Ingebrigt Håker Flaten

Oppdal

Ingebrigt se narodil do početné protestantské rodiny (šest sourozenců), kde byla hudba na denním pořádku, neboť Ingebrigtův otec byl varhaník a matka vedla kostelní sbor. Všichni v rodině buď zpívali nebo na něco hráli, ale jelikož hudba, kterou Flatenovi provozovali, byla vždy tradiční, ať už lidová nebo církevní, jednoho dne se Ingebrigt rozhodl zkusit něco jiného.

Zhruba v patnácti letech nabyl dojmu, že nemusí chodit každou neděli do kostela a že hudba, která k tomu patří, ho vůbec nezajímá, nicméně později si uvědomil, že i tato fáze v jeho hudebním vývoji měla své opodstatnění. Jako návrat ke kořenům pak můžeme v tomto světle vnímat loňské album Elise (Compunctio), které Ingebrigt vydal se saxofonistou Håkonem Kornstadem, který na některých místech hraje i na flétnonet (flétnu s klarinetovým náustkem). CD je věnované Ingebrigtově babičce, která díky záznamu uloženému v archivu Norského národního rozhlasu album otevírá tradiční písní Ak, mon jeg staar i naade. Tradiční norské hymny k oslavě Boha posloužily jako základ k interpretaci a aranžím Flatena s Kornstadem. K tomu ještě přidali skladbu Death and Flower Keitha Jarretta a jednu vlastní volnou improvizaci. Výsledkem je křehké album, které ukazuje Flatena v nezvykle jemném světle. Například ve For himmerigs land maa man kjempe začíná Flaten smyčcem invokaci, kterou postupně převede do truchlivé pomalu se pohybující melodie, na níž se už podílejí oba hráči.

Trondheim

V roce 1989 se Flaten přestěhoval do Trondheimu, kde o pár let později začal studovat na konzervatoři. Během studií se potkal s dvojicí hudebníků, s nimiž spolupracuje dodnes – bubeníkem Paalem Nilssen-Lovem a pianistou Håvardem Wiikem. S oběma například v Element (jejich první a dnes již neexistující kapela) a Atomic, s prvním jmenovaným a s finským kytaristou Raoulem Björkenheimem ve Scorch Triu (letos však Nilssen-Love bohužel trio opustil), v School Days Kena Vandermarka či triu The Thing Matse Gustafssona, a v neposlední řadě v Townhouse Orchestra, jehož součástí jsou ještě saxofonista Evan Parker a pianista Sten Sandel.

Až na to, že ke studiu na konzervatoři v Trondheimu je zapotřebí již předem zvládat standardy a rozumět jazzovému jazyku, je tamní studium velmi otevřené. Škola studenty podporuje v jakémkoli experimentování a volné improvizaci a umožňuje studentům množství koncertů, což je podle Ingebrigta zásadní. „Je důležité koncertovat před posluchačstvem, nejen neustále studovat ve škole, protože při koncertech se člověk naučí nejvíc. Studium hudby je úkol na celý život: hráč musí poznávat svůj nástroj, učí se ze setkání s novými lidmi, přijímá poučení z historie (poslechem dřívějších hudebníků) atd. Samozřejmě že musím cvičit, jak jen to jde, abych byl schopen improvizovat. Představ si, že slyšíš něco, co chceš z nástroje dostat, ale neovládáš-li nástroj, nedokážeš to. Čím víc znáš svůj nástroj, tím víc jsi schopen reagovat tak, jak si představuješ.“ Vzhledem k improvizaci se ovšem dá najít pozitivum i v opačném případě, kdy hráč neovládá svůj nástroj dokonale, neboť toto omezení zapříčiňuje jinou reakci, která může být klíčovým momentem ve vývoji daného setkání dvou (a více) hráčů. A vezmeme-li v potaz, že i „špatný“ koncert dává hráčům určitou lekci, zkušenost, kterou si s sebou nesou dál, je třeba vnímat atraktivitu ad hoc setkání i v tomto světle. „Jelikož se všichni pohybujeme svým způsobem na stejné lodi (improvizační scéna, pozn. PV) a víme, kdo co dělá, hraješ většinou s někým, s kým chceš hrát, a i když to bude poprvé, můžete si vzájemně důvěřovat, může vzniknout něco velmi zajímavého. Samozřejmě že když někoho nemáš rád, asi bys neměl vyhovět promotérům festivalů, kteří si žádají uvádět premiéry, a odmítnout nabízený koncert. Každý si nějakou špatnou zkušeností asi projde, ale i to je součást vývoje. Na druhou stranu, v případě, že hraješ s někým dlouho, vytvoříte si určitý jazyk, kterému rozumíte jen vy, ale i zde je důležité neustrnout. Při hře tuším, co přijde, ale jistá míra provokace udržuje naši souhru neustále svěží. Když si důvěřujeme, můžeme se i provokovat. Navíc si myslím, že je důležité neříkat si, co přijde, důležitější je pustit se do setkání bez jakýchkoli očekávání, jak jen to lze, a uchovat si respekt vůči druhému.“

