Proč nechránit přírodu

Příroda? Kousek vidím! Rýsujou se tam holé větve proti zataženému nebi, padají chuchvalce sněhu rozmáčené deštěm, přeletěl kos, bude se stmívat. Co z toho budeme chránit? Kosa? Javory? Kapku deště? Soumrak? Nebe?

Pro začátek konstatuji, abych předešel nedorozumění, že sympatizuju s ochra-nářstvím, a to dosti radikálně: mezi sjezdov-kou a lesem volím les, mezi meandry a napřímeným kanálem volím ty meandry, mezi pěší chůzí a jízdou autem tu chůzi. Jenže jádro věci je někde jinde.

A ještě se omlouvám ochranářům všeho druhu, že do toho kecám, dlouhodobě stojím bokem ochranářských aktivit a lze mě chytat za slovo.

Přírodu se sluší chránit

Úvodem připomeňme, že pro ochranu přírody jsou opravdu dobré důvody. Spočívají jednak v tom, že je co chránit, jednak v tom, že je proti čemu chránit.

Chráníme trojí: druhy (chráníme raka říčního a korálici trojklannou, ať jsou kdekoliv), ekosystém/společenstvo (tady květnatou bučinu, onde močál s ostřicema) a – značně odlišnou věc –  tzv. životní prostředí (že se pokusíme nezadusit smogem a nezahltíme se odpadky). Tohle trojí (vynechali jsme pro jednoduchost ochranu jevů geologických, třeba skály nebo písečného přesypu^[1]) bývá často v médiích spojováno, což vede k nedorozuměním: když čekáme, že se nám někdo postará o čistý vzduch a on místo toho chrání běláska řešetlákového, nutně nás zklame.

A proti čemu chráníme: všeobecně řečeno proti civilizačnímu ohrožení – a někdy ještě radikálněji proti jakémukoliv lidskému zásahu (kromě ochrany samé). Nejen jednotlivé lidské zlomyslnosti, ale celá obrovská expanze naší civilizace v posledních cca 150 letech vytvořily situaci, kdy je ledacos opravdu ohroženo.

Vede to ovšem k tomu, že ono ohrožení je hlavním nebo i jediným důvodem ochrany. Chráníme téměř cokoliv, co je vzácné, bez ohledu na to, zda to za ochranu stojí; snad jen vyslovených škůdců se to netýká. K ochraně nás pak nevede ani tak věc sama, jako spíš situace, v níž se ocitla.

Zdá se potom, že ochranářství je (jen) záchrannou záklopkou naší civilizace, která tak tlumí vlastní negativní stránky. Totéž myšlení, které umožňuje přírodu ničit, ji umožňuje i chránit; vlastně se na základních předpokladech shodnou, byť třeba s opačným znaménkem. Jinými slovy, reflektováním ochrany se něco dozvíme o společnosti, ale málo o přírodě.

Problematické stránky ochranářství

Ochrana přírody je záležitostí především státní, což je na jednu stranu dobře (nedělám si iluze, jak by dopadla po přenesení kompetencí na kraje, města či soukromníky), zároveň to však s sebou nese typická negativa státních institucí.

Nemám teď na mysli nedemokratičnost, která bývá ochranářství často vytýkána. Ta je v pořádku. Vezměme jako příklad třeba ono dilema: sjezdovka nebo les? Zdánlivě jde o symetrický výběr, necháme o něm hlasovat a basta. Bude-li většina pro sjezdovku, postavíme sjezdovku. Trvat i potom na ochraně lesa je nedemokratický diktát menšiny.

Jenže: vytvořit sjezdovku je záležitost několika měsíců; obnova lesa by trvala nejen desítky let, než by vyrostly stromy, ale třeba i stovky let, než by se obnovily tisíce vazeb, půdní mikroorganismy apod. – a v případě unikátních ekosystémů by mohla být obnova zcela nemožná. Nevybíráme tedy ze dvou rovnocenných možností: když si po deseti letech odhlasujeme, že už zase nechceme sjezdovku, ale les, bude pozdě.

