Józef Maria Hoëné-Wroński: matematik, filosof, mystik a kabalista?

Baltazar Claes, hrdina Balzacovy novely Hledání absolutna, je ctihodným flámským měšťanem, kterého posedlost touhou po objevení absolutna, chemické substance obsažené ve všech formách existence hmoty, připraví o zdraví i o majetek a rodinné štěstí. Na smrtelné posteli je mu přečten novinový článek o procesu, v němž šlo o objev absolutna, které prodával jakýsi polský matematik. Claes vykřikne slavné Archimedovo Heureka! (Našel jsem!) a vydechne naposledy s lítostí, že svůj objev již nemůže předat a bere si jej s sebou do hrobu. Není pochyb o tom, že oním polským matematikem je míněn Józef Maria Hoëné-Wroński. Zatímco závěr Balzacova příběhu je kladen do roku 1832, odehrál se skutečný spor, v němž šlo o prodej absolutna a jehož hlavními aktéry byli Wroński a jeho žák Pierre Joseph Arson, již v letech 1817 a 1818.

Wroński byl svérázný myslitel, matematik a filosof, který si vytkl za cíl reformovat veškerou lidskou vědu. Některé z jeho matematických výsledků jsou dnes všeobecně uznávány, jeho filosofické spisy a texty zasahující do dalších disciplín jsou známy spíše jen úzkému okruhu odborníků. Poměrně často se s jeho jménem setkáváme i ve zcela odlišné oblasti: je stavěn do role iniciátora francouzské esoterické školy druhé poloviny 19. století a vedle okultistů a mystiků se k němu dodnes hlásí např. i svobodní zednáři a martinisté. Moderní autoři, zabývající se historií esoterismu, jako např. James Webb^[1]. či Christopher McIntosh^[2], uvádějí jako prameny jeho učení kabalu a gnosticismus. Zdá se přitom, že mnohé okolo Wrońského pochází z nepochopení, povrchního pohledu či dávných omylů, předávaných od generace ke generaci.

Z Polska do Francie^[3]

Józef Maria Hoëné-Wroński byl prvorozeným synem architekta Antoniho Höhneho, který působil ve Wołsztynu a Poznani. Jméno Höhne se v pramenech vyskytuje v různých podobách a nelze vyloučit, že rodina přišla do Polska z Čech. Ačkoliv záznamy o přesném datu narození se rozcházejí, za nejpravděpodobnější je považován 23. srpen 1776. Jméno Maria připojil Józef Höhne ke křestnímu jménu teprve později, stejně jako další příjmení Wroński; první příjmení Höhne uváděl pak většinou ve tvaru Hoëné[4]. Podle vlastního svědectví ve věku 15 let vstoupil do armády a sloužil u dělostřelectva. Za Kośćiuszkova povstání se účastnil obrany Varšavy a v říjnu 1794 také rozhodné bitvy u Maciejowic, kde bylo Kośćiuszkovo povstalecké vojsko poraženo ruskou armádou vedenou generálem Suvorovem. Wroński upadl do ruského zajetí, ale využil nabídky a vstoupil do ruské armády, kde sloužil tři roky a dotáhl to až k vyšší důstojnické hodnosti. Před další vojenskou kariérou dal přednost doplnění vzdělání a během pobytu v Německu, jehož náklady byly kryty z dědictví po otci, se věnoval studiu práva a ekonomie v Halle a filosofie v Göttingen. Po krátkodobém pobytu v Anglii se pak rozhodl usadit ve Francii, která se stala jeho druhou vlastí a kde strávil téměř celý zbytek života. Do své první vlasti, Polska, se už nikdy nevrátil.

Do Paříže přijel Wroński v roce 1800 téměř bez prostředků, neboť dědictví po otci se již rozplynulo. Podařilo se mu navázat kontakt s Kośćiuszkem, který ve Francii žil od roku 1798. Díky jeho vlivu byl přijat do polských legií, které se po třetím dělení Polska formovaly z polských emigrantů jako součást francouzské armády. Wroński byl poslán do Marseille a jako příslušník legií získal francouzské občanství. Jeho vojenská služba měla jen přechodný charakter a když legie v říjnu 1800 opustila Marseille, Wroński ji nenásledoval.