Z pohledu domácí scény to zní jak z bollywoodského filmu, vystudovat hudební nástroj a pak se živit improvizací. Velkou roli v tom samozřejmě hraje norská podpora tamní hudební scény, neboť je vcelku štědrá a hudebník může požádat i o podporu na dopravu téměř kamkoli. Přesto je ale dle Ingebrigta důležitější byť i jediný nadšenec, který něco začne, dělá: „V Oslo byl chlapík, který měl jasnou představu a naplnil jí. Jmenuje se Martin Revheim a založil jazzový klub BLÅ. Nesmírně důležité místo pro scénu v Oslo devadesátých let a počátku nového tisíciletí. Zhruba šest let to bylo vůbec nejdůležitější místo. Aby se mohla improscéna rozvíjet, potřebuješ místo, kde hudebníci mohou hrát, setkávat se.“

V této souvislosti vzpomeňme legendárního klubu Red Rose v Londýně, který byl naneštěstí nedávno uzavřen, ale po dlouhá desetiletí sloužil k pravidelnému setkávání London Improvisers Orchestra a dalších improvizujících těles v Londýně. Ztráta tohoto prostoru znamená „bezdomovectví“ pro zhruba 200 aktivních hudebníků, tvořících jednu z nejpočetnějších improscén na světě.

Chicago

Další plodnou scénu s kvalitním zázemím našel Ingebrigt na americkém kontinentu. Chicagskou scénu Ingebrigt poznal docela dobře, a to vlastně náhodou. Před deseti lety se dostal na turné po USA s Matsem Gustafsonem. V jeho Aaly triu, tvořeném skandinávskými hudebníky, onemocněl kontrabasista, a tak ho Ingebrigt dočasně zastoupil. Jelikož Aaly trio vystupovalo s Kenem Vandermarkem, otevřela se mu tak rázem celá chicagská scéna. „Bylo to pro mě hodně důležité. S Kenem a Paalem jsme pak založili School Days. Navíc jsem měl možnost poznat naprosto opačný modus vivendi. Zásadní rozdíl tkví v banálním faktu, že tamní scéna oproti norské nemá vůbec žádnou podporu, žádné peníze. Při koncertech dostaneš tak 20 dolarů... To ale samozřejmě vytváří atmosféru, kdy hudebníci hrají pouze proto, že chtějí. Hudebníci tam musejí opravdu bojovat o přežití a hudbě, kterou dělají, jsou vážně oddaní, což v Oslo najdeš jen stěží. Když máš možnost získat nějaké peníze, není to tak naléhavé, můžeš si říct: Ale vždyť já to nějak přežiju, dostanu nějakou podporu… Je skvělé, že v Norsku sociální demokracie funguje, ale vede to k určité lenosti. V Chicagu ti nikdo zvenku nepomůže. Tamní komunita je skvělá a silná, integruje například i poměrně populární Tortoise.“

Tři roky života, které Flaten strávil v Chicagu, přinesly několik zajímavých projektů založených na spolupráci chicagských a norských hudebníků. Mimo School Days či (((Powerhouse Sound))) je ideálním studijním objektem chicagsko-norské kolaborace Flatenovo kvinteto, které kromě něj tvoří houslista Ola Kvernberg a trojice hudebníků z Chicaga (Dave Rempis – saxofony, Jeff Parker – kytara, Frank Rosaly – bicí). V této sestavě absolvovali nedávno turné po Evropě. Posledně jmenovaný by navíc měl zastoupit post bicích ve Scorch Triu a na únor příštího roku se chystá evropské turné. Franka Rosalyho můžeme znát například z Mandarin Movie Roba Mazurka či z Jeff Parker/Nels Cline Quarteta.

Flaten dokáže hrát neskutečně jemně, přizpůsobit se, být spolehlivým spoluhráčem, ale zároveň je schopen být vůdčí osobností daného projektu. Ukázkovým příkladem jeho tvorby může být projekt Atomic, jenž představuje svého druhu esenci jeho hraní. Výbušná a chytlavá, zároveň propracovaná a inteligentní – jako by popis hudby vyplýval už přímo z názvu kvinteta Atomic. Sami o sobě mluví jako o „kombinaci odborné přednášky s odvázanou zábavou v nočním klubu“ a sklízejí s ní takový úspěch, že za album Happy New Ears (Jazzland Rec/Universal, 2006) získali norskou cenu za nejlepší jazzové album roku. Důležitější však je, že tato kapela funguje na podobných principech jako i ostatní Flatenova uskupení: silný celek, který však nijak nepotlačuje individualitu jednotlivých hráčů, kolektivní erupce energie – což svědčí i o jednoznačných kvalitách osobnosti, jež je jejich spojovacím článkem. Tento prvek pak najdeme všude v kapelách, v kterých Flaten je nebo byl členem; kromě jiných: Atomic, The Electrics, Free Fall, IPA, Daniel Levin Trio, The Outskirts, Dave Rempis Percussion Quartet, Scorch Trio, The Thing, Townhouse Orchestra, Trinity, School Days atd.

Na podzim absolvuje turné po Japonsku a Koreji s The Thing, po Evropě s Atomic a The Electrics, k tomu ještě jeden koncert s tradičními hudebníky z jeho rodné vesnice a koncem roku turné po USA s triem Daniela Levina.