Ochránci přírody

Klokočské skály leží nedaleko slavnějšího Českého ráje, zhruba mezi Turnovem a Kozákovem, nedaleko obce Klokočí. Tvoří ji podobně jako jiné skalní oblasti v Čechách pískovcové skalní útvary, údolí hluboce zaříznutá do krajiny, zalesněná převážně borovými lesy, přístupná víceméně pouze pro pěší. Kromě samotných přírodních krás se zde nalézá pseudokrasová jeskyně Postojná a zřícenina hradu Rotštejn ze 13. století. Turistům je oblast přístupná po červené a žluté turistické značce z Turnova do Klokočí. Poněkud stranou turistických cest v hlubokých, téměř nedostupných údolích skal se nachází množství skrytých převisů a malých jeskyněk. Tyto se staly snad již v předválečné době cílem trampů, čundráků a skautů. Každopádně za normalizačních komunistických dob byly mimo jiné i útočištěm skautů, jejichž organizace v těchto dobách neexistovala a tak se něco na tento způsob zrodilo v řadách katolické mládeže, která sice neměla na růžích ustláno, ale byla alespoň někde trpěna. Klokočky se tak o víkendech a během léta staly místem, kde se dalo potkávat s lidmi podobného zaměření. Jelikož zmíněné převisy a jeskyňky nemohl prostý kolemjdoucí nalézt, mohly vzniknout celé tzv. „svatyně“, kam se člověk plazil po břiše tunelem, aby na konci v rozšířeném prostoru nalezl vyřezávané totemky, obětované ručně vyráběné šperky, kosti a kroniku, kde se dalo zanechat zprávu pod přezdívkou. Nedostupnost a skrytost byla téměř dokonalá, autor i po „zasvěcení“ do polohy těchto jeskyněk při příští návštěvě vysněná místa nenašel a nalezl je až po několikátém pokusu a po téměř dvoudenním hledání. A to dokonce již za dob „svobodných“, kdy se již nemusel bát kolemjdoucích.

V devadesátých letech jsme s přáteli alespoň několikrát za rok nám již známá místa navštívili, nejoblíbenější se stal převis „U zastřeleného“, pojmenovaný po stéle s tímto čitelným nápisem, která stojí pár desítek metrů od převisu, přesto stranou cest. Převis byl odnepaměti doplněn dřevěnou konstrukcí a bedněním, takže spolu s ním vytvářel jakýsi srub, před nímž bylo ohniště, vše pečlivě udržované. Nedaleko od něho byla jedna ze svatyněk, přístupná plazením se opravdu úzkým tunelem, který procházel pod obrovským pískovcovým skalním blokem skrz naskrz. Místo to bylo kouzelné a pocit odloučení od okolního světa a soužití s přírodou neměl obdoby.

Klokočské skály jsou chráněny jako přírodní rezervace v rámci CHKO Český ráj. Vždy jsem institucionalizovanou ochranu přírody chápal jako výsledek celospolečenského konsensu nad tím, co a proč vlastně chránit. V Klokočských skalách jsem tak nějak intuitivně čekal, že spolu s vrápenci, netopýry, pavouky a dalšími zvířecími a rostlinnými obyvateli je dobré chránit i skauty, trampy a čundráky, zvláště ty s delší pamětí, aby se ze světa neztratil duch skryté svobody přežívající jako buky na jižních svazích karpatských údolí v dobách ledových. Jak jsem se mýlil…

Životaběh šel svou cestou, po krajích blízkých jsem objevoval kraje vzdálenější, po návratu ze světa jsem řešil praktické věci spojené s hmotným zabezpečením sebe a své rodiny. Na Klokočky jsem nezapomněl, když přišla příležitost, zlákal jsem pár svých přátel a vyrazili jsme prozkoumat jarní přírodu. Ke srubu „U zastřeleného“ jsem se blížil se zatajeným dechem. Jak asi bude po těch pár letech, co jsem tu nebyl, vypadat? Kolik přibylo zápisů do kronik skrytých po skalách? Odbočku na lesní cestě jsem tentokrát našel bezpečně, ještě pár set metrů pěšinou a pak několik desítek metrů do prudkého svahu a již jsme tam. Jaké však překvapení, po srubu ani památky, ohniště jako by tu nikdy nebylo, pod převisem pouze spadané listí. Byl již večer, nebylo nad čím přemýšlet, přespí se pod širákem, ohniště se udělá nové, kolem se rozhlédneme ráno.