Józef Maria Hoëné-Wroński (portrét z doby kolem r. 1816).

Desetileté období, které strávil v Marseille, bylo věnováno intenzívní vědecké práci. Wroński se zabýval astronomií a podařilo se mu zajistit přístup do observatoře, psal práce matematické, ale hlavní důraz kladl na filosofii. Základem pro jeho vlastní úvahy se stalo kritické hodnocení německé filosofie, především Kanta, Fichteho a Schellinga. Za přelom ve svém myšlenkovém vývoji sám považoval datum 15. 8. 1804, kdy podle vlastního svědectví odhalil podstatu absolutna. Na počest tohoto objevu připojil ke jménu Józef druhé jméno Maria, neboť 15. srpen je svátkem Nanebevzetí Panny Marie. V následujícím období pak pracoval na systematickém rozvíjení své absolutní filosofie. Její hlavní princip se snažil aplikovat především v matematice, ale také v historii a dalších společenských vědách. V roce 1810 se seznámil s Victorií Henriettou, dcerou markýze Sarrazina de Montferrier, která se následujícího roku stala jeho manželkou.

Spory s Institutem

Po 10 letech strávených v Marseille se Wroński rozhodl přestěhovat do Paříže, aby mohl výsledky své vědecké práce prezentovat členům Národního institutu věd a umění. Institut byl založen v porevoluční době jako náhrada za zrušenou Akademii věd. Matematické vědy v něm reprezentovaly takové osobnosti jako Joseph Louis Lagrange, Sylvestre François Lacroix či Pierre-Simon Laplace.

V roce 1810 předložil Wroński Institutu první memoár nazvaný Premier principe des méthodes algorithmiques (První princip algoritmických metod). Ačkoliv Lagrange, jeden z oponentů, se o spisu vyjádřil pochvalně a doporučil jeho přijetí, byl konečný verdikt Institutu zamítavý. Wroński obvinil oponenty z vědecké pomýlenosti a započal tím řadu čím dál ostřejších výpadů proti reprezentantům oficiální vědy. Přesto zaslal Institutu v následujícím roce další pojednání Réfutation de la théorie des fonctions analytiques de Lagrange (Vyvrácení Lagrangeovy teorie analytických funkcí), který byl opět odmítnut, což Wroński považoval za důkaz nekompetentnosti Institutu vypovídat o jeho matematických výsledcích. Souběžně s tím se zhoršovala i jeho finanční situace. Spoléhal na pomoc krajanů, kteří se však od něj odvraceli, což Wroński přičítal vlivu pařížských vědců. Nakonec se dočkal jisté finanční podpory ze strany ruského velvyslance v Paříži knížete Kurakina, která mu umožnila vydat tiskem pojednání Introduction à la philosophie des mathématiques (Úvod do filosofie matematiky). Na jeho vydání reagoval Joseph Gergonne v časopise Annales de mathématiques pures et appliquées, který sám založil; hodnotil myšlenky díla jako originální, avšak vyjádřené temným a nesrozumitelným stylem[5]. Dalším vlivným kritikem Wrońského spisu se stal Laplace, jehož teorii nebeské mechaniky zařadil Wroński mezi teorie, které je třeba reformovat.

V důsledku mezinárodní politické situace zastavil kníže Kurakin finanční podporu Wrońského; možná při tom sehrála svou roli i Laplaceova negativní reference[6]. V této době postihla manžele Wrońské tragická událost, když jejich dcerka, která se narodila v roce 1812, po pár měsících zemřela. Wroński se nicméně ještě znovu pokusil získat pozornost Institutu s prací Résolution générale des équations de tous les degrées (Obecné řešení rovnic všech stupňů), i tentokrát však výsledkem byla pouze další polemika.

