ArtActs 2009

Představa, že ve Špindlerově Mlýně vystoupí power-freejazzová legenda Peter Brötzmann (či vokální ekvilibrista Phil Minton), je natolik bizarní, že sama o sobě dokázala navnadit čtyři mladé muže z Prahy. A vezmeme-li v potaz maličkost, že nešlo o zmiňované horské středisko, nýbrž o kitzbühelské lyžařské centrum ve Svatém Janu v Tyrolsku, vzdáleném dobrých pět set kilometrů od Prahy, je třeba si takovýchto posluchačů přinejmenším vážit. Jak se ale nakonec ukázalo, hlavní lákadlo – Brötzmannův koncert, přestože byl skvělý, nebyl tím nejzajímavějším momentem festivalu.

Na počátku bylo sedm nadšených fanoušků volné improvizace a free jazzu, kteří zhruba před sedmnácti lety začali realizovat své myšlenky. V roce 1992 založili klub, který neměl stálý prostor, ale měl za cíl pravidelně sedmkrát do roka uspořádat v Sankt Johannu koncert, někdy v restauraci či kavárně, jindy ve škole. Později zprovoznili i pravidelné filmové večery Kino bez domova. Sen vlastnit klub se naplnil až díky dalšímu nadšenci a velké dávce odvahy. Alte Gerberei, kde se od roku 2001 koná festival ArtActs, byla až do příchodu nacistů v roce 1938 koželužnou (německy Gerberei). Místo sloužilo jako garáže, sklad a až koncem devadesátých let, kdy přišel majitel této oblasti s myšlenkou rekonstrukce celých prostor (celkem tři budovy a pozemek) a konkrétně z bývalé koželužny chtěl vytvořit kulturní centrum. Investoval zhruba půl milionu EUR z vlastních peněz a cesta ke stálému zázemí spolu s prostorem umožňujícím kvalitní produkci se zdála být realizovatelná. Majitel začal renovaci a velmi brzy se spojili s Hansem Oberlechnerem (hlavní strůjce festivalu a ostatních zmiňovaných aktivit), neboť majitel měl sice dům, ale neměl program, zato Hans a spol. měli skvělý program, ale neměli, kde jej uskutečňovat. V listopadu 2000 začali provozovat své aktivity v nových prostorách, kde platili nájem (150 EUR za večer). Všechno se rozjelo výborně, ale asi rok po otevření Alte Gerberei majitel zemřel na infarkt. Po této tragické události chtěla vdova po majiteli a jejich děti celý areál prodat. Pro Hanse to byla složitá situace, neboť přirozeně neměli peníze; dědici jim dali dva měsíce na sehnání milionu EUR. „Okamžitě se objevila firma, která by to celé skoupila, zbourala a postavila nové byty,“ říká Hans a pokračuje: „Zkoušeli jsme najít partnery; měl jsem v té době synka, který chodil do školky Montessori (pozn.: metoda Montessori napomáhá u dětí rozvíjet nezávislost, sebedůvěru a pocit zodpovědnosti za sebe, druhé i své prostředí), která byla v nájmu v dost malém domě na okraji St. Johann a já věděl, že zkouší najít větší dům. Slovo dalo slovo, představil jsem jim možnost odkoupení jedné z dalších budov, co byly zrekonstruovány a nyní na prodej (v té době to byl hotel), a tím byla vyřešena třetina problému.“ Zbývalo sehnat necelých 700 000 EUR. Hans se původně rozhodl, že polovinu z toho vezme na sebe a postaví něco jako zdravotnické středisko, ale jelikož lékaři a fyzioterapeuté nechtěli místnosti kupovat, nýbrž pronajímat, musel se Hans svého plánu vzdát ve prospěch developerské firmy, která vybudovala na pozemku bytovky přímo sousedící s Alte Gerberei. Poslední část peněz muselo sehnat kulturní sdružení, které chtělo s aktivitami v Alte Gerberei pokračovat. 150 000 EUR přispělo Tyrolsko, něco málo přispělo město St. Johann a na zbytek si vzali hypotéku. Vypadá to jako zázrak, každopádně milion EUR do dvou měsíců sehnali.

Logickým vyústěním bylo spuštění festivalu, který v koncentrované podobě ve třech dnech přináší obdobné zaměření jako celoroční koncertní aktivity.

Den první, pátek 6. března.