Protože většina lidí by cenu toho, co chráníme, nepoznala, necháme rozhodovat odborníky. Oni jsou schopni rozlišení, co za ochranu stojí a co ne. V situaci, kdy většina národa nepozná dub od buku, je navýsost potřebné mít lidi, kteří se v přírodě opravdu vyznají. Nedemokratický diktát menšiny je diktátem znalců – podobně jako v případě výtvarného umění, stavebních památek apod. Ochranářům se podřizujeme stejně jako např. hygienikům.

Na to by se dalo namítnout, že odborníci mohou předestřít situaci – a demokratická většina teprve pak rozhodne. Vzhledem k tomu, nakolik je veřejnost schopna otevřeně naslouchat, to však nebude schůdná cesta.

Zbývá se ptát, odkud berou odborníci svůj mandát. Odpověď by se mohla odvolávat na slušnou tradici oboru a jeho zpětnovazebné mechanismy, tlumící případné výstřelky.

jde mi však o jiná negativa: zejména o iluzi objektivity. Ochrana přírody se považuje za jakousi danost. Někdy ochranáři samými, ještě více veřejností.

„Vyjmenuj nám, Pepíčku, chráněné druhy živočichů,“ řekla paní učitelka. – A i takový technokrat sice lužní les chránit nechce, věří však většinou ochránci, že by se chránit měl.

Státní monopol na ochranu (stejně jako na školství, medicínu apod.) příliš neumožňuje vznik myšlenkových alternativ. Zastírá, že ochrana je dobově a lokálně podmíněná, a vytváří dojem, že tu bude dlouhodobě. Současné euronormy (síť chráněných území Natura) na této iluzi nic nezměnily, možná ji ještě posilují.

Nevěříte, že jsou naše normy relativní a kulturně podmíněné? Biolog Vojtěch Novotný uvádí příklad z Papuy – Nové Guineje: promítli domorodým náčelníkům propagandistický film proti ničení pralesů – padající kmeny, vřeštící opice, vyděšení papoušci, tříštící se orchideje, triumfující radlice buldozeru, měsíční krajina. A náčelníci řekli: „To je bezvadný, to berem, kde se to sežene?“ On je pro ně prales především sídlem zlých duchů, s nimiž člověk svádí nepřetržitý nerovný boj.^[2]

A protože je ochrana profesionální, získává běžný občan dojem, že se ho vlastně netýká; že jde o starost někoho jiného.

V revolučním roce 1989 hrála ekologická témata ne zcela podružnou roli: během roku se podepisovaly ochranářské petice s lehce protistátní příchutí; s ničením přírody už docházela trpělivost. Na Albertově 17.11. se ironicky volalo rozorejte meze! – Dnes, dvacet let poté, mluví dav v internetových diskusích pohrdlivě o zelených mozcích a ekoteroristech. Přehráli jsme nárok ochrany na odborníky a můžeme ho, zdá se, vesele kritizovat. (Podobně jsme se zbavili např. zodpovědnosti za vzdělanost tím, že máme státní školství. Co je zajištěno, přestává být nárokem.)

Ochrana přírody je výrazně propojena s biologií. Zase je to na jednu stranu dobře – biologie je obor velmi rozumný a tak i její aplikace většinou dopadá uspokojivě. Ale opět jsou tu zároveň negativa. Jednak pořád ta představa danosti, vždyť biologie je novověký vědecký obor s totalitním nárokem na pravdu, vůči alternativám opatrný a alespoň v teorii nepřipouštějící žádné hodnoty. Jednak často dochází k ochraně nějakých obecných teorií; viz třeba tradiční důraz na „původní“ klimaxová společenstva nebo moderní ochranu biodiverzity.