V tom, že se Wroński stal enfant terrible francouzské vědy počátku 19. století, hrálo roli spíše jeho nekritické hodnocení sebe sama než nepřátelství představitelů oficiální vědy. Wroński si tím nicméně vytvořil romantickou aureolu pronásledovaného učence, který uskutečnil zásadní objev, avšak obrátil tím proti sobě oficiální vědu a strávil život v bídě a zavržení. V tomto smyslu se pak stal zajímavým pro francouzské okultisty, ať už to byl Éliphas Lévi, Stanislas de Guaita nebo Papus.

Nejvyšší zákon matematiky

Matematické dílo Wrońského zůstalo jeho současníky téměř nepovšimnuto a nemělo vliv na vývoj matematiky. Přesto dnes jeho jméno zná každý vysokoškolák, který absolvoval základní kurs obyčejných diferenciálních rovnic. Anglický matematik Thomas Muir zavedl pro označení speciálních funkčních determinantů, které se dnes využívají při řešení lineárních diferenciálních rovnic, termín wronskiány^[7]. Tyto výrazy se poprvé objevily již v prvním Wrońského memoáru předloženém Institutu v roce 1810. Wroński pro jejich označení používal hebrejské písmeno šin.

Kromě výše uvedených textů tvoří matematické dílo Wrońského zejména knihy Philosophie de l’infini (Filosofie nekonečna), vydaná v Paříži v roce 1814, a dvousvazková Philosophie de la technie algorithmique (Filosofie algoritmické technie, Paříž 1814 – 1817). Množství textů zůstalo v rukopisech, které jsou dnes uloženy v knihovně v Kórniku a jejichž katalogizaci provedl prof. Dickstein.

Wroński věřil, že pro každou vědu existují absolutní zákony, které určují její vývoj a z nichž všechny ostatní zákony lze odvodit. Své pojetí se snažil demonstrovat zejména v matematice. Tři základní zákony či principy nazýval loi supreme (nejvyšší zákon), problem universel (univerzální problém) a loi teleologique (teleologický zákon). Nejvyšší zákon v matematice je podle Wrońského vyjádření funkce F(x) pomocí formálního nekonečného rozvoje ve tvaru

F(x) = A0Ω0 + A1Ω1 + A2Ω2 + A3Ω3 + ...

kde Ω0, Ω1, Ω2, ... jsou funkce proměnné x a A0, A1, A2, ... konstantní koeficienty, které lze určit z dané funkce. Wroński se tvarem a aplikacemi „nejvyššího zákona“ zabývá především v díle Philosophie de la technie algorithmique, v němž ukazuje, jakým způsobem lze z této obecné formy odvodit rozvoje v nekonečné řady, nekonečné součiny a řetězové zlomky. Výše uvedenému rozvoji představujícímu nejvyšší zákon matematiky přikládal Wroński takový význam, že z něj učinil součást emblému, který od roku 1817 umísťoval na titulní stranu každého svého díla. Emblém tvoří kvádr, na němž je napsaná formule představující „nejvyšší zákon“, na kvádru leží sfinga a nad ní je umístěn kruh se znameními zodiaku^[8].

Prodej absolutna

V roce 1812 se Wroński nacházel ve stavu krajní nouze. Podpora z ruské ambasády byla přerušena, kontakty s Institutem nepřinesly žádné ovoce. Právě v této době mu osud přivedl do cesty Pierra Josepha Arsona, bohatého kupce z Nice, který se přestěhoval do Paříže, kam přenesl i část svých obchodních aktivit, a toužil věnovat se studiu věd a především matematiky. Jistý Philippe Girard, inženýr z Marseille, mu jako učitele doporučil Wrońského. Tak se začíná těžko uvěřitelný příběh, na jehož konci stál v úvodu zmíněný proces, ve kterém se jednalo o prodej absolutna^[9].