Z šedivé Prahy jsme vyjížděli ranním rychlíkem a po dvou přestupech a celkem devíti hodinách cesty jsme dojeli do stanice St. Johann, kde, jako všude, kam se během poslední hodiny člověk podíval, bylo vše pokryto zhruba metrovou vrstvou sněhu. Tomu neodolal například saxofonista Mikołaj Trzaska, který požádal své polské přátele, kteří shodou okolností jeli za zimními radovánkami právě do této oblasti, ať přibalí lyže i pro něj, a mohl pak sobotu trávit na svazích s perfektně udržovanými sjezdovkami. Tím potěšil především Hanse, který svým festivalem mimo jiné chce ukázat, že je možné skloubit festivalové hody se zimními sporty.

Otevření devátého ročníku ArtActs mělo v režii trio Thomas Lehn (analogový syntezátor), Axel Dörner (trumpeta) a již zmiňovaný Phil Minton. Toot, jak si trio začalo říkat po prvním koncertu před devíti lety, kdy Minton vyloudil klaksonové tutů, předvedlo něco nezapomenutelného a z pohledu organizačního byl naprosto skvělý tah začít festival jejich koncertem. Toot tvoří jedni z těch nejzkušenějších improvizátorů, které současná scéna nabízí, a jejich dlouholetá souhra jim umožňuje vpravdě volné (chcete-li svobodné) hraní. Důvěra jednoho v druhého, neviditelná vlákna propojující mysl hudebníků v jeden organický, ale naprosto nepředvídatelný celek znamenala pro diváka hned v úvodu jeden z několika vrcholů (pro mě osobně jeden z nejlepších koncertů vůbec).

Následující koncert kvarteta Caetitu zahájil nejmladší z nich, a to osmadvacetiletý rodák ze Sao Paula Yedo Gibson tak, že se jal bublat svým saxofonem v půllitru s vodou. Postupně se přidali na bicí Martin Blume, na basu Marcio Mattos a pianista Veryan Weston (který mimochodem vytoupí 4. 5. v Praze s jedním z hráčů z legendárních Spontaneous Music Ensemble, Trevorem Wattsem). Gibson svižně střídal své saxofony i klarinety, a co mu oproti ostatním třem hráčům chybělo ve zkušenostech, doháněl zaujetím a dynamikou; takové hraní kvartetu vycházejícímu z líhně londýnské volné improvizace rozhodně svědčí.

Feral Choir, projekt, kterému se věnuje Phil Minton již od konce osmdesátých let, se skládá ze třech částí. První, ta zdánlivě nejjednodušší, znamená sehnat několik lokálních zájemců o účast na vokálním workshopu. V tomto případě tato fáze trvala od listopadu, a jak říká Hans: „Zkoušeli jsme to v místní hudební škole, ale naprosto bezúspěšně, ta škola je dost konzervativní. I přes inzerci v lokálních médiích jsme neměli ani jediného účastníka až do čtrnácti dnů před festivalem.“ Pár se jich nakonec přihlásilo a zbytek vlastně sehnal Hans přes telefon a osobní přesvědčování. Nakonec třicet lidí. Druhou fázi tvoří setkání (ne)pěvců s Mintonem, překonání studu a pochopení několika základních pravidel dirigované improvizace. Jelikož Minton má obrovské charisma, je většinou otázkou několika vteřin, případně minut, než účastníci workshopu propadnou jeho kouzlu a plně se zapálí pro společnou tvorbu. Samotná práce s Mintonem trvala dva večery po třech hodinách a přibližně 40 minut před samotným vystoupením v rámci festivalu. Naučit se zhruba pěti pravidlům, kdy určité gesto znamená např. hrát úplně cokoliv, naprosto volná improvizace, něco jiného zas jeden krátký nestandardní zvuk (např. mlasknutí otvírané lahve dloubnutím do koutku úst), zvádl bez problému každý, i přestože 80 % z nich nikdy ani neslyšelo improvizovaný koncert. „Prostě to fungovalo. A každý večer, včetně koncertního, byl naprosto odlišný,“ říká Hans, který se workshopu též zúčastnil. Třetí fází je samotný koncert, kterého se kromě Hanse a dalších místních zúčastnil i Hans Falb, organizátor proslulejšího rakouského festivalu, který se věnuje improvizaci, a to Konfrontationen v Nickelsdorfu. Obrovský aplaus, který Feral Choir sklidil, byl naprosto zasloužený. (Organizátoři považují pořádání workshopů v rámci festivalu za jeho důležitou součást; v minulých ročnících vedli workshop například Mats Gustafson a Hans Koch).