Teorie klimaxů, rozsáhlých stabilních ekosystémů, pochází z nějakých sedmdesátých let. Představuje (si) přírodu jako velké homogenní plochy, v našem případě lesy od obzoru k obzoru. Novější ekologie naproti tomu akcentuje mozaikovitost a disturbance: příroda by tu byla mozaikou více či méně „narušených“ ploch - tu stepní enklávy, tu paseky teprve zarůstající po požáru, tu místo, kde řádila vichřice ...

Zastánce biodiverzity se zase bude potýkat s problémem, jak odlišit diverzitu „hodnotnou“ od pouhé roztříštěné rozmanitosti; smetiště plné invazních druhů je diverzifikované ažaž.

Navíc se tak ochrana přírody nedostává tolik do styku s obory humanitními; historik či estetik do ochrany moc mluvit nebude. A to je škoda, protože – jak ještě ukážeme – za ochranu stojí řada jevů na pomezí přírody a lidské kultury.

Ze strany biologů je přitom ochranářství často přehlíženo coby „pouze aplikovaný“, béčkový obor (nechci tu diskutovat o tom, nakolik oprávněně). Obor sice užitečný, ale ve vztahu k poznávanému pouze sekundární; obor, který nemůže nic zásadního k poznání přírody přinést.

Převrácení perspektivy

Zdeněk Neubauer se v Přímluvci postmoderny podíval na novověkou vědu nezaujatým pohledem „ufounského religionisty“. Z tohohle pohledu se pak věda ukázala být náboženstvím novověku se svými vlastními chrámy, proroky, světci a zjeveními.^[3]

Podobně můžeme i ochranu přírody spatřit z odstupu jako činnost zcela nesamozřejmou (už se nám to stalo v případě papuánských náčelníků). Ve většině dob a kultur by skupina lidí, která zabraňuje kácet stromy, lovit zvěř, splavňovat řeky a vůbec užívat něco, co jim samým ani nepatří, působila prapodivně. Vysvětlujte středověkým vesničanům, že vlci mají svou cenu a máme je nechat na pokoji, že močály za městem jsou důležitější než nějaké pole a že temný les má i jinou hodnotu než stavební dříví! Vysvětlujte napoleonské armádě, ať táhne jinudy, aby nenarušila unikátní ekosystém! A kdyby vám náhodou vyhověli, vysvětlujte jim pak, že sami ten les nechcete – že ho tam zkrátka necháte stát nevyužitý!

Asi nejspíš by se tam k pochopení dnešní ochrany hodilo slovo tabu. Nechť se ruka lidská nedotkne vstavače kukačky! Kdo zabije či jen vyruší orla (zasvěceného Diovi), budiž proklet!

Chráněná území lze ztotožnit s místy zapovězenými, příliš posvátnými na to, aby je směla narušit lidská přítomnost. Sotva překročíte hranici, ocitáte se ve světě, kde platí zcela jiná pravidla. Jen krok za cedulí je všechno jinak.

Podívejme se v rezervaci na tabule s příkazy a zákazy – a jsme doma: jsou to příkazy rituální! Nezakazuje se tu páchat zločiny; to je zakázáno všude. Zakazují se tu přednostně věci, které všude jinde patří k životu člověka:  Rozdělávat oheň (co už může být výsostněji lidského?). Lovit zvěř a trhat květiny (lovec a sběrač představují prastaré vztahy člověka k přírodě). Tropit hluk („jak zakázali hrát a zakázali zpívat!“). Koupat se (abychom neznečistili posvátný pramen). Vůbec chodit (mimo vyznačené stezky): noha člověka tu není nohou poutníkovou, ale brutální nohou surovce v bagančatech. Pošlapaná tráva je tu jako popleněná čistota, pošlapaná čest. „Stůj, noho, posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš ...“ Platí tu poněkud omletá metafora les – chrám.

Když ve staré dobré Arkádii dívky běhaly mezi stromy, tančily na paloucích a věnčily se květinami, dopouštěly se z dnešního hlediska řady přestupků; měly by být pokutovány.