Arsonovi bylo v době jejich seznámení 35 let, Wroński byl jen o málo starší. Arson nejprve ochotně svému učiteli vyplácel honorář za lekce z matematiky a filosofie. Ve druhé polovině roku 1812 byly lekce přerušeny, protože Arson musel na několik měsíců odjet do Nice. Zde dostal dopis, v němž jej Wroński prosil, aby se v případě jeho úmrtí, kterého se obával, postaral o jeho ženu. Arson srdečně přislíbil veškerou pomoc a vydal instrukce, aby jeho obchodní zastoupení v Paříži poskytlo Wrońskému finanční podporu, čehož Wroński využil a odjel se ženou do Lyonu. Po jejich návratu a po návratu Arsona z Nice došlo k obnovení lekcí, ale Wroński je zakrátko přerušil. Zabýval se v té době myšlenkami na návrat do Polska a s Arsonem v té době svou budoucnost nijak nespojoval. Na Arsonovo naléhání a po průtazích nakonec lekce opět obnovil, avšak za zcela jiných podmínek. Arsonova podpora měla pokrýt nejen životní náklady a pronájem a zařízení bytu, ale také náklady spojené s vydáváním Wrońského knih. Arsonova závislost na Wrońském byla v té době již značná; v zájmu poznání konečné pravdy, kterou, jak byl přesvědčen, jeho učitel znal, byl ochoten trpělivě snášet cokoliv. Lekce se už nekonaly, ale Arson všemožně pomáhal při vydávání Wrońského prací. Na konci roku 1813, tedy zhruba po půldruhém roce, učinil Arson další krok ve finančním zabezpečení Wrońského a předal mu 17 úpisů po 4000 francích, splatných vždy po roce, navíc pak směnky svého obchodního domu v Paříži splatné v různých termínech na celkovou částku přesahující 40000 franků, která byla určena na krytí nákladů na tisk. Ačkoliv si Arson ve své pozdější výpovědi stěžoval, že byl již v této době obětí ponižujícícho zacházení, usiloval o těsnější spojení se svým mistrem, který se stal kmotrem jeho syna, zatímco paní Wrońská byla kmotrou jeho dcery.

At už to bylo díky spokojenosti Wrońského s jeho novým životním standardem nebo s vydáváním jeho matematických prací, dočkal se Arson nakonec příslibu odhalení absolutna. Termín byl stanoven na 15. srpna 1814, den výročí Wrońského objevu. Na začátku srpna však Wroński nečekaně svůj slib odvolal. Arson napsal zoufalý dopis; Wroński požádal o jiné bydlení, Arson pronajal celý dům a Wroński nakonec stanovil nové datum: 9. října 1814.

V tento den k odhalení absolutna v nějakém smyslu skutečně došlo, o čemž svědčí i sám Arson. Zřejmě však nebyl úplně uspokojen nebo přinejmenším byl zmaten. Co se přesně odehrálo, není známo. Arson později psal, že samotná znalost absolutna nestačí, že je třeba k němu individuálně dospět. Wroński přislíbil na další dny rozvinutí předaného poznání, svůj slib však nedodržel, neboť neshledal Arsona hodným takového poznání.

Arsonova závislost na Wrońském se ještě zvýšila. Úředním aktem došlo k zabezpečení oněch 108000 franků jako ceny za odhalení absolutna. Wroński a Arson deklarovali nyní společný cíl odhalení „pravdy na zemi“ prostřednictvím vydávání děl Wrońského pomocí společného majetku. Arsonův majetek v Nice byl z úmluvy vyňat, neboť Arson začal mít obavy o zabezpečení rodiny. Velké výdaje a zanedbávání obchodu v posledních letech se musely projevit. V této době začal uvažovat o tom, jakým způsobem by jejich finanční záležitosti uzavřel. Obával se, že kdyby Wroński požadoval proplacení všech dříve vydaných směnek, byl by nucen sáhnout na nicejský majetek a tím ohrozit rodinu. Předal proto Wrońskému téměř 35000 franků v různých cenných papírech a žádal o vrácení 15 směnek po 4000 franků. Jejich vztah na začátku roku 1817 procházel značnými výkyvy, Arson se dočkal slavnostního prokletí i ocenění svých zásluh ve druhém svazku Philosophie de la Technie, vrácení směnek však nikoliv, pouze nejasného uklidnění. Dne 15. května odjel do Nice, čímž se uzavřela další, nikoliv však poslední kapitola tohoto příběhu.

