Génius loci jako otázka sublimace kultu mrtvých

Vztah k místu je záležitost natolik mnohostranná, že ji nelze vtěsnat do jednoho schématu. Génia loci si umím představit třeba jako situaci, kdy proradný Komanč stopuje v hustém lese náčelníka Apačů (ti sice v lesích nežijí, ale pro tuto chvíli to čert vem, damned!). Bystré oči má upřené k zemi a když je pozvedne, spatří před sebou mohutnou horu. V té chvíli mimoděk pocítí záchvěv úcty a strachu a jednou z toho bude legenda. To podle toho, zda Vinnetoua dostihne a stáhne z kůže nebo ne. O tento jednoduchý typ génia loci se mi na tomto místě nejedná. Zvednout oči a pocítit. . . . . to dovede každá mysl, ve které zůstalo něco archaického. Něco jiného je s tímto pocitem zacházet a rozvíjet jej.

Nejlepší místa se chovají jako plevel v tom zahrádkářském vtipu, jaký je rozdíl mezi zeleninou a plevelem? Vyplejete všechno a to, co vyrostlo znovu, je plevel! Proradný Komanč vzhlédne a je zasažen duchem místa. Jde však po horké stopě a nějaké city si nemůže dovolit, tak to pustí z hlavy a ostří si přitom tomahavk. Jenže při příští návštěvě se to opakuje, další týden už ví, co přijde a tak ani nechce zvednout hlavu. Nakonec to pochopitelně udělá a zase kroutí svou mazanou hlavou. Kamarádka Zora se při cestě do Litoměřic pravidelně budí v autobuse na jednom určitém místě za Řípem a vždy musí pohlédnout na nenápadný hřbet Škarechova u silnice. Psal mi člověk, že u skály jménem Kalíšek v Chřibech viděl nějaké tajemné světlo. Když tam šel znovu, tak u skály byl nápis „Kouzelná skála Kalíšek„. Takhle se přihlašuje místo.

Myslím, že bych měl rovnou říct, že v tomto vyprávění skončíme na Vyšehradu. Na Slavíně mám rád plechového anděla, který se za temných nocí jednoho nedávného jara choval jako poltrgajst. Ze hřbitova se ozývalo podivné bubnování, ale když jej otevřeli byl prázdný. Tak jej zamkli a situace se opakovala. Bylo to k zbláznění! Přivolaný odborník nebyl naštěstí vymýtač ani podkrkonošský spiritista, ale ornitolog, který pod ztemnělou siluetou božského posla a s kostmi mistrů za zády začal vyprávět cosi o inovovaných datlech a sexappealu. Teprvé po chvíli postřehli zaražení lovci duchů jádro příběhu: datel, jenž láká samičku, klove do stromu, aby jí dokázal, že je schopný postavit dům. Čím větší rámus takový datel nadělá, tím to vypadá na lepší bydlení a jeho šance jsou vyšší. Tento vyšehradský datel zneužil posvátné křídlo génia vlasti jako ozvučnici svých pudů. To na Smetanově pomníku by si pěkně vymlátil zobák ! Dost bylo datlů, přejděme rovnou k jádru věci, tedy ke starým Římanům.

Hrůzný trest – odnětí pohřbu

Už víme, že velká historie je např. I. světová válka a malá historie je třeba putování dobrého vojáka Švejka. Podobně se velká mytologie týká Paridova soudu, ale malá jen vodníka. Žijeme v naštěstí době, kdy vodník je zajímavější než Bismarck. Římané si jistě vyprávěli o Jupiteru Hromovládci, vzývali Venuši a obávali se Neptuna, ale žili úplně jinými bohy. Fustel de Coulanges na rovinu o Římanech říká. „Z toho, co jsme od nich převzali a co nám odkázali, si namlouváme, že se nám podobali. . . Představa, kterou jsme si o antickém světě vytvořili, zmátla dnešní generace. Instituce starých států jsme špatně pochopili a přitom jsme je chtěli oživit. . Vytvořili jsme si iluzi o svobodě ( a demokracii) starých národů a tato představa svobodu moderních národů ohrozila. . . . Abychom tyto „blízké“ národy pochopili, musíme se na ně dívat jako na nám cizí. Antickému Řecku a Římu se u nás nic nepodobá. . . Jejich instituce jsou temné a nevysvětlitelné. . . Co rozuměli svobodou, o které neustále mluvili ? V co ve skutečnosti věřili?“

