Zámecké zahrady a zámecké knihovny: hledání společných rysů.

Otázka po souvislostech kulturního a přírodního dědictví v sobě skrývá možný antagonismus mezi jakýmsi přirozeným způsobem života a civilizací, otázku, která se objevila v období romantismu a která za svůj další vývoj vděčí rozmachu industrializace a urbanismu. V této souvislosti bych se chtěl zamyslet nad tím, jak se pojem "příroda" uplatňuje v souvislosti se záměrnou, lidskou kultivací krajiny, podmíněnou zřetely estetickými. Známou oblastí, kde došlo k prolínání přírodního a kulturního dědictví, jsou zámecké zahrady. Méně známá je již dobová literatura, jejímž prostřednictvím se šířily vzory zahradních úprav a drobné zahradní architektury. Jestliže existovaly tyto vzorníky a odborná literatura, je zřejmé, že důvody vzniku těchto zahrad jsou původu artificielního, paradoxem však zůstává, že ideově vycházely právě z touhy po návratu k původní, neporušené formě přírody.

Po dlouhá staletí byl člověk organickým článkem přírody, nevyděloval se z ní a nevytvářel si k ní ani žádný estetický vztah. V barbarských eposech jsou přírodní jevy aktivními, jednajícími silami. Moře, skály, zvířata jsou účastníky světového dramatu stejně jako božstva, fantastické bytosti a lidé. I když později pole, vinice a další hospodářsky obhospodařované plochy výrazně proměňovaly vzhled krajiny, cílevědomým pokusem o její "polidštění" se staly teprve zahrady. Setkáváme se v nich s dvojím pojetí přírody: přírody plodící, kterou představuje sad, v idealizované podobě chápaný jako rajská zahrada a přírody jako posvátný háj, sídlo božstev. I v náboženství původních obyvatel naší země, Keltů, Germánů a Slovanů, byly posvátné háje, výšiny, vodní prameny či významné kameny a stromy místem uctívání přírodních božstev. Středověká církev se ovšem snažila zabránit reminiscencím na pohanskou minulost a středověk zná v podstatě hlavně užitné zahrady klášterní. Pro vztah gotiky k přírodě je charakteristická historka, která se vypráví o sv. Bernardovi z Clairvaux: ten si prý za celý den nepovšiml Ženevského jezera, kolem kterého putoval v náboženském pohroužení. Teprve v renesanci dochází k zakládání zahrad, které mají přinášet především estetické potěšení. V barokní době se zahrada stala součástí architektonické tvorby. Symetricky uspořádané ornamenty z pečlivě sestříhaných ozdobných dřevin podtrhují monumentalitu zámeckých průčelí, zahrady jsou "zabydleny" sochami Vestálek, nymf, Tyfonů a jiných postav antické mytologie, která často navazují na archetyp archaických přírodních božstev.

Monumentální barokní zámky jsou i přes svoji reprezentační funkci přeci jen vpodstatě lidským obydlím - a lidské obydlí vznikalo původně jako jakási forma uzavření člověka vůči přírodě, jako místo bezpečí proti ohrožení zvenčí.V baroku však, jak ukázal například Jiří T. Kotalík, dochází k prorůstání interiéru do exteriéru, k definitivnímu porušení rovnováhy dvou uzavřených světů - vlastní budovy a její zahrady, jejichž hranice se postupně stírají. V tomto fenoménu již můžeme zahlédnout změnu postoje člověka k přírodě. Vždyť ve slavném Platónově dialogu Faidros Sókrates odpovídá Faidrovi, který Sókratovi předhazuje, že nerad vychází za město, těmito slovy: " Odpusť mi, předobrý příteli. Jsem totiž člověk milovný učení a tu mě krajiny a stromy nemohou ničemu učit, kdežto lidé ve městě ano".

Kotalík také připomíná, že i přestože barokní zahrady představovaly jakási privatissima, důsledně izolovaná od vnějšího světa obvodovou zdí, dochází u některých z nich /Hořín, Křimice, Dobříš/ prostřednictvím jejich volného přechodu do lovecké obory k určitému vyzařování barokní zahrady do okolní krajiny.