Jen tak lze vyložit onu naprostou nezištnost ochranářovu: v ideálním případě vytvoříme území zcela bez lidí ... takže ho nikdo neocení. Leda díky povědomí, že kdybychom tam vstoupili, nalezli bychom přírodu nedotčenou. Ochranář se tak podobá člověku, který uzamkne krásný obraz do věže, aby ho nespatřilo a tedy neposkvrnilo lidské oko. Zapovězená komnata ... A málokdo to dělá proto, aby měl rezervaci sám pro sebe (s pocitem tady je Krakonošovo). Nezištnost ochranářova sahá většinou tak daleko, že z užívání vyloučí i sám sebe. Ochranářství je asketické.

Tradiční tabu však měla vždycky nějaký důvod: kvůli bohům, kvůli událostem, které se kde staly, kvůli moci místa samého. Nic z toho ovšem v novověkém ochranářství nenalézáme. Z tradiční perspektivy se tak jedná o náboženství zcela nepochopitelné.

Nezjevné motivy pro ochranu

Řekli jsme již, že snáze zdůvodníme, proti čemu chráníme, než pro co chráníme. Snadno se shodneme, že se nemají vypouštět jedy, nemá se zalévat louku asfaltem a zaplňovat svět rachotem strojů; to je reakce proti negativním rysům civilizace, ale ještě ne pro přírodu.

Nalézt silné důvody, proč by měl mít ten či onen druh nebo to či ono místo větší cenu než jiné, není vůbec snadné. Většina z nich působí spíš nepřiznaně – a nejsouce kultivovány, mohou se pak projevit komicky nebo tragicky. Rozumný ochranář se jim radši vyhne. Přitom však pro většinu ochránců představují ony skryté důvody vlastní motivaci pro jejich práci.

Naše ochrana není radikální jako v takovém Tibetu, kde šlo opravdu o záchranu každého jednoho živého tvora: mouchy topící se v čaji, ryby zamrzlé v ledu, půdních bezobratlých nabraných při stavbě na lopatu ...^[4] Nemáme k tomu dostatečné důvody – a pokud to někdo dělá „ze soucitu“, lze mu snadno dokázat, že se mýlí (vypouštění vánočních kaprů, kteří následně chcípnou, nebo odmítání „násilného“ kosení, takže louka zaroste křovím).

Určité vymezení ochrany často vede k vyostření polarity chráněné – bezcenné: co se nevejde do určité ochranářské škatulky, je přehlíženo. Tady chráníme, onde hubíme. Lilie je cenná, kopřiva ohavná. Kácet v rezervaci je zločin, kácet kousek vedle je hospodářská prosperita. (Občas se dostaneme do paradoxů: tesařík je chráněný – tesařík je škůdce.)

Úcta ke druhu tak jde ruku v ruce s neúctou k jedinci. Sleziník zelený je vzácný, utržením jediné rostliny ohrozíte přežití druhu – a jen proto se nemá trhat. Vedle roste sleziník routička, ten je ve městech všude, ten si trhejte, jak je libo. Nejde o přežití jedince, jde o zachování druhu. Nakonec budou stačit genetické banky ... Zubr? Máme, DNA v trezoru.

Jde o to, že ohroženost druhu se (relativně) dobře vykazuje. A protože jde o pouhý výskyt, tedy hodnotu v novověku nezpochybnitelnou, nevystavujeme se nebezpečí výsměchu. Kdybychom chtěli vykázat hodnotu jedince, budeme působit jako přerostlé děti či zastydlí mystikové (nedělej to, kytičku to bolí – to není vědecký argument). Zbytečně bychom tak ochranařinu vystavovali riziku zpochybnění.