Nejstarší pokolení věřila v druhý život po životě. Nesmrtelný duch sice opustí tělo, ale nesměřuje k nebesům, ale žije nablízku své rodině pod zemí. Již v Iliadě čteme povědomou pohřební formuli duše uzavřené do hrobu „Nechť je ti země lehká“. Pravděpodobně se jím vyjadřovalo přesvědčení, že duše žije dál pod zemí, cítí a je-li nakrmena obětními dary, podporuje svoji rodinu. Zatímco v antickém světě Středozemí uhadujeme dávné kulty podle zachovaných slov a frází, tak Číňané současné doby stále mordují čerstvě narozená děvčátka z dávné víry, že jenom syn může obětovat předkům a tím tišit jejich hlad a získávat jejich podporu. Odysseovi druzi polévali hrob vínem, naši Romové pohřbívají s mrtvým láhve vodky a Rusové chodí pít na hřbitov k mrtvému příteli…. a jeden stakan pro tebe a nezapomínej na nás, kámo.

Duše, která neměla hrob, neměla příbytek. Nejdřív byla nešťastná a potom zlobila. Moderní analogie: hledání těl vojáků ve Vietnamu, horolezců v lavinách, snaha zajistit důstojný pohřeb lidem, kteří zemřeli daleko od domova, ne z nějaké velké lásky, ale patří se to. Dobrý pohřeb je nutný pro štěstí mrtvého. Athéňané popravili velitele, který po vítězství zapomněl pohřbít mrtvé. Hrůzný antický trest – odnětí pohřbu. Řekové říkali mrtvým podzemní bozi. Jindy byli zváni lárové, penáti či manové. Jejich sídlem bylo ohniště domácího krbu.

Každý svobodný Řek i Říman měl dům s ohništěm, na kterém nesměl uhasnout plamen. Jen jednou do roka se oheň nechal zhasnout a rituálem podobným rozdělávání čistého ohně velikonočního byl opět oživen. Plamen byl sídlem podzemních bohů. V některých pravěkých kulturách se praktikovalo pohřbívání kostí předků pod podlahou domu. Mrtvý žil se svými potomky stále. Když Říman přišel domů, tak se nejprve uklonil ohni a pak objal svoji ženu. Oheň nosil prosby do nebe a když ještě nebe nebylo, tak spojoval duši rodiny s něčím, čemu se říkalo Ananké a co snad můžeme chápat jako světovou duši, trochu řád, trochu osud, trochu nutnost. Šaktí a Matka nezbytnosti. Ananké upravovala pohyby světů podobně jako mysl umožňuje koordinaci orgánů v těle.

Představování nevěsty podzemním bohům

Důležité je, že o své mrtvé mohl pečovat jen člen rodiny. Když se cizinec dotkl nohou areálu, který patřil mrtvému, znamenalo to neštěstí. Něco podobného se dělo ještě nedávno, když neznalý vesničan stoupl na hrob Jana Nepomuckého ve svatovítské katerále. Každý bůh chránil jen svou rodinu. Vyhasnutí krbu znamenalo okamžik bez ochrany. Zánik rodiny, ve které se nenarodil nebo nebyl adoptován syn způsobilo úpadek celé posloupnosti mrtvých. Tato posloupnost mrtvých a nikoliv cit je základem antické rodiny. Viditelným centrem rodiny byl krb a oheň v něm planoucí byl mocí a prosbou za jedno tělo rodiny, jež se skládá z živých a mrtvých. Kdysi mezi trampy na Brdech jsem se seznámil s pravidlem, že kdo hodil do ohně vajgl, tak ho musel vytáhnout rukou. V krbu hořelo dřevo jen určitých stromů a svatý kout nesměl být zneuctěn odpadem. Když přemýšlím, jaký význam má krb v chalupách Pražáků (mluví o něm tak tajemně!), tak váhám mezi dobrou Anglií, melancholickou hrou na venkov a mnohem podivnějšími motivy, které by snad pochopil Aeneas prchající ze zničené Tróje a vezoucí přes moře do Latia oheň z krbu předků.

Sňatek se odehrával u dvou krbů. Nevěsta byla nejprve ukázána domácímu krbu a svým podzemním bohům a pak propuštěna z jejich opatrování. Pak teprve byla představena lárům v ohništi manžela. Mezitím byla bez ochrany, což se řešilo pomocí družiček. To jsou zmenšené kopie nevěsty určené ke zmatení démonů. Hloupý démon si pochopitelně vybere dostupnější cíl stejně jako vlk se vrhne na jehňátko ne berana. V případě družičky však démon narazí, protože ty jsou stále ještě chráněny svými domácími bohy. Démonicky otřesené družičce je nabídnut dort, takže si nakonec ještě zkazí žaludek.