V rokoku se obrací pozornost urozené společnosti ke kultuře mezilidských vztahů. Je to krátké éra vystupňované galantnosti, ale i světobolu známého z obrazů Antoina Watteau. Rozkošnictví i splín předznamenávají pozdější útěk do přírody, oproštění se od společnosti a touhu po kontemplaci v "lůně přírody". Současně se ale v té době ve tvorbě zahradních architektů začíná odrážet i určitá fáze poznání světa, v tom stupni, jak se vyvinul od velkých objevitelských cest Portugalců a Španělů v 16. století do druhé poloviny 18. století, kdy svět v dnešním slova smyslu byl již víceméně znám, neztratil však ještě svoji dráždivou exotičnost, dnes zcela vypraženou podnikavostí cestovních kanceláří a degradací cestovatelství na způsob trávení dovolené přičinlivých obyvatel té šťastnější, bohatší části lidstva.

Od poloviny 18. století se začínají zahradní architekti inspirovat architekturou nově objevených epoch a exotických zemí: Řecka, Egypta, Blízkého Východu a také Číny. Zprávy misionářů o "přirozeném náboženství" a praktickém založení Číňanů vyvolávají u prvních osvícenců sympatie pro vše čínské. Na sklonku baroka a zvláště v hravém rokoku ovládne Evropu móda chinoiserií, které napodobují a volně rozvíjejí čínské a japonské motivy a předlohy. V Číňanech se tehdy spatřoval národ žijící šťastným, přírodně harmonickým životem. Není proto divu, že chinoiserie také pronikají do drobné zahradní architektury.

Čínské zahradní umění ovlivnilo rovněž vznik anglického přírodního parku. V roce 1772 vydal anglický architekt William Chambers Dissertation on Oriental Gardening, kde dokazoval podřadnost evropské zahradní architektury ve srovnání s čínskou. William Chambers (1726 - 1796) nastoupil ve svých šestnácti letech ke Švédské východoindické společnosti a odcestoval do Kantonu, kde kreslil čínskou architekturu, kostýmy a nábytek, které se staly podkladem pro jeho Desings for Chinese Buildings etc. (1757), jejíž o rok pozdější francouzské vydání se nachází zámecké knihovně Žleby, patřící v minulosti knížecí rodině Auerspergů. Ve druhé polovině 18. století stavební aktivity šlechty, týkající se budování jejích sídel, slábnou, rozsáhlé prostředky však jsou věnovány zahradním úpravám okolí těchto sídel. Často rozměr těchto úprav znamená proměnu charakteru rozsáhlého území v krajinný park. Motivace těchto úprav vychází z literárních předloh a dobové filosofie, kterou charakterizuje Břetislav Štorm ve svém článku o klasicistním parku v Lednici na Moravě těmito slovy:

"Sešla se tu pansofická povznešenost encyklopedistů s citovým zaujetím filosofického směru Roussauova ve svrchovaně paradoxní syntéze. V patách skepse, vyvracející staré zvyky, představy a řády, postupuje osvobozený sentiment. Z konfliktu těchto dvou myšlenkových směrů doby vyrůstá svrchovaný slohový zjev - přírodní park. Návrat k přírodě, pravdě a prostotě je provázen podivným divadelním kultem antických božstev, nešťastných milenek a tajných bratrstev, staví se chrámy a pomníky věcem bezpochyby velmi vzácným, přátelství a lásce, i památníky mizícího světa, rybářské chýše a poustevny s poustevnickými kostelíky, napodobují se dokonce i stavby lidové; vznikají makety pohanských obětišť, židovských a tureckých templů. I středověk se stal předmětem úcty; gotizující stavby se tu však objevují jen jako přísady k celkové vesměrné náladě umělého světa divů přírodního parku. Přírodní park sám je základní slohovou jednotkou, popírající absolutní moc slohu a nastolující vládu estetizující tolerance bez hranic času a místa, podřízenou jen svobodě uměleckého zážitku a citového dojmu. Nelze z tohoto konceptu vytrhnout jednotlivou podrobnost a podrobiti ji zkoumání."

