Aurelius Augustinus (354 – 430 n. l.) O Boží obci

Kniha XII, 21

Vždyť který zbožný sluch by to snesl, aby po životě, proputovaném za tolika velikých neštěstí (ačli se tomu má říkat život, když je to spíše smrt, a to smrt tak těžká, že oné smrti, jež by nás od této osvobodila, se bojíme z lásky ke smrti této), aby po tak velikých a četných a hrozných zlech, konečně jednou skrz pravou víru odčiněných a ukončených, člověk sice dospěl ke spatření Boha a tak se stal blaženým v patření na nehmotné světlo skrze účast v té neproměnné nesmrtelnosti, po jejímž dosažení toužíme a hoříme - ale s tou podmínkou, že ji jednou nutně opustí, a opustě ji, bude sražen od oné věčnosti, pravdy, štěstí a uvržen v podsvětní smrtelnost, ohavnou tupost a proklaté neštěstí, kde je Bůh ztracen, kde pravda je v nenávisti, kde se blaženost vyhledává v nečistých neřestech - a že se to dělo a bude díti opět a opět, bez jakéhokoli konce věcí dřívějších a pozdějších, v určitých obdobích a rozměrech věků! A to proto, aby v běhu určitých cyklů a v jejich ustavičném návratu mohly býti pomocí našich falešných blažeností a skutečných neštěstí, střídajících se sice, ale neustálým navracením věčných, Bohu známy jeho skutky, protože prý ani nemůže od tvoření odpočívati, ani věděním poznati to, co je je konečné! Kdo by to poslouchal? Kdo by tomu věřil? Kdo by to snesl?