Matematika jako obživa

Laik by řekl, že se živíš učením matematiky. Mohl bys trochu přiblížit co vlastně přednášíš a čím se na universitě zabýváš?

Učením matematiky se dnes opravdu živím. Pracuji v ústavu matematiky na Univerzitě Pardubice, který zajišťuje výuku matematiky na třech fakultách – ekonomicko-správní, dopravní a na fakultě elektrotechniky a informatiky. Na všech těchto fakultách je matematika pomocným předmětem, který se přednáší v prvních semestrech studia. Kurs matematiky zahrnuje základy diferenciálního a integrálního počtu a lineární algebry, pak většinou následují základy statistiky a teorie pravděpodobnosti. Pokročilejší partie se přednášejí jen studentům několika vybraných oborů. Mimo výuku se jinak zabývám věcmi kolem fraktálů a taky historií matematiky.

Kolika studentům tedy přednášíš? To musí být dav, masové vzdělávání… Lze se vůbec s některými studenty dobrat k řekněme zajímavějším problémům, více specializovanějším?

Studentů se na univerzitu přijímá hodně, souvisí to se způsobem financování vysokých škol. Ve druhém semestru jejich řady dost prořídnou, hlavně kvůli matematice, takže si pak dokážu i spojovat tváře se jmény a náš vztah je i trochu osobnější. Na naši univerzitu se ale nechodí studovat matematika, tu naprostá většina studentů chápe jako nutné zlo. Když se přece jen v někom podaří o ni probudit hlubší zájem, máme z toho velkou radost.

Co se týká Tvého zájmu o historii matematiky, jak Tě napadlo začít se zabývat takovýmto oborem?

Z hlediska zájmů jsem byl vždycky tak trochu rozpolcenou osobností. Na jedné straně mám od dětství vztah k exaktním vědám a na druhé mne přitahují humanitní obory. Historie matematiky pro mne představuje spojení těchto dvou stránek.

Působil jsi také na půdě Národního muzea, můžeš prozradit, jak jsi se tam dostal a co jsi tam dělal?

Do muzea jsem nastoupil krátce po pádu starého režimu a prožil jsem tam skoro celá devadesátá léta. Přišel jsem z Výzkumného ústavu matematických strojů, kde jsem pracoval po dokončení studia, a měl jsem se tam starat o počítače, ke kterým se později přidala ještě všelijaká audiovizuální technika. Zároveň jsem se ale dostal do prostředí, které uspokojovalo i ten humanitní aspekt mých zájmů. Muzeum bylo ostrovem – nejen tím, že bylo uzavřeno mezi dvěma větvemi magistrály, ale hlavně bylo jakousi zvláštní oázou v té pohnuté a měnící se době. Působili tam vynikající a zajímaví lidé a já považuji za štěstí, že jsem tam mohl v té době být.

Můžeš jmenovat někoho, kdo Tě zaujal?

Uvedu jedno jméno: dr. Eduard Šimek. Historik, numismatik a můj přímý nadřízený. Byl pro mne ztělesněním džentlmena v nejlepším smyslu toho slova. Když jsem nastoupil, šel mne dr. Šimek představit nejdřív do oddělení zámeckých knihoven a do oddělení paleontologie, aby se mi v muzeu líbilo. Zejména v těchto dvou odděleních totiž vládla mimořádná atmosféra. Ale i v jiných odděleních jsem poznal zajímavé lidi a rád se s nimi dodnes vídám.

Vím o Tobě, že působíš v Jednotě českých matematiků a fyziků – její východočeské pobočce; můžeš nám trochu toto seskupení představit?

Jednota patří mezi nejstarší učené společnosti u nás a taky mezi nejstarší společnosti svého druhu v Evropě. Obecně řečeno, Jednota se snaží přispívat k rozvoji matematiky a fyziky v našich zemích a ke zlepšování jejich výuky. Je strukturována jednak odborně – v jejím rámci existují specializované sekce a odborné skupiny – a jednak oblastně. V řadě velkých měst České republiky včetně Pardubic působí pobočky, které organizují činnost Jednoty na regionální úrovni.

Je nějaká možnost pro zvídavější veřejnost se setkat s činností Jednoty, řekněme třeba v Pardubicích?