Emblém, který zdobil titulní stranu každého díla Wrońského od r. 1817. Na kvádru je napsaná formule představující "nejvyšší zákon matematiky".

Pět měsíců po Arsonovi přijel do Nice i Wroński a žádal proplacení směnek. Jestliže bylo možné považovat Arsonovy závazky vůči Wrońskému za snahu o těsnější připoutání k mistrovi a zajištění podílu na pravdě, od této chvíle již to jde těžko. Arson proplacení odmítá a Wroński jej koncem října prostřednictvím svého švagra, markýze Alexandra Sarrazina de Montferrier, žádá o schůzku. Wroński na této schůzce znovu upevňuje nad Arsonem svou moc a Arson je ochoten se mu ve všem podvolit; zasahují však Arsonovi přátelé a tak je nakonec výsledkem deklarace žádající vrácení toho, co Arsonovi patří. Prefektura ale zakazuje její šíření, Arson tedy rozesílá alespoň listy bankám v Turíně a Marseille, aby neproplácely jeho směnky. Probíhá další výměna dopisů a argumentů a věc se poté dostává na veřejnost. Wroński publikuje svoji zprávu o případu v Marseille, Arsonova dříve zakázaná obsáhlá deklarace vychází v lednu 1818 v Paříži. V témže měsíci vychází i Wrońského odpověď, v níž obviňuje Arsona z nevděčnosti a dokonce z morální otcovraždy. Hodnotu svého sdělení Arsonovi a tím i oprávněnost svého nároku poměřuje svým odhodláním nezveřejnit nic ze svých objevů, ani kdyby mu za ně byly nabízeny milióny. V závěru potom klade Arsonovi osudovou otázku: Mělo poznání, které Wroński Arsonovi předal, cenu, na níž se spolu domluvili? Pokud Arson odpoví záporně, vrátí mu Wroński všechny směnky. Odpověď ale musí být jasná: Ano nebo Ne! Je stanovena tříměsíční lhůta, během níž má Arson v přítomnosti notáře dát odpověď.

La Providence vivante

Ještě před publikováním Arsonova dokumentu se na scéně objevuje nový zajímavý prvek. Arson později vypovídá, že 23. ledna 1818 obdržel anonymní dopis nabízející mu vstup do společenství lidí silných a čistých a vysvobození ze strašlivého vlivu Wrońského. Proti Wrońskému je stavěn příklad člověka ctnostného, skromného a moudrého; když ještě žil, nazývali jej Saint-Martin. Arsonovi je doporučena kniha Des Erreurs et de la Vérité^[10]. Podle autora dopisu existují tři formy božství; Wroński poznal pouze jednu z nich, ostatní jsou pro něj uzavřené. Existuje řada lidí, kteří pravdu znají v její celistvosti. Ať bude Wroński postupovat ve při s Arsonem jakkoliv, prohraje, neboť Prozřetelnost si nepřeje, aby nějaká z forem božství byla odhalena. Pokud by Arson poslechl pisatelovy rady, nechť nechá zveřejnit inzerát domluveného znění.

Arson si skutečně knihu Des Erreurs et de la Vérité opatřil, avšak výsledkem bylo, že se ocitl ve strašném duševním zmatku. Pojal podezření, že je pouze loutkou v jakési vyšší hře, že tajné společenství, které jej kontaktovalo, jedná podle skrytého plánu, snad dokonce ve shodě s Wrońskim. To jej přimělo, aby na Wrońského otázku zprvu odpověděl ano. Vzápětí však odpověď vzal zpět s tím, že nechce říci ani ano, ani ne, a zároveň nechal otisknout inzerát, kterým dal tajnému společenství smluvenou odpověď.