Uprostřed spánku mě budí přátelé a mluví cosi o „návštěvě“. Nechápu, probírám se více, koukám na dvě cizí tváře, kteří svítí ve tmě baterkami. Časem začínám chápat, o co tu běží. Cizinci, asi pětadvacetiletý chlapec a možná dvacetiletá dívka, se představují jako jakási hlídka rezervace, organizovaná správou CHKO Český ráj. Před rozespalými obličeji nám mávají pokutovými bloky a milostivě nám udělují pokutu pouze za táboření v místech, kde to není dovoleno, rozdělání ohně jaksi přecházejí. Stejně z našich kapes do jejich putuje více než dva tisíce v dnešní měně. V rozvíjející se diskusi se dozvídáme o tom, že místo je hnízdištěm vrápenců, které svým tábořením rušíme. Poukazy na to, že nikdo netáboří v místech, která by nebyla trampy „osídlena“ již po desetiletí nemají smysl. Z rozhovoru vyplývá, že tato maskovaná dvojice nás sledovala již zvečera, dotaz na to, proč nás neupozornili již při příchodu zůstává nezodpovězen. Veškerá kultura trampů skrytých před světem, skautských svatyní, mladíků a lehkonohých slečen s batohy na zádech této gerilové jednotce rozvážného pokutování nic neříkají. Do jisté míry je chápu, coby nositelé odznaku CHKO vlastně mohou hrát hry na chytání zločinců po nocích v Klokočkách a tmou se blížit k ohňům postarších trampů, kteří vzpomínají v mihotajících se plamenech na své mládí. Adrenalinová hra na rangery a indiány lepší než paintball.

Ráno jsem se probudil a chtěl jsem si myslet, že se mi to zdálo. Pokutový blok a pohled do peněženky mě přesvědčil o opaku. Jarní idyla mi zhořkla na jazyku, šel jsem se podívat alespoň do svatyňky opodál. Její totemy a šperky ještě byly na svém místě, i když vypadaly neudržovaně. Snad alespoň je naši mladí ochránci přírody nenašly, jinak by je určitě vyházeli jako předměty nepatřící na pískovou podlahu jeskyňky, neboť by mohly pavoukům bránit v chůzi a co kdyby do nich náhodou vrazil nějaký ten vrápenec a udělal si bouli. V rohu jeskyňky leží v igelitu zabalený balíček, rozbaluji ho a nacházím několik výtisků faksimilie samizdatu Boba Hurikána o historii trampských osad v dobách meziválečných s lístečkem nabádajícím trampy k rozebrání a šíření publikace. Vezmu jeden kus, zbytek opět zabalím a lezu na denní světlo.

Přemýšlím o knize Boba Hurikána, je to světélko naděje, které mi chce říci, že přeci jen není vše ztraceno? A nebo mi má připomenout, že Klokočky již zůstanou pouze vzpomínkou na časy dávno minulé, kdy skály, les a poutníci s batohy tvořili harmonickou jednotu, navzájem si neškodící kdesi v hluboce zaříznutých údolích? Odcházím s ostatními, je mi jasné, že se sem již nevrátím, nemám kam. „Ochránci přírody“ si hledají své oběti kde mohou. Doufám jen, že stejně jako pronásledují trampy, kteří mají k samotné přírodě vztah jako málokdo a vždy se snaží po sobě v lesích zanechat co nejméně stop, budou také pronásledovat velké stavební, ropné a další lobby, podplacené úředníky, ekonomicky motivované projekty nehledící na to, co po nich zbude a vůbec všechny, kterým nejde o vztah, ale o využití přírody a krajiny pro svůj vlastní prospěch. Pokud tomu tak bude, spokojím se s tím, že si o trampech budu jenom číst v knize od Boba Hurikána, vzpomínat na svatyňky a tešit se z toho, že kdesi, kde stával našemu srdci blízký srub, teď visí rodinka vrápenců a pavouci tkají sítě na totemech dnes již dospělých skautů.