Na univerzitě pořádáme už pátým rokem přednášky o matematice, fyzice a příbuzných oborech, které jsou otevřené i širší veřejnosti. Dbáme na to, aby byly z větší části srozumitelné i těm, kteří nejsou v daném oboru odborníky. Některé z přednášek jsou zaměřené spíš historicky nebo filosoficky. Uvítali jsme tu už řadu zajímavých hostů. Neměl bych taky zapomenout, že Pardubice budou v polovině roku hostit sjezd Jednoty, který se koná jednou za čtyři roky.

Kolik lidí se sjede a co se bude řešit? Pouze administrativní věci nebo bude i nějaký doprovodný program?

Sjezd je nejvyšším orgánem Jednoty, tak se samozřejmě všelijaké ty administrativní věci projednávají, volí se výbor atd., to je doplněno odbornými přednáškami a taky nějakým společenským programem. Očekáváme kolem stovky účastníků.

V dnešním čísle otiskujeme také Tvé dva články o zajímavých postavách minulosti – Cardanovi a Wronském. Čím Tě tito lidé zaujali, že jsi se rozhodl jimi zabývat více?

Každý z nich se zapsal do historie matematiky, ale zároveň byl osobností přesahující rámec jednoho oboru nebo jedné disciplíny. Kdybych měl hledat něco, co ty dva spojuje, pak bych asi řekl, že je to vyhraněnost nebo dokonce výstřednost, kombinovaná se schopností vidět věci z odlišné perspektivy. Oba byli filosofy a oba jsou spojováni i s magií. V případě Cardana je to spojení zcela oprávněné, protože Cardanův pohled na svět byl skutečně pohledem mága, u Wrońského je to spíš legenda, která vznikla díky jeho vztahu s Éliphasem Lévim. Jinak ale myslím, že je víc toho, v čem se Cardano a Wroński odlišují, než toho, v čem se podobají.

Jak si můžeme představit pohled na svět Cardana – mága?

Cardano se zabýval zkoumáním snů a horoskopů stejně vážně jako studiem algebry a přírodních jevů. Moderní člověk má sklon tyto dvě stránky oddělovat, takže na jedné straně vidíme Cardana-matematika nebo Cardana-přírodovědce, který posunul hranice poznání, a na druhé straně Cardana-mága nebo Cardana-mystika, který se zabýval různými nesmysly. Pro renesančního učence v tom ale rozpor nebyl a sny a horoskopy patřily mezi prostředky k porozumění světu a člověku. Jeho pohled na svět byl jiný než pohled moderního člověka. Všechno je oživeno – nejen živé organismy, ale všechno včetně minerální říše je prostoupeno duší světa. Existují rovněž sféry, v nichž přebývají duchové, s nimiž lze komunikovat.

Když se zeptám trochu jako ten moderní vědec: k čemu nám může být porozumění Cardanovi jako renesančnímu člověku?

Cardanův svět mi v jistém ohledu připomíná muzeum. Když vstoupíme, máme před sebou naleštěné vitríny s naaranžovanými a popsanými exponáty. Za výstavními sály jsou depozitáře, kde leží spousta sbírkových předmětů, které jsou zkatalogizovány, ale do vitrín se nevejdou. Vedle jsou místnosti plné předmětů, které ještě nebyly ani roztříděny. Můžeme nahlédnout i do kabinetu kuriozit. Pak jdeme dál a dostaneme se třeba do sklepa, kde jsou police se zaprášenými předměty, na něž už všichni zapomněli. Kromě toho, že procházení takových pokladů může být docela dobrodružnou záležitostí, je takové muzeum obrazem skutečného světa, třeba trochu pokřiveným, ale v zásadě úplným.

Vím, že jsi v Pardubicích nežil odmala, jaký máš vztah k Pardubicím? Bydlí se Ti tu dobře?

V Pardubicích bydlím asi deset let, ale už dřív jsem sem jezdíval na prázdniny nebo na víkendy, protože tu bydleli děda s babičkou. Ti postavili dům, ve kterém teď bydlíme my. Je to na okraji města; když jsem byl malý, byla to prakticky vesnice, teď se kolem rozrostla zástavba nových domků a automobilový provoz zesílil, ale pořád se tu žije docela klidně.