Zámecké knihovny obsahují také řadu dobových časopisů a publikací věnovaných zahradní architektuře. Se starými ročníky zahradnických vzorníků Ideenmagazin für Liebharer von Gärten, englischer Anlagen und für Besitzer von Landgüten, vydávaných v letech 1796-1802 v Lipsku, se setkáváme například v zámeckých knihovnách Frýdlant, Mimoň, Milotice, Březnice, Bludov, Blatná, Budíškovice, Kamenice nad Lipou a Klášterec nad Ohří.Nejbohatěji jsou tyto časopisy zastoupeny v zámecké knihovně Budíškovice. Vedle sedmatřiceti svazků zmíněného Ideenmagazinu nacházíme v této knihovně i dílo Coup-d° oeil sur Beloeil et sur une grand partie des jardins de l°Europe, které vytvořil slavný francouzský maršál Charles Joseph prince de Ligne, tchán teplického knížete Jana Nepomuka Clary - Aldringena, za něhož nastal od roku 1787 rozkvět lázní Teplice, dosahujících světové proslulosti. Součástí lázeňského areálu byl také rozsáhlý anglický park. S dílem maršála a experta v hortologii prince de Ligne se setkáváme i v dalších zámeckých knihovnách, včetně zámecké knihovny v Klášterci nad Ohří, která je po zámecké knihovně v Budíškovicích nejbohatěji zásobenou zámeckou knihovnou v oblasti děl věnovaných zahradní architektuře. Časově tato literatura svým původem spadá do období, kdy zámek patřil Janu Josefu Křtiteli Thun - Hohensteinovi (1767 - 1810), synovci Leopolda Leonharda Thun - Hohensteina (1748 - 1826), biskupa pasovského, který se po své rezignaci v roce 1803 přestěhoval do Prahy. Na území dnešní pražské čtvrti Košíře upravil v letech 1818 - 1824 vesnickou hospodářskou usedlost Cibulku na empírové sídlo, obklopené rozsáhlým přírodním parkem. Mezi několika zahradními stavbami ( umělá zřícenina středověkého hrádku sloužící jako rozhledna, pseudogotická hájovna) nacházíme též jednopatrový čínský gloriet. Vedle toho byly na terase před vstupní bránou panského domu umístěny čtyři plastiky Číňanů. Celek dodnes působí citlivým sepětím drobných staveb s volnou přírodou.

Klášterecká knihovna také obsahuje dvoje kompletní vydání základního spisu teoretika zahradního umění Christiana Caye Lorenze (Laurenz) Hirschfelda Theorie der Gartenkunst, vydaného v letech 1779-1785. Christian Cayus Laurenz Hirschfeld (1742 - 1792) byl od roku 1773 profesorem filozofie v Kielu, od 1784 vedoucím ovocnářské školy v Dürstenbrooku u Kielu. Jeho dílo obsahuje eticko - sociální aspekty a opírá se o teorii přirozeného práva. V zámeckých knihovnách se setkáváme i s dalšími Hirschfeldovými díly. Jeho Gartenkalender z let 1787 - 1789 se nacházejí například zámecké knihovně na Nových Hradech, která má také dosti rozsáhlý fond literatury zednářské, podobně jako již výše zmíněná thun-salmovská knihovna v Klášterci nad Ohří. Spojitost mezi zednářstvím a drobnou zahradní architekturou dokládají sešitová vydání Ideen-Magazin für Architecten, Künstler und Handwerker ... vydávaná v Lipsku pod redakcí J.C. Grohmann v třicátých letech 19. století. V podtitulu se dočítáme, že sešity přinášejí bohatou sbírku kreseb budov všeho druhu a určení, jejich částí a půdorysů, a to ve stylu anglickém, italském, gotickém, tureckém, perském, indickém a čínském. Tuto stylovou všehochuť pak můžeme srovnat s ústředními tématy traktovanými v hlavním tiskovém orgánu rakouských zednářů, Journal für Freimaurer, jehož dvanáct čísel vyšlo v letech 1784 -1786. Každé číslo obsahuje úvodní rozsáhlý článek věnovaný mysteriím některého starověkého kulturního okruhu: hebrejským, pythagorejským, kabirským, indickým a především egyptským. Zajímavé je srovnání ilustrací zmíněného Ideen-Magazinu s dochovanými objekty v zámeckých zahradách. Egyptizující motivy nacházíme v řadě sešitů Ideen Magazinu, velmi časté jsou motiv sfingy a obelisku.

