Portugalský neorealismus v literatuře

Hnutí označené v Portugalsku na konci třicátých let dvacátého století jako neorealismus je reakcí na tehdejší situaci literární i mimoliterární. Z významných neliterárních událostí zmiňme několik hlavních podnětů celosvětových: krach newyorské burzy v roce 1929 a následná hluboká světová hospodářská krize; vynořující se expanzivní fašistické režimy; občanská válka ve Španělsku v letech 1936 až 1939; vypuknutí druhé světové války.

Hned po vzplanutí válečného konfliktu v roce 1939 Portugalsko vyhlašuje neutralitu, přestože tam diktátorský, stále opresivnější, konzervativní pravicový režim panuje už od roku 1926. Útlak, rázné a nehorázné pronásledování odpůrců režimu, především z řad levicové inteligence, se progresivně stává každodenní skutečností . Téměř synonymem pro portugalskou diktaturu dvacátého století se stává António de Oliveira Salazar, který vede zemi v letech 1932 až 1968; autoritativní režim však končí až Karafiátovou revolucí v roce 1974. S ním mizí i cenzura, nastolená již roku 1926, a de facto i portugalské impérium postupnou ztrátou afrických kolonií neboli zámořských provincií. Již v roce 1961, kdy propukají první ostré ozbrojené střety afrických domorodců s portugalskými kolonialisty, nezávislá Indie obsazuje původně -od počátku šestnáctého století- portugalskou Goiu, Diu a Daman.

Na literárním poli, ve třicátých letech dvacátého století, převládá takzvaný druhý portugalský modernismus představovaný skupinou umělců a kritiků shromážděných kolem časopisu Přítomnost (Presença), kteří v duchu hesla umění pro umění hlásají individualismus a nezávislost umělecké tvorby. Proti nim se v druhé polovině této dekády stále hlasitěji začínají ozývat hlasy nejmladších, kteří nejprve v novinových a časopiseckých statích a polemikách zastávají názor, že tváří v tvář tolika nepravostem a ukrutenstvím nelze přijmout ani tolerovat postoj presentistů, kteří hají, že umění nikdy nesmí být zbraní politiky, nástrojem ideologie, služkou náboženství.

O portugalském neorealismu v literatuře, krycím názvu pro marxisticky orientovaný sociální realismus, se mluví především v souvislosti s jeho první fází konce třicátých let a let čtyřicátých dvacátého století. V dílech se zobrazuje nelehké a nerovné postavení nejnižších tříd, především venkovanů, často žen. V básních lyrický subjekt burcuje k jednotě a bratrství, k uvědomění si nespravedlivé, stagnující přítomnosti a k aktivitě vedoucí ke změně poměrů, která v naději prozařuje blízkou budoucnost. Jádro této generace tvoří umělci shromáždění kolem básnické knižnice Nový zpěvník (Novo Cancioneiro), pod jejíž hlavičkou v letech 1941 až 1944 vychází deset básnických knih deseti mladých portugalských autorů. Mezi nimi vynikají Mário Dionísio, Manuel da Fonseca a Carlos de Oliveira.

V padesátých letech se někdy mluví o druhé neorealistické generaci, ta ovšem postrádá optimismus svých předchůdců. S rozčarováním a skepsí reaguje na studenou válku mezi Východem a Západem, na apokalyptické hrozby a vize konce naší civilizace vlivem odlidštěného pokroku (například s ohledem na použití atomové bomby) a na narůstající represe, cenzuru a věznění z politických důvodů uvnitř salazarovské diktatury. Z básníků, publikujících v časopisech jako je Had (A serpente) a Zprávy z obležení (Notícias do bloqueio), zmiňme Egita Gonçalvese, Luíse Veigu Leitãa a Daniela Filipeho. K nim je třeba přiřadit i věhlasné prozaiky, kteří od neorealismu plynule přecházejí k existencialismu, jako jsou Vergílio Ferreira, José Cardoso Pires nebo Fernando Namora, jenž ostatně v roce 1941 zahajoval knižnici Nový zpěvník básněmi ze sbírky Země (Terra).

Méně častěji se mluví též o třetí generaci portugalského neorealismu. Činí se tak někdy u autorů začínajících publikovat počátkem šedesátých let v době studentských nepokojů a dělnických stávek, v okamžiku vypuknutí a následném marném a zbytečném protahování koloniální války, jejichž stěžejním tématem je boj afrických portugalských provincií za právo na nezávislost, popřípadě požadavek na nastolení svobody a demokracie v Portugalsku. Jedná se například o autory Manuela Alegreho, Franciska Assise Pacheka či písničkáře Josého Afonsa.

MANUEL DA FONSECA

Bojující humanista a komunista, aniž by kdy sklouzl k zaslepené dogmatičnosti či tendenční rétorice, Manuel da Fonseca (1911-1993) není autorem příliš rozsáhlého díla. Jak próza, tak poezie nejčastěji čerpá z jeho rodného kraje, vyprahlého, chudého, venkovského Alenteja. Napsal pouze dvě sbírky básní. První se jmenuje Větrná růžice (Rosa dos Ventos, 1940) a byla vydána jen díky finanční podpoře básníkových přátel. Druhá sbírka, Planina (Planície), je z roku 1941 a tvoří šestý svazek Nového zpěvníku. Obě knihy jsou značně oceňovány kritikou a ještě více čtenářstvem.