Brzy poté obdržel další dopis od ženy, která se podepsala jako Alethé; pisatelka žádala od Arsona plnou důvěru, ale sama trvala na tom, že zůstane ve skrytu. Arson sám se podepisoval anagramem Nosra. Arsonova touha dostat radu ve věci pře s Wrońskim zůstala oslyšena; dostalo se mu obecného osvícení, avšak v tété věci se musí rozhodnout sám. Zcela zmatený Arson pojal podezření, že Alethé a její společenství řídí sám génius zla a poslal prosebný list Wrońskému i s kopiemi jeho korespondence s martinisty, aby mu Wroński poradil, jak postupovat. Odpovědi se nedočkal, avšak znovu měl návštěvu neznámého mladého člověka a dostal další dopis od Alethé slibující přece jenom pomoc v jeho záležitosti. Arson nabyl opět přesvědčení, že martinisté jsou spolčeni s Wrońskim a v dalším dopisu Wrońskému bere zpět, co napsal, a žádá kategoricky o vrácení zaslané korespondence. Jeho dopis obsahoval pohrůžku, že požádá tajné společenství o zásah, nebude-li korespondence vrácena. Reakcí Wrońského bylo oznámení policii.

Rady, které Alethé Arsonovi slíbila, byly pro něj přijatelné. Podle vzoru sepsal odpověď Wrońskému, v níž navrhuje předat věc arbitrům a nabízí několik známých jmen, mezi nimiž je např. Fabre d’Olivet. V jeho postoji je nyní zdůrazněna především morální stránka prodávání pravdy. Wroński publikuje odpověď, v níž podává svou verzi posledních událostí a trvá na odpovědi ano či ne na svou původní otázku. Nic nenasvědčuje, že by jednal ve shodě s martinisty. Alethé dělá další krok a objasňuje Arsonovi více o společenství, jehož jménem jedná. Je to sama Živá Prozřetelnost (La Providence vivante), která existuje na Zemi od dávnověku, pečuje o lidstvo, v jehož vývoji se projevují různá období jako ve vývoji přírody, a starostlivě bdí nad odhalováním pravdy. Wrońskému v jeho odhaleních zabrání a výsledkem bude směšnost jeho filosofie.

S blížícím se konečným termínem stanoveným pro Arsonovu odpověď pokračoval veřejný spor publikováním obsáhlého pojednání Wrońského odsuzujícího Arsona, v němž trvá na právu prodávat svůj objev a zdůrazňuje, že Arson neodpověděl ne. Následovala další výměna stanovisek, přičemž stanovený termín uplynul. Pokud ne dříve, tak nyní se u Arsona zřetelně začaly projevovat příznaky duševní choroby. Čím dál více se zabýval myšlenkami na existenci ďábla na zemi. Wroński přichází zatím s dalším tahem a nabízí, že pokud Arson v přítomnosti redaktora Journal général, na jehož stránkách výměna argumentů většinou probíhala, odpoví ne, vrátí mu jeho směnky. Arson kupodivu přijal a dostavil se s Philippem Girardem jako svědkem. Arsonova odpověď skutečně byla záporná, avšak když Wroński přišel s předem připravenou obsáhlou deklarací, kterou by měl na potvrzení svého stanoviska podepsat, Arson opět couvl, nechtěl říci ani ano, ani ne a vyjadřoval své obavy z působení ďábla. P. Girard, tentýž, který oba protivníky před lety seznámil, konstatoval, že Arson zešílel. Brzy poté došlo k vyrovnání a ukončení pře. Arson zaplatil Wrońskému další část reklamované sumy a Wroński poté vydával výsledek sporu za svůj triumf.

Mesianismus

V roce 1819 se peníze získané z vyrovnání s Arsonem prakticky rozplynuly. Wroński, který se opět ocitl ve velké nouzi, se rozhodl zkusit štěstí v Anglii. Prostředky na cestu získal zástavou nemovitostí a odjel s vidinou vysoké ceny, kterou britský Úřad pro zeměpisnou délku vypsal za zpřesnění výpočtů vzdáleností na moři. V Londýně žil necelé dva roky, během nichž neúspěšně usiloval o uznání členy Královské společnosti nauk, psal dopisy se žádostmi o podporu různým autoritám, ale také odborné texty; v roce 1821 vydal v angličtině A Course of Mathematics (Kurs matematiky). Protože pobyt v Anglii nenaplnil jeho očekávání, rozhodl se koncem roku 1822 pro návrat do Francie.