Závěr prvního dne patřil jednomu z údajných vrcholů a hlavních lákadel festivalu (dle informačních materiálů k programu). Kvarteto Eduarda Marraffy (saxofony) tvořil, kromě Lehna, ještě norský kontrabasista Ingebrigt Håker-Flaten (Atomic, Free Fall, School Days, Scorch Trio, The Thing ...) a hráč na bicí a perkuse Michael Zerang (slyš jeho skvělou nahrávku Cedarhead vydanou na Al Maslakh, 2007). Jestli se nepletu, tak kromě posledně jmenovaného s Marraffou předtím nikdo jiný nehrál, a i přestože se ostatní tři hráči vzájemně z pódií znají a mají za sebou již četné spolupráce, patřil jejich koncert mezi ty slabší a pro mě osobně mezi velká zklamání. Nevím, zda v tom hrálo roli premiérové vystoupení v tomto obsazení, spíš se přikláním k variantě špatně nastaveného zvuku, jako by Lehn neslyšel svůj nástroj a naopak měl v odposlechu překřičený saxofon, a tak celkem nepatřičně svým EMS Synthi A přehlušoval ostatní (naopak se sluší říct, že v momentech, kdy hrál jen Lehn se Zerangem, bylo jejich duo krásně vyvážené a vzájemně se doplňující). Výsledný zvuk kvarteta působil velice rozbitě, což byla samozřejmě škoda.

Den druhý, sobota 7. března

Pro místní organizátory byly od počátku důležité aktivity pro děti, a tak naprosto samozřejmou položkou v jejich ročním programu jsou divadla, koncerty, výstavy atd. určené dětem. K tomu ještě pořádají pravidelné letní workshopy (dvou až pětitýdenní), jejichž cílem je umožnit dětem otevřený přístup k současnému umění (hudba, divadlo, film, literatura, výtvarné umění). Součástí festivalu byl tudíž i dětský odpolední workshop „řízené improvizace“ s vokalistkou Annette Giesriegl. Ta se o pár hodin později objevila na hlavním podiu v triu Stumm s pianistkou Manon Liu Winter a flétnistkou Cordulou Bösze. Minimalistický projev příčné flétny, preparovaný klavír a především mnoho zvuků z nitra klavíru spolu s různě deformovaným i všelijak do frází smyčkovaným hlasem, často dosti hlasité produkce, činilo z tohoto koncertu příjemný kontrapunkt drtivě převažujícím mužským ansámblům.

Kromě uskupení vzniknuvších pro potřeby workshopů byl na podiu nejpočetnějším souborem septet Georga Graewea. Dirigent, pianista a autor provedené moderní jazzové

kompozice v jedné osobě patří mezi velké oblíbence Hanse Oberlechnera a jejich vystoupení bylo nejdražší položkou v rozpočtu festivalu, škoda jen, že oproti programu se vystoupení nezúčastnil jeden z nejpovolanějších trumpetistů na poli improvizované hudby Franz Hautzinger, nicméně nahrazení klarinetistou, saxofonistou Frankem Gratkowskim bylo více než důstojné a z hráčů byl po koncertě oceněn nejsilnějším potleskem. Stručně se dá jejich koncert popsat slovy: striktní koncept, partitura, ale dostatek místa pro improvizaci.

Vrchol večera byl tentokrát až na závěr, a to v podání nejstarší generace improvizátorů. Quartet Moderne (původně kvinteto s trombónistou Paulem Rutherfordem) jsou Skandinávci Teppo Hauta-Aho (saxofony) a Harry Sjöström (kontrabas) spolu s houslistou Philem Wachsmannem a bubeníkem Paulem Lovensem. Jejich vystoupení znamenalo pro diváka malé zjevení. Fenomenální metajazyk hráčů, jejichž nonverbální hudební komunikace zůstává pro diváka skrytá. Nicméně, letmé nakouknutí za oponu skýtají chvíle jako například když v první části koncertu Lovens najednou „z ničeho nic“ úderem přes činel do blány bubnu ukončil hru a ostatní tři v naprosto stejný okamžik skončili též, ale navíc se všichni tři podívali na Lovense s úsměvným pohledem, který jakoby říkal: „Paule, ty vole, tos přehnal, to bylo nečekaný, ale parádní!“

Den třetí, neděle 8. března

Večernímu trojkoncertu předskakovala v sólovém odpoledním vystoupení hráčka na těremin, Američanka Pamelia Kurstin. Vynechám-li její lehce infantilní chichotání při jakékoli

promluvě (ať už děkování po potlesku či uvedení skladby), představoval její koncert magické zážitky à la bizarní kabaret v Lynchově Mulholand Drive, kde zní hlas i přesto, že není vidět jeho zdroj.