Prostý styl Manuela da Fonseky využívající základní slovní zásobu zdaleka ne vždy hovoří tragickým tónem o neutěšené přítomnosti a ani stále naléhavě nevyzývá k činnosti, vzdoru a nápravě. Někdy, obzvláště pokud se jedná o postižení (malo)měšťáckého prostředí, je využito jemně neúprosné ironie, která soucitně zesměšňuje a kritizuje malost, omezenost a ubohost některých (avšak nikdy ne těch nejchudších!) šedivých vrstev společnosti.

ze sbírky Větrná růžice (1940, Rosa dos Ventos)

oddíl: Sedm písní života (Sete canções da vida)

Čtvrtá

Poté co naše nohy zchodily celou zem,
zbrázdily cesty, pronikly pralesy, zdolaly hory
a krví cestou zpět značily všechny stezky světa;
poté co moře je modravý šepot poklidných vod
a pryč je záhada, jež byla v dálavách,
rozplynulá jako pěna na lodním kýlu;
poté co se naše ruce máchaly v tisícileté noci,
dotkly se mrtvých lun, zpřevracely hvězdy
a konečně! zamávaly zbrocené světlem sluncí:
- proč nesklízíme plody, které jsme zaseli my?
proč nesklízíme, bratři, co jsme zaseli?!

Pátá

Pořádně vysoko nesl se křik a zvedaly se ruce,
pořádně hořké prolily se slzy.
A když slzy vyschly, vypukl hněv a vztek
v lese zmučených rukou.

... To Život jde,
milovanější než včera, žádaný jako nikdy!

oddíl: Tulák a další alentejské motivy (O vagabundo e outros motivos alentejanos)

Marie Venkovanka

Pod modrým šátkem žlutě lemovaným
jak krásné oči má!
Ale tvář vysušená
ze všech těch žatev a plení
od slunka do slunka,
ale v tom,
jak žmoulá přehoz mezi prsty,
je trýzeň a opuštěnost...
Ach, Marie Venkovanko,
pozvedni oči od země,
chci vidět, jak vyjde slunce!

ze sbírky Planina (1941, Planície)

oddíl: Planina (Planície)

Vesnice

Devět domů,
dvě ulice,
uprostřed ulic
náves,
uprostřed návsi
studně s chladivou vodou.

To vše tak nehybné
a nebe tak nízko,
že když někdo zakřičí do daleka
důvěrně známé jméno,
vyplaší divoké holuby
a probudí ozvěny na holé pláni.

oddíl: Městečko (Vila)

Chór úředníků z radnice

Tak prázdný je náš život,
tak zbytečný je náš život
že pořád chodíme v černém
jako bychom nosili smutek.
Kdyby aspoň někdo umřel
a ten někdo byl jeden z nás
a ten jeden z nás byl já...

... Tam venku putuje slunce,
hází prasátka na sklo,
na rynek vjíždějí auta
s lidmi odněkud zvenku
(kdopak to přijel zvenku?)
a my zde zavření uvnitř,
v příšeří v čtyřech stěnách,
shrbení u psacích stolů
píšeme krasopisně.

Píšeme krasopisně
a tam venku putuje vítr,
ševelí ve větvích stromů,
unáší oblaky nebem,
přináší z ulice výkřik
(kdopak to asi křičel?)
a my zde zavření uvnitř,
v příšeří v čtyřech stěnách,
shrbení u psacích stolů
píšeme krasopisně,
plníme tiskopisy,
knihy, knihy, formuláře,
razítkujem, kolkujeme,
a zíváme, a zíváme,
a zíváme.

Tragédie

Šel do školy a naučil se číst
a základním početním úkonům, jako když bičem mrská.
Bylo to smutné děcko:
nikdy si nehrál na plácku.
Potom nastoupil do krámu a začal používat
to, co se naučil
- rozšafný, vážný,
bez jediného omylu,
bez jediného úsměvu.
Potom otec umřel,
jak se dalo čekat.
A z pana Antonína
(takový mladíček a už byl „pan Antonín“!...)
se stal majitel krámu a hlava rodiny...

Zestárl, oženil se, měl děti,
všecko, jako když sčítá nebo násobí!...
A když nejstarší synáček
už uměl počítat, číst a psát,
pan Antonín udělal bilanci života:
bylo mu sedmdesát, byl váženým občanem...
- co víc si mohl přát?
Proto
jednoho letního poledne
pocítil nevolnost.
Ukázněně rozpažil
a řekl: -Umírám.
A umřel!, ranila ho mrtvice!...

(Překlad, pořízený kolem roku 2006, byl revidován PhDr. Vlastou Dufkovou.)