Knihy, které vydal v uplynulých letech, se nesetkaly se čtenářským zájmem a knihkupci je prodávali za cenu papíru. Wroński se nyní začal zabývat konstrukcí matematických přístrojů, což mělo i jistý ekonomický efekt. Zároveň intenzívně rozvíjel svou absolutní filosofii, v roce 1826 vydal Prospectus de la philosophie absolue (Prospekt absolutní filosofie), ale spektrum jeho aktivit bylo mnohem širší: zabýval se politickými úvahami, napsal list papežovi, v němž vysvětloval implementaci absolutní filosofie v teologii, sestavoval tabulky logaritmů a v matematice studoval problémy z teorie pravděpodobnosti. Wrońského filosofie měla být nadále zvána mesianismem. Rozsáhlé dílo nazvané Messianisme (Mesianismus) vyšlo ve dvou dílech, první díl Prodrome du messianisme (Předzvěst mesianismu) se objevil v roce 1831.

Na přelomu 20. a 30. let Wroński obrátil svou pozornost k železniční dopravě, v níž chtěl svoje matematické znalosti i technickou invenci využít k navrhování vynálezů, jejichž průmyslové využití by mu pomohlo získat finanční prostředky. Několik vynálezů bylo v průběhu 30. let patentováno. Na realizaci vynálezů bylo zainteresováno více osob, mezi nimi především jistý Edward Thayer, který se stal Wrońského společníkem. Vynálezy byly úspěšné a přinášely zisk. I tato spolupráce však skončila roztržkou, jejíž příčinou byly spory o rozdělení výnosu.

Bez ohledu na to bylo v této době dost prostředků na další propagaci myšlenek absolutní filosofie. Byl otevřen Mesianistický úřad, v němž práci tajemníka vykonával nový oddaný stoupenec Wrońského Lazar Augé. V roce 1839 vyšel druhý díl Mesianismu s názvem Métapolitique messianique (Mesianistická metapolitika). Wrońského nezměrná výkonnost však kromě získávání ojedinělých stoupenců neměla prakticky žádný efekt. Svědčí o tom i to, že ohlášené vydávání Metapolitiky v sešitech nepřilákalo ani jednoho subskribenta.

Wrońského knihy nebyly lehkým čtením pro jeho současníky a nejsou jimi ani pro nás. Jsou plné schémat představujících systematizaci nejrůznějších oborů, náboženství, morálky, lidského poznání i vědních disciplín. Wroński se považuje za pokračovatele a dovršitele klasické německé filosofie. Jeho učení má být čistě racionalistické; skutečnost je uspořádána racionálně, podle jistého zákona, který Wroński nazývá zákon tvoření (loi de création) a který je osou celé jeho filosofie. Veškerá skutečnost je stvořena pomocí tohoto zákona, který pramení ze samé ideje absolutna. Podle něj je třeba reformovat všechny vědy. Lze v nějakém smyslu považovat jeho učení za mystické? Jerzy Braun např. takovou otázku připouští, avšak sám na ní vzápětí odpovídá kategoricky ne; Wroński je podle něj čistokrevným racionalistou.^[11] Wroński sám dává do protikladu pasívní mystickou kontemplaci a aktivní spontánní tvořivost intelektu.

Prof. Ujejski naproti tomu krok za krokem probírá hlavní rysy Wrońského učení, počínaje jeho „iluminací“, odhalením absolutna v srpnu 1804, a nachází překvapivé podobnosti s mystickými učení 18. a 19. století, jako např. Swedenborga, Saint-Simona a dalších^[12]. Navzdory deklarovanému racionalismu, matematice a vědecké terminologii je třeba Wrońského považovat spíše za reprezentanta mystické tradice než za dovršitele klasické německé filosofie.