Jedním z velmi ošemetných důvodů pro ochranu je původnost. Ochranářství je bytostně konzervativní, asi jako památkářství. Nechce budovat přírodu novou a lepší; chce uchovávat. Hledí do minulosti. Sebehezčí květinu odmítneme, je-li invazním cizákem.

Vzpomínám si na šok ústeckých gymnazistů; průvodce v NP Podyjí jim ukázal krásné stromy – borovice černé – nejkrásnější stromy v lese; a když je poobdivovali, podotkl, že jsou určeny ke skácení, jsouce původu jihoevropského, do doubravy že rozhodně nepatří.

Původnost je velmi silným motivem: obnovíme přírodu našich pra-předků, pra-les je lesem nejpůvodnějším, lesem prvotním, lesem lesů, prototypem lesa. Kupte si pod stromeček kousek pralesa! Jenomže taková původnost je iluzí; do jaké minulosti se chcete vracet? Do lesů kácených středověkými dřevorubci? Do pastvin doby bronzové? Do mozaiky lesů před propuknutím neolitu? Do lesostepní krajiny nějakého dryasu? Do mrazové stepi konce glaciálu? – Ano, napěstujme si “původní prales“; s vědomím, že bude takový, jaký „měl být“, ale jaký zřejmě nikdy nebyl.

Dalším silným sporným motivem je krása. Protěž prý chráníme proto, že je vzácná; ve skutečnosti však proto, že je krásná. Jako dítě jsem litoval, že je pavích ok tolik; chtěl jsem, aby byla vzácná, aby se dala chránit.

Ne, krásu opravdu jako kritérium uznat nemůžeme, vždyť ona je nevědecká, jen si představte ty Výbory pro stanovení estetické hodnoty, fuj. Ale to, že je něco zneužitelné, ještě neznamená, že se to nedotýká něčeho důležitého, naopak! Byť krásu nemůžeme uznat, je to především ona, kdo působí.

Krása s původností dost souvisí. Naprostá většina přirozených společenstev vypadá hezky – a jejich nepřirozené náhražky jsou ošklivé, to pozná i laik na první pohled. Snad jen nivy plné pcháčů se běžně přijímané estetice vymykají. To, co si vybere fotograf, malíř – krajinář, básník – romantik, to se blíží naší představě o původnosti.

Čistota. Hodnota téměř náboženská. Rituální čistota: průzračná voda jezer, neporušené duny, nedotčené sněhové pláně, éterické plátky květu, neposkvrněné jablko ... Nesmírně zneužitelná: ach ty reklamy na minerálku, na pivo z hor a na oplatky z darů naší země! Ach ty prospekty pro turisty! Ochranáři se podobají hospodyni pyšné na bělostné povlaky a nablýskané okenní tabulky. Přítomnost i jediného odhozeného plastového sáčku pak pochopitelně vadí jako nesmytelná skvrna.

Základní ochranitelské pudy vyvolává ohroženost. Křehká květina, kterou se chystá zašlápnout humpolácká bota. Opuštěné ptáče vypadlé z hnízda. Kdo by nevztáhl ruce, kdo by ho nezahřál v dlaních?

Opačný – a podobně silný – je ideál nezkrocené síly, divokosti: vyceněné čelisti, smrtící pařáty dravce, hřmící vodopád, nespoutaný cval koní.

Ochranář se toho všeho ve svém nitru dotýká: hledá pohádkovou krajinu svého dětství. Kdyby mohl, chránil by víly; nevyplašte hejkala!

 Ještě jednou: tyhle motivy nelze v ochraně přírody dostatečně rozumně používat, abychom nesklouzli k nějakému paskvilu; přesto jsou ale silou, která tu působí, byť bychom si je odmítli přiznat. To, že se důvody pro ochranu těžko vykazují, ještě neznamená, že na ně máme zcela rezignovat.

Zoufalá slabost ochranářské osvěty – kohopak dojme naučná stezka nebo exkurze pořádaná regionálním muzeem? – spočívá asi právě v tom, že nedovede předat ty skryté, skutečně působivé motivy.