Motiv obelisku zakončeného čtyřbokým jehlanem provází hermetická díla evropských autorů do současnosti. Setkáváme se sním i v zámecké zahradě v Dolních Rožínkách, ve které stojí i "chrámek osvícenství", projektovaný Janem Nepomukem Mitrovským (1757 - 1799), hlavním představitelem moravského osvícenství. Egyptské hlavice v průčelí chrámku symbolizují myšlenku o tom, že osvícenství a věda vzešly ze starověkého Egypta. Vrcholem tohoto "obratu" k minulosti Egypta je pak především známý zámecký park ve Veltrusích, jehož drobná empirová egyptizující architektura nás přivádí k osobnosti pražského architekta Jana Filipa Jöndla (1782 - 1866). Jöndl vytvořil ve Veltrusích prostředí vyvolávající iluzi zasvěcovacích obřadů, které popisuje Vlasta Dvořáková těmito slovy: "Plastika egyptského boha, posazená nad říčním můstkem, měla vyvolávat příjemné mrazení v očekávání nebezpečí, jež eventuálně hrozí těm, kdo od přístaviště na podzámeckém jezírku Spiegel vyjížděli po loďkách na plavbu kanálem. Hladina stoky se na pokyn zvednutím stavidel mohla kdykoli zvednout a vyvolat tak okamžitou umělou záplavu, zásah přírodního živlu, moment překvapení, kdy nebezpečná situace zvyšovala prudkost emocionálních reakcí. Vznešné komtesky pak byly statečnými zachránci - kavalíry přirozeně odnášeny temnými podzemními chodbami do bezpečí zasklených egyptských a dórských pavilónů, kde pak dvojice stěží luštily hieroglyfy vytesané v nadpraží."

Tento eklekticismus, "nepřirozená umělost" a společenská exklusivita by měly výtvory zámecké zahradní architektury stavět do přímého protikladu k "přirozenému životu", spojovanému s návratem k neporušené přírodě. Přesto jsem se nestkal s nikým, koho by dráždil dvě stě let starý krajinářský park. Je to možná dáno i tím, že řada těchto parků byla v minulých desetiletích ponechána "přírodě" napospas. Zanedbáním zahradnické péče vznikly mírně či pokročileji zpustlé přírodní enklávy, vhodné k meditačním procházkám a úvahám o zmaru. Romantický světobol zde můžeme prožívat plněji, než samotní zakladatelé zahrad, kteří se zpravidla nedožili ani "dospělého vzhledu" svých parků. Zámecké parky nám v této podobě umožňují prožít pocit časové podmíněnosti všech věcí a díky nepomíjivé kráse přírody nás jejich zchátralost pobouří méně, než pohled na zchátralé zámecké budovy či zpustlé církevní stavby.

Zámecké zahrady jsou dílem magnátské vrstvy pobělohorské šlechty, jejíž sběratelské činnosti a stavební aktivitě vděčíme za valnou část toho, co nazýváme národním kulturním dědictvím, navzdory tomu, že vztah aristokracie k národním emancipačním snahám byl často velmi rozporuplný. Bezděky si zde musíme uvědomit distinkci mezi "národem" a "vlastí", kdy druhý z těchto pojmů daleko výrazněji akcentuje význam krajiny pro lidskou identifikaci. Krajina zde získává význam neméně politicko - historický, jako vlastní politické úsilí národa či rozvoj jeho národní řeči a kultury. Domnívám se, že je to povzbudivé zjištění, i když se jedná o krajinu vytvořenou umělým lidským zásahem do nějakého "původnějšího" stavu prostředí. Z hlediska "oprávněnosti" takového zásahu představují zámecké zahrady patrně zcela nejúspěšnější formu této intervence, později, ale zvláště dnes, již neopakovatelnou a nedosažitelnou. Z tohoto hlediska si zaslouží zámecké zahrady ochrany, navzdory tomu, že osobně se cítím příjemněji v zahradách "vyzrále zchátraných". Při údržbě historických zahrad se pak neobejdeme bez dobové literatury o zahradní architektuře, kterou můžeme zpravidla nalézt v sálech zámecké knihovny, z jejíž oken se mnohdy otevírá pohled do korun stromů zámecké zahrady, nezřídka založené a budované právě podle této literatury.