Skonání věku

Jako chiliasmus bývá zvykem označovat ten styl smýšlení či společenských hnutí, který očekává v bezprostřední budoucnosti katastrofy velkého rozsahu, ne-li přímo konec světa. Název se odvozuje od řeckého výrazu pro číslovku tisíc, protože právě v roce 1000 byl zánik hříšného světa vlnou Božího hněvu očekáván s největší intenzitou a v tehdejších „médiích“ také nejvíce diskutován. Skryté přání katastrof, které se ovšem proplétá i s obavami, aby nenastaly, spí kdesi hluboko v lidských srdcích a tisíce natočených katastrofických filmů s milióny svých nadšených diváků mluví samy za sebe. Kolikrát se jen řítil a planul New York pod činy teroristů či jiných zloduchů na obrazovkách, než se to stalo doopravdy ? Kdo se na okraji propasti neopájel představou, jaké by to bylo tam skočit, či v horším případě někoho jiného svrhnout ? Zatímco v minulosti trestal za lidská pochybení křesťanský Bůh či jiní bozi, dnes je na tomto místě Příroda, poškozovaná naší činností. Fascinuje mne a trochu i děsí, jak silná chiliastická tendence se v poslední době pojí s každou přírodní pohromou a jak intenzivně se v nich vidí předzvěst Velké Ekologické Katastrofy, která je už za dveřmi. Je pozoruhodné, jak se na ni řada lidí i skrytě těší s tím, jak konečně nás, vřed na tváři Země, smete a uvolní místo novému rajskému věku, buď bez lidí, nebo s bukolickou rozptýlenou agrární kulturou, kdesi mezi Vergiliem a mýticky pojatým středověkem. Poslední dobou začíná hrát centrální roli v chiliastickém uvažování, alespoň u nás, globální oteplování. Nálady vrcholí většinou během prosince, kdy bylo už po řadu let vlaho, zatímco mrazy se oproti dřívějšku posunují dále do „jarní“ části roku - kdo hned tak viděl přijíždět svatého Martina na bílém koni či naopak v březnu rašit břízy ? V tisku jsem viděl i plamenné výzvy k těm, kdo dosud na globální oteplování nevěří, aby tak rychle učinili. Právě podobný misijní zápal nabádá k opatrnosti. Ne že by snad skleníkový efekt nebyl možný a opatrnost na místě, ale celosvětový vzestup teploty o 0,7 stupně za sto let není věru mnoho a může se zřejmě dobře schovat do „přirozených“ kolísání klimatu - v historické době jich bylo dost a dost. Také to vůbec neznamená, že by se mělo dál v rámci Neomezeného Hospodářského Bujení divoce emitovat do ovzduší vše možné a Kyótský protokol je zajisté užitečné opatření - tímto článkem vůbec nechci říci, že by se nemělo horečně pracovat na technologiích šetrných vůči životnímu prostředí a snižování exhalací a dodržovat v tomto smyslu četná sebeomezení - právě naopak. Prozíravost civilizovaných dob by se však měla opírat o něco jiného nežli o vzájemné strašení se přízraky. Už sám princip společnosti, túrující všechny zdroje až na doraz, by měl být předmětem vážného zamyšlení jaksi předem. Nic není tak obtížně přístupno „vědeckým“ prognózám, jako lidská společnost a hned potom počasí a jevy s ním související. Systémy jsou to tak složité a jejich modely tak aproximativní, že podnes není možno v létě s jistotou říci, bude-li následující zima mírná nebo tuhá, o delších perspektivách ani nemluvě. Často vzpomínám i na ty nejrůznější prognózy slavných západních politologů, sovětologů a kremlinologů, které jsem v osmdesátých letech se svými spoluemigranty se zájmem hltal. Je mi samotnému stydno, když pomyslím, co všechno naprorokovali za nesmysly a že zcela brzké zhroucení sovětského impéria netušil žádný z nich - prognostik, na rozdíl třeba od stavitele, není vázán žádnou odpovědností. Nu dobrá, lidé jsou bytosti mimořádně ošemetné, přikloňme se k neživé přírodě. Je smutnou skutečností, že po dvou stech letech meteorologického a hydrologického výzkumu v české kotlině není nikdo schopen s jistotou říci, o kolik stoupne hladina Vltavy, padá-li určité množství srážek, jak se ukázalo při nedávných záplavách. To není nasazování psí hlavy na příslušné pracovníky, spíše povzdech nad komplexností problému. Jakou asi dotaci by dostala věhlasná klimatologická laboratoř, kdyby temně nemluvila o nadcházejících katastrofách a nedostala se na první tiskové stránky ? Kdyby řekla, že se přesně neví, že výsledky nejsou zcela jednoznačné a je třeba pozorně vyčkávat ? Převrat klimatu do deseti let a obrácení Golfského proudu jsou tím, co doba, toužící po bulvárně extrémním vyhrocení všech zpráv, chce slyšet. Obíral jsem se historií vědy dost na to, abych věděl, s jakou chutí se vždy vrhala na „společenskou objednávku“. Za mého už dosti dlouhého života bylo skutečností, které byly zjištěny „vědecky“, už příliš mnoho na to, abych je bral s tou vážností, jako za mlada. Zato za čtyřicet let, co se dívám na přírodu rodného Třeboňska, nemohu s dobrým svědomím konstatovat žádnou změnu, která by se dala jednoznačně vysvětlit jen změnou klimatu - všechny se týkají změn způsobu hospodaření či toho, že se nějakému druhu, třeba černým čápům, „zachce“ se rozšířit. Možná tu se světem budeme muset být déle, než je nám milo. Intenzivní přání katastrofy katastrofu přivolává, ovšem v rovině společenské, kde jsou její důsledky nejhorší - co byl nejstrašnější výbuch sopky proti posledním světovým válkám ? Některé otázky možná nejsou až tak pro klimatologa, jako spíš pro psychologa či religionistu. Většina náboženství nabádala vždy k bdělosti. Ta se může hodit i v přítomné době - skutečný průšvih totiž přichází nepozorován, v tom je ostatně jeho nejvlastnější podstata.