Stará dobrá řecká fýsis

Nemohli bychom se ve svém pátrání po důvodech ochrany obrátit ke zdrojům, k pramenům, ke starým textům?

Těžko; ochranařina je obor veskrze moderní, sama pracuje hlavně s nejrůznějšími brožurkami, prospekty, propagačními materiály. Pokud se už k nějaké starší tradici hlásí, deformuje ji k nepoznání. (Svatý František – patron ekologie? Br.)

Zdeněk Kratochvíl^[5] připomíná pojem (nejen) řecké předsókratovské filosofie: fýsis. V češtině by se to muselo překládat dvojicí příroda/přirozenost; možná i přirození.

Fýsis znamená dvojí: jednak je to divočina. Opakem by byla polis, místo obývané lidmi. Taková divočina tehdy převládá, lidská společnost představuje ostrůvky jen dočasně vydobyté a jen nesamozřejmě udržované. Tam běhají laně, tam se vydávají lovci, hrdinové – a ne vždy se vracejí. Bohyní takové divočiny je Artemis.

Otázka, jak chránit takovou divočinu, by působila směšně. To člověk se musí chránit před ní! Jak chcete chránit to, co má pro člověka navýsost ohrožující povahu a co je dost mocné, aby se ochránilo samo?

Někde odsud by se dala odvodit myšlenka moderní: návrat divočiny, jak o něm mluví Jiří Sádlo.^[6] Neolit skončil, zemědělství postihl nevratný úpadek, na perifériích, skládkách a výsypkách začíná nová divočina. Příroda se vrací neohlášena a nevítána, v podobách, které jsme neočekávali.

 Stačí se podívat jinak. Napříč. Mně se to stalo při běžné cestě do města. Znal jsem ji přitom dobře. Nemyslel jsem si, že mě něco potká právě tady.

V dohledu tam je nádraží, vedle sebe koleje, silnice a parkoviště, drátěný plot, překládka uhlí, o kus dál bytovka. Samá civilizace; z přírody zbyly plevele podle kolejí, džungle křídlatky, křoví lemující řeku, kus louky u pole. Chránit? Není co.

 Jen dva kroky jsem udělal do křoví a všechno se převrátilo. Kolem mě byly větve – a o kus dál taky ... a dál taky, vyplňovaly většinu údolí, ocitl jsem se v krajině z Šípkové Růženky, jen ta silnice a dráha ještě nezarostla, zatím. Musel jsem se smát. Pro samá navyklá schémata (že tudy vede cesta do města) jsem se odnaučil vidět vegetaci, která se tu drala na svět doslova na každém kroku.Silnice, po níž jsem před chvílí kráčel zcela samozřejmě, se stala ohroženou lidskou stezkou.

 Nejsou tu medvědi; dnes ještě ne.

Druhý význam fýsis je pak přirozenost ve smyslu povaha; povaha, nátura každé jednotlivé (živé) věci. Je snad taková fýsis ohrožena? A máme snad tuto fýsis chránit?

Pokud ano, představuje její nejvýraznější ohrožení sama novověká vědotechnická civilizace; nejvýraznější denaturací (opět Kratochvílův pojem) je objektivizace, mechanizace, descartovské vložení reálného světa do světa geometrického (sensu Vopěnka^[7]). Pak vadí ne činnost buldozeru, ale samotná existence buldozeru. Ne odhozený plastový sáček, ale vůbec existence plastového sáčku. Odpůrci ochranářům často vyčítají, že podrývají samotné základy civilizace. Mají pravdu, právem se bojí; radikálně domyšlená ochrana přirozenosti to skutečně dělá.

Jak ale takovou fýsis chránit? Zdá se mi, že to nelze činit, použijeme-li přitom prostředky, které se samy řádu přirozenosti vymykají. Abychom se svými prostředky nevzdálili fýsis ještě víc. Tady někde je paradox a osobní tragédie lidí, kteří šli chránit přírodu kvůli rostlinám a zvířatům – a tráví čas úřadováním za stolem.

