy pneumatik prvních objevitelů se dají číst ještě dnes.

Antropolog J. Hobbs zmiňuje případ, kdy se ve zcela bezlesé krajině během studené pouštní noci potřebovali ohřát u ohně. Jeho průvodce šel po stopách kováře z římské doby, v jeho dva tisíce let starém ohništi vyhrabal nespálené uhlíky, ze kterých rozdělal oheň. Poušť je zde zároveň prostorem paměti, který celá staletí uchovává stopy minulosti. Beduini sice neumějí datovat římskou dobu, ale vědí, že v dávných dobách před jejich příchodem z Arábie zde žili lidé dobývající kovy. Na zpracování kovů potřebovali dříví a proto káceli rozptýlenou akáciovou savanu podobnou krajině v dnešní severní Keni. Zcela jasně rozeznávají, že jejich současné environmentální problémy začínají u římských metalurgů.

Stromy a Pán smrti

Saharské stromy dokáží přežít bez vláhy deset let anebo i déle. Důležité však je, že dnes nedokáčí vzklíčit a vyrůst, protože hladina podzemní vody je i na příznivých místech tak hluboko, že to trvé celé roky či desetiletí, než ji strom dosáhne. Prakticky všechny stromy v této oblasti vyrostly v nějakém vlhčím období, zapustily hluboké kořeny a přežívají. Kdyby zde někdo chtěl opět vypěstovat les, tak by třicet, čtyřicet let musel zalévat mladé stromky, než by dorostly do velikosti, kdy se o sebe již dokáží postarat.  Na tuto činnost není ani voda ani lidé. Ztráta každého stromu je nenahraditelná. A co víc ztráta každého zvířete je nenahraditelná – pokud beduini během pár let vyhubí např. varana pustinného na výrobu vycpaných suvenýrů pro turisty (jak se stalo ve vnitrozemí Maroka a Alžírska), tak vzdálené přežívající populace nikdy tato místa neosídlí a druh je navždy ztracen. 

Podobně si beduini z Východní pouště vystříleli kolem roku 1955 divoké ovce a od té doby je tu nikdo neviděl. Podle vzpomínek cestovatelů bývala ještě kolem roku 1880 některá suchá údolí tak hustě pokrytá mimózami, že za nimi nebyl velbloud vůbec vidět. Dnes tu roste sotva pár stromů. Beduini vždy obchodovali s dřevěným uhlím, které je z pomalu rostoucích pouštních stromů obzvlášť kvalitní. V letech 1910-1940 bylo zdánlivě nekonečné bohatství stromů skoro vykácené.

Stromy jsou přitom nezbytné pro přežívání stád v obdobích sucha, kdy nevyroste tráva a zvířata závisí na listí stromů. Fungují jako pojistka pro suchá léta.  Beduini říkají, že svět bez stromů je svět bez zvířat a tedy bez Arabů. Zhruba od roku 1912 si některé rodiny klanu Ababda si uvědomily vážnost situace a zakázaly kácení stromů na výrobu dřevěného uhlí.  Jiné rodiny je následovaly a pokud žily v již hodně odlesněných oblastech, byli nuceni přijmout ještě přísnější opatření – i v dobách nejhoršího sucha směli lidé jen oklepávat listí, ale ne řezat pomalu dorůstající větve.

Podobný ochranářský zvyk se vyvinul i u lovu antilop. Do Východní pouště často zajížděli lovci z arabských emirátů a nabízeli místním průvodcům obrovské peníze, když je dovedou ke zvěři. Zkušenost beduiny naučila, že těmto lidem nelze věřit, takže dnes s nimi ani nevyjednávají a oznámí jim, že veškerá zvěř byla vyhubena.

Beduni z Východní pouště na základě historické zkušenosti vědí, že když si zničí životní prostředí, tak zahynou nebo musí odejít do města, kterému nerozumějí. Jsou schopni své lokální pozorování rozšířit na celý svět, kde ničení krajiny vede k přivolávání Pána smrti. Tuto zákonnitost berou s určitým klidem lidí věřících na osud, ale i s pocitem, že vymřít sice není žádná tragédie, ale přeci jen škoda.

Tři vlastnosti, které zachránily jeden svět

Saharská oblast je plná příkladů kmenů, které své životní prostředí nezvládly, vykácely stromy,vypásly trávu, vybily poslední kusy zvěře a pak už zbyla jenom poušť. Na druhé straně beduini z Východní pouště dokázali včas rozpoznat příznaky úpadku. Litovali vyhubených divokých ovcí a želeli každého stromu, o který přišli. Došlo k tomu však až na poslední chvíli a ze skutečné nutnosti. Ale ani reflexe ekologické reality by jim příliš nepomohla, kdyby se k ní nepřidaly další dvě vlastnosti. Tou první bylo hluboké ztotožnění se svým krajem, kde žili několik  staletí a tou druhou byla kmenová jednota.

Pokud by na daném území žily dvě nebo tři skupiny lidí s odlišnými zájmy, došlo by pravděpodobně k opačnému scénáři – rychle využít výhod krajiny a vydrancovat ji dřív než to udělají ostatní. Připomíná mi to situaci z minulého týdne, když jsem z USA dostal mailový letáček vybízející k tomu, abych projezdil co nejvíc benzinu, protože když budu šetřit, tak ušetřenou ropu stejně spotřebují Číňané. Má to svoji logiku, ale je to logika rychlého konce.