Tony Buck, bubeník z The Necks, byl součástí několika koncertních uskupení, jejichž vystoupení pro mě znamenala „koncerty roku“: předloni to byli Regenorchester XII v Praze, loni Sol 6 ve Welsu, čili na projekt Martina Siewerta Heaven And, jehož součástí je Buck též, jsem se těšil s mrazivým tušením jedinečného zážitku. Nedělní program jich vůbec sliboval hned několik. Již zmiňovaný Brötzmann, jenž zde vystupoval s trumpetistou Toshinorim Kondóem a dvěma mladšími, o to však talentovanějšími hudebníky (bubeník Paal Nilssen-Love a basák Massimo Pupillo), byl hlavním lákadlem celého festivalu. Osobně jsem se ještě těšil i na pro mě do té doby neznámý projekt Bernharda Loibnera Meltdown, neboť jeho součástí je i vynikající saxofonista Mikołaj Trzaska a violoncellistka Clementine Gasser, o které sám Mikołaj říkal, že je to Brötzmann v sukních.

Vezmu to od konce. Brötzmannovo kvarteto ničím nezklamalo, ale ani nepřekvapilo. Výborný, avšak standardní power-freejazzový nářez, na jaký jsme u Brötzmanna zvyklí, kdy Kondó neměl šanci být hlučnější než Brötzmann a Nilssen-Love jako vždy propotil košili během prvních pár minut. Kdo byl ale milým překvapením, byl basák z italské formace Zu, který i v záplavě eruptivních výkonů svých kolegů byl dostatečně slyšet i vidět.

Velké zklamání jsem však zažil při audiovizuálním koncertu Meltdown. Loibnerova kompozice pro video a živou hudbu byla natolik nudná, že ji nezachránil ani sám Trzaska. Celé mi to přišlo jako sebeprezentace páně multiinstrumentalisty Loibnera, který zde kromě videa obsluhoval elektroniku, počítač a kytaru. Přizval si sice cellistku a saxofonistu, ale snad jen proto, aby je tam měl – na to, že by jim měl dát dostatečný prostor, zřejmě nemyslel. A zmiňovaná „brötzmannovitost“ cellistky? Taky nikde. Nevím, buď mi něco uniklo, ale každopádně pro mě to znamenalo bez váhání nejslabší koncert festivalu, a to o mnoho tříd.

Zato Heaven And, to bylo jiný kafe. Že dojde k nářezu, mohl divák odtušit už od „stewardkou“ na podium roznášených froté ručníků. (V hledišti tou dobou její kolegyně roznášela buráky… tyrolská pohostinnost). Dvoje bicí (Tony Buck, Steve Heather), basa (Zeitblom) a kytary v rukách Martina Siewerta i na stole před ním. Siewert je nejen skvělým zvukařem a kytaristou, ale i skladatelem a „dirigentem“. Celý koncert viditelně vedl on a oproti loňské nahrávce Sweeter As The Years Roll By (Staubgold) byl koncert mnohem dynamičtější, rozpoutanější. Mnohovrstevnaté a dlouze budované struktury (atmosférou připomínající již zmiňovaný pražský koncert Regenorchester XII), jejichž vnitřní propojenost a vnější přechody měl plně pod kontrolou právě Siewert, znamenaly ve výsledku jedno z nejlibějších překvapení (alespoň pro mě) a každopádně jeden z nejlepších koncertů festivalu.

Celková účast během jednotlivých večerů se pohybovala okolo 80–100 návštěvníků, z čehož pouhých 20 % tvořili místní obyvatelé, větší část přijížděla z jiných regionů Rakouska, ale i z Itálie, Švýcarska a Čech.

Budete-li mít někdo chuť zkusit lyže a improvizaci v jednom dni, zkuste příští rok zajet do Svatého Jána. Termín se moc měnit nebude, neboť v Rakousku jsou tři klíčové festivaly s podobným zaměřením, rozmístěné do pravidelných životadárných dávek. Kaleidophon v Ulrichsbergu (přelom dubna/května), Konfrontationen v Nickelsdorfu (červenec) a Music Unlimited ve Welsu (listopad, kurátorkou bude letos Ikue Mori!), a tak logicky nezbývá než obohatit něčím také zimu.

Článek byl otištěn v časopise HIS VOICE.