Proč nechránit přírodu

Během minulého slunného října jsem cestou z Klopot do Ústí přišel do habrového lesa nad slepým ramenem Orlice. Zlaté světlo nízkého slunce se setkávalo se zlatým listím lip a habrů; kontrastovalo to s jejich černavými kmeny i s ještě černější vodou dole pod svahem, kde se to vše, slunce i listy, ještě odráželo a tak zdvojovalo. A navíc listy padaly, tiše a klidně, snášely se na hladinu tůně.

Celkem marně jsem tam mačkal spoušť fotoaparátu, ale hlavně jsem (si) tam formuloval (nevědeckou) tezi o vrcholných projevech rostlin/společenstev: musí být příležitost, doba, byť jen pár dní v roce, byť jen na nemnohých místech, kdy se jejich podoba ukáže, až se tají dech. Ne že by jindy byly něčím nižším, ale jen v téhle chvíli se naplno ukazují. To jsou ta místa a ty okamžiky, kvůli kterým jsou na světě.

Nejvlastnějším, ontologickým zdůvodněním, proč chránit přírodu, by mohlo být tohle: chráníme zejména výsostné, archetypální typy prostředí, které může člověk obývat. Máme je kdesi hluboko v sobě, působí na nás, ovlivňují nás. Veškerá horská turistika a výjezdy po cyklostezkách jsou hlavně marnou snahou se tam vrátit. Skála a jeskyně a řeka a tůň a černý les. Ohyb cesty a pata stromu. Modrásek koukolový nám asi za ochranu nestojí; třepotání motýlích křídel však ano.

Ovšem že tak můžeme sklouznout ke kýči či ideologii; už jsme řekli, že skutečně působící motivy nejsou bez nebezpečí.

Uznáme-li však, že chráníme především přírodní archetypy, zdá se mi, že musíme na ochranu v běžném slova smyslu rezignovat. Jednak proto, že nebezpečí ideologizace je příliš velké: pokušení chránit rodnou hroudu a čistou vodu a divoký les dovedlo Evropu až k nacismu. Jednak proto, že, jak jsme řekli, by prostředky měly být přiměřené cíli – a to ve státní, institucionální ochraně nikdy nebudou. Jednak proto, že to archetypy nepotřebují, jsou tak mocné, že se docela dobře ochrání samy a jakákoliv jejich ochrana by byla nepřiměřeně povrchní. Proto, že sama pomíjivost k nim neoddělitelně patří: chraňte oheň před vyhořením! A konečně proto, že archetypy vůbec chránit nelze, protože se jakékoliv uchopitelnosti vymykají.

Možná by se dalo slovo ochrana nahradit slovem péče nebo ohled nebo všímavost. Být všímavý k archetypům; o nic jiného nejde.

Při pohledu nezaujatého religionisty se nám ukázalo, jako by ochranáři chránili něco posvátného. A byli jsme zklamáni tím, že jsme nic zvlášť posvátného nenalezli.

Zkusme vzít ale religionistickou paralelu vážněji: tak jako novověká věda byla založena skutečným zjevením – zjevením duchovní povahy skutečnosti (píše tak Neubauer tuším ve svých úvahách o Golemovi a o svatém Františku), lze i v počátku ochranářského hnutí nalézt nějaký velmi základní projev skutečnosti, který se tu dere na povrch a vyžaduje péči.

A teď se to dá všechno shodit nějakým zbožštěním Přírody – a jsme zase v jedné z novodobých pastí.

Pak by bylo možné rehabilitovat ochranu ne jako přístup odvozený, sekundární, ale jako obor primární, zakládající, od něhož by se naopak mohlo odvozovat – třeba nové biologické paradigma.