Nevěsta i host byly představováni ohništi. Odtud ta stará, dodnes používaná formule: pod ochranou domácího krbu. Slova zaznamenávají to, co paměť již ztratila. Navštívím-li chalupu kamarádů, ukáží mi krb s nevědomým posunkem vzájemného představování. V jakých světech to nevědomky žijeme ?

Čím se dnes živí Klement Gottwald?

Antické město bylo širší rodinou. Krb šlo nahradit ohněm v chrámu a předky nějakým héroem. Pausaniás ve svém řeckém cestopisu celkem věrně popisuje moderní turistiku. Nejprve do chrámu, pak k hrobu hrdiny, poslechnout místní historky a pobavit se o válkách. Franze Kafku by popsal jako pražského héroa. Génius loci se rozšířil z jednoho místa v jednom domu na celé město, ale v pozadí opět stojí zástup mrtvých. Když na ně člověk pamatuje a obětuje jim víno či úctu jsou v klidu. Když se na ně zapomíná jsou nejprve nervózní a pak vzteklí. Procházejí městem a šíří blbou náladu. Zneužitá mrtvola Franze Kafky vztekle okopává státní ústav památkové péče. Jiří Poděbradský močí na smlouvu o pronájmu Staroměstského náměstí nějakému kavárníkovi. Jan Želivský se vkrádá do hlav grafittových writerů. Mrtví jsou zmatení, cválají rychle všemi směry, zažili jsme to všichni.

Zajímalo by mne, co dnes dělá Klement Gottwald. Jeho poslední stopu jsem zachytil na tramvajovém ostrůvku, kdy urna s jeho popelem byla v igelitové tašce předána mým kolegou jeskyňářem, neznámému členovi komunistické strany, aby posléze zmizela beze stopy. Zvláště v materialistickém prostředí jsou hladoví duchoví velmi trvanliví. Myslím, že již z tohoto kontextu je patrné,co génius loci původně znamenal. Jistě ne žádné sladkobolné snění turistického prospektu nebo odůvodnění nějakého nemožného architektonického projektu.

Když jsem ještě chodíval na Středoevropskou univerzitu, kde je dnes hotel Olšanka, krátil jsem si cestu přes Olšanské hřbitovy, pozoroval jsem kresby satanistů na starých hrobkách i ženu na děravém koberci s mnoha kočkami, která si obsadila jeden výstavný hrob. Byl sychravý podzimní den, polotma, jemně mžilo. Prahu přecházela studená fronta, vítr cloumal haluzemi. Do té doby jsem měl Olšany docela rád. Pak vichr přede mnou shodil uschlou větev starého kaštanu. Nic dramatického. I kdyby mi spadla na hlavu, tak bych se otřásl a šel po svých seminářích. Kdepak studená fronta a meteorologie, to si hráli mrtví hladovci ! To je evidentní. Na Olšanech se nebojím, ale chodím tam od té doby nerad.

Homér rozumí Vyšehradu

Velká francouzská revoluce rozbila příběh bible a nahradila jej příběhem národa. Národ zakotvila v jednom určitém místě a postavila jej na kostech mrtvých básníků a spisovatelů v Chrámu všech bohů neboli Panteonu. Na francouzský nacionalismus s určitým zpožděním reagovali Němci a postavili si u Řezna Valhalu v podobě antického chrámu s kostmi svých velikánů. Velikáni téměř nikdy nejsou politici, ale skoro vždycky patří do družiny Apollonovy. Na německý nacionalismus reagovali s dalším zpožděním Češi a vymysleli si vyšehradský Slavín. Zaplnili jej kostmi Boženy Němcové a Aloise Jiráska. Ani Máchova mrtvola nesměla zůstat s cizími bohy v Sudetech a tak byla převezena do Prahy a rituálně uložena do posvátné půdy národního génia loci. Oheň domácího krbu se změnil v lucerničky předků. Homér by to nejspíš chápal.

Pochybuji, že je možné být doma tam, kde nemáme své mrtvé.

Opětovná kolonizace Sudet se odehrává na pozadí strkanice mezi německými a českými mrtvými. Mohl bych vyprávět, jak živí válčili s mrtvými a dohadovat se, jak probíhaly střety mrtvých s mrtvými. Jistě jste sami slýchali o strážích mrtvých na kraji vsí a víte, jak jim dodat odvahu a sílu. Tyto věci nejsou zapomenuty, ale situace je dnes klidnější. Teprve v těchto letech, zhruba ve třetí generaci poválečných usídlenců a po změnách demografických poměrů na hřbitovech, začínají Sudety přijímat své obyvatele. A rovněž obyvatelé dosud nezvyklí na laskavost sudetského génia loci, se pod nečekaným teplem země opatrně otevírají zemi.