Poslední žák

Wrońského znalosti byly encyklopedické, ovládal 12 až 13 jazyků^[13], kromě brilantního intelektu disponoval i počtářskou zručností a technickou invencí, kterou uplatňoval při konstrukci nějrůznějších přístrojů. Na rozdíl od Balzacova hrdiny neusiloval celý život o odhalení absolutna, ale neméně usilovně se celý život snažil filosofii absolutna propagovat. Jeho vytrvalé úsilí mu nepřineslo věhlas, ale vždy byl obklopen hloučkem oddaných stoupenců. Mezi ně patřila jeho žena a jejich osvojená dcera Bathilde Conseillant a dále např. zmíněný Lazare Augé či Camille hrabě Durutte, hudební skladatel a muzikolog, který žil v Metách a s nímž se Wroński seznámil na konci 40. let. Ještě o něco později si získal obdiv Alphonse-Louise Constanta, později známého jako Éliphas Lévi.

Alphonse-Louis Constant (1810 – 1875) přispíval na počátku 50. let do listu Le Moniteur Parisien, jehož vlastníkem byl Wrońského švagr markýz Alexandre Sarrazin de Montferrier. Tento muž způsobil v Léviho životě významné změny, a to v dobrém i špatném smyslu. Odvedl sice Lévimu ženu Noémi, avšak seznámil jej také s Wrońskim, kterého Lévi přinejmenším v této době považoval za svého zasvětitele. K jejich seznámení došlo na konci roku 1852^[14], kdy se Wroński vrátil z Met od hraběte Duruttea a jejich známost trvala až do Wrońského smrti v srpnu následujícího roku. „Byl fanatickým vyznavačem okultismu, ale za žádnou cenu nechtěl připustit podezření, že znal kabalu a studoval magii“, píše o Wrońském Lévi^[15]. V pozdějších textech je ve zmínkách o Wrońském již mnohem méně entuziasmu^[16]. V Dějinách magie z roku 1860 nabízí Lévi vlastní vzorec absolutna jako schéma ve tvaru pěticípé hvězdy^[17], které ovšem s Wrońského konceptem nemá mnoho společného.

Úcta, které se Wroński těšil a těší v zednářských a martinistických kruzích^[18], je v rozporu s jeho vlastním postojem k podobným hnutím. Usuzovat na základě někdejšího Arsonova podezření, že Wroński jednal ve spolupráci s La Providence vivante, na jeho příslušnost k této společnosti nemá opodstatnění. Wroński jako naprostý solitér by se asi obtížně dokázal podílet na činnosti jakéhokoliv společenství. Sám píše, že jedním z úkolů absolutní filosofie je „ukázat, že všechny mystické tradice napodobované v současných tajných společnostech a doktrínách jsou jenom klamem“^[19]. Saint-Martinovi věnuje poznámku pod čarou ve své Metapolitice. Saint Martin, uvádí Wroński, tak jako každý mystik, tvrdí, že pravda může být pouze atributem Boha, a vytváří u svých stoupenců přesvědčení, že on sám pravdu zná. „Nic nemůže překonat fanatickou domýšlivost, s níž [Saint-Martin] mluví o vědě, přičemž prozrazuje tak hlubokou nevědomost, že jsem nucen omluvit se za uvedení takového příkladu.“^[20] Jako další příklad ignorantství uvádí autora Restauration de la langue hébraïque, který chce rehabilitovat kabalu, aniž by vůbec znal základy hebrejštiny^[21].

Wroński zdůrazňoval, že jeho matematické zákony jsou aplikací filosofických zákonů, které však ve svých matematických textech neobjasňoval. Tato nejasnost, spolu s neobvyklým značením pomocí hebrejských písmen (funkce alef, šin apod.) a spojováním matematických vzorců se symboly sfingy a zodiaku mohly vyvolávat dojem, že Wrońského poznání má esoterní či kabalistický původ. Je tedy možné, že na počátku vztahu Léviho a Wrońského stálo nedorozumění, když Lévi mylně přisuzoval Wrońskému znalost kabaly. Wroński tak poněkud nezaslouženě získal pověst muže, který stál u zrodu francouzského esoterického hnutí druhé poloviny 19. a začátku 20. století jako zasvětitel jeho nejvlivnějšího autora.

Článek byl otištěn ve sborníku Logos 1,2/2008.