Pak by bylo možné opět sblížit tu trojici oddělených předmětů ochrany – druhy organismů, společenstva i životní prostředí člověka se mohou znovu setkat v oné představě místa, na němž lze přebývat.

Pak by bylo možné sblížit ochranu přírody a památkářství coby „ochranu kultury“: nejde už o přírodu zbavenou lidských stop, ale o přírodu obývanou. Pouhá folkloristika? Jen počkejte, až dojde ropa a sekačky zmlknou, rádi se zase naučíte naklepávat kosu!

Pustit si přírodu k tělu by muselo znamenat i přijetí polarit: nejen průzračné jezero, ale i kalná řeka; nejen voňavý kvítek, ale i hnijící klacky ve křoví; nejen zlatý Pták Ohnivák, ale i urousaný čokl. Jeden den se půda v lese pokryje listy žhnoucími nejčistšimi barvami, div všech divů hned za rohem; druhý den všechno rozprší, zhnědne, zmizí.

Pro nesamozřejmé vidění světa jsem kdysi navrhl pozorování hlavou dolů.^[8] Mohli bychom tu analogicky rozvíjet myšlenku ochrany přírody ve stoji na hlavě: v té poloze sice výrazně chápeme neobvyklost přírody a napadají nás mnohé důvody pro její ochranu, nemáme však žádnou možnost něco pro ochranu udělat; čím ostřeji vidíme, tím jsou naše možnosti omezenější.

Něco podobného by mohla být i ochrana přírody potmě, napadla mě cestou za noci po cestě pod lesem: moc jsem toho z lesa nevnímal, jen nejasnou spleť větvoví, sem tam jsem něco nahmatal rukou, sem tam mě něco šlehlo přes obličej – a tamhleten temný stín bude asi pařez. Málo určitého, ale mnoho možností ((dynamis, potentia – i to jsou atributy přírody). V tom lese se mohlo dít ledacos. Pravý opak moderní přetechnizované ochrany, kdy mapujeme výskyt organismů pomocí družic s přesností na decimetry – a pak už nějak není důvod, proč je vlastně chránit, možnosti překvapení jsou vyčerpány. Chránit fýsis znamená připustit obzor, připustit neurčitost.

Metodu nechránění přírody můžeme zvlášť účinně realizovat zrušením chráněných území. O co vyostřenější byla totiž ochrana v rámci jejich hranic, o to méně jsme si všímali přírody mimo ně. Cenou za to, že do rezervace nesmí jediné auto, byl fakt, že mimo rezervaci je auto samozřejmostí.

Mysleli jsme, že hranice chráněných území chrání přírodu před člověkem. Stejně tak však chránily člověka před přírodou. Tam kdesi ať si příroda klidně je, jen ať nic nepohledává v našem okolí. Zrušte chráněná území a otevřete Pandořinu skříňku: nikdo si najednou nebude jistý, není-li v jeho bezprostředním okolí něco, co by zasluhovalo ochrany.

Bič na moderní neznalce přírody: něco ve vašem okolí je chráněné, my vám neřekneme, co, ale když to neušetříte, dostanete pokutu!

Musíme se pak ovšem smířit s tím, že v bývalém národním parku budou trampové zapalovat ohně, horští cyklisté halekat na lesy a hoteliéři stavět kachličkované bazény; ono se naši civilizaci nepodaří kultivovat ze dne na den.

V připravovaném pohádkovém příběhu^[9] se mi vynořil motiv dvou zahrad (u domu bohatého učence): té „denní“ s kašnou, geometrickou strukturou cestiček, jasnými květy, zpívajícím ptactvem a půvabnými stromy – a té skryté, divoké, tajené, oddělené zdí, neudržované; bez ní by však ta první chřadla. V tom příběhu se pak dvířka otevřou, zeď padne a zahrady se prolnou.

Možná tedy nastává vhodná doba, aby se naše kultura pokusila naturu, svůj jungovský Stín, přiměřeně integrovat.